Listy II

149. Josefu Němci

8/9  55.

Dnes jsem dostala váš list a velice jsem tomu ráda, neboť jsem měla dnes ošklivý sen, o Dorince a Jarouškovi, a také se mi stýskalo. Kdyby jen toho strachu o Vás nebylo — ale to nic neslyšet, než o té choleře, až je Člověku ouzko. Já mám strach o Vás a Vy o mě; věřím vám — zde zuří cholera v celém okolí, v Rybarech umřelo již 30 osob za posledních 12 dní, ale není to div, vždyť ty lidi živí jsou a bydlí jako dobytek. V Ljeskovcech už kolik stavení zcela vymřelo a ty dni zase řádí v Bystřici. V Šljači ale nikdy ještě nebyla a sem prý také nepřijde, tedy se nebojte. Hůř je mi o Vás, jen kdyby už ten Lambl byl doma, tak bych byla uspokojenější. — Paní Jungmannová byla stará paní, ale přece mohla ještě žít, líto mi jí, ale Kodymová, chudák, měla být opatrná — a on také, pan doktor. — Že bych já tu mohla se stravou se zkazit, o tom není řeči, spíše že nastydnu. Jak jsem psala, bydlím na samé hůře, ačkoliv mám pokojík hezký, je přece drahý, a pak jsem tu samojediná, a od pondělka ani v druhém poschodí nikdo nebude, budu tedy ještě osamotnělejší. Ostatně jsem tomu už přivykla a nestýská se mi v té samotě. V noci spím dobře. Ráno jak vstanu, trošku se ustrojím a sběhnu do lázní, tam se každý den se mnou koupá Dr Fejer z Bystrice a zeman jeden z Dyongyeše Bennet; to půl hodiny žvástáme, pak se rychle u teplých kamen ustrojím a běžím k snídání. Po snídání se ustrojím pořádně a jdu k studni dolů, tam vypiju dva tři poháry vody — hodinu chodím po parku a pak zpolehoučku cárám do Hajník k obědu. Není-li Anka s obědem ještě hotova, pomáhám panu farářů vylupovat fizole, pak si sednem ke stolu, sníme v bázni boží dva zušpeisy a polívku, já musím mu povídat, co se ve světě děje, čemuž on se velice diví, neboť nic nečte a mimo svých jaloviček, bujáčeků a svého gazdoustva se o nic nestará, po obědě jdu s Ankou do zahrady pozřet, ako je, a pak zase cárám hoře na Sljač. Trochu sedím v své izbě, píšu, a zase jdu pít „medokyš kysly“, troška se procházím po stráních, neboť nechci s tou společností nic mít; jsou to nejvíc mužský a rádi by mi chvíli chtěli ukrátit a spolu sobě, ale já o ně stojím jen k večeru, když musím zase do lázně, neboť to mi je samotné v tom černém, vířícím zrcadle ouzko. A ženská se žádná v něm nekoupá, to je nejstudenější. Měla jsem brát sedací lázni v Lenkeyovém zřídle, ale jen dvakrát jsem brala, je tam dole tuze vlhko už a příliš mně zima bylo. K osmé hodině jsem se vším hotova, pak sednu a píšu, někdy jen do devíti hodin, někdy do jedenácti, kde už nikoho vzhůru není. To je můj život! Nejhůř je, že tu pranic k dostání není mimo od traktéra, a to za drahý peníz. Pan farář posílá mi každý druhý den žbáneček šnietánky; nuž kávu jsem si koupila, mašinu mám, ale líh nemám a tady nedostanu, musím tedy brát černou kávu od traktéra, za 8 kr CM na malé dva šálky. Ráda bych si ji uvařila, ale nedostaneš tu ani hrníček, ani tu kuchyně, ani dříví. — Obědy mám v Hajníkách, svačinu čili olovrantku pomíjím a k večeři beru si z hospody maso nebo volačo; chléb tu nedostanu, a kdybych si u farára vyprosila, suchý ho jíst nemohu, tlačil by mně v žaludku, mléko se bojím jíst teď a vino mi Dr zapověděl, dokud tu budem, a kdyby i to ne, je u traktéra obyčejného špatného vina, co jinde holba za 12 kr, za i f CM — kdo by to koupi!! Jak dlouho tu vydržím, nevím, za jedno zimou, za druhé když jeden po druhém odejde, co bych tu samojediná v celém stavení dělala. Ještě by mne okrást mohli. Voda mi ale dobře svědčí, alespoň na nohy — ani nemohu povědít, jak se cítím čerstvá; včera jsem šla v 3 1/2 do Zvolena z Hajník po hradskej, tam jsem celou hodinu chodila a zase přes borovou horu domů, a jakoby nic. — Ale větor tu ducha po těch vrchách, že bych dobře kožich snesla. Ale sníh na bolech ještě neleží a mimo jednoho pršlavého dne máme tu jasné krásné dni, ač zima řádná večer a ráno. — Když vlezu do vody, zdá se mi jako led, ale v minutě už cítím příjemné teplo, což čím dále tím více přibývá, až se mi zdá, že sedím v horké vodě, tak mne tělo pálí. Asi za 14 minut ale začne mne už kůže bolet, jako by mi ji stahovala křeč, zvlášť dole na nohou, v dlaních, a prsní bradavky, v těch je taková bolest, že mne až zima rozráží. Po čtvrthodině vylezu z vody, chvíli se troška klepu, červené tělo mám jako rak, tvář jako smrt, pak mi je ale tepleji a tepleji zase a za půl hodiny velmi milo. — Bolesti v břichu, co jsem poslední čas v Praze měla ustavičně, ztratila jsem zde zcela, i tok první dva dni jakby uťal, ale nyní už zase je stará historie. Bylo tu tolik paní s tím letos, i Hildegarda silně ho měla, a všechny prý ho ztratily, ale ovšem byly tu po 4 i 6 týdních — což je u mne nyní nemožno. — Je tu z Vídně dvorní sekretář jakýs Stöckel, ten nechce odejít až konec října, ať je tu prý kdo nebo ne, on tu zůstane sám. Zjezdil lázně kdejaké, a žádné ho tak nesesílily vbrzce jako zdejší, je tu tři neděle, ale lítá už jako prašivec po okolí, dědek plechatý. Ze mne velice posilní, to cítím už nyní, že ale pro nyní zcela vyléčí, to pochybuju. Voda, co píju, má mi dělat volnou stolici každý den; první den jsem po ní šla dvakrát, druhý den jednou, a nyní jí vypiju dost, a jdu jako doma ob den. Je to jako s medicínou, jak se na ni zvykne, neúčinkuje už; ale ta kyselka je dobrá k pití a lidé z Rybař chodí si těm nemocným pro ni, že zahasí žízeň, ale ne co lék, oni praví: ništ ta neurobí, len že taká dobrá, a teraz v Hronu voda mutná „mrchavá“. — Zítra jedu do Bystrice pozřít na Radvaňský jarmok, pan farář dal mi koně; on jede se svým otcem a matušku, došli mu dnes z Kříže pozrieť na jeho gazdoustvo. Staří to lidičky, ale velice se mi líbili. Po obědě byla jsem s nimi (a toť se rozumí Anka kuchařka také) na požehnání — a pak jsme šli na pohrab. Umřel mu mlatec na choleru, velmi hodný člověk, poslal mu pro doktora, já mu sama dala prášky Doverské, co sebou mám, jak začal běhat, ale ona šla záhy z něho krev a konečně nemohl močit. Zůstala po něm vdova, s mrzákem dítětem. Tak jsem viděla divný tu obyče…