POSLÍČEK (1938)
Erle Stanley Gardner
Erle Stanley Gardner (1889-1970) patří k nejprodávanějším autorům všech dob - a také k nejplodnějším. Pokud k jeho románům přičtete povídky přetiskované v nejrůznějších šestákových časopisech, nezbývá vám než ho zařadit na seznam nenapravitelně plodných autorů, jemuž vévodí Simenon a nejméně dva členové rodu Dumasů. V rámci žánru detektivní fikce psal naprosto vše - záhady, temné romány, lehké komedie, dílka ve stylu „kdo to udělal“, „proč to udělal“, „jak to udělal“ a tak dále a tak dále. Ve všem si přitom počínal nadmíru zdatně a mnohdy ještě zdatněji. Nejlepší jsou zřejmě jeho žertovné romány psané pod pseudonymem A. A. Faire - spolehlivě vás dostanou zejména díla The Bigger They Come (Čím jsou větší) a Bats Fly at Dusk (Netopýři létají za šera, česky 1997). Velký úspěch zaznamenaly jeho romány s Perrym Masonem a rozsáhlý stejnojmenný televizní seriál. Než se Gardner stal spisovatelem, pracoval jako právník, takže dobře ví, jak učinit ze soudního procesu vzrušující divadlo. Jeho dílo svádí k podceňování, ale tomuto dojmu bychom neměli tak snadno podléhat.
Do mé kanceláře vstoupila Mae Deversová s poštou. Chvíli stála u mé židle a pokládala na stůl obálky, ale pak se zastavila, odsunula kalamář a těžítka a trochu mi na stole uklidila.
Kolem pasu měla opasek z lakované kůže, a když se pohybovala ze strany na stranu, viděl jsem, jak jí pod ním hrají všechny svaly. Položil jsem jí na ten opasek ruku a přivinul si ji k sobě.
„Nebuď drzý!“ řekla a pokusila se mou ruku odtáhnout, ale ne příliš silně. „Poslyš, mám práci,“ dodala. „Pusť mě, Pete.“
„Budu za tebe žádat výkupné, kulihrášku,“ sdělil jsem jí.
Náhle se sklonila, její rty vytvořily vášnivý kroužek a přilepily se na moje - a Cedric L. Boniface si zvolil právě tento okamžik, aby bez zaklepání vpadl do mé kanceláře.
Mae naštěstí zaslechla zlověstné šramocení kliky a rychle sebrala ze stolu hromadu lejster. Já si prohrábl rukou vlasy a Boniface si co nejprofesionálnějším způsobem odkašlal.
Nebyl jsem si jistý, zda nemám na ústech rtěnku, a tak jsem si opřel loket o stůl, zakryl si ústa prsty a upřeně se zadíval do otevřené právnické knihy.
„Dobrá, pane Wennicku,“ řekla Mae Deversová. „Postarám se, aby se to dostalo do pošty,“ dodala a zamířila ke dveřím. Když procházela kolem Bonifaceho, otočila se a věnovala mi čtverácký pohled, který jako by říkal: „Vidíš, chytráku, podívej, do čeho jsi spadl.“
Boniface na mě upřeně zíral. Jeho nažloutlé oči s modrobílými bulvami mi připomínaly natvrdo uvařená vajíčka, která někdo oloupal a podélně rozkrojil. Navíc měl mizernou náladu.
„Co to tu bylo za pozdvižení?“ zeptal se.
„Pozdvižení?“ Tázavě jsem k němu zvedl oči, ale ruku jsem stále držel na ústech. „Kde?“
„Tady,“ řekl.
Mae Deversová právě zavírala dveře. „Vy jste něco slyšela, slečno Deversová?“ zeptal jsem se co nejdůstojnějším tónem.
„Ne, pane,“ odvětila Mae uctivě a vyklouzla na chodbu.
Zachmuřil jsem se nad otevřenou právnickou knihou na stole. „Zdá se, že mi není tak úplně jasný rozdíl mezi depozitní úschovou první třídy a depozitní úschovou druhé třídy.“
To Bonifaceho poněkud upokojilo. Zbožňoval akademické disputace o právních aspektech, na které se všichni ostatní mohli vykašlat.
„Rozdíl,“ začal, „je poměrně jednoduchý, pokud se nenecháte zmást terminologií. Tak především, u všech typů depozitní úschovy je rozhodným faktorem klasifikace otázka úhrady.“
„Ano, pane,“ řekl jsem hlasem tlumeným pod rukou.
Boniface se na mě zadíval. „Wennicku,“ řekl, „v otázce vašeho vztahu k naší firmě není vše úplně v pořádku. Měl byste studovat právo. Měl byste vést vyšetřování. Jste jakýsi kříženec mezi nestranným právníkem a detektivem. Při ověřování daně z příjmu naší firmy jsem ovšem zjistil, že vám byly v posledních třech měsících vyplaceny služební požitky, které by zvedly váš roční příjem na více než patnáct tisíc dolarů.“
Na to jsem nemohl nic říct, a tak jsem mlčel.
V tu chvíli Mae Deversová opět otevřela dveře a ře…
