Kapitola patnáctá
Zajel jsem zpět na pobřežní výpadovku a zahnul k jihu. Do bočního okénka vrazil svěží vánek a s ním vlhkost a vůně moře. Palmy se mi podél předních reflektorů jen míhaly a za nimi v měsíční záři svítil pruh stříbřitého moře.
Výpadovka se stočila doleva, dál od mořské pláže. Stoupala do svahu kolem jehličnatých stromů, krčících se na stráni a ve větru, jako by je stihla pakostnice. U silnice se najednou vynořila kamenná zeď a šustění pneumatik a hukot motoru ještě zesílily. Za zdí ukazovali kamenní andělé k nebi; svatí měli paže rozpřažené ke kamennému požehnání.
Hřbitovní zeď náhle skončila a vystřídal ji železný plot se špičatými bodci. Přes plot bylo vidět velikou pustnoucí travnatou plochu a za ní rovné pole, na jednom konci s hangárem z vlnitého plechu. Na střeše hangáru vlál větrný pytel.
Těžká kovaná železná vrata byla zavěšena na mramorových sloupech a na jednom byl velký nápis NA PRODEJ. Vrata byla opatřena řetězem a visacím zámkem. Mřížemi jsem viděl dlouhou příjezdovou cestu lemovanou kokosovníky, na konci pak masivní budovu a kolem ní hospodářská stavení. Na konci jednoho křídla probleskovala skleněná střecha zimní zahrady.
Vrata se dala přelézt. Železné listy mezi mřížemi poslouží jako opory pro nohy a ruce. Vypnul jsem světla a vrata přelezl. Prodíral jsem se po pás vysokou travou a plevelem a vzal jsem to od příjezdové cesty velkým obloukem. Po nebi plující měsíc mě doprovodil k domu.
Dům tu stál jako zpodobnění španělského renesančního slohu, kde si zařádila inkvizice. Do širokého plochého průčelí byla hluboko zasazena úzká okna s ozdobnými mřížemi. V druhém poschodí zářilo okno, vysoký žlutý obdélník se svislými pruhy mříží. Z místnosti bylo vidět kus stropu, tančily na něm matné stíny. Po chvíli se stíny přiblížily k oknu, seskupily se a ztuhly v lidskou podobu. Lehl jsem si na záda a přes košili si přitáhl sako.
Na spodním okraji vysokého žlutého obdélníku se objevila mužská hlava a ramena. Pod rozcuchanými vlasy jsem v obličeji zahlédl tmavé oči. Byly obráceny k nebi. Pohlédl jsem vzhůru do temné báně zalité měsícem a poseté hvězdami a napadlo mě, co tam ten člověk vidí nebo hledá.
Vtom se pohnul. Z temné siluety se vymrštily bledé ruce a sevřely mříže, rámující obličej. Kolébal se ze strany na stranu. Na rozcuchané lebce mu zasvítila bílá lysinka. Pověsil se na mříže a svíjel se, jako by je chtěl vyrvat ze zdi. Při každém nezdařeném pokusu zavrčel a hrdelním hlasem opakoval:
„Hnus! Hnus! Hnus!“
To slovo ze sebe vyrazil čtyřicetkrát či padesátkrát. Tělo zatím rvalo mříže, škubalo sebou, mlátilo sebou z jedné strany na druhou. Potom, stejně náhle jako se předtím zjevil, z okna zmizel. Sledoval jsem jeho stín: ustupoval po stropě a ztrácel lidskou podobu.
Posunul jsem se blíž ke zdi a podél ní jsem dotápal až k oknu v přízemí, kde hořelo slabé světlo. Oknem bylo vidět do dlouhé dvorany s klenutým stropem. Otevřenými dveřmi na druhém konci padal pruh světla. Natahoval jsem uši a zaslechl jsem, jak kdesi pod pokličkou ticha bublá odvar džezu.
Dal jsem se kolem domu doleva a prošel okolo řady zavřených garáží, minul antukový tenisový kurt, místy prorostlý trsy houževnaté trávy, a zpustlou zahradu zarostlou bujným plevelem. Od jejího konce se k moři jako převislá výspa svažovalo něco jako barranca. Pod ní se k obzoru zvedalo moře jako střecha z vlnitého plechu.
Otočil jsem se a šel zpátky. Mezi domem a zpustlou zahradou byl dlážděný vnitřní dvůr s květinovými truhlíky. Jako pozůstatky zašlých letních časů tam zaváty pískem rezivěly stoly a židle. Ve zdi trochu výš byl světlík a tím na ně pronikala světelná zář. Džez tady zněl silněji, jako hudba na tanečním večírku, kde jsem nezvaným hostem.
V okně sice nebyly záclony, ale bylo tak vysoko, že jsem do místnosti neviděl. Zahlédl jsem jen strop z černých trámů a horní část protější stěny. Na dubovém táflování visely portréty žen s holubími ňadry, v krajkových čepcích, a mužů s kotletami, úzkými rameny a ve viktoriánských pláští…
