Hledání ztraceného času VII

Vévodkyně byla možná chvíli šťastna, že cítí svou minulost jasněji, protože jsem ji sdílel s ní, ale při těch několika otázkách, které jsem jí znovu dal o tom provincionalismu pana de Bréauté, kterého jsem v mládí skoro nijak nerozlišoval od pana de Sagan nebo od pana de Guermantes, zaujala zase hledisko ženy společenské, to jest hanobitelky společenského života. Rozmlouvajíc se mnou, vévodkyně mi ukazovala guermantský palác. V menších salonech byli důvěrní známí, kteří chtěli poslouchat hudbu raději v klidu samoty. V malém empirovém salonku, v němž několik fraků poslouchalo, sedíc na pohovce, bylo vidět vedle zrcadla, podpíraného Minervou, dlouhou pohovku, postavenou vodorovně, ale uvnitř prohnutou jako kolébka; a na té pohovce ležela nějaká mladá žena. Nenucenost její polohy, kterou nezměnila ani po příchodu vévodkyně, kontrastovala se skvělou nádherou její empirové toalety z rudého hedvábí, před nímž by i nejčervenější fuchsie vypadaly bledě a na jehož nachové tkáni obrazce a květy vypadaly, jako by do ní byly dlouho vtlačovány, neboť jejich obrysy byly vhloubené do látky. Pozdravila vévodkyni mírným schýlením své krásné tmavovlasé hlavy. Ježto požádala, aby byly zataženy dlouhé záclony – aby se mohla lépe soustředit do poslouchání hudby – byla, třebaže venku byl jasný den, zapálena nějaká urna na třínožce, od níž se šířilo slabé světlo. V odpověď na mou otázku mi vévodkyně de Guermantes řekla, že je to paní de Saint-Euverte. A ježto jsem chtěl vědět, v jakém příbuzenském poměru je tato dáma k oné paní de Saint-Euverte, kterou jsem znával, paní de Guermantes mi řekla, že je to žena kteréhosi jejího prasynovce, mínila, že je patrně z rodu La Rochefoucauld, ale popřela, že by ona sama byla Saint-Euvertovy znala. Připomněl jsem jí večírek, o němž jsem ovšem věděl jenom z doslechu a na němž se kněžna des Laumes setkala zase se Swannem. Paní de Guermantes mi tvrdila, že na tom soirée nikdy nebyla. Bývala trochu lhavá vždy, a teď lhávala ještě více. Paní de Saint-Euverte pro ni znamenala salon – ostatně teď už značně pokleslý – který s oblibou zapírala. Nenaléhal jsem. „Ne, u mne jste mohl spatřit, protože byl dost duchaplný, jenom manžela té dámy, o níž mluvíte a s níž jsem se nestýkala.“ – „Vždyť ona neměla manžela!“ – „Tak jste se domníval, protože byli rozvedeni, ale on býval mnohem příjemnější než ona.“ Nakonec jsem pochopil, že jistý statný muž, neobyčejně vysoký, neobyčejně silný a bělovlasý, s nímž jsem se setkával téměř všude a jehož jméno jsem se nikdy nedověděl, byl manžel paní de Saint-Euverte. Umřel loni. Pokud jde o tu neteř, nevím, zdali poslouchala hudbu, ležíc a pro nikoho se z té polohy nevyrušujíc proto, že byla chorá na žaludek, nervově či zánětem žil, nebo snad proto, že byla těhotná nebo že snad se zotavovala po porodu či po potratu. Nejpravděpodobnější je, že jsouc pyšná na své rudé hedvábné šaty, myslila, že ležíc na té pohovce budí nějaký dojem à la paní de Récamier. Neuvědomovala si, že ve mně přivedla k n…