Kapitola šestá
Ve dveřích Lucyina pokoje visel klíč a mosazný štítek s číslem se houpal nad ním. Neodolal jsem a zaklepal. Nikdo nepřicházel otevřít. Rozhlédl jsem se po dvoře pohrouženém v ospalost a žár pozdního odpoledne. Na jeho vzdálené straně štěbetaly jako cvrčkové děti. Znovu jsem zaklepal, a když se mi ozvalo jen ticho, otočil jsem klikou a vstoupil. Skoro u nohou mi ležela Lucy. Zavřel jsem dveře a podíval se na hodinky. Pět sedmnáct.
Žaluzie v okně byla stažena. Štěrbinami padalo do pokoje šikmé světlo a částečky prachu v něm tančily tanec svatého Víta. U dveří byl na zdi vypínač: strčil jsem do něj loktem. Obklopily mě žluté stěny a div na mě nepadl strop s kruhy soustředěných stínů. Světlo v konzole na zdi svítilo rovnou nad Lucy. Papírem stíněná žárovka jí osvětlovala obličej, v tratolišti černé krve bledý jako posmrtná maska. Podříznuté hrdlo civělo do prázdna jako ústa nevýslovného žalu.
Opřel jsem se o dveře a mrzelo mě, že nejsem na druhé straně, pryč od Lucy. Jenže smrt mě k ní připoutala těsněji než každá obřadnost.
Jednu paži měla volně ležet od těla. Pod rukou se zablesklo cosi kovového. Sehnul jsem se a předmět si prohlédl. Byl to ručně zhotovený nůž se zakřivenou, asi patnáct centimetrů dlouhou střenkou a černou dřevěnou rukojetí, zdobenou vyřezávanými listy. Na střence stopy krve.
Překročil jsem Lucy a zamířil k posteli. Byla stejná jako ta v mém pokoji, jen zelený přízový přehoz byl v místech, kde předtím Lucy ležela, zmačkaný. U nohou postele stály neotevřené kufry. Abych nenechal otisky, použil jsem kapesníku a jeden kufr jsem otevřel. Načechrané a naškrobené přímo z prádelny, úhledně poskládané ošetřovatelské stejnokroje. V druhém zavazadle podobně jako v soukromé sféře rozpolceného života bylo všechno nemožně zpřeházeno. Balila zřejmě v chvatu, pletly se tam do sebe punčochy, vyprané šaty, špinavé halenky a spodní prádlo, číslo časopisu EBONY a svazek, dívčích obrázkových magazínů, a konečně zabalené do rudého hedvábného pyžama album Duka Ellingtona. Mezi pudry a krémy v boční kapse jsem našel obálku.
Adresa zněla: Slečna Lucy Championová, u pí Norrisové, Mason č. 14, Bella City; poštovní razítko na ní bylo z Detroitu ve státě Michigan, datum 9. září. Uvnitř na dopise nebylo datum ani zpáteční adresa:
Milá Lucy,
je mi moc líto, žes přišla o tu práci, už jsme si všici mysleli, že to máš jistý na celej život, jenže člověk nikdy neví, co přijde, to víš, děvče, že tě chceme zpátky, cestu si ale musíš zaplatit, na to my bohužel nemáme. Táta je zasejc bez práce a já už zas sama živím rodinu, těžko se nám vychází. Postel na spaní ti, holčičko, dycky dát můžu a najíst taky, tak jenom přijeď domů, však ono se to zas polepší. Bratr chodí do školy, moc dobře se učí a tohleto mi píše on (ahoj ségro!), doufám že na tu cestu peníze seženeš, silnicím se vyhejbej!
Matka
P.S. Jak se máš, ségro, já se mám príma, však ty víš kdo.
Dopis jsem zas uložil tam, kde jsem ho našel, a kufr zavřel. Zámek na něm hlasitě zacvakl jako konec časového signálu.
V hnízdě prachu v koutě za postelí ležela Lucyina peněženka. V ní rtěnka a od ní zbarvený kapesník, desetidolarové, pětidolarové a jednodolarové bankovky a nějaké drobné, jízdenka do Detroitu, legitimace sociálního pojištění a výstřižek z novin. Výstřižek byl tištěn starobylým písmem pod jednosloupcovým titulkem: MATKA NABÍZÍ ODMĚNU ZA ZPRÁVU O POHŘEŠOVANÉM
Arrow Beach, 8. září (Zvláštní zpráva pro Bella City Press). Vdova po Charlesi A. Singletonovi, zámožná občanka tohoto lázeňského města, vypsala dnes odměnu ve výši $ 5 000 za zprávu o současném pobytu jejího syna. Její syn Charles A. Singleton mladší zmizel totiž před týdnem 1. září večer z veřejných místností tamního hotelu. Od toho dne o něm příbuzní a známí nemají zpráv.
Singleton, absolvent harvardské university a za války poručík letectva, je střední, atleticky stavěné postavy, má hnědé kadeřavé vlasy, světlehnědé oči a zdravě růžovou plet. Když byl naposled viděn, měl na sobě šedý vlněný oble…
