ŠEDESÁTÁ KAPITOLA
REACHER ZE ZKUŠENOSTI VĚDĚL, že nejlepší způsob, jak se namátkou zmocnit nevystopovatelné zbraně, je ukrást ji někomu, kdo ji také ukradl. Nebo někomu, kdo ji drží nelegálně. Tak se dalo nejlépe vyhnout oficiálním potížím. Občas se mohly vyskytnout neoficiální, jako v případě těch chlapů zpoza muzea voskových figurín, ale takové prkotiny nestály za řeč.
Ale získat čtyři specifické zbraně byl daleko těžší úkol. Skupiny se zásobovaly hůř než jedinci. Situaci ještě komplikovaly požadavky na munici. Stejně jako otázka stavu a údržby. Během prvního ranního šálku kávy provedl zběžný propočet. Devítimilimetrové parabellum je určitě populární, ale na ulici se vyskytuje i spousta zbraní ráží .380, .45, .22, .357 a .40, v nejrůznějších variantách. Takže pokud se nabízela šance jedna ku čtyřem, že při krádeži ukořistí pistoli, do které se používají devítimilimetrové náboje parabellum, a šance jedna ku třem, že nebude zanedbaná na samou hranici použitelnosti, museli by vykonat čtyřicet osm krádeží, než by získali, co potřebují. Zabralo by jim to celý den. A ve městě by se doslova zvedla vlna zločinnosti.
Pak ho napadlo, že by mohl najít nějakého nepoctivého zásobovacího důstojníka pěchoty. Fort Irwin neležel daleko. Nebo ještě lépe, nepoctivého zásobovacího důstojníka námořní pěchoty. Camp Pendleton ležel dál než Irwin, ale vedly k němu lepší silnice, takže by se tam dostali rychleji. A mezi námořní pěchotou panovalo přesvědčení, že beretta M9 je nespolehlivá zbraň. Zbrojmistři je často odepisovali jako vadné. Některé skutečně vadné byly, jiné ne. Ty, které vadné nebyly, se pokoutně prodávaly za stovku dolarů. Podobný princip jako při podvodu v New Age. Ale dohodnout obchod by trvalo dny. Dokonce týdny. Museli by získat důvěru. Což není snadné. Před mnoha lety Reacher takhle několikrát postupoval, když prováděl tajné vyšetřování. Spousta práce a výsledek nejistý.
Karla Dixonová si myslela, že má lepší nápad. Předestřela ho při snídani. Možnost, že by zašli do obchodu a koupili si zbraně legálně, očividně předem zavrhla. Ani ona, ani Reacher přesně nevěděli, jak to v Kalifornii chodí, ale oba předpokládali, že by museli předložit průkaz totožnosti, zaregistrovat se a pak ještě splnit nějakou čekací lhůtu. Tak Dixonová navrhla přejet z okresu LA do nějakého sousedního okresu, kde žije víc republikánských voličů, což by prakticky znamenalo do Orange. Pak navrhovala najít zastavárnu a za pomoci štědré dávky peněz od Neagleyové obejít mírnější opatření, která tam možná platí. Usoudila, že zafunguje tamější vysoký respekt k druhému dodatku ústavy plus naděje na vysoký finanční zisk. A počítala se širokou nabídkou zboží. Budou si moct vybrat přesně to, co potřebují.
Reacher její optimismus až tak úplně nesdílel, ale souhlasil, že to zkusí. Poradil jí, aby se z džin převlékla do černého kostýmu. A navrhl, že pojedou chryslerem, ne jednou z otlučených hond. Bude tak vypadat jako vyplašená příslušnice střední třídy. Nevzbudí podezření. Bude nakupovat po jednom kuse. Reacher bude vystupovat jako její poradce. Například jako soused, který má už jakés takés zkušenosti se zbraněmi.
„Ostatní se přece museli dostat taky takhle daleko,“ podotkla Dixonová.
„Mnohem dál,“ opáčil Reacher.
Dixonová přikývla. „Všechno věděli. Kdo, co, kde, proč a jak. Něco jim ale podrazilo nohy. Co to mohlo být?“
„Nevím,“ řekl Reacher. „Nad stejnou otázkou přemýšlím už několik dní.“
* * *
Do okresu Orange County vyrazili hned po snídani. Nevěděli, kdy zastavárny otvírají, ale odhadovali, že brzy dopoledne v nich bude panovat větší klid než k večeru. Reacher řídil, po dálnicích 101 a pak 5, stejnou cestou, jakou je vedlo O’Donnellovo GPS ke Swanovu domu. Tentokrát však zůstali o něco déle na dálnici a sjeli na druhou stranu na východ. Dixonová chtěla nejdřív zkusit Tustin. Zaslechla o něm špatné věci. Nebo dobré, z jejich úhlu pohledu.
Zeptala se: „Co budeš dělat, až tohle skončí?“
„Záleží na tom, jestli přežiju.“
„Ty myslíš, že nepřežiješ?“
Jak říkala Neagleyová. Nejsme takoví, jací jsme bývali. Ostatní takoví určitě nebyli.“
„Všechno dobře dopadne.“
„Doufám.“
„Neměl bys chuť zastavit se potom v New Yorku?“
„Rád bych.“
„Ale?“
„Neplánuju, Karlo.“
„Proč?“
„Tenhle rozhovor jsem už vedl s Davem.“
„Lidé obvykle plánují.“
„Já vím. Lidé jako Calvin Franz. A Jorge Sanchez a Manuel Orozco. A Tony Swan. Tony plánoval dát svému psu každý den aspirin, dalších padesát čtyři a půl týdne.“
* * *
Pomalu projeli ulice vedoucí souběžně s dálnicí. Podniky se striptýzem, benzinové pumpy a banky s okénkem pro řidiče ležely ospalé a apatické v ranním slunci. Obchody s matracemi, nábytkem a opalovací studia neměly vůbec žádné zákazníky.
Dixonová podotkla: „Kdo potřebuje opalovací studia v jižní Kalifornii?“
Na první zastavárnu narazili vedle knihkupectví na poměrně elegantní třídě. Nebyla to však ta správná. Za prvé, měla zavřeno. Okna zakrývaly kovové žaluzie. Za druhé, obchodovala s nesprávným zbožím. Výloha přetékala starým stříbrem a šperky. Stolním nádobím, mísami na ovoce, kroužky na ubrousky, ozdobnými špendlíky, přívěsky na jemných řetízcích, zdobenými rámy na obrazy. Ani jeden glock na dohled. Ani SIG-Sauer, beretta nebo H&K.
Pokračovali v průzkumu.
O dva velké bloky dál východně od dálnice našli správnou zastavárnu. Měla otevřeno. Ve výloze nabízela spoustu elektrických kytar, robustní mužské prsteny z devítikarátového zlata posázené malými diamanty a levné hodinky. A zbraně.
Ne přímo ve výloze, ale jasně viditelné v dlouhé skleněné vitríně za pultem, pistole a revolvery, některé automatické, černé i poniklované, s gumovými i dřevěnými pažbičkami, hezky v jedné úhledné řadě. Správný obchod.
Ale nesprávný majitel.
Byl to čestný člověk. Zákonů dbalý. Bílý třicátník, lehce obtloustlý, dobrý genetický základ narušený přílišnou láskou k jídlu. Na stěně za hlavou měl vyvěšenou licenci obchodníka se zbraněmi. Pravidla, ke kterým ho zavazovala, odříkal jako kněz liturgii. Za prvé, kupující si musí opatřit osvědčení o způsobilosti k nošení jednoruční střelné zbraně, což je cosi jako licence k nákupu. Pak se musí podrobit třem nezávislým prověrkách, z nichž jedna se týká toho, zda si v uplynulých třiceti dnech nesnažil koupit jinou zbraň, druhá je výpis ze státního trestního rejstříku a třetí v podstatě to samé, jen na federální úrovni přes počítač NCIC.
Pak musí počkat deset dní, než si zbraň vyzvedne, pro případ, že by se chystal spáchat zločin z vášně.
Dixonová otevřela peněženku a dala si záležet, aby prodavač dobře viděl svazek bankovek uvnitř. Neměly však na něj nejmenší účinek. Muž se na ně podíval a odvrátil pohled.
Tak pokračovali dál.
* * *
O padesát kilometrů severozápadněji stál Azhari Mahmoud na sluníčku, zlehka se potil a sledoval, jak obsah lodního kontejneru mizí v pronajatém náklaďáku. Krabice byly menší, než si představoval. Jednotky, které obsahovaly, totiž nebyly větší než balíček cigaret. Zapsat je jako komponenty pro domácí kino byla hloupost. Spíš by je šlo vydávat za přenosné DVD přehrávače. Takové, jaké si lidé berou na palubu letadla. Nebo za přehrávače MP3, s bílými drátky a mrňavými sluchátky. To by bylo mnohem věrohodnější. Pak se sám pro sebe usmál. Letadla.
* * *
Reacher zamířil na východ, přejížděl namátkou od jednoho neznačkového billboardu k druhému a pátral po nejlevnější části města. Nepochyboval, že po cestě z Beverly Hills do Malibu leží spousta finančních potíží, ale skrytých a diskrétních. Na okraji Tustinu se jimi nikdo netajil. Jakmile začali prodejci pneumatik nabízet čtyři radiálky po méně než stu dolarech, zpozorněl a rozhlédl se po okolí. A téměř okamžitě spatřil hledané. On na pravé straně a Dixonová zároveň na levé. Zastavárna Dixonové se zdála větší, tak se rozhodli, že na dalších světlech otočí a vrátí se k ní. Po cestě ke světlům zahlédli tři další zastavárny.
„Spousta možností,“ poznamenal Reacher. „Můžeme si dovolit pokus.“
„Jaký pokus?“ zeptala se Dixonová.
„Přímý přístup. Ty ale zůstaneš v autě. Vypadáš moc jako policajtka.“
„Sám jsi řekl, že se tak mám obléknout.“
„Změna plánu.“
Reacher zaparkoval chrysler na místě, kde na něj nebylo ze zastavárny přímo vidět. Vzal z kabelky Dixonové svazek bankovek od Neagleyové a zastrčil si je do kapsy. Pak se tam šel podívat. Na zastavárnu byl obchod opravdu velký. Reacher znal spíš zaprášené úzké špeluňky. Do tohohle širokého impéria by se však vešly nejméně dvě špeluňky a připomínalo spíš prodejnu s koberci. Ve výkladech se naparovala elektronika, fotoaparáty, hudební nástroje a šperky. A pušky. Za lesem svislých kytarových krků ležely ve vodorovných úchytech sportovní pušky. Obstojné zbraně, ale Reacher je nepovažoval za sportovní. Neviděl nic férového na tom, když se člověk schoval za strom a začal ze sto metrů pálit vysokorychlostními střelami na srnce. Mnohem sportovnější by podle něj bylo přivázat si na hlavu paroží a postavit se mu čelem. Tak by mělo chudák zvíře alespoň stejnou šanci. Nebo možná větší, a proto to měli zbabělí lovci strach vyzkoušet.
Přistoupil ke dveřím do zastavárny a pohlédl dovnitř. A okamžitě to vzdal. Obchod byl příliš velký. Pracovalo v něm příliš mnoho zaměstnanců. Přímý přístup funguje jenom v soukromí mezi čtyřma očima. Vrátil se k autu a oznámil: „Moje chyba. Potřebujeme menší.“
„Na druhé straně ulice,“ upozornila Dixonová.
Odlepili se od chodníku, rozjeli se na západ a po sto metrech otočili na světlech. Vrátili se a zastavili na popraskaném betonovém parkovišti před obchodem s pivem. Vedle něj byl bezejmenný obchod s vitaminy a potom další zastavárna. Ne přímo špeluňka, ale rozhodně úzká a zaprášená. Ve výloze se povalovalo obvyklé harampádí. Hodinky, bicí, činely, kytary. A uvnitř se zřetelně rýsovala vitrína ze skla vyztuženého drátěným pletivem. Táhla se přes celou zadní stěnu a byla plná pistolí a revolverů. Dohromady zhruba tři sta. Všechny visely hlavněmi nahoru, na hřebících provlečenými lučíky spouště. Za pultem stál vysoký muž, úplně sám, bez spolupracovníků.
„Tady se mi líbí,“ prohlásil Reacher.
Dovnitř šel bez Dixonové. Na první pohled vypadal prodavač velice podobně jako první, se kterým mluvili. Bílý, třicátník, udělaný. Mohli být bratři. Tenhle by však byl černá ovce rodiny. Zatímco první měl svěží růžovou pleť, černá ovce ji měla šedivou po nerozumném konzumu škodlivin a rozmazaná modrá a purpurová tetování z polepšovny nebo vězení. Nebo válečného námořnictva. Začervenalé oči mu poskakovaly, jako by mu pod nohama probíjela elektřina.
Snadné, pomyslel si Reacher.
Vytáhl z kapsy většinu bankovek Neagleyové, rozevřel je jako vějíř, opět je složil a pustil na pult z dostatečné výšky, aby pořádně zaduněly. Slušné množství opotřebovaných bankovek je těžší, než si většina lidí myslí. Papír, inkoust, špína, mastnota. Majitel ustálil pohled na tak dlouho, aby si je pořádně prohlédl, a potom pravil: „Můžu vám nějak pomoct?“
„To určitě můžete,“ opáčil Reacher. „Právě jsem kousek tady od vás absolvoval hodinu občanské výchovy. Dozvěděl jsem se, že když si chce někdo pro sebe koupit čtyři pistole, musí projít třemi nelehkými zkouškami.“
„To máte pravdu,“ opáčil muž a ukázal palcem na stěnu za sebou. Měl na ní licenci obchodníka se zbraněmi, zarámovanou a pověšenou stejně jako jeho vzornější bratr.
„Dají se tyhle zkoušky nějak obejít?“ otázal se Reacher. „Zmírnit nebo vypustit?“
„Ne,“ odpověděl prodavač. „Zkoušky jsou zkoušky.“ Pak se usmál, jako by řekl něco nesmírně hlubokomyslného. Reacher vteřinu zvažoval, jestli ho nemá vzít za krk a rozbít jeho hlavou skleněnou vitrínu. Pak se prodavač podíval na peníze a dodal: „Musím se řídit kalifornskými zákony.“ Pravil to však jistým způsobem a v očích mu zajiskřilo zájmem. Reacher věděl, že přijde něco dobrého.
„Jste právník?“ zeptal se prodavač.
„Vypadám jako právník?“ odpověděl Reacher otázkou.
„Jednou jsem s jedním mluvil,“ opáčil prodavač.
Mnohem víckrát než jednou, pomyslel si Reacher. Většinou v zamčených místnostech, kde byly stoly a židle přišroubované k podlaze.
„Je tam výjimka,“ pravil prodavač. „V těch zákonech.“
„Opravdu?“ podivil se Reacher.
„Taková malá formalita.“ Slovo formalita se mu podařilo vyslovit až na poněkolikáté. Patrně na něj bylo moc cizí a dělala mu potíže počáteční kombinace písmen. „Já, vy ani kdokoliv jiný nesmíme prodat nebo darovat zbraň někomu, kdo neprošel všemi potřebnými zkouškami.“
„Ale?“
„Já, vy i kdokoliv jiný ji smíme půjčit. Ne příliš často a maximálně na třicet dnů. To je potom v pořádku.“
„To je v pořádku?“ zopakoval Reacher.
„Stojí to v zákoně.“
„Zajímavé.“
„Například mezi členy rodiny,“ pokračoval prodavač. „Manžel manželce, otec dceři.“
„To chápu.“
„Nebo mezi přáteli,“ doplnil prodavač. „Kamarád může půjčit zbraň kamarádovi, dočasně na třicet dní.“
„A mohli bychom být kamarádi?“ zeptal se Reacher.
„Mohli,“ souhlasil prodavač.
Reacher se zeptal: „Co pro sebe kamarádi obvykle dělají?“
Prodavač odpověděl. „Půjčují si navzájem věci. Jeden například půjčí zbraň a druhý půjčí peníze.“
„Ale jen dočasně,“ poznamenal Reacher. „Na třicet dní.“
„Půjčky se můžou zvrtnout. Občas je člověk musí odepsat. Představují riziko. Přátelství jsou nejistá. Kamarád se může odstěhovat, nebo se s ním můžete pohádat.“
Reacher nechal peníze na pultě. Poodešel k vitríně ze skla vyztuženého drátěným pletivem. Obsahovala křápy. Ale také dobré zbraně. Půl na půl pistole a revolvery. Automatiky byly ze dvou třetin levné a z jedné třetiny kvalitní značky. Na každou čtvrtou kvalitní značku připadl jeden devítimilimetr.
Dohromady třináct vhodných pistolí. Z celkových tři sta. Čtyři a čtvrt procenta. Horší než jeho ranní propočet, přibližně o činitel 2.
Sedm z vhodných pistolí byly glocky. Kdysi očividně moderní, ale jejich popularita již poklesla. Jeden byl devatenáctka. Ostatních šest sedmnáctky. Podle toho, jak vypadaly, se pohybovaly od dobrých po bezvadné.
„Co kdybyste mi půjčil čtyři glocky,“ pravil Reacher.
„Co kdybych vám nic nepůjčil,“ opáčil prodavač.
Reacher se otočil. Peníze zmizely z pultu. To Reacher čekal. Prodavač držel zbraň. To Reacher nečekal.
Jsme staří, pomalí a zrezivělí, řekla Neagleyová. Miliony kilometrů vzdáleni tomu, jací jsme bývali.
Svatá pravda, pomyslel si Reacher.
Prodavač držel Colt Python. Uhlíková ocel s modrým povlakem, pažbičky z ořechového dřeva, .357 magnum, dvaceticentimetrová hlaveň. Ne největší revolver na světě, ale téměř. Rozhodně ne nejmenší. A patrně jeden z nejpřesnějších.
„To není zrovna kamarádské,“ namítl Reacher.
„Nejsme žádní kamarádi,“ odvětil prodavač.
„A také to není nejmoudřejší,“ dodal Reacher. „Mám dneska velice špatnou náladu.“
„Buďte zticha. A držte ruce tak, abych na ně viděl.“
Reacher se zarazil a pak pozvedl ruce od těla a vytočil dlaně a roztáhl prsty, aby dokázal, že je zcela neškodný. Prodavač mu poradil: „Dejte si pozor, aby vás při odchodu nepraštily dveře do zadku.“
Obchod byl úzký. Reacher stál až úplně vzadu. Prodavač se nacházel za pultem, ve třetině cesty ke dveřím. V uličce se dalo sotva otočit. Výkladem dopadalo jasné světlo.
Prodavač nakázal: „Koukej vypadnout, Elvisi.“
Reacher zůstal okamžik stát. Pozorně se zaposlouchal. Pohlédl doleva, pak doprava, zkontroloval situaci za sebou. V zadním levém rohu byly dveře. Patrně do koupelny. Ne do kanceláře. Na pultě se vršily papíry. Majitel by je neskladoval na pultě, kdyby měl oddělenou kancelář. Proto byl sám. Bez partnera, bez zálohy.
Žádná další překvapení na něj nečekají.
Reacher nasadil výraz, který viděl ve Vegas. Smutný, poražený. Za pokus to stálo. Musíš se zúčastnit, abys vyhrál. Pak si dal ruce za hlavu a udělal krok dopředu. Druhý krok. Třetí. Čtvrtý krok ho donesl přesně na úroveň prodavače. Odděloval je jen pult. Reacher stál obličejem ke dveřím. Prodavač devadesát stupňů po jeho levici. Pult byl přibližně sedmdesát pět čísel široký.
Reacher pohnul levačkou, rovně do strany od zátylku.
O boxerovi Muhammadu Alim se říkalo, že má dosah sto čísel a v okamžiku dopadu se jeho ruka pohybuje rychlostí sto třicet kilometrů v hodině. Reacher nebyl Ali. Ani náhodou. Zejména ne na své slabší straně. Levačkou dosáhl maximálně devadesáti kilometrů v hodině, což dělalo kilometr a půl za minutu a dvacet pět metrů za vteřinu. Což znamenalo, že Reacherova levačka překonala pult za necelých třicet tisícin vteřiny. A v polovině cesty se sbalila v pěst.
A třicet tisícin vteřiny byla příliš krátká doba na to, aby prodavač stačil stisknout spoušť pythonu. Každý revolver má složitý mechanismus a revolver velký jako python je pomalejší než většina ostatních. Rozhodně není náchylný k náhodným výstřelům. Prodavač ani nepohnul prstem. Reacherova pěst ho zasáhla do obličeje dřív, než jeho mozek vůbec zaznamenal, že se pohybuje. Reacher byl o něco pomalejší než Ali, ale měl delší paže. Takže než paži plně natáhl, urazila prodavačova hlava ještě třicet čísel. A ani potom se nezastavila. Zarazila se až o stěnu za pultem a roztříštila sklo na licenci obchodníka se zbraněmi.
Pak se začala pomalu sunout k zemi.
Než prodavač dosedl na zem, stál Reacher za pultem. Odkopl python a zlomil prodavači podpatkem prsty. Na obou rukou. V prostředí bohatém na zbraně naprosto nezbytné opatření a také rychlejší než svazování zápěstí. Potom mu vytáhl z kapsy peníze Neagleyové a našel klíče. Přehoupl se zpátky přes pult, přešel do zadní části obchodu a otevřel vitrínu ze skla vyztuženého drátěným pletivem. Vzal všech sedm glocku, vybral si jeden z vystavených použitých kufrů a naskládal do něj zbraně. Pak otřel z klíčů své otisky prstů a své otisky dlaní z pultu a vyšel do slunečního světla.
* * *
Zastavili u legálního obchodníka se střelnými zbraněmi v Tustinu a zakoupili munici. Spoustu munice. Zdálo se, že takové nákupy probíhají bez jakýchkoliv omezení. Pak vyrazili zpátky na sever. Hustým provozem. Zhruba na úrovni Anaheimu jim zavolal O’Donnell z východního LA.
„Nic se tady neděje,“ oznámil.
„Vůbec nic?“
„Naprosto nic. Neměli jsme uskutečnit ten hovor z Vegas. To byla velká chyba. Polekali jsme je. Zalezli do děr, připravení zase kdykoliv vylézt.“
