Na edinburském letišti vál tak silný vítr, že se do něj Dewar, jakmile vyšel z budovy terminálu a zamířil ke stanovišti taxíků, musel doslova opřít. Ještě ani nebyl u cíle, když vtom vedle něj u chodníku zastavil černý ford Scorpio a na straně spolujezdce se ladně elektronicky spustilo okénko.
„Doktor Dewar?“ snažil se mužský hlas přehlušit burácení větru.
Dewar se sklonil, aby viděl, kdo ho to volá. Řidiče však neznal.
„Naskočte si. Já vás odvezu.“
„Kdo jste?“ zeptal se stroze Dewar.
Řidič se usmál, sáhl do náprsní kapsy a vytáhl průkaz. Rozepnul si bezpečnostní pás, aby se mohl vyklonit a nastrčit mu ho před oči. „Jmenuju se Barron, Simon Barron.“
Aspoň že ne Bond, pomyslel si Dewar, když mu padl zrak na průkaz Vojenské zpravodajské služby. Otevřel zadní dveře, hodil na sedadlo cestovní kabelu a pak se s počítačem na klíně usadil vepředu. Musel si přiznat, že tomu vichru rád unikl. Potřásl Barronovi rukou a zeptal se: „To je teď vládní strategie, jak ušetřit na taxíkách?“
„To zrovna ne,“ usmál se Barron. „Ale není to špatný nápad. Dali mi vědět, že přiletíte tímhle letadlem, a tak jsem si řekl, že bych vám mohl jet naproti. Děsné počasí. Co kdybychom si popovídali, vyměnili si, jak se říká, vizitky?“
„To by asi bylo rozumné,“ souhlasil Dewar. „Nedělalo by dobrotu, kdybychom si navzájem lezli do zelí. Jste na to sám?“
„Ne,“ odpověděl Barron, ale nespěchal s vysvětlením, kolik jich vlastně je. „Moc náročná práce to zrovna není. Siddiqui prakticky vůbec nevychází, jenom za roh do knihkupectví s kavárnou. Z toho iráckého studentského střediska prostě skoro nevytáhne paty.“
„A co ten druhý chlap, ten policajt Abbas?“
„Celkem totéž. Občas jde nakoupit do některého krámu v okolí a tak. Pokud víme, s nikým se neschází a nikam zvlášť nechodí, a nezdá se, že by měl nějaký pevný časový rozvrh nebo ustálený pořádek. Už to myslím o něčem svědčí.“
„O čem?“ zeptal se Dewar.
„Že prostě jen zabíjejí čas. A čekají, čekají, až se něco stane.“
„Toho se právě bojím,“ řekl Dewar. „Kdyby neměli důvod tady zůstávat, už by z města odjeli.“
‚A to něco může být, jak jsem vyrozuměl, jakýsi virus,“ podotkl Barron.
„Vidím, že informace máte dobré. Tahle možnost je ovšem ta nejhorší.“
„Taky mi řekli, že nám budete s to dát seznam lidí, kteří by byli schopni jim ten virus dodat,“ pokračoval Barron.
„Takhle bych to zrovna neformuloval,“ opravil ho Dewar. „Myslím, že dokážu dát dohromady seznam lidí, kteří mají potřebnou kvalifikaci, ale ukázat prstem na člověka, který by byl skutečně ochotný o tom uvažovat, to nesvedu.“
„Zatím mi stačí ty možnosti,“ řekl Barron. „U nich můžeme začít a uvidíme, jestli to někam povede.“
„Doufám, že v ústavu nebudete zbytečně otravovat personál,“ podotkl Dewar. „Pořád se bavíme jen o velice nepravděpodobné možnosti.“
„My jsme naprosto diskrétní.“
Dewar se na Barrona po očku podíval. Bylo mu něco přes třicet vysoký, černovlasý, zdatný a dobře oblečený, stejně jako on, podle úřednického standardu. Vyzařovala z něj sebedůvěra, jež se projevovala i v tom, jak řídil auto. Rychle a s jistotou využíval každé skuliny v provozu. Na velkých kruhových objezdech v západních předměstích ihned a bez váhání šlapal na plyn a vsouval se do první mezery, která se naskytla; zdálo se, že stále dobře ví, co se děje napravo, nalevo i co má za zády.
„Čekal jsem, že o sledování se postará Zvláštní oddělení,“ podotkl Dewar.
„Taky se klidně starat může,“ přisvědčil Barron s nepatrným náznakem úsměvu.
„Snad mi nechcete tvrdit, že spolu nemluvíte?“ zeptal se překvapeně Dewar.
„Však víte, jak to chodí,“ odpověděl Barron. „Profesionální řevnivost a takové ty věci. Záležitosti v tomhle případě nejsou přesně vymezené. Podle některých hledisek by měl spadat pod nás, podle jiných zas pod ně. Tak trochu nám to drhne. Předpokládám, že budete bydlet ve stejném hotelu jako minule?“
Dewar se po něm udiveně ohlédl, jak to ví, ale pak jen přisvědčil, že ano.
Dojeli do centra. Dewarovi se honila hlavou ona poznámka, že to „tak troch…
