Před očima Západu

II

Tu dobou se naše každodenní styky přerušily asi tak na dva týdny. Musel jsem se ze Ženevy nečekaně vzdálit. Po návratu jsem neztrácel čas a ihned zamířil na bulvár Filozofů.

Otevřenými dveřmi salonu jsem s nevolí zaslechl hlas nějakého návštěvníka, jak nepřetržitě řeční úlisným basem.

Křeslo paní Haldinové u okna zelo prázdnotou. Natálie Haldinová na pohovce ke mně pozvedla okouzlující šedé oči na pozdrav a na uvítanou přidala náznak úsměvu, ale jinak se ani nepohnula. Její silné bílé ruce spočívaly na klíně smutečních šatů. Pohlížela na muže, který seděl ke mně otočen robustními zády v černém plátěném kabátě, v souladu s tím hlubokým hlasem. Prudce otočil hlavu přes rameno, ale jen na okamžik.

„Á! Váš anglický přítel. Já vím. Já vím. To nic.“

Měl na sobě brýle s kouřovými skly a na podlaze vedle židle spočíval odložený hedvábný cylindr. „Když jsem se toulal sibiřskou tajgou a bažinami, nikdy jsem se nevzdal své víry. Udržovala mě při životě tehdy – a teď jakbysmet. Velké mocnosti Evropy musejí zmizet – a příčina jejich pádu bude převelice jednoduchá. Vyčerpají se bojem proti proletariátu. V Rusku je to ale jiné. V Rusku nemáme žádné třídy, které by spolu bojovaly – jedna silou bohatství, druhá oplývající masami přívrženců. Máme jen nečistou byrokracii stojící proti lidu tak velkému a nezkorumpovatelnému jako sám oceán. Ne, u nás nemáme třídy. Zato máme ruskou ženu. Tu obdivuhodnou ruskou ženu! Dostávám úžasné dopisy podepsané ženami. Tak povznášející, tak odvážné! Dýchá z nich šlechetně nadšená touha sloužit národu! Největší část našich nadějí tkví v ženách. Vidím jejich žízeň po vědění. Je obdivuhodná. Jen se podívejte, jak je vstřebávají, jak si je přivlastňují. Je to zázrak. Ale co je to vědění…? Pokud vím, nestudovala jste nic zvláštního – například medicínu. Ne? To vám schvaluji. Kdybych byl poctěn žádostí o radu, pokud jde o využití vašeho času, když jste sem přijely, byl bych se důrazně stavěl proti takovému rozhodnutí. Vědění samo je pouhá hlušina.“

Měl takovou tu ruskou vousatou tvář bez tvaru, pouhé seskupení masa a vlasů bez jediného charakteristického rysu. A jelikož se jeho oči skrývaly za tmavými skly, naprosto postrádal výraz. Znal jsem ho od vidění. Byl to jeden významný ruský uprchlík. Celé Ženevě byla povědomá ta jeho statná postava v černém kabátě. Jednu dobu dokonce celá Evropa znala příběh jeho života, který vlastnoručně sepsal a přeložil do sedmi nebo i více jazyků. V mládí vedl zahálčivý a zhýralý život. Pak však náhle zemřela dívka z vyšší společnosti, kterou si měl brát, a tím okamžikem dal vale světáckému prostředí a v duchu pokání začal kout pikle – a poté už se ruské samoděržaví postaralo, aby se rebelovi přihodily obvyklé potíže. Věznili ho v pevnostech, bili ho, až z něj málem duši vytloukli, odsoudili ho na práci v dolech po boku prachsprostých zločinců. Největší úspěch jeho knihy však přinesl ten řetěz.

Teď už si nevzpomínám na podrobnosti o váze a délce pout přikovaných k jeho končetinám v důsledku „administrativního“ nařízení, ale počtem kilogramů i tloušťkou článků představoval ten řetěz děsivé uplatnění božského práva autokracie. Děsivé a také zbytečné, protože tomu hromotlukovi se podařilo si ten prostý státní výtvor odnést s sebou do lesů. To senzační řinčení pout proznívá všemi kapitolami jeho knihy, v níž popisuje svůj útěk – zdroj údivu pro dva kontinenty. Začal tím, že se úspěšně schoval před svým hlídačem v jámě na říčním břehu. Den už se nachýlil a on s nesmírným úsilím dokázal z okovů vysvobodit jednu nohu. Mezitím padla tma. Chystal se začít vyprošťovat druhou nohu, když se mu přihodilo něco strašlivého – upustil pilník.

Všechno tohle je autentické, a přesto symbolické. I ten pilník měl svou žalostnou historii. Muž ho totiž nečekaně obdržel jednou večer od tiché, bledé dívky. Ta chudinka přijela do dolů za jeho spoluvězněm, křehkým mladíkem; byl to strojník, sociální demokrat s vystouplými lícními kostmi a výraznýma upřenýma očima. Dívka procestovala půlku Ruska a skoro celou Sibiř, aby se dostala do jeho blízkosti, zřejmě v naději, že mu dopomůže k útěku. Dorazila však pozdě. Její milý týden před jejím příjezdem zemřel.

Pokračováním onoho temného příběhu, jak sám říká v historii idejí v Rusku, se mu ten pilník dostal do rukou a inspiroval ho k vášnivému rozhodnutí znovu si vydobýt svobodu. Když mu vyklouzl z prstů, jako by se do země propadl. Nebyl způsob, jak by se dal v té tmě zase najít. Vězeň soustavně šátral a prohledával hlínu, bahno i vodu. Mezitím ubíhala noc, ta cenná noc, kdy počítal, že uprchne pryč do lesů, jeho jediná šance, jak uniknout. Na chvíli už se ho málem zmocnilo zoufalství, chuť všechno vzdát. Když se však rozpomněl na klidnou, smutnou tvář té oddané dívky, hluboce se za svou slabost zastyděl. Vybrala si jeho, to jemu chtěla darovat svobodu, a on tedy musí být hoden laskavosti poskytnuté tou ženskou, nepokořitelnou duší. Chápal to jako svatý závazek. Zklamat ho by znamenalo dopustit se zrady na posvátnosti sebeobětování a na ženské lásce.

V jeho knize se vyskytují celé stránky plné sebezpytování, z nichž jako bílá postava z temného rozbouřeného moře vystupuje přesvědčení o duchovní nadřazenosti ženy – autorova nová víra, kterou od té doby přiznal v několika dalších spisech. Jeho první pocta, velký akt konverze, byla jeho pozoruhodná existence v nekonečných lesích Ochotské gubernie, s volným koncem řetězu ovázaným kolem pasu a zajištěným pruhem plátna utrženým z jeho trestanecké košile. Dalšími proužky ho postupně přivázal k levé noze, aby ztišil řinčení okovů a aby se hladká oka nezachytávala o křoví. Stala se z něj úporná bytost. Vyvinul v sobě netušené vlohy pro umění přežívat v divočině jako lovná zvěř. Naučil se vplížit do vesnice, aniž se prozradil něčím jiným než občasným cinknutím řetězu. Vloupával se do stodol s přispěním sekyry, kterou se mu podařilo zcizit v táboře dřevorubců. V opuštěných částech země žil z lesních plodů a ukořistěného medu. Postupně z něj opadaly cáry oblečení. Jeho na…