TŘICÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA
CURTIS MAUNEY NEPOČKAL, až ho požádají. Opět otevřel aktovku a vyndal další průhledné desky. S černobílou fotografií pořízenou ze záznamu z bezpečnostní videokamery. Čtyři muži, bok po boku před nějakým pultem v obchodě. Z dálky na ní Reacher moc víc neviděl, protože Mauney ji držel vzhůru nohama.
Mauney oznámil: „Identifikaci jsem provedl podle starých fotografií v krabici na boty ve skříni ve Franzově ložnici.“ Potom podal fotografii doprava Neagleyové. Neagleyová na ni krátce pohlédla, v obličeji pouze odlesk průhledných desek. Poslala ji po směru hodinových ručiček Dixonové. Dixonová se na ni zadívala na dlouhých deset vteřin, jednou mrkla a předala ji O’Donnellovi. O’Donnell si ji vzal, podíval se na ni, potřásl hlavou a podal ji Reacherovi.
Manuel Orozco stál úplně vlevo, díval se doprava a kamera ho zachytila v jeho obvyklém stavu neustálého neklidu. Následoval Calvin Franz s rukama v kapsách a trpělivostí v obličeji. Potom Tony Swan uprostřed s pohledem upřeným dopředu. Vpravo od něj stál Jorge Sanchez v zapnuté košili bez kravaty, s jedním prstem zastrčeným za límec. Reacher věděl, co tohle gesto znamená. Viděl ho tisíckrát předtím. Znamenalo, že Sanchez se oholil před deseti hodinami, na krku mu začíná dorůstat strniště a škrábe ho. I bez času uvedeného v dolním pravém rohu fotografie by Reacher poznal, že vznikla brzy večer.
Všichni vypadali o něco starší. Orozco měl prošedivělé vlasy na spáncích, kolem očí drobné vrásky a v očích se mu zračila únava. Franz trochu ubral. Zmizelo mu pár svalů na ramenou. Swan byl široký jako vždycky, se soudkovitým hrudníkem, a poněkud se mu zakulatilo břicho. Sanchez se tak často mračil, že se mu udělaly hluboké rýhy ubíhající od nosu kolem úst až na bradu.
Starší, ale možná také trochu moudřejší. Na té fotografii se shromáždila spousta zkušeností, schopností a talentu. A nenucené kamarádství a vzájemná důvěra, teprve nedávno znovu obnovené. Čtyři schopní vyšetřovatelé. Podle Reacherova názoru čtyři z osmi nejlepších na světě.
Kdo nad nimi zvítězil? Co je postihlo?
Za nimi se obchodem táhla směrem od kamery úzká ulička, která přišla Reacherovi povědomá.
„Kde to je?“ zeptal se.
Mauney odpověděl: „V lékárně v Culver City. Vedle Franzovy kanceláře. Prodavač si je pamatuje. Swan si kupoval aspirin.“
„To není Swanovi vůbec podobné.“
„Pro psa. Měl artritidu v kyčlích. Dával mu čtvrtku aspirinu denně. Lékárník tvrdil, že to se dělá se psy často. Zejména s velkými psy.“
„Kolik aspirinu si koupil?“
„Velké levné balení. Devadesát šest pilulek.“
Dixonová řekla: „Po čtvrt pilulce denně by mu vystačily na rok a devatenáct dní.“
Reacher opět pohlédl na fotografii. Čtyři chlapi, uvolnění, bez známky naléhavosti, mající veškerý čas světa. Běžný nákup, zásoba léků pro psa, která vystačí na víc než rok.
Vůbec neviděli, že se to blíží.
Kdo nad nimi zvítězil? Co je postihlo?
„Můžu si tu fotografii nechat?“ požádal.
„Proč?“ podivil se Mauney. „Našel jste na ní něco?“
„Čtyři staré přátele.“
Mauney přikývl. „Tak si ji nechte. Mám ještě jednu stejnou.“
„Co dál?“
„Zůstaňte tady,“ nařídil Mauney. Zavřel aktovku a zaklapl spony, hlasitě v tichu vestibulu. „Držte se mi na očích a dejte vědět, kdyby tady někdo čmuchal kolem. Žádné další nezávislé akce, jasné?“
„Přijeli jsme jenom na pohřeb,“ opáčil Reacher.
„Ale na čí pohřeb?“
Na to Reacher neodpověděl. Postavil se, odvrátil a podíval se znovu na fotografii Raquel Welchové. Chránilo ji sklo, ve kterém se odráželo dění za jeho zády. Mauney právě vstával a ostatní se zvedali s ním. Když se člověk postaví, nakloní se při tom dopředu, takže když se postaví celá skupina, dostane se k sobě na okamžik blíž, než když seděla. Proto všichni zase hned okamžitě ustoupí dozadu, obrátí se, rozšíří okruh a vytvoří zdvořilostní zónu. Neagleyová byla samozřejmě první a nejrychlejší. Mauney se otočil ke dveřím a začal se protahovat omezeným prostorem mezi křesly. O’Donnell udělal krok opačným směrem, k nitru hotelu. Dixono…
