POHŘEŠUJE SE STRANA TŘINÁCT
Anna Katharine Greenová
Anna Katharine Greenová (1846-1935) bývá často označována za „matku detektivních románů“. Toto přízvisko si získala díky vytvoření a zdokonalení mnoha konvencí detektivního žánru, které se v něm uplatňují dodnes. Kromě toho, že do literatury uvedla první ženu--detektivku, napsala také první detektivní román vydaný pod ženským jménem. Ve svém díle, které psala přibližně ve stejné době, kdy sir Arthur Conan Doyle rozvíjel postavu Sherlocka Holmese, se soustředila spíše na oficiální bezpečnostní orgány a složky - v roce 1878 napsala procedurální román The Leavenworth Case: A Lawyer’s Story (Případ Leavenworth: příběh advokáta) Tato její prvotina zaznamenala fenomenální úspěch a počet prodaných výtisků přesáhl jeden milion. Právnická fakulta univerzity v Yale knihu dokonce zařadila na seznam povinné četby. Hlavní postava románu, Ebenezer Gryce, se během autorčiny kariéry objevila ve více než dvanácti dalších knihách. Kromě ní vytvořila Greenová také postavu staropanenské detektivky Amelie Butterworthové a také soukromé detektivky Violet Strangeové, která vystupuje i v této povídce.
„Ještě jeden! Ještě jeden lukrativní případ a slibuji ti, že přestanu; namouduši a namouvěru přestanu.“
„Ale holka, proč ještě jeden? Už sis vydělala celou částku, kterou sis stanovila - nebo téměř celou -, a přestože moje pomoc není právě vysoká, během tří měsíců ti mohu přidat dost na to, aby…“
„Ne, nemůžeš, Arthure. Vedeš si dobře a já to oceňuji; vlastně mě naplňuje rozkoší, že pro mě pracuješ tak, jak pro mě pracuješ. Ale ve svém současném postavení nemůžeš za tři měsíce - a ani za šest měsíců - vydělat dost na to, abys vyřešil situaci, jak ji vidím já. ‚Dost na to‘ mi jednoduše nestačí. Ten krok musí být úplný, koncentrovaný a vydatný. Musíme vyloučit možné selhání při plnění slibu. Už nikdy se nesmím cítit povinována pustit se znovu do podobné věci. Kromě toho jsem se z té Zabriskieho tragédie nikdy pořádně nesebrala. Ustavičně mě ta představa pronásleduje. A nový případ by mi mohl pomoci ji konečně pustit z hlavy. Cítím se provinile. Byla jsem za to zodpovědná…“
„Ne, holka. Nedopustím, aby sis to kladla za vinu. Po komplikaci, jaká se přihodila, muselo podobné vyústění nevyhnutelně nastat. Dříve nebo později by ho to stejně dohnalo k tomu, aby se zastřelil…“
„Ale ne ji.“
„Ne, ji ne. Ovšem nemyslíš si, že by těch pár minut dokonalého porozumění se svým slepým manželem klidně vyměnila za několik dalších let prachbídného života?“
Violet neodpověděla, neboť byla příliš překvapena. Tohle že je Arthur? Že by jej několikatýdenní práce a blízká přítomnost opravdu závažných životních problémů natolik proměnila? Její tvář se při té myšlence rozjasnila. Artur si toho všiml, a i když nechápal, co se pod tímto výtryskem radosti ukrývá, sklonil se, políbil ji a pronesl další ze svých nonšalantních výroků:
„Zapomeň už na to, Violet; pouze se nenechej kýmkoliv a čímkoliv zatáhnout do další záležitosti podobného druhu. Protože pokud to uděláš, budu muset vyhledat jistého tvého přítele a poradit se s ním, jak nejlépe tu tvou pošetilost zastavit. Nikoho nejmenuji. Ó! Nemusíš se tvářit tak vyděšeně. Pouze se chovej způsobně, nic víc.“
„Má pravdu,“ připustila Violet, když se Arthur odšoural pryč, „úplnou pravdu.“
Ale protože chtěla ty peníze…
To místo v člověku vzbuzovalo úzkost - tedy alespoň v mladé dívce jako Violet, která si je krátce po úderu půlnoci prohlížela z automobilu. Neznámý dům na konci zastíněné stezky, v jehož otevřených dveřích bylo lze zahlédnout siluetu ženského těla, která se dychtivě vykláněla dopředu s rukama nataženýma pro pomoc! Výjev zanedlouho zmizel, ale jeho účinek přetrvával, takže se Violet po jeden znepokojivý okamžik nedokázala odtrhnout od sedadla. Zdálo se jí to podivné, protože nějaké dobrodružství očekávala. Člověk se přece nenechá vytrhnout ze soukromého plesu a necestuje dvacet kilometrů na venkov kvůli jakémusi vyšetřování, aniž by jistou formu střetu s…
