Hledání ztraceného času II

Když balbecký lékař, jejž ke mně jednou zavolali pro záchvat horečky, usoudil, že bych neměl zůstávat celý den ve velikých slunečních vedrech na mořském břehu, a předepsal mi několik receptů na léky, babička vzala recepty s tak zřejmou uctivostí, že jsem v ní hned poznal pevné rozhodnutí nepoužíti ani jeden z nich, ale uznala za správnou jeho radu, týkající se mé životosprávy, a přijala nabídku paní de Villeparisis k několika vyjížďkám v jejím kočáře. Až do oběda jsem chodil ze svého pokoje do pokoje babiččina. Babiččin pokoj nebyl obrácen tak jako můj přímo k moři, nýbrž měl vyhlídku na tři různé strany: na cíp přístavní hráze, na jakýsi dvůr a do polí, a byl opatřen jiným nábytkem, lenoškami, zdobenými drobnými, z kovových nitek utkanými ornamenty a růžovými květy, z nichž jako by se šířila ta příjemná a svěží vůně, kterou bylo při vstupu do tohoto pokoje cítit. A v té chvíli, kdy paprsky, přilétající, zároveň s odleskem pláže, z různých stran a jakoby z různých hodin, kreslily na skříň obrazec, pestrobarevný jako květy podél luční stezky, zavěšovaly na zeď rozpjatá křídla, chvějící se a vlahá jasem, který byl připraven zase k odletu, rozehřívaly jako lázeň obdélník prostého koberečku před oknem do dvorka, jejž slunce zalévalo svým světlem jako vinici, zesilovaly půvab a mnohotvárnost nábytkové výzdoby, budíce dojem, jako by třepily květované hedvábí lenošek a oddělovaly od nich jejich ozdobné stužky, ten pokoj, jímž jsem prošel chvíli před tím, než jsem se oblékl k vyjížďce, vypadal jako hranol, rozkládající barvy venkovního světla, jako úl, v němž byly rozloženy, rozptýleny všechny opojné a jakoby viditelné šťávy dne, k jehož ochutnání jsem se chystal, jako zahrada naděje, která se rozplývala v chvění stříbrných paprsků a růžových plátků. Ale především jsem rozhrnoval své záclony, chtěje se s nedočkavostí přesvědčiti, jaké je Moře, které si toho rána hrálo u břehu jako Nereidka. Neboť žádné z těch Moří nemívalo nikdy delšího trvání než jediný den. Příštího dne to bývalo již moře jiné, které se mu někdy značně podobalo, ale nikdy jsem nespatřil totéž moře dvakrát.

Bývala tam moře krásy tak vzácné, že má radost z pohledu na ně bývala ještě zesilována překvapením. Proč, v důsledku jaké výsady pootevřené okno dnes, a ne teprve zítra, ukázalo mým žasnoucím očím nymfu Glaukonomenu, jejíž lenivá a měkce oddychující krása měla průzračnost mlhavého smaragdu, jímž jsem pozoroval, jak se vlní ty hmotné prvky, které jej zbarvovaly? Moře rozehrávalo slunce s úsměvem, zmalátnělým neviditelnou mlžinou, jíž byl jen prázdný prostor nad jeho průsvitným povrchem, který tímto způsobem nabýval jakési zhuštěnosti a úchvatnosti, tak jako ty bohyně, jež sochař vytesá na stěně balvanu, nechávaje jeho ostatním stranám hrubou a drsnou podobu kamene. V takové podobě nás ve své jedinečné barvě zvalo k procházce po prostých, pozemních cestách, s nichž jsme, sedíce v kočáře paní de Villeparisis, po celý den zahlédali svěžest jeho měkkého kolébání, k níž jsme …