Kapitola dvacátá
Na dveřích bylo číslo 01. Místnost za nimi byla nízká, bez oken, betonové zdi. Dveře se za námi automaticky zavřely a my mohli být hluboko pod zemí v hrobce. O podlahu z umělé hmoty tlumeně klapl Brakův podpatek. Byla tam jediná lampa. Když se k ní Brake přiblížil, padl na mne jeho stín.
Žárovka s kuželovitým stínítkem visela nízko na posuvné kladce nad vozíkem s gumovými koly. Na vozíku pod její oslnivou září ležela pod prostěradlem mrtvá Lucy. Hlavu měla odkrytou a otočenou k Alexu Norrisovi. Ten seděl na židli u druhého konce a upřeně hleděl do tváře mrtvé. Pravé zápěstí měl připoutáno k jejímu dvojitými okovy z modré oceli. Pumpy chladícího zařízení tlumeně hučely a pulzovaly jako čas uplývající v betonových zdech. Za dvojitými dveřmi chladničky jako by ostatní mrtvoly čekaly na poslední soud a ve snu se už předem viděly v pekle. Byla tam pekelná zima.
Uniformovaný policista, který seděl naproti Alexovi, se zvedl a nedbale zasalutoval. „Dobrýtro, pane poručík!“
„Co je na něm dobrýho? To tady, Schwartzi, pořádáte vigilie?“
„Dal jste mi rozkaz, ať si ho nevšímám. Jak jste říkal, dávám průchod přírodě.“
„No a? Příroda si průchod našla?“ Brake stanul nad Alexem proti světlu jako rozložitá a neprostupná hráz. „Chcete už učinit prohlášení?“
Poodstoupil jsem a viděl, jak Alex pomalu zvedl oči. V obličeji byl přepadlý. Strávenou nocí mu propadly spánky i svaly na lících. Široké rty mu odpukly od zubů a zase se zavřely, ani hlásku z nich nevyšlo.
„Nebo chcete sedět celý den a držet se za ruce?“
„Slyšels, co ten pán povídal,“ zavrčel Schwartz. „A on nežertuje. Posedíš si tu tak dlouho, dokud nepromluvíš. Za pár hodin ji ohledávač mrtvol rozkuchá, dokončí tvoje dílo. Nechceš náhodou hned místo u ringu?“
Alex si Braka ani jeho podřízeného vůbec nevšímal. Jeho upřený pohled, nevěřícný a oddaný, se vrátil k hlavě mrtvé. V neúprosně ostrém světle jí vlasy zářily jako svinuté ocelové hobliny.
„Co to s tebou je, Norrisi? Nemáš kouska lidskýho citu v těle?“ V podzemním tichu to znělo, skoro jako když se s ním Brake hádá, skoro jako by chlapec tím, že se se vším smiřuje, nad ním vyzrál.
„Pane Brake,“ řekl jsem. Zaznělo to naléhavěji, než jsem zamýšlel.
„Co vás žere?“ Otočil se a zmateně se na mě zamračil. Vyhaslý doutník v koutku úst vypadal jako černý prst, který mu křiví jednu stranu obličeje v grimasu. Ustoupil jsem ke dveřím a on i jeho krátící se stín mě následovaly: „Chcete ten ručník na slzy?“
Řekl jsem tlumeně, ale ne tak slabě, aby to neslyšel i Alex: „Začali jste s ním špatně. Je to citlivý hoch. Nemůžete na něho jít jako na ostříleného zabijáka.“
„Ten a citlivý?“ Brake si vytáhl doutník a plivl na podlahu. „Má zrovna hroší kůži.“
„Podle mě nemá. Rozhodně mi dovolte, abych to s ním zkusil. Odpoutejte ho a nechte mě s ním o samotě.“
„Zrovna jsme se chystali se ženou do hor,“ řekl bezvýznamně. „Slíbili jsme děckám výlet.“
Zašklebil se na vyhaslý doutník v ruce, pak ho najednou pustil a rozšlapal. „Schwartzi! Pusťte ho. Přiveďte ho sem!“
Cvaknutí otvírajících se želízek byl sice zvuk slabý, ale významný, jako by se na hranolku pohnulo morální závaží.
Schwartz Alexem škubl, až se hoch postavil. Společně zamířili přes místnost na druhou stranu, Alex, záda ohnutá, se vzpouzel, Schwartz ho hrubě postrkoval. „Vodvíst ho zpátky do cely, pane poručíku?“
„Ještě ne.“ Brake oslovil chlapce: „Tuhle pan Archer je, Norrisi, tvůj známý. Chce si s tebou porozprávět. Osobně si myslím, že nás tím jenom zdržuje, ale záleží na tobě. Tak co, chceš s panem Archerem mluvit?“
Alex přenesl pohled na mne. Jeho hladký mladý obličej měl stejný výraz, jaký jsem předtím zahlédl na staré indiánské tváři stařeny v uličce, mimo dosah všeho, co mohou dělat či říct běloši. Mlčky přikývl a ohlédl se na Lucy.
Brake se Schwartzem odešli. Dveře se zavřely. Alex zamířil zpátky. Kráčel nejistě, nohy rozčápené jako stařec. Betonová podlaha se mírně svažovala k přikrytému odpadu uprostřed místnosti. Odpotácel se dolů a zase druh…
