ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA
WRIGHT SE VRÁTIL DO PRÁCE A REACHER se zeptal recepčního, kde bývala Riviéra. Recepční ho poslal zpátky na levný konec hlavní třídy. Šli pěšky. Teplou pouštní nocí. Na vzdáleném horizontu svítily hvězdy, nad příkrovem smogu a září z pouličního osvětlení. Na chodníku se válely odhozené barevné pohlednice nabízející prostitutky. Zdálo se, že volný trh srazil základní cenu pod padesát dolarů. Reacher ale nepochyboval, že takhle cena se nafoukne, jakmile nějaký zoufalý hráč dostane holku opravdu k sobě na pokoj. Ženy na obrázcích nevypadaly špatně, i když určitě nebyly skutečné. Patrně se jednalo o časopisecké snímky nevinných modelek předvádějících plavky v Riu nebo Miami. Ve Vegas šlo výlučně o podvod. Sanchez s Orozcem museli mít spoustu práce. Jako jednorucí bandité, řekl Wright a Reacher neměl důvod mu nevěřit.
Dostali se na úroveň betonového baru s levným pivem a odvážnými dívkami a zabočili doprava do labyrintu křivolakých uliček lemovaných jednopatrovými budovami s hnědou omítkou. Motely, obchody se smíšeným zbožím, restaurace, bary. Všechny měly stejné vývěsní štíty, bílé zasklené tabule na vysokých sloupcích, se svislými políčky na černá zasunovací písmena. Všechna písmena byla stejná, vertikální a sevřená, takže se téměř nedalo poznat jedno zařízení od druhého. Obchody se smíšeným zbožím nabízely sodovku v balení po šesti za 1,99 dolaru, motely se chlubily klimatizací, bazény a kabelovou televizí, restaurace vnucovaly švédské stoly s neomezeným výběrem po celých čtyřiadvacet hodin. Bary se většinou shodovaly v happy hours a permanentně nízkých cenách za panáky. Všechny vypadaly podobně. Prošli kolem pěti šesti a pak zahlédli nápis hlásající: Fire Pit.
Jmenovala se tak obyčejná omítnutá krabice na boty bez oken. Jako bar rozhodně nepůsobila. Mohlo v ní sídlit úplně cokoliv. Ambulantní oddělení sexuálně přenosných nemocí i bezvýznamná náboženská sekta. Uvnitř však vypadala jako klasický vegaský bar. Divoce vyzdobený a plný hluku. Tmavě červené lavice, purpurové stěny, žádné rovné linky ani pravé úhly, pět set rozdováděných ukřičených opilců. Plně obsazený barový pult byl dlouhý a zatočený do tvaru S. Jeden konec S se vinul kolem kulaté jámy s falešným ohněm. Plameny představovaly dlouhé cáry oranžového hedvábí hnané do výšky ventilátorem skrytým na dně. Kroutily se a tančily v paprscích pronikavého červeného světla. Místnost za plameny byla rozdělená do plyšových boxů. Ve všech se mačkali lidé. Cpali se i kolem ohniště. Postávali úplně všude. Z nenápadných reproduktorů vyhrávala hudba. Davem se zkušeně proplétaly servírky v miniaturních šatech a s tácy vysoko nad hlavou.
„Opravdu pěkné,“ poznamenal O’Donnell.
„Měli bychom zavolat ochránce dobrého vkusu,“ navrhla Dixonová.
„Pojďme najít tu holku a vzít ji ven,“ požádala Neagleyová. V hustém davu se necítila dobře. Holku se jim však najít nepodařilo. Reacher se zeptal u baru na přítelkyni Jorgea Sancheze. Barmanka se tvářila, že přesně ví, o kom Reacher mluví, ale vysvětlila, že o půlnoci skončila přítelkyni směna. Dodala, že se jmenuje Milena. Reacher se pro jistotu zeptal ještě dvou servírek, ale dostalo se mu úplně stejné odpovědi. Jejich kolegyně Milena se přátelila s jistým Sanchezem, ale odešla se domů vyspat, aby byla svěží na další čtyřiadvacetihodinovou šichtu.
Nikdo netušil, kde bydlí.
Reacher nechal u všech tří žen své jméno. Pak se probojoval k ostatním a společně se prodrali ven na chodník. Vegas v jednu v noci stále zářilo a žilo, ale v porovnání s barem působilo tiše a klidně jako studený šedivý povrch Měsíce.
„Plán?“ otázala se Dixonová.
„Vrátíme se sem zítra v půl dvanácté dopoledne,“ rozhodl Reacher. „Odchytíme ji, až půjde do práce.“
„Do té doby?“
„Nic. Trochu si odpočineme.“
Vrátili se na hlavní třídu, seřadili se a zamířili pomalu bok po boku k hotelu. Čtyřicet metrů za nimi zprudka zabrzdil tmavomodrý sedan, zajel k chodníků a zůstal stát.
