Dobrodružství Sherlocka Holmese

Strakatý pás

Když se probírám svými zápisky o sedmdesáti nejrůznějších případech, na nichž jsem v posledních osmi letech studoval metody svého přítele Sherlocka Holmese, nalézám mezi nimi mnohé, jež jsou tragické, některé směšné a jiné zas pouze podivné, ale žádný z nich není obyčejný, neboť Sherlock Holmes pracoval spíše pro lásku k svému umění než pro nabytí majetku, a naprosto proto odmítal ujmout se pátrání, které by nemělo příslib čehosi zvláštního, ne-li dokonce fantastického. Ať se však zamyslím nad všemi těmi případy, nevzpomínám si na žádný, který by se byl odehrával za okolností tak podivuhodných jako případ spojený se známou rodinou Roylottů ze Stoke Moranu v Surrey. Došlo k nim na samém počátku našeho přátelství s Holmesem, kdy jsme ještě coby dva svobodní mládenci společně bydleli v Baker Street. Možná že bych se o nich byl rozepsal již dávno, ale zavázali jsme se tehdy mlčením, a teprve tento měsíc mne předčasná smrt dámy, jíž jsme přísahali, slibu zprostila. Je snad jen dobře, že fakta konečně vyjdou najevo, neboť jak jsem se dověděl, koluje o smrti doktora Grimesbyho Roylotta tolik pověstí, že celá záležitost působí ještě příšerněji než pravda.

Jednoho rána na počátku dubna roku 1883 jsem se probudil a spatřil Sherlocka Holmese, jak stojí zcela oblečen u mé postele. Obvykle vstával dost pozdě, a protože hodiny na mém nočním stolku ukazovaly, že je teprve čtvrt na osm, podíval jsem se na něj dost překvapeně a možná i trochu nazlobeně, protože sám jsem své zvyky rád dodržoval.

„Promiňte mi, Watsone, že jsem vás takto zburcoval,“ řekl Holmes, „ale dnes ráno to zřejmě čeká kdekoho. Nejdřív musela vstávat paní Hudsonová, ta probudila mě a já zase vás.“

„Co se děje? Snad nehoří?“

„Ne, máme tu klientku. Jak se zdá, přišla k nám jakási nanejvýš rozrušená mladá dáma a rozhodně se mnou chce mluvit. Čeká teď v obývacím pokoji. Toulá-li se tak časně ráno mladá žena po městě a burcuje z postele ospalé lidi, předpokládám, že má na srdci něco hodně důležitého. Třeba se ukáže, že jde o opravdu zajímavý případ, a pak vím, že byste jej rád sledoval od samého počátku. Na každý pád jsem si myslel, že vás probudím a umožním vám to.“

„Drahý příteli, o něco takového bych nechtěl přijít za nic na světě.“

Nic mne víc netěšilo než sledovat Holmese při jeho pátrání a obdivovat ho, jak bystrými úsudky, rychlými jak náhlá vnuknutí, ale stavěnými vždy na logickém základě, řeší problémy, které mu byly svěřeny. Rychle jsem na sebe navlekl šaty a v několika minutách jsem byl hotov a sešel se svým přítelem do obývacího pokoje. U okna seděla dáma oblečená v černém a zahalená do hustého závoje, a když jsme vešli, povstala.

„Dobré jitro, madam,“ řekl Holmes vesele. „Jmenuji se Sherlock Holmes. Toto je můj dobrý přítel a společník doktor Watson a můžete před ním mluvit stejně volně jako přede mnou. Ale to jsem rád, že paní Hudsonovou napadlo zatopit v krbu. Sedněte si, prosím, k ohni a já vám objednám šálek horké kávy, vždyť vidím, že se celá chvějete.…