Hledání ztraceného času III

I

Kapitola první

Jak nechutným připadalo Františce ranní švitoření ptáků! Poskakovala při každém slově služek, každý jejich krok ji obtěžoval, vyptávala se, proč to všechno; přestěhovali jsme se totiž. Sluhové v šestém poschodí našeho bývalého domu nedělali ovšem méně hluku, ale znala je; oblíbila si dokonce to jejich věčné chození sem a tam. Ale teď i samo ticho v ní vzbouzelo jakousi bolestnou pozornost. A poněvadž naše nová čtvrť zdála se právě tak klidná, jako hlučný byl bulvár, na nějž vedla okna našeho bývalého domu, píseň kolemjdoucího muže (jejíž melodii zdaleka jasně postihujeme, je-li slabě zpívána, jako vůdčí motiv orchestru) vháněla slzy do očí vyhoštěné Františky. A jestliže jsem se posmíval jejímu hlubokému zármutku, že musila opustit dům, v němž všichni byli „všemi tak váženi a ctěni“ a kde podle obyčeje combrayského s pláčem složila své věci, prohlašujíc náš dům za lepší všech možných domů ostatních, naopak zase já, jenž jsem tak snadno zvykal věcem novým, jak snadno jsem opouštěl staré, jsem se sblížil s naší starou služkou, když jsem viděl, že ji uvrhlo ve stav hraničící se zhroucením usídlení v domě, v němž se jí nedostávalo od domovníka, jenž nás ještě neznal, projevů úcty potřebných k její dobré morální výživě. Toliko ona mně mohla porozumět; ne ovšem její mladý lokaj; jemu, jenž byl z Combray tak málo, jak jen možno, odstěhovat se a přijít do nové čtvrti bylo totéž, jako odejet na prázdniny, kdy novost věcí poskytuje zrovna tak odpočinek jako cestování; připadalo mu, že je na venkově; a rýma v něm vzbudila, jako ofouknutí ve vagonu, jehož okna dobře nepřiléhají, rozkošný dojem, že viděl hezký kus světa; při každém kýchnutí se radoval, že našel tak správné místo, neboť si vždycky přál mít pány, kteří budou hodně cestovat. I šel jsem přímo k Františce, na něho ani nepomysliv; poněvadž jsem se kdysi smál jejím slzám, které vyronila při jakémsi mně zcela lhostejném odjezdu, ukázala nyní ledovou tvář k mému smutku, ježto jej sdílela. S domnělou citlivostí nervózních lidí roste jejich sobeckost; nemohou dobře snésti, vystavují-li jiní na odiv nevolnosti, kterých si na sobě samých čím dále tím více všímají. Františka, která nenechávala bez povšimnutí ani nejlehčí z těch, které zakoušela, odvracela hlavu, trpěl-li jsem, abych neměl radost vida, že mě někdo lituje, že si vůbec mé bolesti všiml. Totéž dělala, když jsem s ní chtěl mluvit o našem novém domě. Ostatně, když za dva dni musila jít pro šaty, zapomenuté v domě, jejž jsme právě opustili, zatím co já měl ještě jako následek stěhování „temperaturu“, a podoben hroznýši, který právě pohltil vola, cítil jsem se zle natlučen dlouhým kufrem, který můj zrak musil „pozřít“, říkala po svém návratu s ženskou zrádností, že myslila, že se udusí na našem starém bulváru, že byla cestou „celá pryč“, že nikdy neviděla tak nepohodlné schody, že by se tam nevrátila „ani za celé království“ a kdyby jí dávali milion – hypotézy nic nestojí – že všechno (to jest všech…