Hledání ztraceného času VII

„Co dělá markýza d’Arpajon?“ zeptala se paní de Cambremer. „Vždyť ta už umřela,“ odpověděl Bloch. „To si to pletete s hraběnkou d’Arpajon, která umřela loni.“ Kněžna Maltská se vmísila do rozhovoru; jakožto mladá vdova po starém manželovi, velmi bohatém a nositeli slavného jména, měla mnoho nápadníků a nemálo tím zpychla. „Také markýza d’Arpajon umřela asi před rokem.“ – „Ach, před rokem! Za to vám ručím, že ne,“ odpověděla paní de Cambremer; „není tomu ani rok, co jsem u ní byla na hudebním večírku.“ Bloch, stejně jako různí společenští „gigolové“, nemohl se s prospěchem účastnit této debaty, protože všechny ty smrti starých lidí byly od nich časově příliš vzdáleny buď pro veliký rozdíl věkový, nebo pro nedávný příchod (na příklad Blochův) do rozdílné společnosti, k níž se blížil oklikami, ve chvíli, kdy už upadala, v soumraku, kdy nějaká vzpomínka z minulosti, kterou neznal, nemohla mu nic vysvětlit. A pro lidi téhož věku a z téhož prostředí smrt ztratila svůj zvláštní význam. Ostatně každý den přinášel zprávy o tolika umírajících lidech, z nichž jedni se uzdravili a jiní „podlehli“, že člověk si už přesně nevzpomínal, zdali se ta či ona osoba, kterou nikdy neměl příležitost vidět, ze svého zápalu plic zotavila nebo zdali umřela. Smrt se v těch stařeckých oblastech množila a stávala nejistější. Na té křižovatce dvou generací a dvou společností, které vlivem různých důvodů, jsouce špatně umístěny, aby smrt rozpoznaly, skoro si ji pletly s životem, smrt zesvětštěla, stala se příhodou, která více méně kvalifikovala člověka, aniž tón, jímž se mluvilo, vypadal, jako by znamenal, že tou příhodou je pro něho všechno skončeno; říkalo se: „Ale vy zapomínáte, že ten člověk už umřel“, podobně jako by se bylo řeklo: „že byl vyznamenán, že je členem Akademie nebo – a to mělo následky stejné, protože to také bránilo chodit na návštěvy – že odjel na zimu na jih, protože mu byl předepsán horský vzduch“. U lidí známých pomáhalo vzpomínce, že jejich život je skončen, aspoň to, co po sobě zanechali. Ale u prostých starých lidí ze společnosti se jejich známí často pletli, jsou-li už mrtvi nebo ne, nejenom proto, že špatně znali jejich minulost nebo že na ni zapomněli, nýbrž také proto, že naprosto nic se z nich neuchovalo do budoucnosti. A nesnáz, s níž každý třídil nemoci, nepřítomnost, odjezdy na venkov nebo smrti starých lidí, potvrzovala bezvýznamnost nebožtíků stejně jako lhostejnost těch, kteří byli na rozpacích o jejich životě nebo smrti.

„Ale neumřela…