15
JENŽE KDYŽ VANUL ten správný vítr dost silně, porazil i nejzarytější námořníky.
Matthewovu přítomnost u večeře se Tate snažila nějak přetrpět. Povídala si s Buckem a LaRuem a smála se jejich vtipům.
Neměla prostě to srdce kazit slavnostní náladu a otcovu radost chladnými poznámkami a logikou.
Všimla si také matčiných ustaraných pohledů, a proto Matthewa občas požádala alespoň o sůl.
Po jídle se rozhodla získat trochu prostoru a šla pomáhat otci s nádobím.
„Vsadím se, že ses takhle skvěle dávno nenajedla.“ Ray si při napouštění dřezu na černé nádobí pobrukoval jakousi melodii.
„To máš pravdu. Velká škoda že se ten koláč do mě už nevešel.“
„Dáš si ho později. Ten LaRue, to je ale něco, viď? Jednu chvíli si s mamkou vyměňuje recepty, hned nato se dohaduje o zahraniční politice, pak o baseballu a vzápětí o umění osmnáctého století.“
„Renesanční člověk,“ zamumlala Tate, ale další hodnocení si nechala pro sebe. Každý Matthewův známý jí byl předem podezřelý. Jen nechápu, že se přátelí zrovna s Matthewem.“
„No, já myslím, že se ti dva k sobě hodí.“ Ray začal drhnout pánve, zatímco Tate skládala talíře do myčky. „Matthew toho mohl dělat hodně, jen zatím nedostal moc příležitostí.“
„Já bych spíš řekla, že on dokáže využít každou příležitost. A o tom jsem s tebou právě chtěla mluvit.“
„O Isabelle.“ Ray si dodatečně vyhrnul rukávy. „K tomu se za chvíli dostaneme, zlato. Zatím jsem nikomu nic neprozradil, čekal jsem, až přijedeš.“
„Tati, já vím, co jsi prožíval, když jsme před osmi lety našli ten vrak. Proto myslíš, že je to dobrý nápad vrátit se tam. Ale mám dojem, že jsi nevzal v úvahu všechny detaily a problémy.“
„O těch jsem přemýšlel celých osm let. A posledních devět měsíců nemyslím na nic jiného. Svůj díl štěstí i smůly jsme si vybrali už posledně. Tentokrát to bude mnohem lepší.“
„Tati.“ Vložila další talíř do myčky a napřímila se. Jestli tomu dobře rozumím, Buck se od té doby nepotápěl a LaRue pracoval na lodi jen jako kuchař. Neopren neměl ještě nikdy na sobě.“
„To je pravda. Možná že Buck pod vodu nepůjde, ale pořád se nám hodí další dvě ruce na palubě. A LaRue, jak to vidím, se to naučí rychle.“
„Je nás šest,“ pokračovala Tate a snažila se nahlodávat otcův optimismus, „a jen tři z nás se potápějí. Já sama jsem to pořádně dělala naposled před dvěma roky.“
„To je jako s jízdou na kole,“ poznamenal Ray a odložil pánev na odkapávač. „Stejně potřebujeme lidi na obsluhu přístrojů. A k tomu s sebou máme profesionální archeoložku.“ Pyšně se na dceru usmál. „Možná na té expedici postavíš doktorát.“
„O doktorát teď vůbec nejde,“ odpověděla netrpělivě, „jde o vás. Vy dva jste poslední roky strávili jen hrou na lovce pokladů. Tati – prohledávali jste staré vraky, sbírali mušle. To se s tvrdou prací, jaká by nás čekala, nedá srovnávat.“
„Já jsem v kondici,“ urazil se Ray. „Pracuju tři dny v týdnu a pravidelně se potápím.“
Špatná taktika, pomyslela si. „Dobře. A co výdaje? Může to trvat celé měsíce, k tomu přidej zásoby a vybavení… To nebude prázdninový výlet. Kdo to zaplatí?“
„Jsme přece finančně slušně zajištění.“
„Hm.“ Tate bojovala se zlostí. Popadla hadr a začala utírat pracovní desku. „Tak už je mi to jasné. Zase hodláte platit za Lassitery.“
„Tak to přece není.“ Upřímně překvapený Ray vytáhl ruce z vody a otřel je. Jde o partnerství, jako předtím. Ztráty se uhradí z podílu na pokladu.“
„A co když žádný poklad nebude?“ vybuchla. „Nechci, abyste se zruinovali kvůli nějakým vzdušným zámkům. Vždyť jste celý život tvrdě pracovali. Copak se můžu jen tak dívat, jak se ten sobecký parchant na vás přiživuje?“
„Tate.“ Ray, vylekaný jejím tónem, poklepal dceru na rameno. „Netušil jsem, že se zlobíš. Myslel jsem, že sem jedeš proto, aby ses k nám připojila.“
„Přijela jsem vás zastavit, než uděláte chybu.“
„Já nedělám chybu.“ Rayův obličej se stáhl a Tate pochopila, že ho zranila. „Ten vrak tam je. Matthewův otec to věděl a já to vím taky. Isabella a Prokletí Angeliky čekají jenom na nás.“
„Zase ten amule…
