Hledání ztraceného času I

Swann
(Jména místní: Jméno)

Třetí část

Z pokojů, jejichž obraz jsem si ve svých bezesných nocích připamatovával nejčastěji, žádný se pokojům combrayským, v nichž býval rozprášen vzduch zrnitý, prosycený pylem, poživatelný a zbožný, nepodobal méně než pokoj balbeckého Grand-Hôtelu Na pláži, jehož vyleštěné zdi tak jako hladké stěny vodní nádrže, v níž se modrá voda, uzavíraly v sobě vzduch čistý, promodralý a slaný. Bavorský čalouník, který byl pověřen zařízením tohoto hotelu, vyzdobil pokoje nestejně; v tom, v němž jsem bydlil já, rozestavil podél tří stěn nízké knihovny se zasklenými skříněmi, v nichž se podle toho, kde stály, a s účinkem, jehož nemohl předvídati, odrážela ta či ona část měnivého obrazu moře, rozvíjejíc v nich pásmo jasných mořských obrázků, přerušované jenom výplněmi z mahagonového dřeva. Tak vypadala celá ta místnost jako některá ze vzorných ložnic, vystavovaných na nábytkářských výstavách „modern style“ a vyzdobovaných uměleckými díly, o nichž vystavovatelé usoudili, že by mohla potěšiti toho, kdo v nich bude spávat, a jejichž náměty bývají ve shodě s místem, na němž má příbytek státi.

Ale stejně se nic nepodobalo tomuto skutečnému Balbecu méně než onen Balbec, o němž jsem často snil v bouřlivých dnech, kdy vítr býval tak prudký, že Františka, vedouc mne k Elysejským polím, mi radila, abych nechodil blízko zdi, protože by mi mohla sletět na hlavu nějaká taška ze střechy, a vyprávěla, smutně při tom vzdychajíc, o velikých pohromách a ztroskotáních, o nichž psaly noviny. Po ničem jsem tak netoužil jako po tom, abych uviděl mořskou bouři, a to ne jako krásné divadlo, ale spíše jako odhalený okamžik skutečného života přírody; nebo lépe: neznal jsem krásnějších událostí nad ty, o nichž jsem věděl, že nebyly uměle připraveny pro mé potěšení, ale že jsou nutné, nezměnitelné – krásy krajin nebo velikého umění. Býval jsem zvědav, toužíval jsem, abych poznal jenom to, co jsem pokládal za pravdivější, než jsem byl já sám, to, co mi mohlo ukázati kousek myšlenky nějakého velikého ducha nebo sílu nebo půvab přírody v těch chvílích, kdy se projevuje sama sebou, bez lidského zásahu. Stejně jako krásný zvuk hlasu naší matky, reprodukovaný fonografem, by nás neutěšil nad její ztrátou, stejně uměle napodobená bouře by nevzbudila mého zájmu o nic více než světelné fontány na Výstavišti. K tomu, aby bouře byla docela pravdivá, jsem chtěl, aby také břeh byl břeh přirozený a ne nějaká hráz, zbudovaná nedávno městskou radou. Ostatně příroda se mi všemi těmi city, jež ve mně probouzela, zdála čímsi, co bylo v nejpříkřejším rozporu s umělými výtvory lidskými. Čím méně lidských stop měla, tím větší prostor skýtala rozpětí mého srdce. Nuže, to jméno Balbec, jež nám řekl Legrandin, jsem si zapamatoval jakožto jméno pobřeží zcela blízkého „těm chmurným břehům, pověstným tolika ztroskotáními, jež šest měsíců v roce balívá rubáš mlh a pěna mořských vln“.

„Tam člověk ještě cítí,“ říkával, „více než v samém Finistéru (a přestože tam teď bylo nas…