Hledání ztraceného času V

Dověděl jsem se, že toho dne dokonal Bergotte, jehož smrt mě velmi zarmoutila. Víme, že jeho nemoc trvala už dlouho. Ne ovšem nemoc, kterou měl napřed a která byla přirozená. Skoro se zdá, že příroda dovede na lidi sesílat nemoci jenom krátké. Ale lékařství si přisvojilo umění prodlužovat je. Léky, dočasné úlevy po jejich požití a naopak nová zhoršení, jakmile je přestaneme užívat, to vše vytváří jakýsi nepravdivý obraz nemoci, který pacientův zvyk na konec ustálí, zestylizuje, podobně jako děti kašlávají obyčejně, jako by se dusily, třebaže se už dávno uzdravily z černého kašle. Potom účinek léků slábne, jejich dávky jsou zvětšeny, pak už neúčinkují ani trochu, ba naopak, když tato indispozice trvá delší dobu, začínají škodit. Příroda by nemocem nikdy nepopřála tak dlouhého trvání. Je to veliký div, že lékařství, vyrovnávajíc se v tom skoro Přírodě, dovede člověka přinutit, aby ležel a aby pod trestem smrti stále užíval předepsaný lék. Od té chvíle se nemoc, uměle naočkovaná, zakořeňuje, stává se nemocí podružnou, ale pravou, s tím jediným rozdílem, že nemoci přirozené se vyléčí, kdežto nikdy se nevyléčí nemoci, vytvořené lékařskou vědou, protože tajemství vyléčení je jí neznámo.

Bergotte už několik let nevycházel z domu. Nikdy ostatně neměl rád společenský život, nebo jej měl rád jediný den a potom hned jím pohrdal jako vším ostatním, a to stejným, svým charakteristickým způsobem, že totiž nepohrdal proto, že nemohl dosáhnout, nýbrž hned, jakmile dosáhl. Žil tak prostě, že nikdo netušil, jak je bohatý, a všichni seznali, že se mýlili i v tom, když ho pokládali za lakomce, neboť ve skutečnosti nikdo nebyl nikdy tak štědrý jako on. Býval štědrý zvláště k ženám, lépe řečeno k holčičkám, které se stydívaly za to, že za tak málo dostávají tak mnoho. Omlouval se sám sobě, protože věděl, že nikdy nedovede tvořiti tak dobře jako v ovzduší citů milostných. Láska, mírněji a správněji řečeno rozkoš, trochu hlouběji vniknuvší do těla, podporuje literární práci, protože umrtvuje touhu po požitcích jiných, na příklad společenských, po požitcích, které jsou pro každého stejné. A i když se taková láska končí zklamáními, přece aspoň – právě tím – zčeří hladinu duše, jíž by jinak hrozilo nebezpečí, že zbahní. Touha tedy není spisovateli neužitečná k tomu, aby ho napřed oddálila od lidí a aby potom obdařovala pohybem duchovní ústrojí, které po překročení jisté věkové hranice má sklon k znehybnění. Člověku se nepodaří dosíci štěstí, může však pozorovat důvody, které tomu brání a které by mu byly zůstaly neviditelné, kdyby mu je zklamání náhle neukázalo. Sny nejsou uskutečnitelné, to víme; je možné, že bychom je ani netvořili, kdyby nebylo touhy, a je dobré tvořit je, protože pak je můžeme vidět, jak se hroutí, a protože jejich zhroucení je velmi poučné. Proto také si Bergotte říkával: „Utrácím za holčičky víc než mnohonásobní milionáři, ale v rozkoších nebo zklamáních, jež s nimi prožívám, napíšu knihu, která mi ty peníze vrátí.“ Hospodářsky byl…