Hledání ztraceného času VI

Mnohdy za soumraku jsem cestou do našeho hotelu cítíval, že někdejší Albertina, neviditelná mně samému, přece ještě je uzavřena v mém nitru jako v dusných benátských kobkách, jejichž ztvrdlý příkrov byl mnohdy nějakou událostí poodsunut tak, že se mi objevil pohled na minulost.

Tak například jednou večer dopis od mého burzovního agenta otevřel mi zase na chvíli vrata k žaláři, v němž Albertina ve mně žila, ale tak daleko, tak hluboko, že mi byla nedostupná. Od její smrti jsem se už nezabýval burzovními spekulacemi, jimž jsem se věnoval, abych měl více peněz pro ni. Ale čas plynul; moudrá prozíravost předcházejícího období byla usvědčena ze lži obdobím přítomným, podobně jako se to stalo před lety panu Thiersovi, který tvrdil, že železnice nikdy nebudou mít úspěch. Papíry, o nichž nám pan de Norpois řekl: „Jejich výnos není ovšem veliký, ale aspoň základní jistina nebude nikdy znehodnocena,“ právě tyto papíry poklesly nejčastěji nejvíce. Býval jsem nucen platit značné kurzovní diference, takže jsem se najednou z jakési svévole rozhodl všechno to prodat a měl jsem pak sotva pětinu toho jmění, které jsem míval za Albertinina života. Zbývající členové naší rodiny a naši známí v Combray se to dověděli a, ježto věděli, že se stýkám s markýzem de Saint-Loup a s Guermanty, řekli si: „Takové jsou konce velikášských myšlenek.“ Byli by bývali nemálo překvapeni, kdyby se byli dověděli, že jsem se na ty spekulace vrhl pro dívku původu tak nepatrného, jako byla Albertina. Ostatně v tom životě v Combray, kde je každý jednou pro vždy oceněn a zařazen podle svých známých příjmů, nebyl by si nikdo dovedl ani představit tu velikou volnost v názorech světa guermantského, kde nebyl jmění přisuzován význam žádný a kde chudoba byla považována sice také za něco nepříjemného, ne však za něco ponižujícího, za něco, co by mělo na společenské postavení vliv větší než například nějaké onemocnění žaludku. V Combray byly naopak patrně přesvědčeni, že Saint-Loup a pan de Guermantes jsou jistě zruinovaní šlechtici, jejichž zámky jsou přetíženy zadlužením a jimž půjčuji peníze, kdežto pravda byla taková, že oni první by mi opravdově nabídli pomoc, kdybych se octl na mizině. Pokud se týče mého poměrného finančního úpadku, mrzel mě tím více, že mé benátské zvědavosti se v poslední době soustředily na mladou prodavačku skleněných drobností, dívku s nádhernou pletí, která uchváceným očím ukazovala celou stupnici oranžových tónů a ve mně probouzela takovou touhu denně ji vidět, že jsem se, cítě, že s matkou už brzy Benátky opustíme, rozhodl, že se vynasnažím opatřit jí něco v Paříži, abych nebyl nucen odloučit se od ní. Krása jejích sedmnácti let byla tak velebná, tak zářivá, že bych si v ní byl odvážel do Paříže opravdového Tiziana. Ale stačilo by to málo, co mi zbývalo z mého jmění, na to, abych ji sváděl k odchodu z její vlasti a k tomu, aby jen k vůli mně jela do Paříže žít se mnou? Když však jsem dočítal dopis svého burzovního agenta, věta, …