Hledání ztraceného času II

Toho dne stejně jako již několik dnů předcházejících Saint-Loup byl nucen odjeti do Doncières, kde ho teď, než se tam vrátí nadobro, bývalo vždy třeba až do večera. Litoval jsem, že není v Balbecu. Viděl jsem slézati z kočárů a vcházeti buď do taneční síně v Casině nebo k některému cukráři mladé ženy, které se mi z dálky zdály úchvatně krásné. Byl jsem v jednom z těch období mladého věku, nemajících žádné zvláštní lásky a ničím nezaměstnaných, kdy člověk všude – tak jako zamilovaný milovanou ženu – touží, hledá a vidí Krásu. Umožní-li nám aspoň jeden skutečný rys – to málo, co rozeznáme na ženě z dálky nebo odzadu – promítnouti si před sebe Krásu, hned si představujeme, že jsme ji poznali, srdce nám buší, zrychlujeme krok a navždy zůstaneme napolo přesvědčeni, že to byla ona, pakliže žena námi sledovaná zmizela; svůj omyl si uvědomíme jen tehdy, podaří-li se nám ji dostihnouti.

Byl jsem ostatně stále více a více churav, takže jsem měl sklon k přeceňování i nejprostších radostí právě pro překážky, které mi bránily dosáhnouti jich. Zdávalo se mi, že všude vidím elegantní ženy, protože k tomu, abych se k nim přiblížil, jsem býval příliš unaven, bylo-li to na pláži, nebo příliš nesmělý, bylo-li to v Casině nebo v některé cukrárně. A přes to že jsem měl možná brzy zemříti, bych rád věděl, jak vypadají zblízka, ve skutečnosti, nejhezčí dívky, jež život mohl poskytnouti, třebaže tohoto daru měl využíti někdo jiný než já nebo dokonce nikdo (já sám jsem si opravdu neuvědomoval, že příčinou mé zvědavosti je touha po jejich ovládnutí). Byl bych se odvážil vejíti do taneční síně, kdyby byl Saint-Loup se mnou. Byl jsem však sám a tak jsem zůstal prostě před Grand-Hôtelem a čekal jsem na chvíli, kdy se vrátím k babičce, když jsem najednou téměř na konci pobřežní hráze, na níž vypadaly jako zvláštní pohyblivá skvrna, spatřil pět nebo šest děvčat, odlišných svým vzhledem a svými způsoby od všech lidí, jimž byl člověk v Balbecu zvyklý, tak nápadně, jak by se od nich lišilo, vynořivši se neznámo odkud, hejno racků, jdoucích čilým krokem – zatím co opozdilci je dohánějí pomáhajíce si křídly – na procházku, jejíž účel by se zdál lázeňským hostům, kterých oni jako by neviděli, stejně záhadným, jak jasně určitým se jeví jejich ptačímu duchu.

Jedna z těch neznámých tlačila před sebou velociped; dvě jiné nesly golfové pálky; a také jejich obleky se velmi nápadně odlišovaly od šatů jiných balbeckých dívek, z nichž některé se sice také zabývaly sportem, ale neopatřily si k tomu zvláštních sportovních úborů.

Byla právě doba, kdy dámy i páni chodívali denně na hráz na procházku středem nelítostného ohně dámského binoklu, který na ně, jako by měli na sobě něco závadného, co by si chtěla důkladně, až do nejmenších podrobností prohlédnouti, upírala soudcova žena, sedící pyšně před hudebním pavilonem ve středu té hrozivé řady židlí, na něž se za chvíli oni sami, stavše se z herců kritiky, přijdou posadit a budou pak zase oni kritizovati ty, kteří budou kolem nich cho…