Před očima Západu

III

Nějakou dobu jsme hleděli jeden na druhého.

„Vy víte, kdo to je?“ Slečna Haldinová ke mně přistoupila a zeptala se anglicky.

Stiskl jsem ruku, kterou mi podala.

„To ví každý. Je to revoluční feminista, velký spisovatel, chcete-li. A také – jak bych to řekl – častý host mystického revolučního salonu madame de S.“

Slečna Haldinová si přejela rukou po čele.

„Víte, byl tu se mnou víc než hodinu, ještě než jste dorazil. Byla jsem tak ráda, že si šla matka lehnout. Zažívá nejednu bezesnou noc a někdy si pak uprostřed dne aspoň na několik hodin odpočine. Je to naprosto vyčerpávající – nicméně, jsem za to vděčná… Nebýt těch přestávek…“

Podívala se na mě tím zvláštně pronikavým pohledem, který mě vyváděl z míry, a zavrtěla hlavou.

„Ne. Nezbláznila by se.“

„Drahá slečno,“ zaprotestoval jsem, otřesen tím víc, že v duchu už jsem zdaleka nepovažoval paní Haldinovou za zcela příčetnou.

„Vy nevíte, jaký vzácný a jasnozřivý intelekt matka mívala,“ pokračovala Natálie Haldinová s tou svou klidnou bezelstnou prostotou, která mi vždycky připadala tak trochu hrdinská.

„To zcela určitě…,“ zašeptal jsem.

„Zatáhla jsem jí záclony a vyšla z pokoje. Už tak dlouho jsem si chtěla v klidu popřemýšlet.“

Odmlčela se, aniž na sobě dala znát rozrušení, a dodala: „Je to tak obtížné.“ Poté na mě pohlédla s tou zvláštní úporností, jako by hledala známky nesouhlasu či překvapení.

Nic takového nenašla. Pocítil jsem neodolatelné nutkání poznamenat:

„Návštěva toho pána vám to bohužel nijak neusnadnila.“

 Slečna Haldinová stála přede mnou s prapodivným výrazem v očích.

„Nepředstírám, že Petru Ivanoviči plně rozumím. Člověk jistě potřebuje nějaké vedení, i když se úplně nevzdává nutnosti chovat se k němu po svém. Jsem nezkušená dívka, ale nejsem otrok. Toho bylo v Rusku ažaž. Proč bych mu neměla naslouchat? Není na škodu trochu si urovnat myšlenky. Ale přiznám se vám, že jsem k Petru Ivanoviči nebyla naprosto upřímná. Nevím tak docela, co mi v tu chvíli zabránilo…“

Náhle ode mě poodstoupila do vzdálenější části místnosti, ale pouze otevřela a zase zavřela zásuvku v psacím stole. Vrátila se s nějakým papírem v ruce. Byl tenký a začerněný hustým písmem. Zcela očividně dopis.

„Ráda bych, abyste si přečetl ta slova,“ vysvětlila. „Je to jeden z dopisů od mého ubohého bratra. Nikdy nezapochyboval. Jak by taky mohl? Je jich jen taková malá hrstka, těch bídných utlačovatelů, proti jednomyslné vůli lidu.“

„Váš bratr věřil, že silou vůle lidu se něčeho dosáhne?“

„Bylo to jeho náboženství,“ prohlásila slečna Haldinová.

 Pohlédl jsem na její klidnou tvář a vzrušené oči.

„Samozřejmě je nutné tu vůli probudit, vnuknout jí myšlenku a na něco ji soustředit,“ pokračovala. „V tom spočívá úloha skutečných agitátorů. Člověk tomu musí obětovat život. Ponižující nevolnictví a absolutistické lži je třeba vykořenit a skoncovat s nimi. Reforma není možná, není totiž co reformovat. Nepanuje tu žádný právní stav, neexistují tu žádné úctyhodné instituce – jenom svévolné dekrety. Pouze hrstka krutých – možná zaslepených – vládních činitelů stojících proti národu.“

Dopis jí šustil v rukou. Pohlédl jsem na ty tenké, černě popsané stránky, jejichž rukopis už sám působil kabalisticky, pro západní Evropu nepochopitelně.

„Když se ten problém postaví takhle,“ přiznal jsem, „vypadá dost prostě. Ale bohužel se asi nedožiju jeho vyřešení. A jestli vy se vrátíte do Ruska, je mi jasné, že už vás nikdy neuvidím. Nicméně znovu opakuji: vraťte se tam! Nemyslete si, že se ve skrytu duše zabývám tím, jak vás ochránit. Ne! Vím, že se nebudete vracet do prostředí, kde pro vás bude bezpečno. Mnohem raději bych však na vás myslel, že jste tam v nebezpečí, než abyste byla vystavena tomu, s čím se můžete setkat zde.“

„Něco vám povím,“ pokračovala slečna Haldinová po chvilce přemítání. „Myslím si, že nenávidíte revoluci, připadá vám, že to není tak docela čestné. Patříte k národu, který se s osudem dohodl a nerad by se ho nějak hrubě dotkl. Ale my jsme žádnou takovou dohodu neuzavřeli. Nikdy nám ji nikdo nenabídl – tolik a tolik svobody za tolik a tolik tvrdé měny. Couváte před myšlenkou revolučního postupu kvůli těm, o kterých smýšlíte dobře, jako by to bylo něco… jak bych to řekla… trochu neslušného.“

Sklopil jsem hlavu.

„Máte úplnou pravdu,“ přisvědčil jsem. „O vás chovám nadmíru vysoké mínění.“

„Nemyslete si, že to nevím,“ začala spěšně. „Vaše přátelství bylo a je pro mě velice cenné.“

„Přitom jsem neudělal skoro nic, než že jsem přihlížel.“

Pod očima maličko zrudla.

„Existuje způsob přihlížení, který je cenný. Necítila jsem se tak opuštěná. Těžko se to vysvětluje.“

„Opravdu? Já jsem se také cítil méně opuštěný. To se ale vysvětluje celkem snadno. Už to však moc dlouho takhle nepůjde. To poslední, co vám chci říct, je tohle: ve skutečné revoluci – ne při pouhé výměně dynastií nebo reformě institucí –, v té skutečné revoluci se ty nejlepší povahy nedostávají do popředí. Násilné revoluce se nejdřív chopí úzkoprsí fanatici a tyranští pokrytci. Potom přijde řada na všechny ty snobské nenaplněné intelektuály své doby. To jsou hlavní činitelé a vůdci. Povšimněte si, že jsem vynechal obyčejné darebáky. Poctiví a spravedliví, šlechetné, lidské a oddané povahy – zkrátka ti nesobečtí a inteligentní mohou spustit nějaké hnutí, jenže se jim vymkne z rukou. Oni nikdy nejsou revolučními vůdci. Jsou to oběti – oběti znechucení, rozčarování, často i výčitek svědomí. Naděje groteskně zrazené a ideály zkarikované – to je definice revolučního úspěchu. V každé revoluci se najdou srdce zlomená takovými úspěchy. Ale dost. Chtěl jsem tím jen říct, že si nepřeji, abyste se stala obětí.“

„I kdybych dokázala uvěřit všemu, co jste právě říkal, stejně bych nemyslela na sebe,“ bránila se slečna Haldinová. „Brala bych svobodu z jakékoli ruky, jako hladovějící člověk chňapne po skývě chleba. Opravdový revoluční proces musí začít až pak. A k tomu se najdou ti správní lidé. Už jsou mezi námi. Člověk je potkává, jsou uzavření, neznámí a připravují se…“

Rozloži…