19
EXISTOVALO NĚKOLIK ZPŮSOBŮ, jak identifikovat místo na moři. Obvykle se zaznamenávaly měření úhlů od tří nehybných objektů pomocí sextantu, údaje kompasu s devíti-stupňovou odchylkou nebo se místo prostě zaměřilo ze vzdáleného pevného bodu. Matthew je využil všechny.
Buck tam sice nechal bójku, ale ta měla své nevýhody. Mohla se potopit nebo uplavat, ale co bylo nejdůležitější, mohl ji vidět kdokoli další. Z bezpečnostních důvodů ji tedy přemístili.
„Dáme ji na úroveň té skupiny vysokých stromů na ostrově,“ podal Buckovi dalekohled, aby si lépe prohlédl určený bod na Nevisu.
Stáli na palubě Víly. Matthew v neoprenu, Ray v kalhotách a s kompasem v ruce.
„Tady kotvit nebudeme.“ Matttiew se zadíval na katamarán plný turistů, křižující hladinu od Nevisu k St. Kitts. Z lodi k nim doléhala veselá hudba. „Vrátíme se blíž k ostrovu a pokaždé se zorientujeme podle bójky.“
Ray přikývl a poznamenal si potřebné údaje. „Tate může načrtnout skici dna a podle nich se vždycky dostaneme na místo.“
Ray spustil dalekohled na šňůře kolem krku a pátravě se na Matthewa zadíval. „Myslíš na VanDykea, že?“
„To si piš. Kdyby nás tady vyčmuchal, aspoň ho nezavedeme přímo k vraku. Nepozná, kde se potápíme, a zkoumání všech možností ho zdrží.“
„Trochu času se nám hodí,“ souhlasil Ray. Jestli to ale není Isabela…“
„To brzo zjistíme,“ přerušil ho Matthew. Nechtěl spekulovat, ale přesvědčit se. „I tak budeme opatrní.“ Natáhl si ploutve. „Tak honem, Zrzko, jde se na to.“
„Musím dát nový film do foťáku.“
„Na to zapomeň. Nemůžeme nechat vyvolávat filmy.“
„Ale…“
„Hele, stačí, aby nějaký laborant prokecl, co viděl na fotkách. Takže si foť, kolik chceš, ale dokud neskončíme, žádný film se vyvolávat nebude. Máš tabulku a tužku?“
„Jasně,“ plácla se přes potápěčskou kabelu.
„Tak jdeme.“
Ponořil se dřív, než si stačila navléci brýle. Je nějak netrpělivý, co?“ Vyslala k rodičům úsměv, který jen zčásti odhaloval její skutečné vzrušení. „Tak nám držte palce,“ dodala a skočila do vody.
Klesala dolů po stopě jeho vzduchových bublin. Jako zkušený potápěč vycítila, kdy se ocitla v hloubce pod deset metrů. Začala co nejpečlivěji skicovat povrch mořského dna – každý větší trs trávy a zvláštní korálový útvar. Snažila se zachovávat správné měřítko, zaznamenávat polohu objektu a nezdržovat se stylovostí obrázku.
Když na ni Matthew naléhavě zamával, nechtěla se nechat rušit. On si přece ty skici sám vymyslel. Pak už tloukl nožem o kovové nádrže, a tak ho tiše proklela, ale tabulku s tužkou schovala.
Jako každý chlap, honem sem, honem tam. Až se vynoří, řekne mu pěkně od plic, co si o tom myslí…
Proud myšlenek se zadrhl, když spatřila, co si prohlížel.
Kanón, jasně zelený od koroze, pokrytý koloniemi živočichů. Okamžitě chňapla po foťáku a udělala obrázek Matthewa u hlavně. Tím se to ale nezdálo o moc skutečnější. Teprve když mohla dělo ohmatat vlastníma rukama a cítit chladny, těžký kov, pochopila, že nesní.
Vydechla celý gejzír bublinek, jak ji Matthew sevřel v náruči a zatočil s ní dokola. Pak už ji ale táhl dál.
Další děla. Tohle tedy magnetometr zaznamenal. Napočítala čtyři, šest, osm hlavní rozmístěných v písku v mírném polokruhu. Srdce cítila až v krku. Věděla, že děla téměř vždycky ukazují směrem k vraku.
Našli ho patnáct metrů jižněji, rozbity, převrácený a zasypaný poletavým pískem.
Kdysi to bývala hrdá galeona, uvědomila si Tate, když hrábla rukou do písku a ucítila lupnutí prohnilého dřeva. Vznešená jako královna, po níž ji pojmenovali. Pak po staletí ztracená. Oběť moře, jež se stalo její součástí.
Trosky toho, co zbylo z Isabelly – protože Tate už nepochybovala, že jde o Isabellu – byly roztroušeny asi na sto metrech mořského dna, napůl zasypané, čekající.
Tate začala znovu kreslit a fotografovat, zatímco Matthew sbíral první vzorky nánosu.
Vypotřebovala všechny tabulky, vypsala tužku a dofotila film a stále jí srdce bilo jako na poplach.
Dokázali jsme to podruhé, pomyslela si se staženým hrdlem.
Když se k ní Matthew vrátil…
