Listy II

176. Vilému Dušanu Lamelovi

V Praze 2/8

Milý příteli!

Včera v šest hodin večer pochovali jsme tedy našeho Havlíčka. Jak víte, byl pohřeb na čtvrtek určen, že ale právě také příjem k prospěchu Tylových dětí byl, odložil se na pátek. — V úterý když jsme od Havla odešli, přijela matka jeho, sestra a bratr z N. Brodu, pro něž poslali. Věděla sice již, že je mu zle, ale že by umřel, nemyslela. Báli se jí to tedy říci, když přijela, a nechtěli jí k němu pustit. „No, co se mnou děláte,“ řekla jim, „já už vidím, že je mrtev. Pusťte mne k němu, nebojte se, hůř mi bylo, když mi ho v noci odvezli a nevěděla jsem kam, a co s ním se bude dít. Smrt není nejhorší!“ — Je to paní velmi rozumná, těší mne také velmi, že jsem se blíže s ní i sestrou seznámila. — Také se po celý čas velmi rozumně a mírně chovaly, ač jak samy řekly, „Karel jejich světem byl“. — Sestra Johanka je celý on, v tváři i prý co do povahy mnoho stejného spolu měli a jí měl více rád než bratry. — Jarošová se Zdenkou, jeho dcerkou, tu také byly, ale hned zase do Podmoklí odjely; děvčeti neřekli pravdu, ona neví ještě ani, že matku také nemá, což stará Havlíčková i Palacký neuznávají za dobré. Jarošovic se o ní bojí, že je příliš citlivá a slabá, aby se jim nerozstonala. Nevím, jestli příjezd matky tomu překazil, nebo že mimo Vás nechtěli mrtvolu jinému svěřit, — ale nesekcirovali ho. Podlipský mínil, že při diagnosi nemůže být mýlka, že by to bylo zbytečné. — Je to pravda? — Přece by to myslím lépe bylo, kdyby to byli nechali udělat, pro jistotu. — Jaroš tu nebyl, jak tedy H. zemřel, hned se do Vídně telegrafovalo, a zanedlouho přišla odpověď: Žádné úmrtní cedule — Nejspíše mu někdo ve Vídni strachu nahnal. Zde ale již se jich tisíc tisklo, což vše Halánek na starost si vzal. — Mysle, že ta zpráva snad na vyšší rozkaz, jel hned do tiskárny, sebral všecky listy, dílem hned rozeslal, dílem uschoval. Ale když Jaroš přijel a slyšeli, že to jen osobní strach, nechal druhý tisíc tisknout a dnes ještě dvě stě, neboť byla o ně dračka, a lidé prosí o ně jako o reliquie. Jeden krejčí jel včera do Ameriky a přišel ještě prosit o lístek řka, že ta cedule a H. podobizna budou nejdražší památky, co si odváží. — Při této příležitosti vidělo se teprv, jak silné přívrženstvo měl v lidu H. a jak byl milován. Lid není nevděčný, kde vidí opravdivou lásku! —

Halánek vlastně nejvíce se o vše staral, a bylo dobře, neboť domácí byli dílem velmi bázliví, dílem zmatení. — Hodný kus ješitnosti je při každém jeho činu, ale kde se jedná o to ukázat vlastenectví, tu se nedá Halánek zahanbit. Palacký se až bál těch jeho příprav. — Já také použila té jeho marnosti, poněvadž jsem již věděla, že by každý jiný proti tomu býval, — totiž dát H. vavřínový věnec na čelo i na víko rakve. — Ferda hned byl přitom, když ale slyšel, že mne nesmí jmenovat, a na své jméno to vzít, nechtěl jinak přivolit, než aby směl část útrat spolu převzít. — Tedy jsem vzala od něho 2 f a nechala jsem si vázat krásnou korunu na víko, z listů bobkové višně, a půlvěnec na čelo z vavřínu a pak jsem si zamluvila na pátek květ passiflory. Tu jsem také dostala, právě rozvité dva květy, a hned s ní šla dolů a dala je H. do rukou. On byl milovník květin, a ta mu zvláště příslušela. — Ostatní poslala jsem k Halánkovům a on sám dal mu věnec nad čelo a korunu dali na víko; Pc. se toho lekal, ale Halánkoví prošlo, co by mně bylo neprošlo. — Zato jsem mu obstarala zpěvy a všeliké jiné komisse. Měštané sami přišli…