Listy II

191. Václavu Čeňku Bendlovi — po 25. listopadu 1856.

[- - -] kus vosku, abyste vystačil. Jakmile ty ostatní věci budu mít pohromadě, pošlu Vám to, a že mi to na mysli leží, to snad uvěříte. — Šlenkertová Vás pozdravuje, a ty pásky dostanete. — Vlastně bych ale ráda věděla, co od prádla potřebujete nejvíce; pište mi, co máte, abych se mohla dle toho spravovat. Kdybyste byl dávno upřimnější býval v tom ohledu — mohlo se to přece nějak spravit. — Nového nevím co bych Vám psala, aby Vás to zajímalo. — Hilferding tu byl, navštívil mne, a ačkoliv z toho plánu stranu Starého nic není, těšilo mne to, že jsem s ním mluvila. Nabídl mi, abych napsala mu článek: Popis mravů a zvyků a všech ostatních obyčejů některého kraje buď slovenského neb českého — a abych mu to skrze ruce Rajevského do Petrohradu poslala. On to chce dát do časopisu a připsat k tomu článek o mých prácech. Ještě něco chce tím docílit, o čemž se ale ani zmiňovat nebudu, protože to jsou beztoho jen marné naděje. Ten pan Rus je mužiček jako z vosku a hlásek má jako stará panna, — ale česky mluvit umí něco fein, lepší než Božena N—, věřte tomu. Že Strohbach umřel, budete vědět z Novin; velmi nakvap byl odvolán k velkému sněmu. — Ráno byl na veselce švagrové; když přišli domů, šel za svým zaměstnáním k jednomu doktoru. Tam prohlížeje před sebou na stole ležící směnku, zůstal podepřen o stůl stát dlouhou chvíli bez hnutí. Doktor se k němu obrátil a povídá: „Copak se tak na tu směnku díváte, vždyť není falešná.“ — On neodpověděl, ani se nehýbal. Ten jde k němu, skoro uražen, ale viděl, že je mrtev. Bez vzdechu umřel, jako bleskem zastihnut. — Pro něho je to pěkná smrt, ale pro pozůstalé je to hrozné! — Jako na podzim listí se stromu, tak to odpadává jeden za druhým. — Také velký nedostatek vody byl, Vltavino lože vysýchalo a byl již velký strach, že budou sprostí lidé muset pít jen Mělnické — a páni bavorské, poněvadž by při nedostatku vody bylo pro lůzu tuze drahé. — Ale Perun smiloval se, seslal déšť i sníh, spláchl hlavy hor, a už zase Vltava jarým tokem se žene. V pondělí udělal Perun Kačkám dobrý den — zabubnoval jim na jich svátek — snad mu slíbily víc než šálek čokolády — chtěl jim udělat i vetší illuminací, zapálit zámeckou věž, ale to se mu nepovedlo. — Ona je ta věž jako ty české lebky, i hrom se na nich sveze, a nerozstřepí je! — Přiložené posílám ten list, dlouho jsem se rozmejšlela — mám-li, ale konečně — nech zůstane při prvním rozmyslu, jak Vy vždy říkáte. — Домлувте му ештЬ, абы на даме слово страну т-Ъхъ листу незапом'Ьлъ. Либлина ми посудъ тен листъ недалъ назпгЪтъ. — Ажь ти буде Юра псатъ, пишь ми, цо д-Ьла а якь се тамъ ма, але ему о томъ нерйкей. Дей позоръ,абы тен дагеротыпъ никдо невид'Ьлъ, ани мое листы, то вишь же йсоу вшуде шпицлове! — На Щтулце мамъ скрзе тебе грозноу злостъ, а я му то недарую — якъ буде къ тому прйлежитостъ, ма то на талйри — то е несвЬдомцтость, нехатъ чловЬка такъ въ брындЬ ажь на последнй окамжикъ! — Byla bych s Vámi ještě velmi ráda mluvila, ale to loučení jsem Vám ráda odpustila — Starý ale byl by rád měl všecko v pořádku — a proto když Tille s vyřízenou přišel, klel na Št… — A po kolik dní o Vás mluvil, co asi děláte a jak se Vám tam vede a že je mu Vás líto. — Tak sa časy měnia a ludia v nich! — Vaše budoucí hospodyně Vás pozdravuje; právě píše list do Poříče, na čtyř stranách, ale přes sedm řádků udělala tlustých sedm čmár — a to prý může tak zůstat. A škrábe jako kočka — musím ji nechat přece jen krasopisu učit, byla by to hanba. — Jarouš brousí každý den do školy, a povídal, že Vám musí také jednou psát; Manka funí, jak funěla, chytřejší není ani za mak — a já musím posud vařit. Škoda že tu nejste, mohl byste začasty moji umělost v kuchaření obdivovat — a její obratnost. — Ale dobrosrdečná je — a také se jí po Vás stýskalo — že prý sté bul takový špásovitý! — — Onehdy poslala jsem ji k Staňkovi, ona přišla nazpátek s vyřízenou: „ono to nebulo dýmá.“ — Ptala jsem se jí, jak ho jmenuje. „Nu, oni slyší/“ — „Ale to nesmíš tak,“ povídám, „říkej pane profesore.“ — „Ale,“ smála se, „tuto je sprostý, pane professor.“ — „Oni slyší je sprostší.“ — „Nu, teda budu říkat pane professor,“ a ustavičně se tomu smála, já se jí ptala proč, — ale ona, že to je holt sprostý jmíno! — Ona není právě ideál — jak se mi Starý smával, ale je mně přece milejší než ty zdejší fifleny. — Kanárek už je zase zdráv a Vidák stává se nějak zdvořilejší k hostům! — Karel mi v tom čase, co sté odejel, nepsal, ale sestra Adela, a slyším, že je zdráv a že mi bude budoucí měsíc psát. — Pan Mencl tu právě byl dnes, a velmi mrzutý, neboť dostal účet od pozlatníka, který mu lustry na Žofín zlatil, a ten obnáší jen 900 f CM — To je také kus holé dobroty — kus genie — on jen dělá, aby dělal, a jiní lidé strčí jeho výdělek se smíchem do kapsy. — Tak jsem Vám vše zevrub popsala a mohu jen přidat, že jsme zdrávi, jinak by zapotřebí bylo jen peněz! — Doufám že i Vy zdráv sté a že sté již přivykl novému světu. Budu se těšit na list od Vás; co se ostatního týče, to buďte ubezpečen, že se dle možnosti starat budu, abyste dostal, co nevyhnutelně potřebujete. — Já bych se hned dala zavřít do takového semináře ženského i s dětmi, kdybych tam měla tolik pražné chvíle, a přitom se měla dobře. Vy budete mít břicho jako Jakoubek a laloch jako Hanka, než budete ještě panem páterem, neřku-li falářem — — Umíte už chodit v kutně? — A viksovaná lejtka nemusíte nosit? — Jakpak by to asi vyhlíželo, kdybyste tancoval v kutně mazur? — Inu však Vás uvidíme, beztoho z Prahy hned tak neodejdem, leč by nás vyhnali. Tedy s Bohem! Pozdravujem Vás srdečně! - Vaše upřímná přítelkyně

Božena

Copak s tou koledou Vaší loňskou, co sté od Jarouše koupil? - Kalendář učitelský poslala jsem do Roudnice.