Hledání ztraceného času VII

Pan de Charlus nejen že si nepřál, aby Francie zvítězila na celé čáře: ani si to nepřiznávaje, toužil, ne-li aby Německo vyhrálo, tedy aspoň aby nebylo úplně zničeno, jak si to přál kdekdo. Příčinou toho bylo, že v takových sporech veliké celky jedinců, nazývané národy, chovají se v jisté míře stejně jako jedinci. Logika, kterou se řídí, je zcela vnitřní a bývá stále přetavována a obměňována vášní stejně jako logika lidí, kteří se utkali v nějakém sporu milostném nebo domácím, jako je spor syna s otcem, kuchařky s její paní, manželky s manželem. Ten, kdo je v neprávu, myslí, že je v právu – tak tomu bylo s Německem – a ten, kdo je v právu, uplatňuje své dobré právo mnohdy argumenty, které se mu zdají nezvratné jenom proto, že odpovídají jeho vášni. V takových sporech jedinců, máme-li být přesvědčeni o právu jedné ze soupeřících stran, nejjistější je být tou stranou, protože pouhý divák nikdy to dobré právo nepotvrdí tak úplně. A v národech jedinec, který je opravdu členem národa, je jenom buňkou toho velikého jedince, který se jmenuje národ. „Houpat někoho“ je rčení, které nemá žádný smysl. Kdyby se Francouzům bylo řeklo, že budou poraženi, žádný Francouz by nebyl zoufalý méně, než kdyby se mu bylo řeklo, že bude zabit německými bombami. Lidé se doopravdy „houpají“ sami nadějí, která je jakýmsi pudem sebezáchovy každého národa, jsme-li opravdu živoucími údy národa. K tomu, aby člověk zůstal slepý k neoprávněnosti boje Německa a aby stále viděl spravedlnost pře toho jedince, jemuž říkáme Francie, nejjistější pro Němce nebylo, nemít žádný úsudek, a pro Francouze mít zdravý úsudek – nejjistější pro toho i pro onoho bylo, mít v srdci vlastenectví. Pan de Charlus, jenž měl vzácné vlastnosti mravní, jenž byl schopen soucitu, šlechetnosti, lásky, oddanosti, z různých důvodů, z nichž jedním bylo to, že jeho matka byla bavorská kněžna, neměl cit vlastenecký. Byl tedy členem Francie stejně jako členem Německa. Kdybych já sám nebyl měl vlastenectví, místo abych se cítil jednou z buněk toho úhrnného těla Francie, zdá se mi, že můj způsob posuzování toho rozbroje by nebyl stejný, jaký by snad býval jinak. V mládí, kdy jsem ještě doslova věřil všemu, co mi kdo řekl, byl bych, kdybych slyšel německou vládu dokazovat, že jedná upřímně, býval v pokušení nepochybovat o tom, ale teď jsem už dávno věděl, že mezi lidskými slovy a lidskými skutky bývají mnohdy veliké rozpory.

Přece však mohu jenom tušit, co bych dělal, kdybych nebyl býval účastníkem, kdybych nebyl býval součástí zúčastněné Francie, podobně jako jsem za svých roztržek s Albertinou, kde můj smutný pohled a mé sevřené hrdlo bývaly částí mé osoby, vášnivě zainteresované na mé při, nemohl to vše posuzovat netečně. Netečnost pana de Charlus byla úplná. A jakmile byl jenom divákem, všechno ho nezbytně přivádělo k tomu, aby měl smýšlení germanofilské, protože žil ve Francii a nebyl opravdový Francouz. Byl velmi důvtipný; hlupáků je v každé zemi hojnost; netřeba pochybovat, že, kdyby byl žil v Ně…