7
MATTHEW SEDĚL na podlaze nemocniční chodby a snažil se na nic nemyslet. Kdyby se jen na chvilku neovládl, musel by znovu prožívat tu chvíli, kdy na něj z rudé vody hledí ta dvě panenkovská očka a dvě řady žralocích zubů se zakusují do Bucka.
Věděl dobře, že tuhle scénu uvidí ještě tisíckrát ve snu – oslepující bubliny výkřiku, šílený tanec rybího a lidského těla, čepel bodajícího nože.
Pokaždé, když si tu chvíli znovu vybavil, ji viděl nekonečně dlouhou dobu jako zpomalený film, od momentu, kdy ho Buck odstrčil žralokovi z cesty, až po ruch a shon na příjmu v nemocnici.
Matthew pomalu zvedl ruku a zase ji spustil. Ještě cítil, jak mu ji Buck cestou na ostrov jedinkrát silně stiskl. V ten moment opravdu uvěřil, že Buck žije. O to víc teď trpěl strachem, že to nemusí být nadlouho.
Jako by se moři líbilo brát mu lidi, o které stál nejvíc.
Prokletí Angeliky, napadlo ho s další vlnou žalu a viny. Možná měl Buck pravdu. Ten mizerný amulet tam někde ležel a čekal na další oběť. Už o dva blízké při jeho hledání přišel.
Promnul si dlaní tvář jako člověk, který se probudil z dlouhého spánku. Už blázní, že takhle uvažuje. Otce zabil člověk a Bucka žralok. Jen chabá sebeobrana a neschopnost jim pomoci ho přiměla obviňovat nějaký ztracený šperk.
Třebaže amulet provázela hrozná pověst, Matthew by tím svou vinu stejně neoslabil. Kdyby byl rychlejší, Buckovi by se nic nestalo. Kdyby býval chytřejší, mohl by otec ještě žít.
Vždyť on sám si klidně žije. A je celý. Tuhle tíhu ponese do konce svého života.
Položil si hlavu na kolena a snažil se jasněji uvažovat. Věděl, že Beaumontovi sedí v nedaleké čekárně. Jejich nabízená útěcha a podpora ho ale ještě víc ničily. Musel odejít.
Bylo mu jasné, že pokud má Buck alespoň malou naději na přežití, není to díky němu, ale proto, jak rychle a chladnokrevně zvládla krizi Marla. Všechno zařídila sama, nezapomněla ani na náhradní oblečení pro Bucka.
On sám nebyl ani schopen vyplnit přijímací formulář. Hrozivé zjištění, že je naprosto k ničemu.
„Matthew.“ To si před něho dřepla Tate a vsunula mu do rukou kelímek s kávou. „Pojď si sednout k nám.“
Zavrtěl hlavou, a když už držel kávu v ruce, napil se. Tate měla tvář ještě bledou šokem, ale ruce už se jí netřásly.
Na setinu sekundy ji znova viděl, jak se hrne vodou proti žraločím čelistem.
„Jdi pryč, prosím tě.“
Místo toho se posadila vedle něj a vzala ho kolem ramen. „On to zvládne, Matthew, uvidíš.“
„Jsi snad taky věštkyně?“
Měl ledový, ostrý hlas. Tate mu přesto položila Hlavu na rameno. „Musíme tomu věřit. Pomáhá to.“
Spletla se. Věřit bolelo. Vytrhl se jí a vyskočil na nohy. Jdu se projít.“
„Půjdu s tebou.“
„Nechci!“ Prudce se k ní otočil a vylil, si na ni všechen bezmocný vztek. „Nechci tě ani vidět!“
Žaludek se jí stáhl, ale držela se. „Nenechám tě samotného, Matthew. Radši si na to zvykni.“
„Nestojím o tebe,“ opakoval a vyděsil ji tím, že ji lapil pod krkem a přitiskl ke zdi. „Nepotřebuju tě. Proč se radši nevrátíš ke své hezké rodince, a všichni nevypadnete?“
„Protože nám na Buckovi záleží.“ I když dokázala polknout slzy, byl jí pláč slyšet v hlase. „A na tobě taky.“
„Vždyť nás ani neznáte.“ Něco zuřivého, co dlouho schovával, ze z něho dralo ven. „Vyjeli jste si na prázdniny a jen tak si hrajete na lovce pokladů. A náhodou jste měli štěstí. Vůbec netušíte, co to je hledat měsíc za měsícem, rok za rokem a nemít nic. Umřít a nemít nic.“
Dech se jí krátil, třebaže se snažila ovládat. „Ale on neumře.“
„On už je mrtvý.“ Vztek v jeho očích vyhasl, jako když se otočí vypínačem a zůstane jen tma a prázdnota. „Byl mrtvý ve chvíli, kdy mě odstrčil stranou. Ten idiot mě musel odstrčit stranou!“
Bylo to venku, celá ta hrůza se rozlehla nemocniční chodbou. Odvrátil se, zakryl si tvář, ale utéct tomu nemohl.
„Odstrčil mě a vedral se přede mě. Na co sakra myslel? A co ty?“ obořil se na ni. „Takhle tam vlízt! Copak ses nic nenaučila? Když žralok nasaje krev, zaútočí na všechno. Mělas utíkat do lodi. Tolik krve ve vodě… Měli …
