Jsou to jenom kluci, usoudil Dewar. Útočníkům, kteří kameny vrhali, bylo zhruba čtrnáct. Policie si jich nevšímala. Grant zavolal těsně po deváté. Jestli se vám chce, tak můžem.“
Dewar odjel na policejní ústředí a převlékl se do zelené kombinézy, jakou nosí obsluha sanitky. Grant už ji na sobě měl. Nesl si psací desku s klipsem a vypadal naprosto věrohodně. Auto parkovalo vzadu za budovou.
„Hany Field, můj kámoš ze záchranky, říkal, že jestli ji nabouráme, budem to platit,“ poznamenal Grant. „Kdo bude řídit?“
„Radši vy. Znáte to tam. Já si vezmu na starost řečnění.“
Vlezli do sanitky a narazili si plátěné čapky. Grant si důkladně obhlédl palubní desku a nastartoval. Než zařadil rychlost, ohlédl se po Dewarovi a pravil: „Doufám, že se cejtíte líp než já.“
„Jak nahej v trní,“ odvětil Dewar.
„Tak do toho.“
„Se světly a sirénou?“ zeptal se Grant, když vyjeli na Crew Road.
„Proč ne?“
Hnali se po Crew Road s blikajícími světly a ječící sirénou, až spatřili závoru na objezdu Crew To 11.
„Jestlipak nás zastavěj?“ překřikoval hluk Grant.
„Teď nemají proč,“ soudil Dewar. „Až pojedeme zpátky, tak možná.“
Když se k pruhované závoře, která ulici přetínala, přiblížili asi na dvě stě metrů, závora se zvedla a hlídka na ně mávla, ať projedou. Dewar poděkoval nedbalým zvednutím ruky a už si to hnali dál do sídliště. „Zatím dobrý,“ poznamenal. Jak sám řekl, vojáci sice skutečně neměli proč je zastavit, ale i tak jim byl vděčen za potvrzení, že s sebou snad přece jen nevláčejí obrovský nápis hlásající do světa: „Tahle sanitka není pravá“.
Když vjeli do užších ulic uzavřené čtvrti, zpomalili a vypnuli sirénu. Cestou potkali několik policejních aut, které tudy objížděly a z amplionů rozhlašovaly zprávu o brzkém očkování. Když míjeli kostel, před kterým stál zaparkovaný minibus Zdravotní rady, Dewar se díval, jestli mezi těmi, kdo z auta vynášeli materiál a vybavení, nezahlédne Karen. Nebyla tam.
A máme to tady,“ řekl Grant, když přijeli na otevřené prostranství a před sebou uviděli stát policejní vozy. Blokovaly ulici asi dvěstě metrů před začátkem okupované oblasti. „Jenom doufám, že tam s nima netáboří Cammy Tulloch, jinak bych si musel pracně vymejšlet nějaký vytáčky.“
Když je od policejní hlídky dělilo asi pětadvacet metrů, Grant výrazně zpomalil a doufal, že nedojde na výslech. Ve vzdálenosti patnácti metrů zastavil, motor nechal běžet, zatímco modrá světla na střeše tiše probleskovala do tmy. Taktika vyšla. Policisté, sledovaní hloučkem žurnalistů a kameramanů, kteří se u závory usídlili, popojeli se svými vozy stranou a mávli na sanitku, aby projela. Když Grant zábranou projížděl, přistoupil k autu z Dewarovy strany jeden z policistů. Dewar stáhl okénko.
„Kousek dál vás budou stavět. Jestli vám řeknou, že dovnitř nemůžete, tak se s nimi nehádejte a nepokoušejte se tam vjet. Zkrátka to obraťte a jeďte zpátky. Nestojí to za to.“
„Rozumím,“ řekl Dewar.
Pomalu projížděli územím nikoho, až se ze tmy před nimi náhle vynořilo pět mužů. Dva, v kožených bundách a džínsách, zvedli ruce.
„Vylejzaj jak kůrovci ze stromu,“ zamumlal Grant.
„Kam se ksakru hrnete?“ zeptal se hubený mladík s rozježenými černými vlasy. V ruce držel baseballovou pálku. Při řeči si jí plácal do dlaně, a když viděl, jak se na to tváří Grant, zasmál se. Většina předních zubů mu chyběla, takže mu za úzkými rty zela černá díra.
„Hlásili nám nouzový volání z Aberdour Courtu,“ řekl Grant. „Nemocný dítě, vypadá to na zánět slepýho střeva. Ustupte, prosím.“ A chystal se vytáhnout okénko.
„Tak moment, kámo,“ obořil se na něj vymlácený chrup. „Nikam se nejede, dokavad my nedovolíme.“
Dewar cítil, jak se v Grantovi vzedmul vztek a už už se chystá utrhnout ze řetězu. Zjišťoval, že prahové hodnoty Grantovy diplomacie nejsou pro tuhle akci nijak ideální. Naklonil se a vložil se do diskuse.
„A v čem je vlastně problém, prosím?“ zeptal se zdvořile.
„Otevřte zadní dveře.“
„Neblázněte, tomu děcku jde o život,“ řekl Grant.
„Koukej votevřít ten posranej zadek, n…
