3
PESIMISMUS POVAŽOVALA Tate za zbabělost, za pouhou výmluvu a neschopnost čelit zklamání.
Po dvou týdnech celodenního potápění totiž nenašli víc než několik úlomků kovu. Přesto se snažila pracovat o to pečlivěji a usilovněji.
Po nocích pak vysedávala nad kopiemi otcových map. Čím se zdál Matthew galantnější, tím měla větší chuť mu dokázat, že se mýlil. Toužila najít vrak hned, třeba jen proto, aby nad ním zvítězila.
Musela ale uznat, že ty dva týdny nebyly tak docela promarněné. Za tak nádherného počasí připomínalo potápění pohádku. A čas strávený na ostrově, když si matka vyžádala malou přestávku, si užili při nákupech, průzkumných výletech a piknicích na pláži. Tate navštívila místní hřbitovy a kostely v naději, že získá nové informace o ztroskotaných lodích z roku 1733.
Ale nejčastěji se těšila z pohledu na otce a Bucka. Takový podivný párek –jeden malý, podsaditý plešoun, druhý aristokraticky štíhlý s hřívou stříbrných vlasů.
Otec mluvil s pomalou, zpěvavou výslovností Jižní Karolíny, zatímco Buckova mluva byla plná peprných výrazů a zněla jako kulomet. A přece vypadali jako staří kamarádi, co se po letech znova našli.
Mnohokrát se vynořili nad hladinu a smáli se jako kluci, kteří právě provedli nějakou rošťárnu. Tate s úžasem pozorovala, jak se mezi nimi rychle prohlubuje silná náklonnost.
Otcovi přátelé na pevnině přitom byli většinou distingovaní byznysmeni. Tady si Ray předával s Buckem nejen láhev piva, ale i sny o budoucnosti.
Marla si je často fotila a natáčela na video a nazývala je starými mořskými vlky.
To ráno před svou směnou Tate poslouchala, jak se při snídani dohadují o baseballu.
„Buck neví o baseballu zhola nic,“ komentoval to Matthew. „To se jen před Rayem vytahuje.“
Tate si navlékala ploutve. „Ale je to hezké.“
„Neřekl jsem, že ne.“
„Ty nikdy neřekneš, že je něco hezké.“
Posadil se vedle ní. „Fajn, je to hezké. Být s tvým otcem dělá Buckovi dobře. Zažil teď několik krušných roků a neviděl jsem ho tak veselého od té chvíle… no, už hodně dávno.“
Tate si dlouze vzdychla. „Já vím, že ti na něm záleží.“
„Záleží. Vždycky jsem se na něj mohl spolehnout. Udělal bych pro Bucka cokoli.“ Nasadil si potápěčské brýle. „Kruci, ale potápět se musím s tebou, no ne?“ Potom se překulil do vody.
Tate se ani neurazila a s úsměvem tam spadla za ním.
Klesali dolů v místě označeném bójkou. Pomalu se propracovávali dále na sever. A pokaždé, když vstupovali na nové území, byla Tate plná očekávání, že dnes může být ten den D.
Voda ji příjemně chladila na odhalené kůži rukou a tváří. Užívala si pocitu, jak jí při sestupu proudí ve vlasech.
Místní ryby si na ně už zvykly. Občas se dokonce stalo, že jí nějaký kanic přišel nahlédnout do masky. Tate se naučila nosit jim každé ráno drobky pečiva a každou směnu začínala krmením hejna, které se kolem ní shluklo.
Obyčejně se objevila i tatáž barakuda, kterou pro vyceněné zuby pokřtili Smíšek. Držela se opodál a jako maskot nebyla příliš pohyblivá, zato věrná.
Pracovali s Matthewem bok po boku, ale nepřekračovali pomyslnou čáru mezi sebou, která dělila jejich vytyčené pracovní plochy. Jen občas jeden druhého mávnutím nebo poklepem na bomby upozornili na nějakou zajímavost podmořského života.
Tate si uvědomila, že ho pod vodou snáší lépe než na souši. Jen někdy ticho prolomil řev turistického člunu nad nimi. Až sem dolů pak pronikly zkreslené dozvuky hudby z přenosných kazeťáků.
Tate si také v duchu prozpěvovala, když zamířili k podivné formaci korálů. Cestou vyplašila kanice, který jí před útěkem věnoval vyčítavý pohled. Ohlédla se po Matthewovi. Plaval západně od ní, ještě stále na dohled. Přiblížila se k hnědočervenému hrbolu, ale když byla nad ním, uvědomila si, že to vůbec není korál, ale usazenina. Být nad vodou, začala by si pro sebe mumlat.
Barevný nános. No jistě. Ze studií věděla, že tohle zabarvení znamená galeonu. Škunery se obalovaly šedým kamenem. Nános na galeoně, uvažovala už téměř bez sebe. Ztracené a zapomenuté. A znova nalezené!
Jede…
