Drahocenné Rusům památce Nikolaje Michajloviče Karamzina věnuje toto dílo, vnuknuté jeho geniem, ve zbožné úctě a vděčnosti.
ALEXANDER PUŠKIN
V paláci Kremlu (20. února 1598).
Knížata ŠUJSKIJ a VOROTYNSKIJ.
VOROTYNSKIJ: Jsme oba vysláni být strážci města,
však střežit málem nemáme už koho:
je Moskva vylidněna, všechen lid
šel k monastýru za svým patriarchou.
Čím, domníváš se, skončí se ten zmatek?
ŠUJSKIJ: Čím že se skončí? Snadno uhodnout:
lid postýská si, popláče si ještě
a Boris trošku upejpat se bude
tak jako piják před sklenicí vína,
a nakonec se přec jen uráčí mu,
že milostivě přijme korunu:
a pak, nu pak nám znova povládne,
jak dříve vlád.
VOROTYNSKIJ: Však uplynul již měsíc,
co se sestrou se v monastýru zavřev,
on povrhuje, zdá se, věcmi světa.
Bojarská Duma ani patriarcha
ho dosud nedovedli oblomit;
je nepřístupen domlouvavým slzám
i modlitbám i vzlyku celé Moskvy,
ba také výzvám Velikého sněmu.
Je marné vznášet prosbu k jeho sestře,
by Borisově vládě žehnala;
ta teskná klášternice-cařice
tak jako on je tvrdě neústupna.
Sám Boris toho ducha jí as vnuk.
Však jestli vládce opravdu je syt
svých panovnických starostí a vskutku
se zdráhá převzít osiřelý trůn?
co řekneš pak?
ŠUJSKIJ: Že marně prolita je
krev mladičkého hocha, careviče;
když tomu tak, moh Dmitrij zůstat žít.
VOROTYNSKIJ: Ten strašný zločin! A je vskutku pravda,
že Boris dal ho utratit?
ŠUJSKIJ: Kdo jiný?
Kdo marně Čepčugova podplácel?
Kdo Biťagovské oba vypravil
i s Kačalovem? – Do Ugliče byl
jsem poslán vyšetřit čin za tepla
a našel jsem tam čerstvé ještě stopy.
Vždyť celé město svědkem bylo vraždy
a všichni shodně vypovídali;
když jsem se vrátil, jediným já slovem
moh záhadného vraha usvědčit.
VOROTYNSKIJ: A pročs ho nezničil?
ŠUJSKIJ: On, přiznám se ti,
mě tenkrát pomátl svou klidnou myslí
a nestoudností, jíž jsem nečekal;
jak byl by bez viny, mně v oči hleděl
a vyptával se na podrobnosti,
a já mu opakoval nehoráznost,
již sám mi napověděl.
VOROTYNSKIJ: Nebylo to správné, kníže.
ŠUJSKIJ: Co jsem mohl dělat?
Vše zradit Feodoru? Ale car
se na vše díval Borisovým zrakem
a Borisovým sluchem vnímal vše.
I kdybych u něho byl získal víru,
byl by zas Boris mu ji doved vzít –
a já bych býval do vězení vržen,
a v pravou chvíli, a jak mého strýce
by v žaláři mě tiše utratili.
Já nejsem chvastoun, ale žádná trýzeň,
být nezbytí, mi nenažene strach;
ne zbabělec, však nejsem také hlupák,
jenž nadarmo by do léčky snad lez.
VOROTYNSKIJ: Ten strašný zločin! Jistě že teď vrah –
co myslíš si – je drásán pokáním;
krev nevinného pacholátka mu
as na trůn vstoupit nedovoluje.
ŠUJSKIJ: Však on to zmůže! Plachý Boris není!
Ta velká čest i nám i širé Rusi:
on, včera ještě otrok, Tatařín,
zeť kata Maljuty, sám v duši kat –
on vezme slavný řetěz Monomachův…
VOROTYNSKIJ: Je nízký jeho rod; to my jsme víc.
ŠUJSKIJ: Aj, to bych řek.
VOROTYNSKIJ: Vždyť Šujskij, Vorotynskij –
od nepaměti jsou to knížata.
Š…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.