Hledání ztraceného času V

II
DRUHÁ KAPITOLA
Verdurinovi se rozkmotřují s panem de Charlus

Po večeři jsem Albertině řekl, že mám chuť využít toho, že jsem oblečen, k návštěvě přátel, paní de Villeparisis, paní de Guermantes, Cambremerových, zkrátka těch, jež zastihnu doma. Zamlčel jsem jenom jméno té rodiny, k níž jsem opravdu mínil jít, to jest Verdurinovy. Zeptal jsem se jí, nechce-li jet se mnou. Namítla, že nemá šaty. „A pak, jsem tak špatně učesána. Záleží vám na tom, abych nosila stále tento účes?“ A na rozloučenou mi podala ruku, vztáhnuvši před sebe paži a povystrčivši ramena tím strohým způsobem, jímž se se mnou před lety loučívala v Balbecu, jehož však od těch dob už nikdy neužívala. A tento zapomenutý pohyb udělal zase z těla, jež oživil, tělo té Albertiny, která mě skoro ještě neznala. Vrátil Albertině, příliš upjaté s tím výrazem strohosti, její prvotní novost, její neznámost, ba i ten původní krajinný rámec. Spatřil jsem zase moře za tou dívkou, kterou jsem od těch dob, kdy jsem odjel z mořského pobřeží, už nikdy neviděl zdravit mě tímto způsobem. „Teta říká, že jsem v tom starší,“ dodala tváříc se rozmrzele. „Kéž by její teta měla pravdu!“ myslil jsem si. Jediným přáním paní Bontempsové bylo, aby vedle Albertiny, mající co nejvíce dětský vzhled, vypadala hodně mladě, stejně ovšem jako to, aby ji Albertina nic nestála do toho dne, kdy jí naopak, provdavši se za mne, bude vynášet. Aby však Albertina vypadala méně mladě, aby se zdála méně hezkou, aby k sobě na ulici poutala méně pohledů, to naopak bylo přání mé. Neboť stáří dueni neuklidňuje žárlivého milence tak jako stáří tváře jeho milenky. Trpěl jsem jenom tím, že účes, který na mé přání nosila, se jí možná zdál novým důkazem jejího věznění. Ale právě tento nový domácký pocit mne nepřestával, i když Albertina nebyla u mne, spojovat s ní jako nějaké pouto.

Řekl jsem Albertině, když namítla, že nemá náladu jet se mnou ke Guermantům nebo ke Cambremerům, že nevím ještě, kam půjdu, a odjel jsem k Verdurinovým. Ve chvíli, kdy mi myšlenka na koncert, který patrně uslyším u Verdurinových, připomněla ten odpolední výjev: „vy tulipánko, tulipánko, tulipánko“ – výjev zklamané lásky, lásky možná žárlivé, ale to pak stejně bestiální jako výjev, který může skoro udělat ženě orangutan, který je do ní, možno-li tak říci, zamilován – v té chvíli, když jsem se na ulici chystal zavolat drožku, zaslechl jsem vzlykot, který se nějaký muž, sedící na patníku, snažil potlačit. Přistoupil jsem k němu; měl hlavu v dlaních, vypadal docela mladě a nemálo mě překvapil, když jsem podle bílého prádla pod jeho pláštěm viděl, že je v společenském úboru. Zaslechnuv mě, odkryl si tvář zalitou slzami, ale hned ji, protože mě poznal, odvrátil. Byl to Morel. Pochopil, že jsem ho poznal, a snaže se zastavit svůj pláč řekl mi, že trpěl tak, že se na chvíli posadil. „Velmi hrubě jsem dnes vyspílal ženě,“ řekl mi, „jíž jsem si velmi vážil. Je to hanebné, protože ona mě miluje.“ – „Možná, že na to časem zapomene,“ odpověděl jsem nemysle…