Volný pád (Lee Child)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

ČTYŘICÁTÁ KAPITOLA

SÁM MAUNEY SE ZJEVIL o třicet minut později. Vstoupil dveřmi do vestibulu, stále unavený, stále s otlučenou koženou aktovkou. Posadil se a zeptal: „Kdo je Adrian Mount?“

Reacher vzhlédl. Azhari Mahmoud, Adrian Mount, Alan Mason, Andrew MacBride, Anthony Matthews. Syřan a jeho čtyři falešná jména. Informace, o níž Mauney nevěděl, že ji mají.

„Netuším,“ zalhal.

„Jste si jistý?“

„Naprosto.“

Mauney si položil aktovku na kolena, otevřel ji a vytáhl list papíru. Předal ho Reacherovi. Papír byl rozmazaný a nezřetelný. Vypadal jako faxem odeslaná kopie faxu. Nahoře stálo Homeland Security. Ale ne jako oficiální hlavička. Spíš se jednalo jen o jednu stranu z většího počítačového souboru. Určeného pro vnitřní potřeby. Týkala se rezervace, kterou provedl muž jménem Adrian Mount u British Airways na let z Londýna do New Yorku. Rezervace proběhla před dvěma týdny a let se uskutečnil před třemi dny. První třída, bez zpáteční letenky, z Heathrow na JFK, sedadlo 2K, poslední přistání večera, drahý výlet, uhrazený platnou kreditní kartou. Letenku objednal přes internet na britských webových stránkách British Airways, ale nedalo se určit, kde ve světě klikl myší.

„To přišlo poštou?“ zeptal se Reacher.

Mauney vysvětlil: „Bylo to uložené v paměti jejich faxu. Přišlo to před dvěma týdny. Ve faxu došel papír. Víme ale, že Sanchez a Orozco nemohli před dvěma týdny v kanceláři pracovat. Proto se musí jednat o odpověď na dotaz, který učinili nejméně o týden dřív. Domníváme se, že umístili pár jmen na neoficiální seznam hlídaných osob.“

„Pár jmen?“

„Domníváme se, že jsme našli původní dotaz. Stejně jako Franz si posílali poštu. Kolovala jim v ní čtyři jména.“ Mauney vytáhl z aktovky druhý list papíru. Byla to fotokopie čistého papíru s pavoučím písmem Manuela Orozca. Adrian Mount, Alan Mason, Andrew MacBride, Anthony Matthews. Zjistit od DHS přílety. Neúhledná čmáranice napsaná ve spěchu, i když Orozco nikdy nevynikal v krasopisu.

Čtyři jména. Ne pět. Chyběl skutečný Azhari Mahmoud. Reacher usoudil, že Orozco věděl, že ať už je Mahmoud kdokoliv, bude cestovat pod falešným jménem. K čemu si pořizovat falešná jména, když by je pak člověk nepoužil.

„DHS,“ pravil Mauney. „The Department of Homeland Security. Víte, jak těžké je pro civilistu přimět Homeland Security k spolupráci? Váš kamarád Orozco u nich musel mít spoustu plusových bodů. Nebo je podplatil spoustou peněz. A já potřebuju vědět proč.“

„Možná to mělo něco společného s kasiny.“

„Možná. I když bezpečáky ve Vegas většinou netrápí, když se podezřelé osoby objeví v New Yorku. Z New Yorku se spíš vydávají do Atlantic City. Problém někoho jiného.“

„Možná se dělí o informace. Třeba existuje síť. Lumpové se nejdřív zaměří na Jersey a pak na Vegas.“

„Možná,“ zopakoval Mauney.

„Dorazil ten Adrian Mauney skutečně do New Yorku?“

Mauney přikývl: „Počítač imigračního úřadu tvrdí, že prošel terminálem čtyři. Terminál sedm už měl zavřeno. Letadlo přiletělo se zpožděním.“

„A kde se pohyboval potom?“

„Ubytoval se v hotelu na Madison Avenue.“

„A potom?“

„Zmizel. Beze stopy.“

„Ale?“

„Vzali jsme další jméno na seznamu. Alan Mason odletěl do Denveru v Coloradu. Ubytoval se v hotelu v centru města.“

„A pak?“

„To zatím nevíme. Pořád na tom pracujeme.“

„Ale myslíte si, že se jedná o jednoho a téhož člověka?“

„Očividně se jedná o jednoho člověka. Ty iniciály hovoří jasnou řečí.“

Reacher prohlásil „V tom případě jsem já předseda Nejvyššího soudu.“

„Rozhodně se tak chováte.“

„Kdo to je?“

„Nemám tušení. Inspektor imigračního úřadu si ho nepamatuje. Úředníci, kteří pracují na terminálu čtyři, prohlédnou za den deset tisíc obličejů. Nepamatují si ho ani zaměstnanci newyorského hotelu. S Denverem jsme ještě nemluvili. Nejspíš si ho také nepamatují.“

„Copak ho při imigrační prohlídce nevyfotografovali?“

„Snažíme se ten snímek získat.“

Reacher se vrátil k prvnímu faxu. S údaji od Homeland Security. K podrobnostem o pasažérovi.

„Je Brit,“ oznámil.

Mauney namítl: „To nemusí být vůbec pravda. Jenom použil britský pas.“

„Jak hodláte postupovat?“

„Vypracujeme vlastní seznam hlídaných osob. Dříve či později se musí Andrew MacBride nebo Anthony Matthews objevit. Pak budeme alespoň vědět, kam má namířeno.“

„Co chcete od nás?“

„Slyšeli jste někdy tahle jména?“

„Ne.“

„Nemáte žádné kamarády s iniciálami A a M?“

„Ne co bych si pamatoval.“

„Nepřátele?“

„Neřekl bych.“

„Znal Orozco někoho s takovými iniciálami?“

„Nevím. S Orozcem jsem nemluvil deset let.“

„Mýlil jsem se,“ prohlásil Mauney. „S tím provazem na jeho rukách a nohách. Požádal jsem našeho odborníka, aby se na něj podíval. Vůbec není běžný. Je to sisalový výrobek z indického subkontinentu.“

„Kde se dá sehnat?“

„V celých Spojených státech se nikde neprodává. Musel se k nám dostat s něčím, co odtamtud importujeme.“

„Což by mohlo být?“

„Srolované koberce, balíky nehotových bavlněných výrobků, něco takového.“

„Děkuju, že jste se s námi podělil o informace.“

„Nemáte zač. Mrzí mě, že jste přišli o kamaráda.“

* * *

Po Mauneyho odchodu se shromáždili v pokoji Dixonové. Ze žádného zvláštního důvodu. Stále trčeli ve slepé uličce. Někde však být museli. O’Donnell očistil vyhazovací nůž od krve a svým přepečlivým způsobem si prohlédl ukořistěné hardballery. Vyráběla je AMT, poměrně nedaleko v Irwindaleu v Kalifornii. Byly plně nabité plášťovými střelami .45. Dobře udržované a plně funkční. Čisté, naolejovaná, nepoškozené, z čehož vyplývalo, že je teprve nedávno ukradli. Překupníci s drogami o své zbraně obvykle nepečují. Jediná nevýhoda ukořistěných pistolí spočívala v tom, že byly věrnou kopií modelu, který se vyráběl už od roku 1911. Vešlo se do ní jen sedm nábojů, což musel být v dobách šestiraňáků docela pokrok, ale oproti moderním patnácti– i víceranným zbraním neměly šanci.

„Pěkné šmejdy,“ odsoudila Neagleyová.

„Lepší než házet kamením,“ opáčil O’Donnell.

„Na moji ruku moc velké,“ podotkla Dixonová. „Já osobně dávám přednost glockům 19.“

„Já mám rád všechno, co funguje,“ oznámil Reacher.

„Do glocku se vejde sedmnáct nábojů.“

„Vždycky stačí jeden na hlavu. Ještě jsem nezažil, aby po mně šlo najednou sedmnáct lidí.“

„Nikdy nevíš, co se může stát.“

* * *

Tmavovlasý čtyřicátník, který si říkal Andrew MacBride, seděl v podzemní dráze na denverském letišti. Měl spoustu času, tak ho zabíjel tím, že jezdil tam a zpátky mezi hlavním terminálem a halou C, což byla poslední stanice. Vychutnával slavičí tlukot. Připadal si, jako by z něj spadlo závaží. Lehký a volný. Neměl teď téměř žádná zavazadla. Žádný těžký kufr. Jen příruční tašku na kolečkách a aktovku. Náložní list se nacházel v aktovce, složený v knize s pevnými deskami. Klíč měl zapnutý v bezpečnostní kapse.

* * *

Muž v modrém obleku a modrém sedanu chrysler vytáhl mobil. „Jsou v hotelu,“ oznámil. „Všichni čtyři.“

„Začínají se k nám přibližovat?“ zeptal se jeho šéf.

„To nemůžu říct.“

„Pocit?“

„Ano, myslím že se k nám začínají přibližovat.“

„Dobře, tak nadešel čas, abychom se jich zbavili. Nech je v hotelu a přijeď k nám. Za pár hodin spustíme akci.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024