46
Časy byly stále těžké. Nikoho nepřekvapilo víc než mne samotného, když mi zavolali od Mears-Starbucka a požádali mne, abych se příští pondělí hlásil v práci. Prochodil jsem celé město a vyplňoval tucty žádostí. Nedalo se dělat nic jiného. Nechtěl jsem práci, ale ani jsem nechtěl žít pohromadě s rodiči. U Mears-Starbucka museli mít tisíce takových žádostí. Nemohl jsem uvěřit, že si vybrali právě mě. Byl to obchodní dům s pobočkami v mnoha velkoměstech.
Příští pondělí jsem tedy šel do práce a v hnědém papírovém sáčku jsem si nesl oběd. Obchodní dům byl jenom několik bloků od mé bývalé střední školy.
Stále jsem nechápal, proč si mne vybrali. Po vyplnění žádosti následoval osobní pohovor, který trval jen pár minut. Musel jsem tedy zodpovědět všechny otázky správně.
Až dostanu první plat, pomyslel jsem si, najdu si pokoj někde poblíž Losangeleské veřejné knihovny.
Jak jsem tak šel, necítil jsem se už tak opuštěný a taky jsem opuštěný nebyl. Všiml jsem si, že mě sleduje nějaký hladový voříšek. To ubohé stvoření bylo příšerně vyzáblé; žebra mu propichovala kůži. Srst měl vypelichanou. A zbylé chlupy se mu slepily do suchých, zacuchaných chomáčů. Ten pes byl zbitý, opuštěný, vyděšený, byl obětí homo sapiens.
Zastavil jsem se a klekl si, natáhl k němu ruku. Pes couvl. „Pojď sem, kamaráde, mě se nemusíš bát… no pojď, pojď…“ Přišel blíž. Měl takové smutné oči.
„Co ti udělali, chlapče?“
Přišel ještě blíž, plazil se po chodníku, chvěl se a celkem rychle vrtěl ocasem. Pak na mne skočil. Byl velký, tedy to, co z něj zbylo. Předníma nohama mě tlačil nazpátek a já sebou plácl na chodník a on mi začal olizovat obličej, ústa, uši, čelo, prostě všechno. Odstrčil jsem ho, vstal a obličej jsem si utřel.
„No, teď potřebuješ něco k jídlu! JÍDLO!“
Sáhl jsem do sáčku a vytáhl sendvič. Rozbalil jsem ho a rozlomil na půlky.
„Kousek pro tebe a kousek pro mne, kámo!“
Položil jsem jeho příděl na chodník. Přišel k němu, očuchal ho, potom se otočil a plížil se pryč, ohlížeje se na mne přes rameno. „Hej, brácho, počkej! To je buráková pomazánka! Pojď sem, vem si trochu salámu, je boloňský! No tak, kamaráde, pojď sem! Vrať se!“ Pes se zase ke mně přiblížil, opatrně. Vytáhl jsem sendvič se salámem, odtrhl pořádný kus, setřel z něho levnou vodnatou hořčici a položil ho na chodník.
Pes se přiloudal k sendviči, zabořil do něho čumák, pak se otočil a odcházel. Tentokrát se ani neohlédl. Zrychlil a pádil ulicí pryč.
Není divu, že jsem byl celý život tak sklíčený. Nedostával jsem řádnou stravu.
Šel jsem dál směrem k obchodnímu domu. Byla to táž ulice, kterou jsem chodíval, když jsem byl na střední škole.
Pak jsem byl na místě. Našel jsem vchod pro zaměstnance, zatlačil do dveří a vešel dovnitř. Z jasného slunečního světla do pološera. Když si mé oči přivykly té tmě, zpozoroval jsem pár stop před sebou stát muže. Byl vysoký, velmi hubený, s šedými panenkami velikosti špendlíkových hlaviček v jinak bezbarvých očích. Velmi vysoký, hubený muž, od pasu dolů rovný, kdežto nad páskem mu – najednou – vyčnívalo smutné a ohyzdné a zvláštní panděro. Veškerý tuk se mu ukládal tam, zatímco zbytek těla chřadl.
„Jsem správce. Jmenuju se Ferris,“ řekl. „Předpokládám, že vy jste pan Chinaski?!“
„Ano, pane.“
„Máte pět minut zpoždění.“
„Opozdil jsem se, protože… no, zdržel jsem se, když jsem se snažil nakrmit hladovějícího psa,“ zakřenil jsem se.
„To je ta nejmizernější výmluva, jakou jsem kdy slyšel, a to jsem tady už pětatřicet let. Nemohl jste si vymyslet něco lepšího?“
„Teprv začínám, pane Ferrisi.“
„A téměř jste skončil. Takže,“ ukázal, „píchačky jsou támhle a přihrádky s kartami támhle. Najděte si svou kartu a oražte ji.“ Našel jsem svou kartu. Henry Chinaski, zaměstnanec č. 68754. Pak jsem přistoupil k píchačkám, ale nevěděl jsem, co mám dělat. Ferris přešel ke mně a stoupl si mi za zády a zíral na píchačky.
„Teď máte už šest minut zpoždění. Při deseti minutách vám strhneme celou hodinu.“
„Předpokládám, že je pak lepší přijít pozdě o celou hodi…
