47
První tři nebo čtyři dny u Mears-Starbucka byly monotónní. Ve skutečnosti monotónnost jaksi k tomu obchodnímu domu patřila.
Systém společenského postavení všichni akceptovali. Nebyl tam jediný prodavač, který by promluvil se skladníkem víc jak jedno či dvě slova zcela formálního rázu. A to se mě dotklo. Přemýšlel jsem o tom, když jsem tlačil před sebou svůj vozík. Byli snad prodavači inteligentnější než skladníci? No, na každý pád se lépe oblékali. Mátla mě ta jejich víra, že jejich působiště tolik znamená. Možná kdybych byl prodavačem,cítil bych to taky tak. O ostatní skladníky jsem se moc nestaral.
Ani o prodavače.
Teď mám tuhletu práci, myslel jsem si, když jsem před sebou tlačil vozík. Je tohle to pravé? Není divu, že se vykrádají banky. Existuje příliš mnoho ponižujících zaměstnání. Proč jsem k čertu nebyl soudce u nejvyššího soudu nebo koncertní klavírista? Protože to vyžadovalo vzdělání a vzdělání stojí peníze. Ale stejně jsem nechtěl ničím být. A to se mi určitě dařilo. Dotlačil jsem vozík k výtahu a stiskl tlačítko.
Ženy chtěly takové muže, co vydělávají peníze, ženy chtěly kvalitu. Kolik nóbl ženských žije s pobudama z chudinské čtvrti? No, já jsem stejně nechtěl žádnou ženu. Nechtěl jsem s žádnou žít. Jak mohli muži žít s ženami? Co to znamenalo? Já chtěl jenom nějakou jeskyni v Coloradu, ve které by bylo jídlo a pití na tři roky. Prdel bych si utíral pískem. Dělal bych cokoli, cokoli, jen abych se přestal plácat v tomhle nudným, triviálním a zbabělým životě.
Výtah dorazil nahoru. Stále ho obsluhoval ten albín.
„Hej, zaslech jsem, že ty a Mewks jste včera v noci pařili!“
„Koupil mi pár piv. Já jsem švorc.“
„Sbalili jste nějaký ženský?“
„Já ne.“
„Proč mě příště kluci nevezmete s sebou? Já bych vám ukázal, jak sehnat nějakou tu buchtu.“
„Co ty víš?“
„To bys koukal. Právě minulej týden jsem měl jednu Číňanku. A představ si, bylo to přesně takový, jak se říká.“
„A to?“
Dorazili jsme do suterénu a dveře se otevřely.
„Nehejbou kundou nahoru a dolů, ale ze strany na stranu.“ Ferris už na mne čekal.
„Kde jste ksakru byl?“
„Zahradničil jsem.“
„Co jste dělal? Hnojil fuksie?“
„Jo, do každýho květináče jsem upustil jedno hovno.“
„Poslyšte, Chinaski…“
„Ano?“
„Na vtipkování jsem tu já. Jasný?“
„Jasný.“
„No dobrá. Mám tady objednávku do pánských oděvů.“ Podal mi desky s objednávkou.
„Vyhledejte tyto položky, odvezte je do oddělení, tohle si nechte podepsat a pak se vraťte.“ Pánské oděvy vedl pan Justin Phillips, junior. Pocházel z dobré rodiny, byl zdvořilý, měl kolem dvaadvaceti. Držel se velmi vzpříma, měl tmavé vlasy, tmavé oči, zádumčivá ústa. Naneštěstí postrádala jeho tvář lícní kosti, ale nebylo to skoro vidět. Byl bledý a nosil tmavé oblečení s nádherně naškrobenými košilemi. Prodavačky ho milovaly. Byl citlivý, inteligentní, chytrý. Byl také trochu sprostý, jako by nějaký předek v něm potlačoval to správné. Jenom jednou porušil tradici a promluvil na mě. „To je hrozné, že? Takové ohyzdné jizvy na obličeji…“ Když jsem s vozíkem mířil k oddělení s pánskými oděvy, Justin Phillips stál velmi rovně, hlavu trochu nabok, zíral, jako ostatně téměř pořád, díval se nahoru a do stran, jako by viděl věci, které jsme my neviděli. Viděl věci tam venku. Třeba jsem jenom nerozpoznal dobré způsoby, když jsem ho viděl. Ale vypadal, jako by všechno kolem převyšoval. Byl to dobrý trik, pokud jste to uměli udělat a zároveň dostat zaplaceno. Třeba to je to, co se líbí vedení a prodavačkám. Tady stál muž, který byl očividně příliš dobrý na práci, kterou vykonával, ale dělal ji i tak. Dojel jsem k němu. „Tady je vaše objednané zboží, pane Phillipsi.“ Zdálo se, že si mě nevšiml, což se mě na jedné straně dotklo, ale na druhé straně to vlastně bylo dobré. Vyskládal jsem zboží na pult, zatímco on zíral do prázdna, přesně nad dveře výtahu. Pak jsem zaslechl zlatý smích a podíval jsem se tím směrem. Byla to parta kluků, kteří absolvovali v Chelsey ve stejném roce jako já. Zkoušeli si svetry, vycházkové šortky a mnoho dalších věcí. Znal jsem je jenom od vidění, protože jsme spolu za celé ty čtyři roky na střední škole ani jednou nepromluvili. Vůdcem té bandy byl Jimmy Newhall. Býval halvbekem v našem fotbalovém mužstvu a za tři roky neutrpěl jedinou porážku. Vlasy měl překrásně žluté, slunce vždy jako by ještě na tu barvu upozorňovalo, slunce anebo světla ve škole. Měl tlustý, mohutný krk a na něm seděla prvotřídní chlapecká tvář umně zhotovená nějakým mistrovským sochařem. Všechno bylo na svém místě: nos, čelo, brada, všechno. A to platilo o celém těle, bylo perfektně vymodelované. Ti ostatní, co přišli s Newhallem, už nebyli tak perfektní, ale neměli k tomu daleko. Popocházeli a zkoušeli si svetry a smáli se, zatímco čekali, než odejdou na college nebo do Stanfordu.
Justin Phillips mi podepsal objednávku. Vydal jsem se nazpět k výtahu, když tu jsem za sebou zaslechl:
„HEJ, SKI! SKI, VYPADÁŠ FAKTICKY SKVĚLE V TĚCH MALÝCH HADRECH!“
Zastavil jsem se, otočil, a jen ledabyle máchl levou rukou. „Koukněte na něj! Nejtvrdší kluk ve městě od Tommyho Dorseye!“ Nechal jsem vozík stát a vracel se zpět. Nevěděl jsem, co udělám. Zastavil jsem a díval se na ně. Nelíbili se mi, ani předtím.
Ostatním mohli připadat úžasní, ale mně tak teda nepřipadali. Něco na jejich tělech mi připomínalo spíš tělo ženy. Byla měkká, nikdy nepřišla do styku s ohněm. Byli to překrásní vycpaní panáci. Dělalo se mi z nich nanic. Nenáviděl jsem je. Patřili k noční můře, která mě neustále pronásledovala.
Jimmy Newhall se na mě usmál. „Hej, skladníku, jakto žes nikdy nezkusil zápas na nominaci do našeho fotbalového mužstva?“
„Nebylo to pro mě to pravé.“
„Bál ses, že jo?“
„Víš, kde je tu na střeše parkoviště?“
„Jasně.“
„Tak tam se uvidíme…“
Vydali se pomalu k parkovišti, zatímco já si svlékl plášť a hodil ho do vozíku. Justin Phillips junior se na mě usmál, „Můj milý chlapče, jdeš si pro slušnou nakládačku.“
Jimmy Newhall už na mě čekal obklopen svými kamarády. „Hele, koukejte, skladník!“
„Myslíte, že nosí dámský prádlo?“
Newhall stál na slunci. Měl svlečenou košili i nátělník. Břicho měl vtažené dovnitř a hruď vypnutou. Vypadal dobře. K čemu jsem se to sakra připlet? Cítil jsem, že se mi chvěje spodní ret. Tam nahoře na střeše jsem pocítil strach. Díval jsem se na Newhalla, zlatavé slunce ozařovalo jeho zlatavé vlasy. Mockrát jsem ho pozoroval na fotbalovém hřišti. Viděl jsem ho překazit spoustu padesáti a šedesátiyardových běhů, zatímco jsem seděl na tribuně a fandil jeho soupeři.
Teď jsme stáli proti sobě a zírali jeden na druhého. Nechal jsem si košili na sobě. Pořád jsme stáli na místě. Já stál bez hnutí. Newhall nakonec řekl: „Dobrá, teď tě dostanu.“ Začal se pohybovat kupředu. Hned nato prošla kolem nějaká malá, stará paní v černém, se spoustou balíčků. Na hlavě měla malinkatý klobouček ze zelené plsti.
„Nazdar, chlapci!“ řekla.
„Brýden, madam.“
„To máme pěkně…“
Ta malá, stará paní otevřela dveře svého auta a naskládala dovnitř balíčky. Pak se otočila k Jimmymu Newhallovi. Jejda, ty máš ale krásné tělo, chlapče! Vsadím se, že by z tebe moh být klidně Tarzan, král opic!“
„Ne, paní,“ řekl jsem. „Promiňte, ale to on je opice a ti okolo jsou jeho tlupa.“
„Ach,“ řekla. Nasedla do auta, nastartovala a my čekali, až vycouvá a odjede pryč.
„Tak dobře, Chinaski,“ řekl Newhall, „po celé škole byls vyhlášený svými ironickými poznámkami a tou svou nevymáchanou hubou. Ale teď mám v úmyslu tě z toho vyléčit!“ Newhall poskočil dopředu. Byl připraven. Já ne tak docela. Vše, co jsem viděl, byl horizont modré oblohy a záblesk těla a sevřené pěsti. Byl rychlejší než nějaká opice… a taky větší. Ani jsem nezpozoroval jeho výpady, jenom jsem cítil, jak na mě dopadají jeho pěsti, a ty byly tvrdé jako skála. Přimhouřenýma zmlácenýma očima jsem viděl, jak proti mně vyrážejí jeho pěsti a jak na mě dopadají, můj bože, ten měl sílu, zdálo se to nekonečné a nebylo kam ustoupit. Začal jsem si myslet, třeba seš padavka, třeba bys měl být, třeba bys to měl vzdát.
Ale jak tak Jimmy pokračoval v mlácení, můj strach se pomalu vytrácel. Cítil jsem jenom úžas nad jeho sílou a energií. Kde k tomu přišel? Taková svině! Byl nadopovaný. Už jsem vůbec nic neviděl – oči mi oslepovaly záblesky žlutého a zeleného světla, purpurového světla – pak příšerný zážeh RUDÉ… cítil jsem, jak klesám k zemi.
Tak takhle to chodí?
Dopadl jsem najedno koleno. Slyšel jsem, jak nad námi letí letadlo. Přál jsem si být na jeho palubě. Cítil jsem, že mi něco stéká po ústech a po bradě… byla to teplá krev, která se mi řinula z nosu.
„Nech ho, Jimmy, má dost…“
Podíval jsem se na Newhalla. „Tvoje matka je kurva,“ řekl jsem mu.
„ZABIJU TĚ!“
Newhall do mě strkal, dokud jsem zcela nevstal. Chytil mě za krk a tak jsme se převalovali, až pod nějaký Dodge, co stál na parkovišti. Zaslechl jsem, jak se Jimmy o něco praštil do hlavy. Nevěděl jsem, o co, ale slyšel jsem náraz. Stalo se to celkem rychle a ostatní si toho nevšimli.
Vstal jsem a pak vstal i Newhall.
„Zabiju tě,“ řekl.
Newhall se do mne zase pustil. Tentokrát to nebylo tak hrozné.
Mlátil s toutéž zuřivostí, ale něco tomu chybělo. Byl slabší. Když mě udeřil, neviděl jsem už barevné záblesky, viděl jsem oblohu, zaparkovaná auta, tváře jeho kamarádů a jeho. Vždycky jsem měl pomalý start. Newhall se stále snažil, ale já s naprostou jistotou věděl, že nemá tu sílu, co prve. A já měl své malé ruce, mým požehnáním mi teď byly moje malé ruce, ta mizerná zbraň.
Po všechna ta léta mě to unavovalo… to, že jsem měl touhu a potřebu žít, ale neměl jsem na to schopnosti.
Zarazil jsem mu prudce pravačku do žaludku a slyšel jsem ho vyjeknout, tak jsem ho popadl levou rukou za krk a dal mu další ránu do žaludku. Pak jsem ho od sebe odstrčil a jednou dvakrát ho praštil přímo do toho vymodelovaného obličeje. Viděl jsem jeho oči a to bylo senza. Dal jsem mu pocítit něco, co předtím nikdy nezažil. Strach. Měl strach, protože nevěděl, jak se vyrovnat s porážkou. Rozhodl jsem se, že ho dodělám pomalu.
Pak mě někdo zezadu uhodil do hlavy. Byl to dobrý silný úder.
Otočil jsem se a podíval se.
Byl to jeho rudohlavý přítel. Cal Evans.
Zaječel jsem ukazuje na něho. „Dej ty svý zasraný pracky pryč! Dostanu vás jednoho po druhým. Až skončím s tímhletím, seš na řadě!“ Moc jsem se nesnažil Jimmyho dorazit. Dokonce jsem si zkoušel i práci nohou. Trochu jsem jaboval, poskakoval okolo a pak přiskočil a začal ho tlouct. Snášel to docela dobře a na chvíli jsem měl dojem, že to nemůžu skončit, ale z ničeho nic po mně hodil ten zvláštní pohled, který říkal, hele, koukni, třeba bysme měli být kámoši a dát si spolu pár piv. Pak se sesul k zemi. Jeho přátelé k němu přiběhli, zvedli ho ze země a drželi ho a zjišťovali: „Hej, Jíme, seš v pořádku?“
„Co ti to ten parchant udělal, Jime? Řekni a my ho vyřídíme, Jime.“
„Vemte mě domů,“ řekl Jim.
Díval jsem se za nimi, jak sestupují po schodech. Všichni se ho snažili podpírat, jeden kluk mu nesl košili a nátělník… Šel jsem si dolů pro vozík. Justin Phillips na mne čekal. „Nemyslel jsem si, že se vrátíš,“ usmál se pohrdavě.
„Nebratříčkujte se s nekvalifikovaným pomocníkem,“ pověděl jsem mu.
Vzal jsem vozík a tlačil ho pryč. Obličej, šaty – byl jsem docela slušně zřízený. Dojel jsem s vozíkem k výtahu a stiskl knoflík. Albín dorazil v patřičnou dobu. Dveře se otevřely.
„Zaslech jsem,“ řekl, „že seš novej mistr světa v těžký váze.“ Tam, kde se toho jinak moc nedělo, se šířily novinky rychle. Dole na mne čekal Ferris s uříznutým uchem.
„Nemůžete se tady tak procházet a mlátit duši z našich zákazníků.“
„Byl jenom jeden.“
„Jak můžeme vědět, že se nepustíte do dalších?“
„Ten kluk mě provokoval.“
„To je jedno. Důležitý je to, co se stalo. Víme jedině to, že jste se choval nepřístojně.“
„A co moje výplata?“
„Pošleme vám ji poštou.“
„Dobrá, nashle…“
„Počkejte, potřebuju klíč od vaší skříňky.“
Vytáhl jsem řetízek, na kterém byl už jen jeden další klíč, stáhl klíček od skříňky a podal ho Ferrisovi.
Pak jsem zamířil ke vchodu pro zaměstnance, otevřel dveře. Byly to těžké ocelové dveře, které šly jen ztuha otevírat. Když se mi to podařilo, vpustil jsem dovnitř denní světlo, otočil jsem se a mávl Ferrisovi. Neodpověděl. Jenom na mě hleděl. Pak se dveře mezi námi zavřely. I tak jsem ho měl rád.
