IV
Nevornia Club byl jedním ze starších klubů na South Shore, který však nedávno prošel modernizací. Celá vnější fasáda podstoupila plastickou operaci, při níž byla vyspravena spoustou skla a křiklavého neonu. Také uvnitř se nacházelo mnoho skla a křišťálu - koberce, čalounění i hrací stoly pak byly vyvedeny ve vínově červených tónech.
Když sem Deighan pár minut před druhou vešel, řady hracích automatů a black-jackových stolů se právě slušně zaplňovaly. Byl totiž pátek a někteří drobní gambleři si zde s oblibou vylepšovali bilanci na svátečních víkendových hráčích. Kostky a rulety byly naopak prázdné. Skuteční hazardní hráči byli jako upíři - nesnesli denní světlo a vycházeli až po setmění.
Deighan si u jedné přepážky rozměnil sadu čtvrťáků. V hlavní části kasina stálo šest řad hracích automatů - vesměs nablýskaných moderních strojů, ale zřejmě kvůli nostalgii se zde krčilo i pár starých dobrých poniklovaných mechanických kusů. Deighan se zastavil u jednoho z nich a naházel do něj tři dolary. Citrony a pomeranče. Nepodařilo se mu seřadit ani dvě třešně, i když to zkoušel celkem třikrát. Pokřiveně se usmál, odešel od automatů a zamířil do dlouhé haly, která spojovala hlavní část kasina s novou menší přístavbou vzadu.
Podél jedné strany haly stála řada telefonních budek. Deighan se v jedné z nich zavřel, vhodil do přístroje čtvrťák, stiskl nulu a vyťukal číslo svého bytu v San Francisku. Když se mu ozvala operátorka, požádal o hovor na účet volaného, aby nemusel ustavičně krmit automat čtvrťáky. Nechal telefon zazvonit celkem pětkrát a zavěsil. Jestli je Fran doma, bude vědět, že je všechno v pořádku. A jestli doma není, tak se to dozví později, až ji opět stejným způsobem prozvoní. Vždycky se jí snažil volat alespoň dvakrát denně v různou dobu, protože někdy chodila Fran nakupovat, do kina nebo na návštěvu k Shei-le a dětem.
Bylo by snazší, kdyby mu telefon jednoduše zvedla a promluvila s ním, jenže když byl Deighan pryč, Fran to zásadně nedělala. Nikdy. Když se s ní chtěla Sheila nebo kdokoliv jin’ý spojit, museli zavolat sousedům nebo se dostavit osobně. Když byl Deighan mimo domov, Fran s ním zkrátka nechtěla mít nic společného - nechtěla vědět, co dělá ani kdy se vrátí. „Představ si, že bych zvedla telefon a nebyl bys to ty?“ říkávala. „Představ si, že by to byl někdo, kdo by mi oznámil, že jsi mrtvý? To bych nevydržela.“ Tenhle argument nedával Deigha-novi smysl. Když je mrtvý, tak je mrtvý, a co záleží na tom, jak se to Fran dozví? Nehádal se však s ní. Deighan se s ní vůbec nerad hádal a kromě toho věděl, že ho neubude, když manželce vyhoví.
Vhodil do aparátu další čtvrťák a vytočil Střelcovo číslo. Po čtyřech nebo pěti zazvoněních se konečně ozval D’Allesandrův hlas: Jo?“
„Pan Carson?“
„Kdo?“
„To není Paul Carson?“
„Ne. To máte špatné číslo.“
„Aha, pardon,“ řekl Deighan a zavěsil.
Vhodil do štěrbiny třetí čtvrťák a tentokrát vyťukal číslo Nevornia Clubu. Po chvíli se mu ozval rázný a profesionální ženský hlas. „Pana Mannlichera,“ řekl Deighan. „Vyřiďte mu, že je to naléhavé.“
„Koho mám ohlásit?“
„Na tom nezáleží. Jen mu řekněte, že jde o to, co se stalo včera v noci.“
„Pane, obávám se, že vám nemohu.“
„Řekněte, že jde o ten včerejší poker, zatraceně. On už se mnou bude mluvit.“
Ozvalo se cvaknutí a v Deighanově uchu začala hrát jakási hudební vycpávka. Deighan si zapálil cigaretu. Když z ní potahoval počtvrté, hudba ustala a vystřídal ji hlas vypaseného majitele klubu. „Frank Mannlicher. Kdo volá?“
„Žádná jména. Můžeme mluvit na téhle lince?“
„Jistě, povídejte.“
„Já jsem ten, který vám včera v noci narušil hru.“
Čtyři až pět vteřin ticho. A pak Mannlicher řekl: „Opravdu?“ Jeho hlas zněl suše a ostražitě.
„Kukla, smith and wesson osmatřicet, granát v kapse bundy. V banku bylo víc než dvě stě tisíc. Mám i ten váš prsten - platinový s diamanty osázenými do kruhu.“
Další pauza, tentokrát už kratší. „Tak proč mi dneska voláte?“
„Jak by se vám líbilo, kdybyste to všechno získal zpátky - peníze …
