UTAJENÝ DŮKAZ (1998)
Lisa Scottolineová
Někteří recenzenti si povšimli, že Lisa Scottolineová vrátila do detektivního žánru typ ženské protagonistky, jež ze všeho nejvíce připomíná Jean Arthurovou - bystrou, půvabnou a velmi sardonickou hrdinku jako vystřiženou z nejpovedenějších ztřeštěných milostných příběhů současného Hollywoodu. Mezi hrdinkami Lisy Scottolineové a postavami Jean Arthurové však existuje nejméně jedna další podobnost. Pod humorem tepajícím na povrchu totiž u obou kolotají spodní proudy velmi skutečných citů. A aniž by se scottolineovské i arthurovské hrdinky uchylovaly k sentimentalitě, daří se jim obohacovat místy jalovou dějovou linku o ryzí emoční náboj. Což není nic snadného. Scottolineová zkrátka propůjčuje detektivkám z právního prostředí všechen svůj šarm i talent.
Bylo téměř sedm hodin ráno a asistent okresního státního zástupce Tom Moran měl před soudním jednáním notné zpoždění. Vražedně rychle se oholil, vklouzl do kalhot a nasoukal se do proužkovaného saka, přičemž si v nekonečné smyčce opakoval dnešní křížový výslech. Pokud se mu dnes nepodaří toho svědka zlomit, bezpochyby prohraje. Obul si polobotky a s kravatou vlající za zády vyrazil sprintem dolů.
V přízemí ztěžka dopadl na zem a v běhu popadl z podlahy kufřík, jako by to byl štafetový kolík v posledním kole. V předávce se zdokonalil na soukromé střední škole St. Joe’s a dodnes se mu v uších ozývalo burácení davu, jenž ho popoháněl k cílové pásce. UááááAá! Posléze si však Tom uvědomil, že to není povzbuzování, nýbrž jedno z dvojčat plačící v kuchyni. Ve třech měsících věku plakala dvojčata opravdu hodně. Gastrický reflux, říkala tomu Marie, ale Tom měl dojem, že tato dvě slova by se nikdy neměla vyskytovat pospolu.
Zastavil se s rukou na mosazné klice vchodových dveří. Pláč z kuchyně nabíral na intenzitě. Pohlédl na hodinky. 7:12. Převalila se přes něj tsunami výčitek svědomí. Celý večer pracoval v kanceláři, zatímco Marie byla s dvojčaty sama doma. Nemohl odejít, aniž by se na ni alespoň nepodíval. Položil kufřík a tryskem vyrazil do kuchyně, kde ztuhl nevěřícným úžasem. Marie spala vstoje a ve svěšených rukou kolébala plačící novorozeně. „Vzbuď se, miláčku!“ vykřikl Tom.
Mariina víčka se třepetavě otevřela. „Máte je i v bledě modrém?“ dotázala se otupěle.
„Marie, probuď se, probuď se.“ Tom vyrazil přes místnost a popadl naříkající dítě. Byla to Ashley, jeho oblíbené dvojče, přestože ho Marie nechala odpřisáhnout, že žádného oblíbence mít nebude. „Usnula jsi.“
„Ne, já jsem nakupovala,“ odpověděla Marie a opřela se o kuchyňskou linku. Kolem modrých očí se jí rýsovaly temné stíny a světlé vlasy měla rozcuchané. Zatím po dvojčatech nezhubla a momentálně měla na sobě tričko s Eagles a žinylkový župan připomínající stan. Rozhodně nevypadala jako dívka, kterou si bral, ale Tom byl příliš citlivý, než aby to očekával. Nicméně by bylo příjemné mít zase někdy sex.
„Posaď se, vypadáš vyčerpaně,“ řekl. „Spalas vůbec v noci?“
„Jo, to je dobrý. Opravdu mi nic není. Trochu jsem se vyspala. Vážně.“ Marie se zhroutila na židli a narazila přitom do kuchyňského stolu. Na jeho borovém povrchu se roztančily růžové dudlíky a prázdná plastová láhev se skutálela na podlahu. Uprostřed stolu stála jako nějaká květinová ozdoba kostkovaná dětská židlička, v níž i přes okolní bengál podřimovalo druhé dvojče, Brittany. Marie si prohrábla vlasy. „Ashleyino nachlazení se zhoršilo, kašle a sípe. Včera v noci jsem jí třikrát nasadila rozprašovač.“
„Co to je rozprašovač?“
„Tamhleta věcička.“ Marie mávla rukou na šedivý přístroj na lince. Ze stroje se hadovitě vinula čirá plastová trubice, na jejímž konci byl upevněn malý plastový pohárek připomínající kyslíkovou masku pro panenky. „Včera mi ho dal pediatr, ale vůbec to nepomohlo. Musím ji k němu zase odvézt, jenže zítra - vlastně dneska - bude v ordinaci v Cherry Hill.“
„V Cherry Hill?“ Tom se za ženu cítil příšerně. „Jak odvezeš dvě děti do Cherry Hill? Jsi úplně zmlácená.“
„Nějak to udělám, musím.…
