ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA
MUŽ V TMAVOMODRÉM OBLEKU podal okamžitě hlášení. „Našel jsem je. Neuvěřitelné. Právě se přede mnou vynořili.“ Jeho šéf se zeptal: „Všichni čtyři?“
„Přímo přede mnou.“
„Dokážeš je zlikvidovat?“
„Řekl bych, že ano.“
„Tak to udělej. Nečekej na posilu. Vyřiď je a vrať se.“ Muž v obleku ukončil hovor, odlepil se od chodníku, přejel přes čtyři dopravní pruhy a zaparkoval v postranní uličce před obchodem se smíšeným zbožím nabízejícím nejlevnější cigarety ve městě. Vystoupil, zamkl a vyrazil k hlavní třídě, pěšky, rychle, s pravačkou zastrčenou do kapsy saka.
Las Vegas má víc hotelových pokojů na čtvereční metr než jakékoliv jiné město na světě, ale Azhari Mahmoud se nenacházel ani v jednom z nich. Zvolil pronajatý domek na předměstí pět kilometrů od hlavní třídy. Domek si pronajali už před dvěma lety na operaci, kterou plánovali, ale neuskutečnili. Byl už tenkrát bezpečný, takže bude bezpečný i nyní.
Mahmoud stál v kuchyni se Zlatými stránkami otevřenými na pultě. Listoval částí s půjčovnami nákladních aut a snažil si představit, jak velký náklaďák si bude muset půjčit.
* * *
Na hlavní třídě se neustále stavělo a stavební činnost se přelévala dopředu a dozadu jako voda ve vaně. Riviéra se kdysi dávno pokusila vyrovnat svému slavnému konci. Investoři postupovali blok po bloku, ale když dospěli k luxusní části, požadavky se rapidně zvýšily a Riviéra vypadala najednou v porovnání s modernějšími stavbami stará a ošumělá. Tak se investoři opět obrátili a pokračovali blok po bloku opačným směrem. Výsledkem bylo neustále se přesouvající jeden blok dlouhé staveniště oddělující zbrusu novou zástavbu od malinko starší, určené opět k demolici. Vozovka a chodníky se během stavebních prací napřímily. Jízdní pruhy se rozšířily a narovnaly. Stará trasa se vinula mezi hromadami suti. Město podél ní bylo tiché a opuštěné, jako neobydlená země nikoho.
Právě v této zemi nikoho se vynořil muž v modrém obleku. Jeho cíle před ním kráčely bok po boku, pomalu, jako by věděly, kam jít, ale měly spoustu času. Neagleyová vlevo, Reacher s O’Donnellem uprostřed a Dixonová vpravo. Blízko u sebe, aniž by se však dotýkali. Jako pochodová formace přes celou šířku chodníku. Společně tvořili cíl necelé tři metry široký. Starý chodník vybrala Neagleyová. Nejspíš jen z náhodného popudu a ostatní se k ní přidali.
Muž v obleku vytáhl z pravé kapsy zbraň. Daewoo DP 51 vyrobenou v Jižní Koreji, černou, malou, nelegálně drženou, nezaregistrovanou a nevystopovatelnou. Zásobník obsahoval třináct devítimilimetrových nábojů parabellum. Její majitel ji nesl podle toho, co se naučil při dlouhém výcviku o jediném bezpečném způsobu transportu: komora prázdná, zbraň zajištěná.
Držel ji v pravačce, nenabitou a zajištěnou, a opakoval si postup. Jako první se rozhodl skolit největší cíl. Ze zkušenosti věděl, že je to tak nejlepší. Takže nejprve do středu do Reacherových zad, pak nepatrně doprava do O’Donnellových zad, potom až k levému okraji do Neagleyové a zase zpátky doprava do Dixonové. Čtyři výstřely, zhruba tři vteřiny, z šesti metrů. Z dostatečné blízkosti, aby s jistotou trefil a zase ne z takové blízkosti, aby byla výchylka doleva a doprava příliš extrémní. Rukou pohne maximálně o dvacet stupňů. Prostá geometrie. Prostý úkol. Žádný problém.
Rozhlédl se.
Čistý vzduch.
Ohlédl se dozadu.
Čistý vzduch.
Odjistil pojistku, uchopil levačkou daewoo za hlaveň a pravačkou ji natáhl. Ucítil, jak první velká nábojnice vyjela vzhůru a poslušně zapadla do komory.
* * *
Noc nebyla tichá. Rušil ji obvyklý městský hluk. Provoz na hlavní třídě, vzdálený hukot kondenzátorů na střechách, šumění ždímaček, tlumené mumlání stovek tisíců zapálených hráčů. Reacher však zaslechl zvuk natahované zbraně. Velice jasně. Byl to přesně zvuk, který dobře znal. A pečlivě trénoval, aby ho nikdy nepřeslechl. V jeho uších zněl jako celá symfonie poskládaná z nezaměnitelných zlomků. Zaskřípění slitiny o slitinu, kovová rezonance přitlumená masitou dlaní, bříškem p…
