Hledání ztraceného času V

III
TŘETÍ KAPITOLA
Albertinino zmizení

Vida, kolik je už hodin, a obávaje se, aby se Albertina nenudila, požádal jsem, když jsme odcházeli ze soirée u Verdurinových, Brichota, aby mě laskavě zavezl napřed k mému domu; můj vůz že s ním potom pojede dál. Pochválil mě, že se vracím přímo domů (nevěda, že mě tam očekává dívka) a že tak brzy a jako hodný mladík zakončuji večer, jehož pravý začátek jsem ve skutečnosti naopak jenom oddálil. Potom se rozhovořil o panu de Charlus. Baron by býval patrně nemálo překvapen, kdyby byl slyšel profesora, který se k němu vždy choval tak mile, toho profesora, který mu vždy říkával: „Jakživ nikomu nic neříkám z toho, o čem s někým mluvím“, býval by patrně nemálo překvapen, kdyby ho byl slyšel mluvit o něm a o jeho životě bez nejmenších okolků. A rozhořčené překvapení Brichotovo by patrně nebylo méně upřímné, kdyby mu pan de Charlus byl řekl: „Slyšel jsem, že jste o mně nějak zle mluvil.“ Brichot totiž měl pana de Charlus opravdu rád, a kdyby se byl měl vyslovit o nějakých klepech o něm, byl by si jistě připomněl spíše svou sympatii k baronovi, kdežto sám říkával o něm totéž co kdekdo. Byl by přesvědčen, že nelže, když mu říká: „Já, jenž o vás mluvívám tak přátelsky“, protože, kdykoli o panu de Charlus mluvil, opravdu pociťoval přátelství k němu. Baron měl v sobě zvláště ono kouzlo, jež Brichot vyžadoval v životě společenském na prvním místě a jež záleželo v tom, že mu urozená společnost měla poskytovat skutečné ukázky toho, o čem se dříve dlouho mohl domnívat, že je to jenom výmysl básníků. Brichot, jenž často vykládával druhou Vergiliovu eklogu, nevěda jistě, má-li ta fikce nějaký skutečný podklad, nalézal časem v rozhovorech s panem de Charlus potěšení, jež, jak věděl, také jeho oblíbení mistři, Mérimée a Renan, nebo jeho kolega pan Maspéro pociťovali na svých cestách Španělskem, Palestinou a Egyptem, když v krajinách a v dnešním obyvatelstvu Španělska, Palestiny a Egypta poznávali dějiště a nezměnitelné herce antických výjevů, jež studovali v svých knihách. „Bez jakékoli urážky tohoto hrdiny z ušlechtilé rasy budiž řečeno, promluvil ke mně Brichot v kočáře, jenž nás odvážel, je prostě úžasný, když komentuje svůj satanský katechismus s vervou, s trochou bláznovství a s umíněností, málem bych byl řekl s neposkvrněností španělské běloby a zarytého emigranta. Ujišťuji vás, že, smím-li se vyjádřit jako monsignor d’Hulst, opravdu se neotravuji v ty dny, kdy přijímám návštěvu tohoto feudála, který, chtěje obhajovat Adonise proti našemu věku ničemů, řídil se pudy své rasy a ve vší sodomské nevinnosti se zkřížil.“ Poslouchal jsem Brichota, ale nebyl jsem s ním ve voze sám. Stejně, jak to ostatně nepřestalo ani na chvíli od toho okamžiku, kdy jsem odešel z domu, cítil jsem se, třebaže velmi neurčitě, spojen s dívkou, která teď na mne čekala v svém pokoji. I když jsem s tím nebo oním návštěvníkem u Verdurinových mluvil, cítil jsem ji nejasně vedle sebe, měl jsem o ní ono nepřesné v…