Před očima Západu

IV

S nejistou půdou pod nohama Razumov zneklidněl. Otočil se na patě a na protější straně vozovky spatřil dva muže. Když si všimli, že už o nich Sofie Antonovna ví, přešli okamžitě na druhou stranu a jeden po druhém prošli brankou vedle osiřelé vrátnice. Upřeně si cizího člověka prohlédli, ale bez nedůvěry, karmínová halenka představovala nezpochybnitelný signál bezpečí. Ten první – bledý obličej bez vousů, dvojitá brada, vystouplé bříško, které jako by vědomě strkal před sebou pod silně vytahaným kabátem – pouze pokývl hlavou a mrzutě odvrátil zrak, zatímco jeho společník – štíhlý, se zarůžovělými tvářemi a rezatým vojenským knírem pod výrazným, ostře řezaným nosem – ihned přistoupil k Sofii Antonovně a vřele se s ní pozdravil. Měl silný, ale trochu huhňavý hlas. Znělo to jako čmeláci bzukot. Revolucionářka projevila klidnou srdečnost.

„Tohle je Razumov,“ představila ho hrdě.

Štíhlý příchozí se dychtivě pootočil. Bude mě chtít obejmout, pomyslel si mladík a celou svou bytostí se odtáhl, ale nohy jako by mu vrostly do země. Avšak onen poplach byl bezdůvodný. Měl teď co do činění s generací revolucionářů, kteří se nelíbali na obě tváře. Když pozvedl paži těžkou jako olovo a spustil ruku do natažené dlaně, bezmasé a horké, snad vysušené horečkou, dostalo se mu kostnatého stisku, který jako by vyjadřoval: „Mezi námi netřeba slov.“

Ten člověk měl velké, rozšířené zornice. Razumovovi se zdálo, že za jejich smutkem přešlapuje úsměv.

„Tohle je Razumov,“ opakovala Sofie Antonovna nahlas kvůli tlouštíkovi, který vystavoval bříško z profilu o kousek dál.

Nikdo se nepohnul. Všechno – zvuky, postoje, pohyby i nehybnost – jako by bylo součástí nějakého experimentu, jehož výsledkem byl tenký hlásek mrzutě pípající:

„Ano! Razumov. Už celé měsíce neslyšíme skoro nic jiného než o panu Razumovovi. Pokud jde o mě, přiznávám, že bych na tomhle místě radši viděl Haldina než pana Razumova.“

Ten pištivý důraz na jménu „Razumov – Razumovovi, Razumova“ směšně pronikal do ucha, jako když cirkusový klaun falzetem začíná vyprávět nějaký zamotaný vtip. Mladík se nejdřív podivil, pak dostal vztek.

„Co to má znamenat?“ zeptal se přísně.

„To nic! Jen takový nesmysl. Vždycky se chová takhle.“ Sofii Antonovnu ta nehoráznost zjevně podráždila. Nicméně ze rtů jí vyklouzlo slovo „Nekátor“ dost nahlas na to, aby to Razumov zaslechl. Pištění tlouštíka jako by vycházelo z toho balonu, který si nesl pod kabátem. Nehybnost jeho postoje, velká chodidla, neživé, svěšené ruce, ohromná bezkrevná tvář, řídké chomáče vlasů na tlustém zátylku, to vše mladíka fascinovalo natolik, že zkoprněl na rozhraní hrůzy a smíchu.

Nikita s přezdívkou Nekátor-Zabiják s děsivě výstižnou aliterací! Razumov už o něm slyšel. Od té doby, co překročil hranice, slyšel toho tolik o těchto celebritách revoluční akce: legendy, historky, autentické letopisy hnutí, které čas od času vykouknou před napůl nevěřícím světem. Pověst toho muže byla výmluvná. Údajně sprovodil ze světa víc policistů a policejních agentů než kterýkoli jiný žijící revolucionář. Měl na starosti popravy.

Papír s iniciálami N. N., hotový pseudonym vraždy, připíchnutý na probodnuté hrudi jistého nechvalně známého špiona (tenhle barvitý detail případu senzační vraždy se dostal i do novin), byl jeho podpisem. „Z rozkazu Výboru. – N. N.“ Pozvednutý růžek opony, jenž má podnítit představivost užaslého hlediště. Šuškalo se o něm, že bezpočtukrát překročil hranice Ruska oběma směry, tenhle Nekátor byrokratů, druhořadých gubernátorů, bezejmenných udavačů. Mezitím trávil své dny, jak se Razumov dozvěděl, na břehu jezera Como s půvabnou manželkou, též cele oddanou věci, a dvěma malými dětmi. Ale jak dokázala tahle kreatura, tak groteskní, že psi se při pouhém pohledu na ni rozštěkali, vykonávat tyhle smrtící výjezdy a proklouzávat sítěmi policie?

„No a co? A co?“ pištěl ten hlas. „Vyjadřuju se bez obalu. Nikdo nepopírá, že ten druhý akci vedl. Takže by bylo lepší, kdyby pro nás ušetřili jeho. Byl by užitečnější. Nejsem sentimentální. Říkám, co si myslím… je to normální.“

Tak pištěl a pištěl, bez jediného gesta, bez pohnutí – ta děsivá pištivá karikatura profesionální žárlivosti, ten chlap s tou hrozivě aliterační přezdívkou, ten vykonavatel revolučních rozsudků, děsivý N. N. rozezlený jako světový tenor kvůli pozornosti, jíž se dostalo výkonu nějakého neznámého amatéra. Sofie Antonovna pokrčila rameny. Soudruh s tím zrzavým vojenským knírem si pospíšil k Razumovovi v úmyslu uchlácholit mladíka silným bzučivým hlasem.

„Vzal to ďas! A ještě ke všemu tady, takříkajíc na veřejné ulici. Vždyť sám vidíte, jak to je. Jen jeden z těch jeho proslulých výlevů. Naprostá bezvýznamnost.“

„Prosím vás, netrapte se tím,“ vykřikl Razumov a dlouze se rozesmál. „Nechte to být.“

Štíhlejší z příchozích, s rudými skvrnami na lícních kostech připomínajícími popáleniny, chvíli jen zíral a pak se taky rozesmál. Mladík, jehož výbuch veselí zničehonic utichl, postoupil o krok vpřed.

„Tak to by stačilo,“ prohlásil zostra, třebaže sotva ovládal rozklepané nohy. „Už toho mám dost. Nedovolím nikomu… Moc dobře chápu, kam těmi narážkami míříte… Ptejte se, pátrejte! Postavím se vám, ale zahrávat si se mnou nikdo nebude.“

Taková slova vyřkl už dříve. Byl dohnán k tomu, aby je vykřikl tváří v tvář jiným podezřením. Byl to pekelný kruh, který obnášel tento druh protestu jako osudovou nutnost jeho existence. Nemělo to ale smysl. Vždycky si s ním bude někdo pohrávat. Naštěstí život netrvá věčně.

„Nedopustím to!“ křičel a pěstí udeřil do dlaně druhé ruky.

„Kirylo Sidoroviči – co je to s vámi?“ Revolucionářka se do toho vložila celou svou autoritou. Všichni teď zírali na Razumova – i ten zabiják špionů a policistů se otočil a naplno vystavil ohromné břicho jako štít.

„Nekřičte. Kolem chodí lidé.“ Sofie Antonovna se bála dalšího výbuchu. U mola naproti bráně přistál výletní parník z Monrepos – jeho ochraptělé zahoukání a klapavý zvuk zůstaly úplně bez povšimnutí – a vysadil skupinku místních, kteří se rozcházeli…