Útes (Nora Robertsová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

13

 

MANZANILLO BYLO pro VanDykea tím jediným možným místem, kde mohl dosyta vychutnat první nádech jara. Jeho dům na útesech západomexického pobřeží skýtal úžasný pohled na neklidný Pacifik. Stál u prosklené stěny a relaxoval pozorováním rozbouřených vln.

Síla ho nepřestávala fascinovat.

Jako člověk narozený ve znamení Vodnáře považoval moře za svůj živel. Rád ho sledoval, cítil i poslouchal. Ačkoli kvůli obchodům často cestoval, bez moře by se dlouho neobešel.

Všechny své domy koupil nebo nechal vystavět někde u vody. Vilu na Capri, usedlost na Fidži, bungalov na Martiniku. Dokonce i dům v New Yorku musel mít výhled alespoň na řeku Hudson. Pro tenhle malý úkryt v Mexiku měl ale zvláštní slabost.

Ne že by si tu jen užíval. VanDyke si potrpěl na disciplínu u sebe i druhých. Odměna přijde až po nějakém úsilí, to dobře věděl. Dobré zdraví sice částečně podědil, ale pravidelným cvičením a životosprávou ten dar rozvíjel.

Považoval se za člověka důstojného a diskrétního. Ne jako nějaký Trump, co si potrpí na publicitu. VanDyke chtěl své jméno vidět v novinách, jen když si to osobně přál a mohl tím významné obchodní jednání rychleji zvrátit ve svůj prospěch.

Nikdy se neoženil, třebaže se ženám obdivoval. Manželství ale znamenalo dohodu, která často bývá zmatečná a hlavně veřejná. Z takového sňatku by navíc mohli vzejít dědicové, a tudíž i další nechtěné problémy.

Místo toho si raději vybíral společnice, ke kterým se choval uctivě a zdvořile, jako ke svým zaměstnancům. A pokud ho taková žena přestala bavit, velkoryse ji propustil.

Jen málo si jich mohlo stěžovat.

Jen ta malá Italka mu nedávno trochu šlápla na kuří oko. Chladné diamanty, kterými jí chtěl zpříjemnit loučení, na její horkou krev nestačily. Pokusila se i vyhrožovat. S jistou lítostí jí nechal udělit lekci s příkazem nezanechat viditelné jizvy. Koneckonců to krásné tělo a tvář mu byly zdrojem nejednoho potěšení.

VanDyke chápal, že dobře promyšlené násilí je nástroj, který by úspěšný člověk neměl podceňovat. Za poslední léta se ho naučil používat velmi dobře.

Zvláštní bylo, že při něm postupem času zakoušel čím dál větší požitek. Soukromý, pocitový zisk. Musel si přiznat, že placené násilí mu pomáhá tišit temné nálady, které ho čas od času ovládly.

Znal se s tolika lidmi s postavením, kteří si často uvykli dělat kompromisy, anebo je snaha udržet se nahoře docela zničila. Moudrý muž musí vědět, jak se uvolnit a přitom ještě něco získat.

Teď měl VanDyke na stole velmi příjemnou záležitost –Nomáda a jeho skvostný objev. Však si celý tým osobně vybral, až do posledního technika. A těšilo ho, že ho instinkt zase nezklamal. Až expedice skončí, dostane každý její člen tučný bonus.

VanDyke vědce upřímně obdivoval, jejich logiku, disciplínu i smělé vize. Byl víc než spokojený s Frankem Litzem –biologem a osobním špionem, který mu podával zprávy o všem, co se na Nomádu šustlo.

Dobrá náhrada za věrného Pipera, pomyslel si VanDyke. Archeolog Piper měl velký potenciál, ovšem jednu velkou vadu. Návyk člověka připraví o sebekontrolu a vnitřní sílu, která je třeba k ovládnutí okolí. Z toho důvodu se VanDyke sám před lety vzdal kouření a Piperovi bez větších výčitek nabídl neředěny kokain, který ho usmrtil.

Ve skutečnosti to bylo zajímavé vytržení – něco jako definitivní propuštění zaměstnance.

Začetl se do Litzových zpráv o ekosystému, živočišných a rostlinných druzích, které se seskupily na vraku Justýny. Houby, zlaté korali, červi – i tohle VanDykea zajímalo, i tohle se dalo využít.

Zprávu archeoložky si nechal na závěr, jako dítě třešničku na dortu. Byla pečlivě zpracovaná, přehledná a jasná jako sklo. Žádný detail nechyběl. Každý nalezený artefakt byl popsán, odatován a vyfotografován a ještě doplněn zprávou chemika o způsobu čistění a testování.

VanDyke při čtení pocítil téměř otcovskou pýchu. Tate Beaumontovou byl doslova nadšen a považoval ji za svoji chráněnku.

Ta nešťastného Pipera nahradí dokonale.

Možná ji během studií nechal sledovat jen náhodou. Ale vyplatilo se to. Nemohl zapomenout, s jakou odvahou se mu tehdy postavila. Odvahu spolu s inteligencí považoval za vynikající kombinaci.

A Tate Beaumontová měla rozhodně obojí.

Z profesionálního hlediska překonala jeho očekávání. Studia ukončila jako třetí nejlepší ve třídě. První články publikovala už ve druhém ročníku a její postgraduální práce byly prostě brilantní. Doktorátu jistě dosáhne dřív než všichni její vrstevníci.

Rád jí proto během těch let otvíral nejedny dveře, na něž by i se svým nadáním jen marně klepala. Příležitost pracovat s ponorkou v hloubce sto padesáti metrů u pobřeží Turecka vzešla také od něho. A jako oddaný strýček za to nic nežádal. Zatím.

I její osobní život byl hodný obdivu. Nejdříve VanDykea zklamalo, že se rozešla s tím Lassiterem, alespoň by ho měl více na očích. Ale musel uznat, že projevila dobrý vkus, když se zbavila někoho tak hluboko pod svou úrovní.

Soustředila se na studium a své cíle, jak by od poslušné dcery očekával, kdyby nějakou měl. Dvakrát se sice pokoušela o jakýsi vztah, který ale mnoho neznamenal. Poprvé hned po návratu do školy – ale toho svalnatého hlupáka brzy zavrhla. Žena jako ona přece vedle sebe potřebovala inteligentního muže z dobré rodiny.

Po promoci se jeden z oboru našel a Tate se s ním sblížila asi na deset měsíců. Dokud mu VanDyke nepodhodil možnost pracovat v oceánografickém institutu v Grónsku.

Pokud měla ta mladá žena plně využít svých možností, nesměla se nechat ničím rozptylovat. Sňatek a rodina by jí mohly žebříček hodnot zpřeházet.

A teď pracovala pro něho, radoval se VanDyke v duchu. Mohl na ni dohlížet. Pokud by se i nadále osvědčila, postupně by ji zasvětil do jádra věci.

Žena její inteligence a ambic jistě časem pochopí, jak je mu za minulé i budoucí příležitosti zavázaná.

Jednoho dne se setkají a budou pracovat bok po boku.

Uměl byt trpělivý, počká si na ni. Stejně jako čekal na Prokletí Angeliky. Tušil, že ho v příhodný čas zavede jedno k druhému.

Pak bude mít všechno.

VanDyke se ohlédl za zvukem faxu. Nejdřív si šel nalít velkou sklenici čerstvě vymačkané pomerančové šťávy. Pak zašel pro faxovou zprávu. Bylo to poslední hlášení o Matthewu Lassiterovi. Tak on se vrátil ke strýčkovi, usmál se VanDyke. Možná toho opilého hlupáka zase strčí do nějakého rehabilitačního centra. VanDyke nedokázal pochopit, proč Matthew toho otrapu prostě nenechal napospas vlastním zvratkům a špíně.

Rodinná soudržnost, zavrtěl hlavou. Tušil, že něco takového existuje, ale nikdy to nepoznal. Otec způsobně zemřel v padesáti letech, matka tiše dožila v luxusním blázinci, když mu bylo třináct, a žádné sourozence, s nimiž by se přel o dědictví, neměl, což bylo jeho štěstí. Staral se jen o sebe a své jmění.

Pokud ta lassiterovská soudržnost ale fungovala, mohl James svěřit synovi nějaké tajemství. A to Matthewa brzy požene za Prokletím Angeliky. VanDyke, trpělivý jako pavouk, si na to hodlal počkat.

Loď Nomád zasáhla vlna drsného počasí a práce se na osmačtyřicet hodin zastavily. Rozbouřené moře sklátilo přes půl posádky do postele s žaludeční nevolností. Tate se svým železným zdravím přestála bouři u kávy a pracovního stolu. Kajutu nechala bledé, sténající Lorraine.

„Myslel jsem, že tě tady najdu.“

Vzhlédla a usmála se na Haydena, který právě vešel. „A já myslela, že ležíš.“ Naklonila hlavu. Jsi ještě trochu bledý, ale tu zajímavě zelenou barvu už nemáš.“ Zlomyslně se usmála. „Nechceš koláček?“

„Myslíš, že jsi vtipná?“ zničeně odvracel tvář od talíře s koláčky. „Slyšel jsem, že Bowers Dartovi takhle popisoval ovar.“

„Hmmmm. Při snídani jsme se docela bavili,“ zasmála se Tate. „Neboj se, Haydene, tobě ho popisovat nebudu. Posaď se.“

„Je trapné, že jako šéf týmu takhle ztrácím důstojnost.“ Vděčně se sesunul do křesílka. „Asi trávím víc času v posluchárně než v terénu.“

„Vždyť se držíš dobře,“ odvrátila se od počítače. „I ten filmový štáb leží. Ne že bych jim to přála, ale aspoň nám chvíli dají pokoj.“

„Ten dokument naši expedici zviditelní,“ podotkl Hayden. „To se může hodit. A přijdou granty.“

„Já vím. Koukni se na tohle,“ Tate zvedla zlaté kapesní hodinky na řetízku. „Není to krása? A ta jemná rytina na víčku. Člověk si k těm růžím může skoro přivonět.“

Láskyplně pohladila poupata a pak hodinky otevřela. „.Davidovi, milovanému manželovi, který pro mě dokáže zastavit čas. Elizabeth. 2. 4.1849.“

Povzdechla si. „Mezi pasažéry opravdu byli jistí David a Elizabeth MacGowanovi,“ řekla dojatě. „A taky jejich tři malé děti. Zachránila se jen ona a nejstarší dcera. Přišla o syna, druhou dceru a manžela. Čas se pro ně opravdu zastavil, ale napořád.“

Opatrně hodinky zavřela. „Měl je u sebe, když se potápěli. Možná si ten nápis ještě jednou přečetl potom, co se rozloučil s rodinou. A pak už jeden druhého nikdy neviděli. Víc než sto let čekal tenhle důkaz jejich lásky na někoho, kdo ho najde a vzpomene si.“

„Zahanbuješ mě,“ řekl Hayden po chvíli. „Žačka dokáže víc než učitel,“ dodal, když Tate překvapeně vzhlédla. Já bych si všiml hodinek, stylu, výrobce, zapsal bych si věnování a snažil se najít McGowanovy na seznamu pasažérů. Měl bych radost, že konkrétní datum zapadá do souvislostí, ale nikdy bych s nimi takhle necítil.“

„Taky to není vědecké.“

„Archeologie je studium kultury. Často zapomínáme, že kulturu dělají lidé. Jen ti nejlepší to dokážou zdůraznit.“ Dotkl se její ruky. Jako třeba ty.“

„Ale vždycky mě to rozteskní.“ Obrátila ruku, aby se ho mohla chytit. „Kdybych mohla, zanesla bych ty hodinky jejich prapravnoučatům a řekla bych: Podívejte, tohle je součást života Davida a Elizabeth. Takoví byli.“ Cítila se hloupě a hodinky odložila. „Ale nejsou moje. Nepatří dokonce ani jim, patří SeaSearch.“

„Bez SeaSearch by se nikdy nenašly.“

„Já to přece chápu.“ Naklonila se blíž. „Děláme důležitou práci. Svým způsobem novou a výjimečnou. A se vším tím vyzvednutým bohatstvím přicházejí nové vědomosti, teorie a hypotézy. My jsme vlastně znovu stvořili Justýnu a lidi, kteří na ní zahynuli.“

„Ale?“

„Něco mi nesedí. Kam třeba půjdou tyhle hodinky, Haydene? A stovky jiných osobních věcí, které ti lidé měli s sebou? Nemáme nad tím kontrolu, protože, třebaže jde o významné nálezy, jsme jen obyčejní zaměstnanci. Jen mravenečci uprostřed obrovského mraveniště, kterým je SeaSearch pro Poseidon, Poseidon pro Trident a tak dále.“

Hayden se usmál. „Většina lidí pracuje jako jeden z tisíců.“

„A tebe to uspokojuje?“

„Myslím, že ano. Můžu tak dělat práci, kterou mám rád, – učit, přednášet, publikovat. A bez těchhle mamutích organizací a jejich smyslu pro sociální výhody a daňové odpisy bych se do terénu nikdy nedostal a asi se ani pravidelně nenajedl.“

Byla to pravda, samozřejmě. A dávalo to smysl. A přece… „Ale stačí to, Haydene? O co všechno přicházíme, že jsme právě tady? Žádné riziko a skutečné zážitky z lovu pokladů. Žádná práva a kontrola nad tím, co objevíš. Nepřipraví nás to o zbytek vášně, která nás k téhle práci na začátku přivedla?“

„Tebe rozhodně ne.“ Začínal chápat, co už dávno tušil. Nehodil se pro ni. Byla by jak exotická květina vedle jednoduchého, pilného tahouna. „Ty o tu vášeň nikdy nepřijdeš, protože je tvojí podstatou.“

Zvedl její ruku a vtiskl jí polibek na zápěstí, jak se symbolicky loučil se svým bláhovým snem.

„Haydene…“

V jejích očích vyčetl obavu, lítost a bohužel i soucit. „Neboj se, je to jen projev obdivu kolegyni. Mám totiž strach, že už spolu dlouho pracovat nebudeme.“

‚Ještě jsem se nerozhodla,“ řekla rychle.

„Myslím, že už ano.“

„Mám tady povinnosti a tobě vděčím za to, žes mě na tohle místo doporučil.“

„Tvoje jméno už ale na seznamu bylo,“ opravil ji, „já jsem s tou volbou jenom s radostí souhlasil.“

„Ale já myslela, že…“ Ta té svraštila obočí.

„Vydobyla sis dobrou pověst.“

„Děkuju, Haydene, ale… Byla jsem na seznamu, říkáš? Na čím?“

„Tridentu. Někdo z vedení byl nadšený tvým spisem. Měl jsem dokonce dojem, že si tě prosadil někdo z majitelů. A mě to samozřejmě potěšilo.“

„Aha.“ Nedokázala by vysvětlit, proč se jí najednou stáhlo hrdlo. „A kdo to mohl být?“

Jak jsi řekla, já jsem jen jeden z mravenečků.“ Trhl rameny a vstal. „No, kdyby ses rozhodla odejít dřív, než expedice skončí, bylo by mi to líto, ale je to tvoje volba.“

„To trochu předbíháš.“ Představa, že ji někdo tajemný vybral, ji citelně znervóznila, ale na Haydena se usmála. „I tak děkuju.“

Když odešel, promnula si tvář. Odkud se bere ten děsivý pocit? přemýšlela. Jak to, že o tom seznamu nevěděla?

Zadívala se na monitor a stiskla pár kláves. Trident, říkal Hayden. Takže pomineme Poseidon a SeaSearch. Najít toho, kdo tahá za šňůrky, znamená hledat peníze.

„Ahoj vespolek,“ zahlaholil Bowers s kuřecím stehnem v ruce. „Oběd je na stole, na mnoho způsobů,“ zachechtal se a čekal, že to Tate taky rozesměje.

„Radši mi pojď píchnout, Bowersi.“

„Tebe kdykoli, zlatíčko.“

„Radši se předváděj tady před počítačem. Chci zjistit, kdo stojí za Tridentem.“

„Rozesíláš snad děkovné dopisy? „ Odložil jídlo, otřel si ruce do košile a pustil se do práce.

„Hmmm hmmm, hodně se to překrývá,“ zamumlal. „Máš štěstí, že jsem tak dobrej. Někde to tady musí byt. Chceš všechny ředitele, nebo co?“

„Ne,“ řekla pomalu. „To vynech. Majitele Nomádu, Bowersi, kdo je za tím. Kdo vlastní loď?“

„To by mělo byt snadné. S touhle šikovnou mašinkou. SeaSeacrh ji vlastní, zlato. Počkej… darováno, bože, jak já miluju filantropy. Nějakej kocour jménem VanDyke.“

Tate zírala na obrazovku. „Silas VanDyke.“

„To je velký zvíře. Muselas o něm slyšet. Financuje spousty expedic. Měli bysme mu dát pořádnýho hubana.“ Úsměv mu ztuhl, když spatřil Tatein výraz. „Co je špatně?“

„Mně je špatně,“ Tate vztekle stiskla zuby. „Tak ten parchant si mě sem vybral. To… Končím!“

„Jak?“ Bowers nechápal. „S čím?“

„Myslel, že mě může využít.“ Zlostně pohlédla na předměty na stole. „Na tohle. Ať táhne k čertu.“

Matthew zavěsil a chopil se kávy. Další most spálený, pomyslel si, anebo možná už stojí základy nového.

Ráno vyrážejí na Hatteras.

Když nic jiného, usmál se, aspoň otestuje svoji Mořskou vílu.

Loď byla dokončena, naleštěna a pojmenována. Zatím ji s LaRuem vzali jen na krátké projížďky, ale plula jako vlaštovka.

Matthew se cítil příjemně unavený. Možná přece jen vytvořil něco, co vydrží.

I její jméno pro něho mělo zvláštní význam. Vrátil se sen, ten o Tate v hlubinách moře. Vysvětlit si to dokázal i bez Freuda. Posledních pár tydnů byl neustále v kontaktu s Rayem a vzpomínky na to léto opět ožily.

O samotné Tate už měl jen mlhavou představu, ale ten sen se vrátil s velkou silou, že Matthew cítil potřebu alespoň nepřímo po ní loď pojmenovat.

Pochyboval, že Tate vůbec uvidí, ale na tom tolik nezáleželo, uklidňoval se.

Uslyšel plácnutí dveří a v kuchyni se objevil LaRue, který nesl sáčky s hamburgry a hranolky. „Dovolal ses?“

„Jo. Řekl jsem Rayovi, že zítra vyrážíme.“ Matthew zvedl ruce a spojil si je za hlavou. „Počasí je fajn. Nemělo by nám to trvat víc než tři čtyři dny klidným tempem. Aspoň si loď dobře vyzkoušíme.“

„Už se na ty dva těším.“ LaRue vytáhl papírové tácky. „Řekl ti Ray, co vlastně objevil?“

„Chce mi to ukázat osobně.“ Matthew pocítil náhlý apetýt a pustil se do hamburgru. „V půlce dubna hodlá odjet do Západní Indie. To nám vyhovuje.“

LaRue se zadíval na Matthewa. „Čím dřív tím líp.“

„Ty ses zbláznil, že se tam chceš vrátit!“ Buck se strhanou tváří stál na prahu ložnice. „To místo je prokleté. Zabilo ti tátu, nebo ne?“ Pomalu se šoural kupředu. „A mě skoro taky.“

Matthew si osolil hranolky tak, až sebou LaRue škubl. „VanDyke mi vzal otce,“ odpověděl klidně. „A tvoji nohu žralok.“

„Za tím je Prokletí Angeliky.“

„Možná,“ Matthew zamyšleně přežvykoval, jestli jo, pak na něj mám nárok, ne?“

„Nosí Lassiterům smůlu.“

„Nejvyšší čas to změnit.“

Buck se opřel o malý vinylový stolek. „Myslíš, že o tebe mám strach kvůli tomu, co se stalo mně. Ale tak to není. Slíbil jsem tvému otci, že na tebe dohlédnu. A dlouhou dobu jsem se snažil.“

„Já už dávno dohled nepotřebuji!.“

„Možná ne. A možná jsem to taky před pár lety všechno podělal, ale i tak mám jen tebe, Matthew. A vlastně mi na nikom jiným nikdy nezáleželo.“

Buckovi se zlomil hlas a Matthew provinile zavřel oči. „Nemůžu celý život platit za to, co jsem nemohl změnit, anebo se dívat, jak se snažíš dokončit, co ten žralok začal.“

„Zůstaň doma. Mohl bys třeba podnikat – vozit turisty, rybáře a tak.“ Buck ztěžka polkl. „Trochu ti pomůžu.“

„Nechci.“ Matthew ztratil chuť k jídlu a odstrčil talíř stranou. Jedu si pro Isabellu. A kdybych ji nenašel, začnu aspoň zase žít. Je tam ještě spousta jiných vraků a já už nehodlám ztrácet čas lovením starého železa nebo provětrá-váním turistů.“

„Nepřesvědčím tě,“ Buck se díval dolů na své roztřesené ruce, „tušil jsem to.“ Zhluboka si vzdychl. „Takže jedu s tebou.“

„Hele, Bucku…“

„Už deset dní jsem nepil.“ Buck zatnul prsty do pěsti a zase se přiměl je uvolnit. „Jsem čistej. Možná se s tím budu chvíli prát, ale jsem čistej.“

Matthew se na něho poprvé pořádně zadíval. Buck měl pod očima kruhy, ale oči se zdály jasnější. „Takových deset dní už bylo, Bucku.“

„Jo, ale ne z mý vlastní vůle. Tady je hodně v sázce, Matthew. Děsí mě to k smrti, ale jestli jdeš ty, já taky. Lassiterové vždycky drželi pohromadě.“ Hlas mu zakolísal. „Nebo tě mám snad prosit, abys mě tu nenechával?“

„To ne, proboha.“ Matthew si promnul tvář. Existovalo tolik logických důvodů, proč odmítnout. A jen jeden pro. Buck byl jeho rodina. „Nebudu mít ale čas tě hlídat, jestli zase nesháníš flašku. Na lodi musíš pracovat jako ostatní.“

„To mi nemusíš říkat.“

„LaRue…“ Matthew se obrátil k muži, který tiše jedl svoji porci, „vložils do toho peníze, co si myslíš?“

LaRue polkl a způsobně si otřel ústa ubrouskem. „Myslím, že další dvě ruce se hodí, pokud se netřesou.“ Trhl rameny. „Protože když se třesou, jde jen o zbytečnou zátěž.“

Buck poníženě stiskl rty. „Já makat umím. A James po Isabelle toužil. Takže ti ji pro něj pomůžu najít.“

„Dobře,“ přikývl Matthew. „Tak se sbal. Za úsvitu vyrážíme.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024