27
SPALA TVRDĚ a zdál se jí sen.
Cela páchla strachem a nevolností. Plíživé svítání ohlašovalo smrt. Amulet pod její ztuhlou rukou chladil.
Když pro ni přišli, vznešeně vstala. Nehodlala znesvětit památku svého manžela zbabělými slzami nebo prosbami o milost, které stejně nikdo nevyslyší.
I on tam čekal, samozřejmě. Hrabě, muž, který ji nechal uvěznit, protože milovala jeho syna. V jeho očích spatřila chamtivost, chlípnost i volání po krvi. Vztáhl ruku, strhl jí z krku amulet a navlékl si ho.
Usmála se, protože věděla, že se tím odsoudil k smrti.
Na hranici ji přivázali ke kůlu. Dole se tlačil dav, čekající na smrt čarodějnice. Dychtivé oči, zlovolný šepot. Rodiče zvedali děti, aby lépe viděly.
Dali jí chvilku, aby se kála a prosila Boha o milost. Ale ona mlčela. I když dole pod ní zapraskal oheň, neřekla ani slovo. A v duchu si opakovala jen jediné.
Etienne.
A z ohně do vody, chladné a útěšné. Byla zase volná, plavala v hloubce se zlatými rybkami. V očích ucítila slzy radosti. Volná a v bezpečí, blízko u svého milence.
Dívala se, jak k ní připlouvá, a srdce se jí chtělo v hrudi rozskočit. Zasmála se, vztáhla k němu ruku, ale nedosáhla.
Vynořili se společně nad hladinu, do voňavého nočního vzduchu. Měsíc zářil na nebi jak stříbrná mince na sametu.
Matthew se chytil žebříku a podával jí ruku. Amulet se mu leskl na prsou jako krvavá rána do srdce.
Natáhla se k němu právě ve chvíli, kdy cely svět explodoval.
Oheň a voda, krev a slzy. Plameny sršely z nebe dolů a mizely v moři, které začínalo vřít.
Matthew.
Jeho jméno jí znělo v hlavě, když se ve spánku pohnula. Ztracená ve snu a žalu nemohla vidět temnou postavu s nožem v ruce, která se tiše vkradla do její kajuty. Neslyšela šepot, když se muž sehnul nad křeslem, kde Tate spala.
Probudila ji vlhká ruka na ústech. Tate třeštila oči na čepel nože, ozářenou měsíčním světlem a instinktivně bojovala o život.
Cítila, že je to marné, ale zuřivě svírala zápěstí, než mohla čepel dopadnout.
„Ticho.“ Zaslechla šepot u svého ucha. „Sakra, Zrzko, ty musíš protestovat, i když tě chci zachránit?“
Trhla sebou a ztuhla. Matthew. Příliš bolestná naděje, napadlo ji. Ale to už pomalu rozeznávala jeho siluetu, vůni moře a vlhkých vlasů.
„Tiše,“ opakoval, když zmateně vzlykala do jeho dlaně. „Žádné otázky, buď zticha a věř mi.“
Stejně nevěděla co říct. Jestli to byl další sen, brala to. Chytila se ho pevně za ruku, zatímco ji vedl z kajuty, nahoru po schodech a na palubu. Chvěla se jako při zemětřesení, když ale naznačil, že má přelézt zábradlí, okamžitě poslechla.
U paty žebříku čekal Buck. V měsíčním světle měl tvář mrtvolně bledou. Mlčky jí přehodil bomby přes rameno. Ruce se mu chvěly stejně jako jí, když jí pomáhal nasadit masku. Vedle si Matthew také připínal popruhy.
Pak se potopili.
Drželi se u hladiny, aby se mohli orientovat podle měsíce. Použít baterky by bylo riskantní. Matthew měl obavy, aby vyděšená Tate takovou dálku uplavala, ale tempo, které nasadil, držela statečně.
Nové dobrodružství teď kotvilo asi čtyři míle daleko. Moře se hýbalo desítkami nočních živočichů, ale Tate si toho nevšímala.
Mohl by se do ní zamilovat už jen proto, s jakým odhodláním plavala a jak jí vlasy a oblečení vlály kolem těla.
Chvílemi si Matthew na kompasu ověřoval správný směr. K lodi dorazili po víc než půlhodině vyčerpávajícího plavání.
Tate se vynořila a strhla si masku.
„Matthew, myslela jsem, že jste mrtví. Viděla jsem, jak Víla vybuchla, a vy jste na ní přece byli.“
„To asi ne,“ prohodil, ale vděčně ji k sobě přitiskl. „Tak honem nahoru, Zrzko. Celá se třeseš a rodiče už jsou šílení strachy.“
„Myslela jsem, že jsi mrtvý,“ zavzlykala a vtiskla mu rozechvělý polibek.
„Já vím, miláčku. Promiň. Bucku, pomoz mi s ní.“
Ale Ray už se nakláněl dolů a v očích měl slzy úlevy. Prohlížel si dceru a pomáhal jí s výstrojí. „Nejsi zraněná, Tate?“
„Jsem v pořádku. Jsem v pořádku,“ řekla ještě pro Marlu, která ji popadla za ruku. „Neplač.“
Ale ona sama se slzám neubránila, když ji matka sevřela do náruče. „Tolik jsme se báli. Takový strašný člověk. Parchant jeden. Ukaž se mi.“ Marla vzala Tateinu tvář do dlaní a už se chtěla usmát, jenže pak si všimla podlitin. „On ti ubližoval. Donesu nějaký led a taky trochu horkého čaje. Posaď se, zlato, my se o tebe postaráme.“
„Už je mi fajn.“ Ale vyčerpaně se sesunula na lavičku. „Mořská víla…“
„Je pryč,“ řekl Ray jemně. „Teď se tím netrap. Prožila sis velký šok.“
„Nejsem v šoku.“ Vděčně se usmála na Bucka, který jí obalil ramena přikrývkou. „Musím vám něco říct. LaRue…“
„K vašim službám, mademoiselle.“ S ledabylým úsměvem a lahví brandy vyšel z kuchyně.
„Ty hajzle.“ Únava a malátnost byly okamžitě ty tam. Vyskočila jako šelma a s hrozivým úšklebkem se vrhla k LaRueovi. Jen Matthew zabránil, aby mu nezaťala nehty do obličeje.
„Neříkal jsem ti to?“ LaRue se otřásl a sám se napil brandy přímo z láhve. „Klidně by mi vyškrábala oči.“ Sáhl si na bolavé šrámy na tváři. Jen kousek na sever a musel bych nosit pásku jako pirát.“
„Pracuje pro VanDykea,“ vyprskla Tate. „Celou dobu mu dělal špicla.“
„A ještě mě uráží. Dej si jí tu brandy sám,“ vrazil láhev Rayovi do ruky, „mně by s ní mohla třísknout o hlavu.“
„Přivázala bych tě ke stěžni a krájela tě postupně do guláše.“
„To si vysvětlíme,“ řekl Matthew. „Teď si sedni a napij se. LaRue pro VanDykea nepracuje.“
„On mi jen platí,“ zasmál se LaRue.
„Je to zrádce a špeh. Vyhodil tvoji loď do vzduchu.“
„Tu jsem vyhodil sám,“ opravil ji Matthew. „Napij se.“ Téměř jí nalil brandy do krku.
Vyprskla, jak jí alkohol vypálil cestu do žaludku. „O čem to mluvíš?“
„Uklidni se. Vysvětlím ti to.“
„Už jsi to měl udělat dávno, Matthew,“ podotkla Marla, která přiběhla s kouřícím hrnkem. „Tady je horká polévka, zlato. Jedla jsi něco?“
„Jestli jsem…?“ Tate se přese všechno rozesmála. Teprve po chvíli pochopila, že její smích hraničí s hysterií. „Na to jsem neměla ani pomyšlení.“
„Proč jsi s ním sakra tak klidně odešla?“ vybuchl Matthew. „Několik lidí vidělo, jak bez řečí nastupuješ do člunu.“
„Protože řekl, že tě jinak jeden z jeho chlapů zabije,“ odsekla. „A druhý stál přímo před butikem, kde na mě čekala mamka.“
„Ach Tate.“ Marla klesla vedle své dcery na kolena.
„Neměla jsem jinou možnost,“ odpověděla a během usrkávání kuřecího vývaru všem vyprávěla, co se na VanDykeově lodi dělo.
„Chtěl, abych přišla na palubu,“ řekla nakonec. Ještě mi půjčil dalekohled, abych viděla, jak loď hoří. A já jsem nemohla nic dělat. Myslela jsem, že jste po smrti,“ zašeptala a podívala se na Matthewa. „Byla jsem úplně bezmocná.“
„My jsme ti zas nemohli dát vědět, co se tady ve skutečnosti děje.“ Matthew neuměl nic lepšího, než si k ní sednout a chytit ji za ruku. „Je mi líto, že sis dělala starosti.“
„Starosti? No jistě, trochu mě znervóznilo, že jsi rozmetaný po půlce Karibiku. A proč jsi vlastně nechal Vílu shořet?“
„Aby si VanDyke myslel, že jsem rozmetaný po Karibiku. Dá za to LaRueovi dalšího čtvrt miliónu.“
„Peníze shromažďuju rád,“ usmál se pyšně LaRue. „A omlouvám se, že jsem VanDykea nemohl zabít, když jsem vás našel na jeho lodi. To bylo dost nečekané. Ale Matthew už měl připravený plán, jak vás dostat zpátky.“
„Promiňte, jsem z toho zmatená,“ ucedila chladně Tate. „Předával jste VanDykeovi informace o naší expedici, nebo ne?“
„Filtroval informace, by bylo přesnější. Věděl jen to, co jsme s Matthewem chtěli, aby věděl.“ LaRue se s lahví v ruce posadil na podlahu. „Tak od začátku. VanDyke mi nabídl peníze, když budu Matthewa sledovat a předávat mu zajímavé informace. Peněz se neštítím. Ale Matthewa mám rád. Tak jsem našel způsob, jak nepřijít o jedno ani o druhé.“
„LaRue mi o tom řekl před několika měsíci,“ pokračoval Matthew ve vyprávění. „To už ale jistou dobu inkasoval.“
LaRue se zazubil. „Prostě přišla vhodná chvíle, abych se s tebou podělil.“
„Jo.“ Matthew se napil, aby si uklidnil rozjitřený žaludek. „Rozhodli jsme se to hrát na VanDykea společně a peníze si rozdělit.“
„On dostává jen čtvrtinu, samozřejmě.“
„Hm,“ Matthew se ušklíbl. „Každopádně pár babek navíc neškodí a mně dělalo moc dobře ždímat je právě z VanDykea. Když jsme se rozhodli vydat za Isabellou, bylo na čase mu dát echo.“
„Vy jste věděli, že nás sleduje?“ řekla nevěřícně Tate.
„Sledování měl na starost LaRue,“ opravil ji Matthew. „A VanDyke se dověděl jen to, co jsme chtěli. Když jsi našla amulet, rozhodli jsme se ho dostat. Jen se to bohužel zkomplikovalo, protože on dostal nejdřív tebe.“
„A tohle jsi před námi všemi tajil?“
„Nevěděl jsem, jak budeš reagovat, ani jestli tě moje plány vůbec zajímají. Pak už to šlo ráz na ráz a zdálo se logické,“ Matthew povytáhl obočí, „zasvětit do toho co nejmíň lidí.“
„Víš co, Lassitere?“ Tate prkenně vstala. „To bolí. Musím se jí převléct,“ zamumlala a zaběhla do podpalubí.
Sotva za sebou zabouchla dveře kajuty, Matthew je zase otevřel. Pohlédl na její krásnou tvář a zamkl.
„Prošla jsem doslova peklem.“ Rozrazila dveře šatníku a vytáhla župan. „Jen proto, žes mi nevěřil.“
„Byl to takový výstřel naslepo, Zrzko. Nemohl jsem věřit ani sám sobě. A taky to není první chyba, které jsem se s tebou dopustil.“
„To ne.“ Rozepínala si mokrou košili.
„Ani poslední. Tak co kdybychom…“ Zarazil se, když si košili stáhla. Na rukou a ramenou měla fialové modřiny. Jeho hlas zněl najednou ledově a odtažitě. „To ti udělal on?“
„On a jeho gorila s rukama jako šunky.“ Ještě stále rozčilená si svlékla kalhoty a zabalila se do županu. „Do toho slovanského robota jsem zapíchla pero za stovku dolarů.“
Zíral na její promodralou dolní čelist. „Cože?“
„Mířila jsem na oči, ale nějak jsem to nezvládla. I tak má slušnou díru ve tváři. Trochu kůže jsem seškrábla taky LaRueovi. Asi by mi to teď mělo byt líto. Ale není. Kdybys mi něco řekl…“ Překvapeně vyjekla, když ji Matthew pevně sevřel v náruči.
„Nadávej mi až pak. On ti ubližoval.“ Zarámoval jí tvář dlaněmi a jeho oči rozčileně těkaly. „Přísahám, že už se tě nikdy nedotkne.“ Opatrně ji políbil na zhmožděnou čelist. „Už nikdy.“
Ovládl se a zase ustoupil. „Tak a teď můžeš nadávat.“
„Víš dobře, žes mi to už překazil. Matthew.“ Vztáhla k němu ruce a nechala se obejmout. „Měla jsem takový strach. Pořád jsem se snažila vymyslet, jak uteču, ale pak jsem myslela, že jsi po smrti, a už mi na tom nezáleželo.“
„Je po všem. Už je dobře.“ Zvedl ji a posadil se s ní na posteli. „LaRue mi řekl, že s tebou špatně zacházejí. Poprvé jsem poznal, jaké to je, když je člověku strachy špatně.“
Pro útěchu obou ji začal líbat do vlasů. „Rozhodli jsme se pro tebe s Buckem doplavat. On měl hlídat výstroj a já tě hledat na lodi. LaRue nám to naštěstí usnadnil.“
„Jak?“
„Nejdřív zjistil, do které kajuty tě zavřeli, a pak ukradl náhradní klíč. Na jeho obranu musím říct,“ dodal ještě, „že šílel z toho, že tě tam s tím bastardem musí nechat samotnou.“
„Budu si to pamatovat.“ Dlouze vzdychla. „Tak tys měl klíč. A já si představovala, žes skočil na palubu jako pirát s nožem v zubech a rozkopl dveře kajuty.“
„Tak snad příště.“
„Ne díky, dalších padesát let takové vzrůšo nechci zažít.“
„Já taky ne.“ Zhluboka se nadechl. „Tak jsem svoje plány vyložil Buckovi a pak taky tvým rodičům. Nejrozumnější mi přišlo opravdu loď vyhodit do vzduchu. Kdyby VanDyke neměl svoji světelnou show, mohl někam odjet nebo ti nějak ublížit.“ Zavřel oči a vtiskl jí polibek do vlasů. „To jsem nemohl riskovat.“
„Tvoje krásná loď.“
„Slušný ohňostroj byl jediná možnost, jak by uvěřil, že všechno jde podle něho. Byl si tak jistý, že je po mně, že jsem pak v klidu mohl zajet pro tebe na jeho jachtu, aniž bych riskoval rvačku.“
Jak rád by se s nimi popral, uvažoval, ale nesměla by to odnést Tate.
„Hm, ale…“ Zarazila se a zvedla hlavu. „Buck. Teď mi to teprve došlo. On se potápěl.“
„A nebylo to pro něj snadné. Měl jsem strach, že to nezvládne. Jenže když se LaRue vrátil, pochopil jsem, že bys asi nevydržela mlčet, kdybys ho tam se mnou viděla. No a Ray, ten musel zůstat s Marlou. Takže zbýval Buck. Udělal to pro tebe.“
„Zdá se, že tady máme celou kupu hrdinů.“ Líbla ho na rty. „Díky za vysvobození, princi.“ S povzdechem si položila hlavu na jeho rameno. „On není normální, Matthew. Není jen posedlý nebo chamtivý. Jako na povel ztrácí příčetnost. A už se jen částečně podobá tomu člověku, kterého jsem potkala před osmi lety. Je hrozné se na to dívat.“
„Už nikdy nebudeš muset.“
„Nedá si pokoj. Až zjistí, že jste na té lodi nebyli, půjde tvrdě po vás.“
„S tím počítám. Zítra touhle dobou už bude po všem.“
„Pořád ještě ho chceš zabít?“ vystrašeně se odtáhla a vstala. „Už ti trochu víc rozumím. Když jsem myslela, že jsi umřel, byla bych ho zabila sama. Ze žalu bych byla schopná to udělat.“ Obrátila se zpět k němu. „Teď jsem klidnější a už by to asi nešlo. Ale chápu, proč ty musíš.“
Dlouho se na ni mlčky díval. Měla zarudlé oči, jak plakala i ve spánku. Modřina na její bledé tváři vystupovala jako znamení. Matthew věděl, že už mu všechny jeho chyby odpustila.
„Nezabiju ho, Tate. Chtěl jsem,“ pokračoval zamyšleně, „kvůli tátovi i kvůli tomu bezmocnému klukovi, kterým jsem tehdy byl. Za to, že tě unesl, že tě uhodil, za každou minutu tvého strachu bych mu bez mrknutí vyřízl srdce z těla. Chápeš?“
„Já…“
„Ne.“ Chabě se usmál a vstal. „Nechápeš, že bych ho mohl chladnokrevně zabít, jak jsem si celé roky plánoval. Zíral jsem na strop v kajutě té děsné lodi a pohromadě mě držela jen představa, že se mu jednoho dne pomstím. I jeho peníze jsem použil, abych dostavěl a vybavil loď. Protože jsem hodlal najít ten amulet, i kdyby mi to mělo trvat celý život.“
„Jenže můj otec všechno urychlil.“
„Ano. Už jsem ho měl na dostřel jako terč. Ale pak jsi…“ Vztáhl ruku a dotkl se její tváře. „Pak jsi do hry vstoupila ty. Ani nevíš, jaký šok to pro mě byl – pochopit, že tě pořád miluju, a dokonce víc než dřív.“
„Ale vím,“ řekla tiše. „To vím docela přesně.“
„Možná.“ Vzal ji za ruku a donesl si ji ke rtům. „Ani tím jsem se ale nechtěl nechat zastavit. Vždyť jsem se na to chystal celých šestnáct let. Říkal jsem si, že jestli mě miluješ, budeš to muset pochopit. Jenže bys s tím taky musela žít.“
Propletl si s ní prsty. „Kdybych ho zabil, už navždycky by stál mezi námi. Konečně jsem přišel na to, že hlavně chci žít vedle tebe. To ostatní není podstatné.“
„Strašně moc tě miluju.“
„Já vím. A chci, aby to tak zůstalo. Můžeš zavolat do Smithsonianu nebo některé té své komisi.“
„Vážně?“
„Vážně. Je to nejrozumnější řešení. Amulet počká v bezpečném sejfu, než to naše muzeum otevřeme. A postarej se, aby každý, koho oslovíš, dal vědět zase dalším. Tohle musí být zpráva pro celý svět.“
„Veřejná bezpečnostní síť.“
„Přes tu se VanDyke těžko dostane. Já si s ním mezitím domluvím novou schůzku.“
Strach jí znovu sevřel hrdlo. „To ne. Proboha, Matthew, už se tě jednou pokusil zabít.“
‚Je to nutné. Ale tentokrát odtáhne VanDyke s nepořízenou. Desítky agentur sem začnou posílat reportéry, ve vědeckých kruzích se bude mluvit jen o amuletu. On pochopí, že už na něj nedosáhne, že už je docela bezmocný.“
„Zní to logicky, Matthew, ale on není rozumný člověk. Vůbec jsem nepřeháněla, je to nepříčetný blázen.“
„Zas ne takový, aby riskoval svoje postavení a pověst.“
Kéž by si tím mohla být jistá. „Unesl mě. Můžeme ho přece nechat zavřít.“
„A jak to dokážeme? Příliš mnoho lidí vidělo, že si tě odvedl bez protestů. Jediný způsob, jak to ukončit, je sejít se s ním a dokázat mu, že pohrál.“
„A co když to nepochopí a nepřijme?“
„Donutím ho.“ Matthew se usmál. „Kdy už mi začneš důvěřovat, Zrzko?“
„Tak dobře. Jen slib, že za ním nepůjdeš sám.“
„Jsem snad padlý na hlavu? Říkal jsem, že s tebou chci začít nový život. Setkám se s ním spolu se svými přáteli v hotelové hale. Popijeme a hezky si popovídáme.“
Otřásla se. „Připomíná mi to jeho metody.“
„To je fuk.“ Políbil ji na čelo. „Zítra s ním nadobro skoncujeme.“
„No, pak budeme mít myslím dost práce s naším muzeem. V zálivu Cades je hezké místo, které by se na to hodilo.“
„Místo? Jak to víš?“
„Byl jsem se tam podívat.“ Oči mu znovu zahořely, když ji hladil po zhmožděné tváři. „Kdybych se tehdy nehonil za realitním makléřem, VanDyke by se k tobě nemohl vůbec přiblížit.“
„Počkat. Tys hledal pozemek a nic jsi mi neřekl?“
Matthew vycítil problémy a raději se odtáhl. „Ještě to není definitivní. Jen jsem složil zálohu, aby mi ho měsíc podrželi. Měl to byt svatební dar.“
„Tys mi chtěl koupit pozemek pro moje muzeum?“
Podrážděně si strčil ruce do kapes. „Nemusíš si ho brát. To mě jen tak napadlo…“ Vyskočila tak rychle, že neměl čas vytáhnout ruce z kapes, takže ho snadno povalila na postel. „Hej.“
„Já tě tak miluju.“ Sedla si na něj a zasypala mu tvář polibky. „Ne, já tě zbožňuju.“
„To je fajn.“ Zmatený a potěšený zároveň konečně uvolnil ruce a položil si je na její boky. „Myslel jsem, že ses zbláznila.“
„Zbláznila, ale do tebe, Lassitere.“ Sklonila se a políbila ho tak dlouze a vášnivě, až mu zadrhával dech. „Udělal jsi to pro mě,“ zašeptala, „tobě na muzeu přece nezáleželo.“
„Ale taky jsem neměl nic proti.“ Zajel rukama pod župan, aby se dotkl její kůže, a přitom se dál nechal vzrušovat jejími polibky. „Vlastně se mi ten nápad líbí čím dál víc.“
Přejela mu rty po bradě a krku. „Udělám tě za to moc šťastným.“
Rozechvěle vydechl, když mu stála tričko přes hlavu. „Zatím ti to jde moc dobře.“
„To ještě nic není.“ Zaklonila se, upřela na něho oči a pomalu si rozvázala župan. Jen se hezky dívej.“
Tohle byla jeho dávná, snová fantazie – jak se nad ním sklání její štíhlé tělo, tvář s mléčnou pletí, oči jako mořská hlubina a vlasy jako plamen. Teď se té představy mohl dotknout, kdykoli srdce zatoužilo.
Jak klidné, snadné a báječné mu připadalo splynout s ní tělem i duší. Jako v tom starém snu, kdy se objímali v beztížné hlubině. Každá jeho myšlenka, každá buňka jeho těla jako by patřila jen jí.
Cítil, že k někomu konečně a dokonale patří.
