MOC VESELÉ VÁNOCE (1957)
Ed McBain
Slovo „plodný“ bylo v souvislosti s Edem McBainem vysloveno již tolikrát, že se téměř stalo součástí jeho jména. Pan Ed „Plodný“ McBain. Nelze ovšem popřít, že McBain - který je rovněž znám jako Evan Hunter - napsal tolik románů, že kdyby si člověk sedl a chtěl je spočítat, brzy by se nestačil divit. Skutečnost, že tolik jeho děl je naprosto brilantních, že některá z nich se dají pokládat za vskutku geniální a že všechna do jednoho představují příjemnou četbu, je nejlepším dokladem autorova umu. Je to, jako když sledujete prvotřídního boxera ve vrcholné formě: také zná všechny fígly. Díky bestsellerům jako The Blackboard Jungie (Džungle před tabulí, česky 1976) a A Matter of Conviction (Otázka usvědčení) proslul McBain v počátcích kariéry klasickými detektivními romány. V pozdějších letech se však stal známějším díky sérii románů o policistech z 87. revíru. Vybrat z jeho „sedmaosmdesátkové řady“ nejlepší dílo je prakticky nemožné -výborných jich je příliš mnoho. Rozhodně však lze doporučit romány He Who Hesitates (Nerozhodnost, česky 2001) z roku 1965, Blood Relatives (Příbuzenská krev, česky 1983) z roku 1975, Long Time No See (Dlouho jsme se neviděli, česky 1983) z roku 1977 a The Big Bad City (To veliké zlé město, česky 1999) z roku 1999. Kromě toho napsal pro Alfreda Hitchcocka scénář k filmu Ptáci a jeho silný román Last Summer (Minulé léto) se stal předlohou k jednomu ze zásadních filmů sedmdesátých let. Mezi jeho nejnovější romány patří další kniha o 87. revíru, The Last Dance (Poslední tanec, česky 2000).
Pete Charpens seděl u baru a díval se na vlastní odraz v zrcadle. Zašklebil se a řekl: „Veselé Vánoce.“
Pravda, Vánoce sice ještě nebyly, ale Pete Charpens to řekl i tak a jeho slova nezněla špatně. Pete se přihlouple zašklebil, zvedl sklenici, trochu z ní upil a znovu zopakoval: „Veselé Vánoce.“ Cítil se velmi dobře, bylo mu příjemně teplo a měl výjimečně dobrou náladu. Město dnes patřilo jen jemu. Dnes večer, poprvé za osm měsíců od doby, kdy přijel z Whiting Center, se cítil součástí tohoto města. Dnes večer jej město obklopovalo jako teplá lázeň, zatímco on si jen tak hověl a nechával se ovívat zčeřenými vlnami. Byl Štědrý večer, celý svět byl úplně v pohodě a Pete Charpens miloval děti všech matek, které putovaly po povrchu této planety, protože měl pocit, že se konečně ocitl doma, že konečně našel správné místo, že konečně našel sám sebe.
Nebyl to špatný pocit.
Sotva dnes odpoledne skončil podnikový večírek, zamířil do ulic. Výklady obchodů pableskovaly jako buclatá kamínka, rozpálená do třešňová a zahalená ostře mrazivým vzduchem. Na obloze se schylovalo ke sněžení a Pete kráčel po vyzdobených newyorských ulicích v tvídovém kabátě s límcem vyhrnutým ke krku a cítil hřejivé štěstí. V ulicích se to hemžilo prodavači, Santa Klausy se zvonečky, obřími věnci a ještě většími vánočními stromy, z reproduktorů se linuly rozverné písničky a nadčasové vánoční koledy. Ba co víc, Pete dnes zřetelně vnímal tep celého města. Poprvé za osm měsíců vnímal tep města, lidi, hluk, rámus, shon a ze všeho nejvíce teplo. To teplo ho naprosto pohltilo, a právě tomu se podivoval nejsilněji. Zprvu tomu jen přihlížel s přihlouplým úsměvem nezúčastněného diváka, ale pak si zčistajasna uvědomil, že i on se stal součástí tohoto dění. Během krátkého období osmi měsíců srostl s celým městem - a město srostlo s ním. Nalezl svůj domov.
„Barmane,“ řekl.
Barman se k němu přišoural. Byl to urostlý zrzavý chlapík s obličejem posetým pihami. Pohyboval se s elegantní úsporností a vypadal jako moc příjemný muž, jehož stejně příjemná manželka s rodinou právě teď někde v Queensu zdobí vánoční stromeček.
„Přejete si, pane?“ zeptal se.
„Pete. Říkej mi Pete.“
„Dobře, Pete.“
„Já nejsem opilý,“ řekl Pete, „věř mi. Vím, že to říkají všichni opil-Ci, ale já to myslím vážně. Jsem jenom tak strašně šťastný, že bych mohl vybuchnout. Taky jsi někdy cítil něco podobného?“
„Jistě,“ odpověděl barman a usmál se…
