Hledání ztraceného času I

Tak jsem často setrvával až do rána v přemýšlení o combrayských dobách, o svých smutných, bezesných nocích a také o tolika dnech, jejichž obraz mi nedávno znovu ukázala libá chuť – v Combray by se bylo řeklo „vůně“ – koflíku čaje, a asociací vzpomínek také o tom, co jsem se mnoho let po odchodu z toho městečka dověděl o jedné lásce, kterou Swann prožil ještě před mým narozením, s tou přesností v podrobnostech, jíž je mnohdy o životě osob, zemřevších před staletími, možno dosíci snadněji než o životě svých nejlepších přátel, a která se zdá nemožnou – tak jako se kdysi zdával nemožným rozhovor z jednoho města do druhého – dokud člověk nezná cesty, jíž je takovou nemožnost možno obejíti. Všechny tyto vzpomínky, spojivše se jedny s druhými, utvořily jediný celek, ale přece ne tak, aby nebylo možno rozeznati mezi nimi – mezi těmi nejstaršími a novějšími, zrozenými z nějaké vůně, a pak těmi, které byly jen vzpomínkami někoho druhého, od něhož jsem je zvěděl – ne-li štěrbiny a opravdové mezery, tedy aspoň takové žilkování, takovou barevnou rozdílnost, jaká na některých skalách a mramorech zaznamenává rozdílnosti původu, věku a „formace“.

Ovšem, když se blížilo ráno, krátká nejistota mého probuzení bývala již dávno rozptýlena. Věděl jsem, v kterém pokoji skutečně jsem, vystavěl jsem si …