Boris Godunov

Alexandr Puškin

55 

Elektronická kniha: Alexandr Puškin – Boris Godunov (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: puskin16 Kategorie:

Popis

E-kniha Alexandr Puškin: Boris Godunov

Anotace

Nejslavnější Puškinovo drama vypráví o vzniku tzv. samozvaneckých bouří na přelomu 16. a 17. století. Jedná se o období po smrti cara Ivana Hrozného (1584). Mladý Dimitrij, poslední mužský potomek Ivana Hrozného, na trůn nikdy nenastoupí, protože je zavražděn na pokyn jiného člena carské rodiny, Borise Godunova. Godunov je líčen zprvu jako laskavý panovník, který dá na smýšlení lidu, nicméně stihomam a pocit viny ze zmaření mladého života z něj učiní tyrana, který se bojí mocných nepřátel, a tak nechává domnělé hrozby likvidovat už v zárodku. Co však učiní, když proti němu povstane domněle zemřelý Dimitrij? Je to duch nebo jen ambiciózní podvodník?

O autorovi

Alexandr Puškin

[6.6.1799-10.2.1837] Ruský básník, prozaik a dramatik, zakladatel novodobé ruské literatury. Jako liberální šlechtic patřil k sympatizantům děkabristického hnutí, zastával však umírněné monarchistické názory.V rozsáhlé tvorbě navázal na tradici preromantické literatury a zároveň vytvářel zakladatelská díla ruského literárního romantismu ve všech žánrových oblastech. V dramatu se inspiroval principy Shakespearovy historické truchlohry (Boris Godunov). K vrcholům evropské romantické prózy patří zejména cyklus Bělkinovy...

Alexandr Puškin: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Název originálu

Борисъ Годуновъ

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Boris Godunov“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 

Drahocenné Rusům památce Nikolaje Michajloviče Karamzina věnuje toto dílo, vnuknuté jeho geniem, ve zbožné úctě a vděčnosti.

 

ALEXANDER PUŠKIN

 

 

V paláci Kremlu (20. února 1598).

Knížata ŠUJSKIJ a VOROTYNSKIJ.

VOROTYNSKIJ: Jsme oba vysláni být strážci města,
však střežit málem nemáme už koho:
je Moskva vylidněna, všechen lid
šel k monastýru za svým patriarchou.
Čím, domníváš se, skončí se ten zmatek?

ŠUJSKIJ: Čím že se skončí? Snadno uhodnout:
lid postýská si, popláče si ještě
a Boris trošku upejpat se bude
tak jako piják před sklenicí vína,
a nakonec se přec jen uráčí mu,
že milostivě přijme korunu:
a pak, nu pak nám znova povládne,
jak dříve vlád.

VOROTYNSKIJ: Však uplynul již měsíc,
co se sestrou se v monastýru zavřev,
on povrhuje, zdá se, věcmi světa.
Bojarská Duma ani patriarcha
ho dosud nedovedli oblomit;
je nepřístupen domlouvavým slzám
i modlitbám i vzlyku celé Moskvy,
ba také výzvám Velikého sněmu.
Je marné vznášet prosbu k jeho sestře,
by Borisově vládě žehnala;
ta teskná klášternice-cařice
tak jako on je tvrdě neústupna.
Sám Boris toho ducha jí as vnuk.
Však jestli vládce opravdu je syt
svých panovnických starostí a vskutku
se zdráhá převzít osiřelý trůn?
co řekneš pak?

ŠUJSKIJ: Že marně prolita je
krev mladičkého hocha, careviče;
když tomu tak, moh Dmitrij zůstat žít.

VOROTYNSKIJ: Ten strašný zločin! A je vskutku pravda,
že Boris dal ho utratit?

ŠUJSKIJ: Kdo jiný?
Kdo marně Čepčugova podplácel?
Kdo Biťagovské oba vypravil
i s Kačalovem? – Do Ugliče byl
jsem poslán vyšetřit čin za tepla
a našel jsem tam čerstvé ještě stopy.
Vždyť celé město svědkem bylo vraždy
a všichni shodně vypovídali;
když jsem se vrátil, jediným já slovem
moh záhadného vraha usvědčit.

VOROTYNSKIJ: A pročs ho nezničil?

ŠUJSKIJ: On, přiznám se ti,
mě tenkrát pomátl svou klidnou myslí
a nestoudností, jíž jsem nečekal;
jak byl by bez viny, mně v oči hleděl
a vyptával se na podrobnosti,
a já mu opakoval nehoráznost,
již sám mi napověděl.

VOROTYNSKIJ: Nebylo to správné, kníže.

ŠUJSKIJ: Co jsem mohl dělat?
Vše zradit Feodoru? Ale car
se na vše díval Borisovým zrakem
a Borisovým sluchem vnímal vše.
I kdybych u něho byl získal víru,
byl by zas Boris mu ji doved vzít –
a já bych býval do vězení vržen,
a v pravou chvíli, a jak mého strýce
by v žaláři mě tiše utratili.
Já nejsem chvastoun, ale žádná trýzeň,
být nezbytí, mi nenažene strach;
ne zbabělec, však nejsem také hlupák,
jenž nadarmo by do léčky snad lez.

VOROTYNSKIJ: Ten strašný zločin! Jistě že teď vrah –
co myslíš si – je drásán pokáním;
krev nevinného pacholátka mu
as na trůn vstoupit nedovoluje.

ŠUJSKIJ: Však on to zmůže! Plachý Boris není!
Ta velká čest i nám i širé Rusi:
on, včera ještě otrok, Tatařín,
zeť kata Maljuty, sám v duši kat –
on vezme slavný řetěz Monomachův…

VOROTYNSKIJ: Je nízký jeho rod; to my jsme víc.

ŠUJSKIJ: Aj, to bych řek.

VOROTYNSKIJ: Vždyť Šujskij, Vorotynskij –
od nepaměti jsou to knížata.

Š…