Hledání ztraceného času II

Dospěl jsem k téměř úplné lhostejnosti k Gilbertě, když jsem o dvě léta později odjel s babičkou do Balbecu. Kdykoli jsem podlehl půvabu nějaké nové tváře, kdykoli se zjevila naděje, že budu moci poznati gotické katedrály, paláce a italské zahrady pomocí nějaké jiné dívky, pokaždé jsem si smutně říkával, že naše láska, pokud je láskou k nějaké bytosti, není možná ničím skutečným, neboť mohou-li ji asociace příjemných nebo bolestných snění poutati po nějakou dobu k nějaké ženě tak, že si nakonec dovedeme dokonce mysleti, že je nám jakýmsi neodvratným způsobem vnukána jí, naproti tomu, vybavíme-li se dobrovolně nebo i bezděčně z takových asociací, tato láska, jako kdyby byla naopak čímsi spontánním a prýštila jen z nás samých, se rodí znovu a upoutává se k nějaké ženě jiné. Ale ve chvíli tohoto odjezdu do Balbecu a v první době mého pobytu v tomto městě má lhostejnost byla přece ještě jenom dočasná. Protože náš život je tak málo chronologický a vsunuje tu a tam tolik anachronizmů do sledu dnů, často jsem žil zase v těch dnech, starších než včerejších nebo předvčerejších, to jest ve dnech, v nichž jsem milovával Gilbertu. A tehdy neviděti ji mi najednou bývalo stejně bolestné, jako kdyby se ony dny vrátily. To já, které ji tehdy milovalo a které teď bylo již téměř úplně vystřídáno já jiným, vstávalo z mrtvých a ozývalo se ve mně na popud nějaké nepatrnosti častěji než na popud nějaké věci důležité. Tak jsem na příklad zaslechl v Balbecu nějakého neznámého člověka, který přešel kolem mne na pobřežní hrázi, jak říká: „Rodina toho ředitele z ministerstva pošt.“ Ježto jsem tehdy ještě netušil, jaký vliv má míti tato rodina na můj pozdější život, neměl jsem si těch slov ani všimnout, a přece mi způsobila prudkou bolest, kterou pocítilo mé já, z větší části již dávno zaniknuvší, nad tím, že je odloučeno od Gilberty. Bylo to tím, že ještě nikdy předtím jsem si nevzpomněl na rozhovor, který měla Gilberta v mé přítomnosti se svým otcem a který se týkal rodiny toho „ředitele z ministerstva pošt“. Milostné vzpomínky podléhají totiž stejně jako všechny ostatní vzpomínky všeobecným zákonům paměti, které samy jsou ovládány ještě všeplatnějšími zákony zvyku. Protože zvyk všechno zeslabuje, tím, co nám nějakou bytost připomíná nejlépe, je právě to, nač jsme zapomněli (protože to bylo bezvýznamné a protože jsme tomu právě tím ponechali všechnu jeho sílu.) To je příčinou, proč nejlepší část naší paměti je jaksi mimo nás, v nějakém deštivém větříku, v nějaké přituchlé vůni pokoje nebo v nějaké vůni prvního zablýsknutí, všude tam, kde se ze sebe samých shledáváme s tím, čím naše nitro, nemohouc toho nijak upotřebiti, pohrdlo, to jest s poslední, s nejlepší upomínkou na minulost, s tou, která nás dovede rozplakati ještě tehdy, když se zdá, že všechny naše slzy již zaschly. Mimo nás? Lépe je říci v nás, ale tak, že je to neviditelné našim pohledům, že je to ztajeno ve více či méně hlubokém zapomnění. Jenom díky tomuto zapomnění můžeme zahlédnouti o…