Hledání ztraceného času I

Vracívali jsme se z procházek vždy hodně brzy, abychom mohli před večeří navštíviti ještě tetu Leonii. Z jara, kdy se dny rychle končí, býval ještě, když jsme přicházeli k ulici Svatého Ducha, odraz západu na oknech domu a rudý pruh v pozadí lesíka Kalvárie, odrážející se dále v rybníku rudou barvou, která, doprovázena jsouc často dosti pronikavým chladem, se v mé mysli družila k rudosti ohně, nad nímž se opékalo kuře a jenž měl poetickou rozkoš z procházky vystřídati ve mně rozkoší labužnickou, teplem a odpočinkem. V létě naopak, když jsme se vraceli, slunce ještě ani nezapadalo; a během návštěvy u tety Leonie jeho světlo, ne již tak palčivé a dopadající do okna, bylo zachycováno, rozdělováno, rozvětvováno a procezováno dlouhými záclonami, a vykládajíc drobnými zlatými střepinami citroníkové dřevo staré skříně, svítilo napříč pokojem s jemností, již nabývá pod lesním podrostem. Ale někdy, velmi zřídka ostatně, byla skříň, při našem návratu již dávno oloupena o své chvilkové inkrustace; když jsme přišli do ulice Svatého Ducha, nebylo již odrazu zapadajícího slunce v oknech a jezero u paty Kalvárie nemělo již své rudosti, ba někdy bylo již opálově matné a celé proťaté dlouhým odrazem měsíce, čím dále dopředu tím širším a čeřícím se na každé vlnce. Tehdy, když jsme přicházeli k domu, jsme na prahu vrat vidívali jakousi postavu a matinka mi říkávala:

„Bože, Františka nás už vyhlíží; teta je již netrpělivá; však se vracíme také pozdě!“

A nezdržujíce se odkládáním šatů, rychle jsme spěchali nahoru k tetě Leonii, abychom ji uklidnili a ukázali jí, že se nám, jak se jistě již obávala, nic nepřihodilo, ale že jsme zašli „směrem ke Guermantům“, a to přece má teta dobře věděla, že člověk, jde-li na procházku v tu stranu, nikdy nemůže býti jist hodinou svého návratu.

„Vidíte, Františko,“ řekla teta, „vždyť jsem vám to povídala, že šli v tu stranu ke Guermantům! Bože, ti jsou jistě hladoví! A vaše kýta bude tím dlouhým čekáním už celá vysušená! Však to je také doba, než se vrátíte! Bože, tak vy jste šli směrem ke Guermantům!“

„Ale já jsem myslila, Leonie, že to víte,“ řekla matinka. „Myslila jsem, že Františka nás viděla odcházet zahradními vrátky.“

Kolem Combray byly totiž dva „směry“ pro procházky, a to tak rozdílné, že se od nás opravdu vycházelo různými dveřmi, podle toho, kterým směrem se šlo: směr k Méséglise, jemuž se říkalo také „směrem ke Swannovi“, protože se tam šlo kolem statku pana Swanna, a směr ke Guermantům. Z Méséglise jsem, po pravdě řečeno, nepoznal nikdy více než ten „směr“ a neznámé lidi, přicházející v neděli procházkou do Combray, lidi, jichž ani teta a nikdo z nás „vůbec neznal“ a o nichž jsme proto říkávali „to budou nějací lidé z Méséglise“. Pokud se Guermantes týče, s těmi jsem se měl, ale teprve mnohem později, seznámiti blíže; a během celého mládí, pakliže Méséglise bylo pro mne čímsi nedostižným tak jako obzor, zakrývaný stále pohledu, byť šel člověk jakkoliv daleko, prohyby kraje, který již nevypadal ani combraysky…