Sellars ponechal Dewara se Sandrou o samotě. Se Sandrou, s přístroji, které nepřestávaly monitorovat každý její dech, s jejich jemným pípáním a tikotem, jež vytvářely konejšivou atmosféru, a se září barevných kontrolek, která se v sešeřelém pokoji družila k tlumeným světlům nočního osvětlení. Přisunul si židli a sedl si s lokty opřenými o okraj postele tak, aby mu Sandra viděla do obličeje.
„Sandro, vzpomínáte si na mě?“ zeptal se. Na rozdíl od Sellarse nezvedl hlas; jen se nakláněl těsně k ní.
Sandra chvějivě zvedla víčka a hned oči znovu zavřela. Uběhlo dobrých deset vteřin, než odpověděla: „Dewar.“
Dewar se zaradoval. Dlouhodobou paměť měla Sandra neporušenou. Pořád ještě však hrozilo, že trauma provázející nehodu vymazalo vzpomínky na samotnou srážku s autem a možná i na jistý časový úsek před ní. To se stávalo často.
„Sandro, pamatujete si, co se vám přihodilo?“
Sandřiny oči se opět na moment rozevřely, nato jí víčka znovu poklesla, jako kdyby nedokázala unést jejich tíhu. „Nemocnice,“ řekla pomalu.
„A víte, proč jste v nemocnici?“
Sandra vydala hlas, jako by se chystala odpovědět, pak se však zarazila a prudce vydechla. Totéž se opakovalo ještě dvakrát, pak konečně řekla: „Ne.“
Tak přece jen výpadek paměti. To nevěstilo nic dobrého. Když si na nic okolo úrazu nevzpomíná teď, není záruka, že si ještě kdy vzpomene. V takových případech se nedá nic předem odhadnout. Třeba se za pár dní rozpomene na všechno, nebo si taky až do konce života nevybaví nic. Nyní bylo nejdůležitější vědět, jak daleko před nehodu ten výpadek sahá.
„Sandro, měla jste nehodu, když jste jela na kole.“
„Na kole,“ opakovala Sandra. Ta slova v ní žádnou konkrétní vzpomínku zřejmě nevzbudila.
„Na to si nepamatujete?“
„Na kolo? Ne.“
„A na Pierra si vzpomínáte, Sandro? Na Pierra, v laboratoři.“
„Pierre, toho znám. Ten Francouz.“
„Správně. Ten Francouz. Povězte mi, co si o něm ještě pamatujete?“
„V laborce. Byl v laborce.“ Sandra nepokojně pohnula hlavou. To Dewara povzbudilo. Zřejmě se dotkl toho pravého místa.
„Kdy byl v laboratoři, Sandro? Když jste tam byla naposledy?“
„Naposledy, ano.“
„Myslím, že jste ho přistihla při něčem nesprávném, Sandro. Bylo to tak? Co dělal?“
„Sekvence,“ odpověděla Sandra, jako by se rozpomínala na něco nepříjemného. Zamračila se a pokusila se znovu otevřít oči. Tentokrát se jí podařilo udržet je otevřené několik vteřin, pak jí víčka znovu poklesla.
„Jaké sekvence?“
„DNA. DNA neštovic. Ale ne naše.“
Dewarovi se vzrušením až stáhlo hrdlo. „Ne vaše?“ zeptal se tiše. Zoufale se snažil, aby Sandře nepřerval sled vzpomínek.
„Nebyly to naše fragmenty.“
„Jak jste to poznala, Sandro?“ zeptal se. „Jak jste na to přišla?“
„Z počítače. Pierre nechal sekvenci v počítači. Hledala jsem v databázi. Nebyly naše, nebyly to naše neštovice.“
„Tak ještě jednou. Našla jste v počítači sekvenci DNA. Uložil ji tam Pierre a byla to sekvence neštovic, která ve vaší laboratoři neměla co dělat. Je to tak správně?“
Sandra na polštáři kývla hlavou. Zdálo se, že má radost; ulevilo se jí, že se dokázala srozumitelně vyjádřit.
Dewar sice porozuměl všemu, co řekla, ale nechápal ještě, co to znamená. Svraštil čelo a zeptal se: „Ale ta sekvence neštovic je přece přístupná všem badatelům, ne? V databázi DNA si ji může najít každý. Co na tom bylo divného, že jste tenhle fragment v počítači objevila?“
Tentokrát Sandra zavrtěla hlavou, jako že ji Dewar nepochopil. Byla to Pierrova sekvence,“ řekla. „Nebyla z databáze.“
Dewar náhle pochopil, co chce říct. „Aha, už vím,“ přisvědčil.
„Nebyla to sekvence, kterou si vyhledal z databáze, byla to sekvence DNA, kterou tam uložil. Získal ji při pokusu, který v laboratoři dělal. A vy jste ji porovnala s databází, abyste zjistila, co to je?“ Sandra ulehčené přikývla. „Takže Pierre v laboratoři pracoval s fragmenty neštovic, které vůbec mít neměl?“
„Ano.“
„A vy jste po něm chtěla vysvětlení?“
„Ano.“
„Co vám řekl?“
„Zuřil, řekl ať držím hubu.“
„Chtěl, abyste mlčela o tom, co dělá?“
…
