Básnické počátky

POZDĚJŠÍ BÁSNĚ

1908 a dále

Zrcadla

Zrcadlo a duše

Zrcadla stará, svity umřelé a dojemné,
hladiny slepé! Plamen vychladlý a hlubinný
jich siném na dně kradí zaplane a prošlehne,
a bledý reflex chladně rozžehne jich hladiny,

když časem přijdu letmo popatřit jich do hlubin,
a tvář má tichá jako za flórem se zrcadlí
a zří jen na dně odraz zemdlený a sotva stín,
podobu zhaslou, obraz daleký a vybledlý,

zří vlastní oči (— vždy prý oheň plane z hloubi jich —),
pohaslé oči, jako zamlžené slzami,
a rty své vidí (— vždy prý znají pocely a smích —),
zří na rtech teskných křivku mdlou a výraz neznámý:

já vím, že v noci, v noci hluboké a podivné,
když ztichly rty mé a mé oči spánkem zapadly,
že duše moje hlubinný tam plamen rozžehne:
a sama stojíc v mrtvých hladinách se zrcadlí.

Ženy a zrcadla

Vy pozdní hodiny, vy tlumené jak šepot vášnivý,
vy nyvé oddechy a něhou rozesněné večery,
vy dívky toužící a příliš těžce krásné ženy vy,
nesoucí znaveně plod příliš zralý vlastní nádhery,

jež v nudě večera šat z bílých údů rvete neklidně
a zcela nahé pak v zrcadel zhlížíte se hladině,
k svým horkým nahotám, jež bíle žehnou
                                                                  na studeném dně,
vy dlouze hledíte a tiše vzdycháte a dušeně:

ty hlatě citlivé, jež krásu milují a zrcadlí,
váš obraz uvězní a ve skleněném klíně zachytí,
a vaše nahota v jich tůni chladné ještě dlouho dlí
a září ode dna, stín bledý, jehož nelze spatřiti.

A potom přijde noc a přejdou příliš sladké večery,
vy, ž…