Láska nám musí chutnat, nikoli jen dráždit.
Genialita, dokonce i velké nadání, nepochází ani tak z intelektuálních úrvků, ze zvláštní myšlenkové vytříbenosti, jimiž někdo vyniká nad své bližní,jako spíš ze schopnosti své předpoklady přeměnit a transformovat.
Naše touhy se stále křižují a v životním zmatku se zřídka stává, aby se štěstí sneslo na touhu, která si je žádala.
Říše hvězd je našemu poznání méně přístupná než skutečné činy lidských bytostí.
Ženy dávají přednost mužům, kteří si je berou, aniž jim rozumějí, před muži, kteří jim rozumějí, ale neberou si je.
Na zemi je jen jediné opojení: absolutní jistota, že druhá osoba vám patří. Já toužím po tomto opojení. Hledat nenalezitelné.
Já říkám zase, že krutým zákonem umění je, aby lidské bytosti umíraly a abychom my sami umírali a vyčerpali předtím všechny bolesti, aby tak vyrašila tráva, nikoli věčného zapomnění, ale věčného života, bujná tráva plodných děl, na niž příští generace přijdou vesele zasednout, aniž se budou starat o ty, kdo spí pod ní…
Jediná skutečná objevná cesta se neskládá z hledání nových území, ale z nového pohledu na věc.
Jaká krutá muka pociťujeme, když se odlučujeme od toho, co milujeme. Museli bychom pozbýt rozumu, abychom se jim vystavovali dobrovolně.
Není-li kniha zrcadlem mocné individuality, je aspoň ještě zrcadlem zajímavých chyb ducha.
Pokaždé, když si znovu uvědomíme své štěstí, zrodí se v nás nová touha žít.
Není chudý ten, kdo má málo, ale ten, kdo více žádá.
Krásné ženy ponechme mužům bez fantasie.
Láska je subjektivní. Milujeme nikoli skutečné bytosti, nýbrž bytosti, které si vytváříme.
Kritik musí všechno znát a zbytek si domyslet.
Každé myšlení je pohodlné a snadné, nepočítáme-li se skutečností.
Lidé, kteří nejsou zamilovaní, nemohou pochopit, jak inteligentní muž může trpět kvůli obyčejné ženské. Je to jako divit se, že někdo nemůže dostat choleru kvůli něčemu tak bezvýznamnému, jako je obyčejný bacil.
Nervní lidé jsou solí země: dali nám všechno, co máme velkého.
Představa, že zemřeme, je krutější než umírání…
Člověk nezná své štěstí. Člověk nikdy není tak nešťastný, jak si myslí.
Skutečná cesta k našim objevům nespočívá v hledání nových světadílů, ale v tom, jak se na vše dívat jinýma očima.
Láska je představa, která našeptává ženě, že krása jejího milence je sto soutěžit s její.
Každý z nás považuje za jasné jen ty myšlenky, které dosahují stejného stupně zmatenosti jako naše vlastní.
Skoro se zdá, že příroda sesílá na lidi jenom krátké nemoci, ale lékařství si osvojilo umění je prodlužovat.
Ve skutečnosti každý čtenář, když čte, je vlastním čtenářem sebe sama. Dílo je jakýmsi optickým přístrojem, který spisovatel dává k dispozici čtenáři, aby mu umožnil rozeznat to, co by byl bez této knihy v sobě možná nezahlédl. Fakt, že čtenář pozná to, co kniha říká, v sobě samém, je důkazem její pravdivosti.
Láska mezi milenci je šťastná jen v normě přátelství, nikoliv ve formě manželství.
Nic nedodá ženě tolik odvahy jako neohroženost muže, kterého miluje.
Čekáme-li, trpíme nepřítomností toho, po němž toužíme tak velice, že nemůžeme snésti přítomnost někoho jiného.
Člověk miluje jen to, co úplně nevlastní.
Při četbě ze sebe vždycky trochu rádi vystupujeme a cestujeme.
Není třeba, aby se nám do té doby líbila víc či aspoň tak jako jiné. Je však třeba, aby naše záliba v ní se stala exkluzivní.
Pro zrození lásky je třeba, aby nebyla na překážku ošklivost. Milenec však brzy dospívá k tomu, že shledává svou milenku krásnou právě v té podobě, jakou má, aniž si myslí na pravou krásu.
Lhostejnost, byť jsme ji nazývali jakkoli jinak, je strašnou a trvalou formou krutosti.
Láska je náměsíčnost ducha.
Muž je ještě dosti hezký, neděsí-li se ho kůň.
Člověk rád pohrdá cílem, kterého buďto nedosáhl nebo kterého dosáhl definitivně.
Svět se nám jeví jako pravdivý a přitom je každého jiný.
Člověk je to, co je mu podobné. Obvykle nenávidí, a vlastní vady viditelné zvenčí ho pobuřují.
Myslíme-li si, že někdo, kdo vzbuzuje náš zájem, do sebe vstřebal prvky jakéhosi neznámého života, jenž se nám pro svou neznámost jeví o to přitažlivější, věříme-li, že začneme žít jen skrze náklonnost této bytosti – co jiného to je než zrod lásky?
Odvaha mít vlastní názor vždy připadá tomu, proti komu se projevuje, jako vypočítavost a zbabělost.
V životě není důležité, koho milujeme, ale skutečnost, že milujeme.
Človek miluje iba to, čo úplne nevlastní. Lásku však nie
Žena, která nás opustila, není už táž, která u nás byla.
Láska je ctnost a vášeň zároveň. Milovat však nelze ze ctnosti, ale z vášně.
Cizoložství, jestliže je založeno na opravdové lásce, nijak rodinné city a příbuzenské povinnosti nezviklá, ale dokáže je spíš vzkřísit.
Člověk miluje jiného svými pohledy a představami, které o něm má; city jsou až na posledním místě.
Ženy nezajímavé jsou ty, které zůstávají neproměnné.
Žena, kterou milujeme, jen zřídka uspokojí naše potřeby, a proto ji podvádíme se ženou, kterou nemilujeme.
Díla napsaná pro budoucí pokolení by měla číst jen tato pokolení, jako některé obrazy, které se zblízka špatně posuzují.
Máme být vděčni těm, kdo nám darují štěstí. Jsou to obdivuhodní zahradníci, díky nimž naše duše vzkvétají.
Láska je jen nedostatek dobré vůle k přátelství.
Touha rozvíjí a majetnictví rozbíjí každou věc.
Láska je hra s city a boj s rozumem.
Člověk je bytost, která nemůže vyjít ze sebe, která zná druhé jen v sobě, a když říká opak, lže.
Marcel Proust
