Kapitola druhá
Albertinina návštěva. Vyhlídka na bohatý sňatek několika Saint Loupových přátel. Guermantský „duch“ a kněžna Parmská. Podivná návštěva u pana de Charlus. Jeho povaha je mi čím dále tím nepochopitelnější. Červené střevíčky vévodkyně de Guermantes.
Ačkoli to byla prostě docela obyčejná podzimní neděle, obrodila mne, jsoucnost byla netknuta přede mnou, neboť dopoledne byla po řadě dnů vlahých studená mlha, která se zdvihla teprve k poledni. A změna počasí stačí k obrodě světa i nás. Před lety, když mi v kamnech skučíval vítr, jsem poslouchával údery, jimiž bil do jejich dvířek, stejně vzrušeně, jako kdyby to, podobny jsouce známým smyčcovým úderům na začátku Symfonie v c-moll, byly nějaké neodolatelné výzvy, volání tajemného osudu. Každá viditelná změna přírody v nás provádí podobný přerod, přizpůsobujíc naše zharmonizované touhy novému vzhledu věcí. Mlha, objevivší se mi hned při probuzení, učinila ze mne místo bytosti odstředivé, jíž býváme ve dny krásné, člověka schouleného do sebe, toužícího po teplém koutku u kamen a po někým vyhřáté posteli, zimomřivého Adama, hledajícího v tom změněném světě nějakou netoulavou, domáckou Evu.
Mezi šedivou a hebkou barvu ranní krajiny a chuť šálku čokolády jsem vsunul všechnu tu originálnost tělesného, rozumového a duševního života, kterou jsem asi před rokem přinesl do Doncières a která, ohraničena jsouc podlouhlým tvarem lysého návrší – vždy, i když nebylo viditelné, přítomného –, tvořila ve mně řadu příjemných zážitků, úplně odlišných od zážitků jiných, a nepopsatelných přátelům v tom smyslu, že bohatě navzájem protkávané dojmy, z nichž byly složeny, je mně docela bezděky charakterizovaly mnohem lépe a více než jednotlivá fakta, jež bych mohl vypravovat. Z tohoto hlediska mi byl svět, do něhož mě přeneslo to zamlžené ráno, již znám (a proto tím pravdivější), ale od nějaké doby zapomenut (a to mu vracelo všechnu jeho svěžest). Mohl jsem zase pohlížet na některé z těch obrázků mlhy, jež má paměť zachytila, zvláště na různá „doncièreská rána“, buď hned prvního dne v kasárnách, nebo jindy v nedalekém zámku, do něhož mě Saint Loup na čtyřiadvacet hodin zavezl: z okna, jehož záclony jsem za svítání, než jsem znovu ulehl, rozhrnul, se mi jako ty vzácné postavy, vynořující se ze zašlé fresky a sotva viditelné oku, jen pomalu přivykajícímu tajuplné zšeřelosti polostínů, zjevili na prvním nějaký jezdec, na druhém (na němž byl uzounký proužek rybníka a lesa, jejichž ostatní plocha byla pohlcena jednotvárnou a rozplývavou měkkostí mlhy) kočí, cídící řemeny.
Dnes jsem se na tyto vzpomínky díval ze svého lože, protože jsem si zase lehl, chtěje se v posteli dočkat chvíle, kdy využiv nepřítomnosti rodičů, kteří odjeli na několik dní do Combray, půjdu odpoledne k paní de Villeparisis poslechnout si kratičkou hru, která u ní měla být hrána. Až se rodiče vrátí, neodvážil bych se toho možná; matka, majíc úzkostlivě v úctě památku mé babičky, chtěla, aby všechny projevy lítosti byly činěny svobodně, up…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.