Hledání ztraceného času VII

Třetí kapitola
Matiné u kněžny de Guermantes

Nové sanatorium, do něhož jsem se uchýlil, mi nepomohlo o nic více než to první; a uplynula dlouhá doba, než jsem je opustil. Za jízdy vlakem, když jsem se vracel do Paříže, myšlenka na mou neschopnost k literární práci, kterou jsem podle svého domnění zjistil už v dětství na procházkách směrem ke Guermantes, kterou jsem potom se zármutkem ještě větším poznal za svých každodenních procházek s Gilbertou v Tansonvillu – před návratem, pozdě v noci, k večeři – a kterou jsem den před odjezdem od Gilberty skoro ztotožnil, když jsem četl několik stránek z deníku bratří Goncourtů, s bláhovostí a lží vší literatury, tato myšlenka, možná méně bolestnější, ale ještě chmurnější, když jsem ji spojoval ne se svou osobní nemohoucností, nýbrž s nejsoucností toho ideálu, v který jsem věřil, tato myšlenka, která se mi v duchu už dlouho nevynořila, mě znovu zarazila, a to s prudkostí trýznivější než kdy jindy. Bylo to, jak si vzpomínám, při nějaké zastávce vlaku v širém poli. Slunce ozařovalo do polovice kmenů řadu stromů, která stála podél železniční trati. „Stromy, říkal jsem si v duchu, nemáte mi už co říci, mé vychladlé srdce vás už neslyší. Přes to že jsem zde v nejkrásnější přírodě, mé oči jen chladně a znuděně pozorují čáru, která odděluje vaše zářivé čelo od zastíněných kmenů. Jestliže jsem si snad někdy myslil, že jsem básník, teď vím, že básník nejsem. Možná, že v té nové části mého, tak vyschlého života, která se pro mne teď začíná, lidé mi budou vnukat to, co mi příroda už neříká. Ale léta, kdy bych snad býval schopen opěvovat ji, se už nikdy nevrátí.“ Ale utěšuje se takto možností lidského pozorování, které by zaujalo místo nemožné inspirace, věděl jsem, že se jen snažím opatřit si útěchu, o níž sám dobře vím, že nemá ceny. Kdybych opravdu měl duši uměleckou, jakou radost bych pociťoval před tou záclonou stromů, ozářenou zapadajícím sluncem, před těmi kvítky, které rostly na železničním náspu, které se vzpínaly skoro až ke stupátku vagonu, jejichž plátky bych byl mohl spočítat a jejichž barvu bych se střežil popsat, jak by to udělalo tolik dobrých literátů, neboť může člověk doufat, že vzbudí v svém čtenáři radost, kterou sám nepociťoval? Zanedlouho potom jsem se stejnou lhostejností viděl zlaté a oranžové skvrny, jimiž totéž zapadající slunce poselo okna nějakého domu; a ještě později, když čas pokročil, uviděl jsem jiný dům, který vypadal jakoby vybudován z hmoty podivně růžové. Ale to vše jsem zjišťoval s touž naprostou lhostejností, jako kdybych, procházeje se někde v zahradě s nějakou dámou, uviděl skleněný list a o kus dále nějaký předmět z hmoty, podobné alabastru, jehož nezvyklá barva by mě nebyla vyburcovala z nejunylejší nudy, a kdybych ze zdvořilosti k té dámě, abych něco řekl a abych ji upozornil, že jsem si té barvy všiml, cestou ukázal to barevné sklo a tu štukovou ozdobu. Týmž způsobem, jaksi ze svědomitosti, jsem sám sobě jako někomu, kdo by mě doprovázel a&n…