Hledání ztraceného času VI

TŘETÍ KAPITOLA
Pobyt v Benátkách

Matka mě zavezla na několik neděl do Benátek a tam jsem – ježto krása bývá stejně jako ve věcech nejprostších možná také ve věcech nejvzácnějších – zažil dojmy podobné, jaké jsem před lety míval tak často v Combray, ale transponované ovšem způsobem úplně odlišným a bohatějším. Když mi v deset hodin ráno přišli otevřít okenice, viděl jsem, jak místo černého mramoru, v který se měnívala sluncem zalitá břidlice na kostele sv. Hilaria, oslnivě září zlatý anděl na kampanile Sv. Marka. Třpytě se v slunci tak oslnivě, že bylo skoro nemožné hledět na něho, sliboval mi svými široce rozpřaženými pažemi radost – až přijdu za půl hodiny na piazettu – jistější, než jakou měl kdysi oznámit lidem dobré vůle. Dokud jsem ležel, neviděl jsem nic než toho anděla, ježto však svět je jenom jakýmsi rozlehlým ciferníkem slunečních hodin, na němž nám i jediný sluncem ozářený úsek umožňuje poznat, kolik je hodin, hned zrána jsem myslil na combrayské krámy na Kostelním náměstí, které bývaly v neděli zavírány, právě když jsem chodíval do kostela, zatím co sláma na tržišti silně voněla na slunci, už teple hřejícím. Ale hned druhého dne tím, co jsem po probuzení uviděl, a proč jsem vstával (protože to v mé paměti a v mé touze vystřídalo vzpomínky na Combray), byly dojmy mé první ranní procházky po Benátkách, po Benátkách, v nichž každodenní život nebyl méně skutečný než v Combray, kde podobně jako v Combray člověk měl v neděli ráno radost, že jde sváteční ulicí, kde však ta ulice byla celá ze safírové vody, osvěžované vlahými vánky a zbarvené barvou tak vytrvalou, že mé znavené oči mohly o ni, aby si odpočinuly, opřít své pohledy bez obavy, že pohasne. Podobně jako v Combray bodří lidé v Ptačí ulici, také v tomto novém městě vycházeli ovšem z domů, seřazených jeden vedle druhého v dlouhou ulici, ale tato úloha domů, vrhajících trochu stínu k jejich nohám, byla v Benátkách svěřena porfyrovým a jaspisovým palácům, nad jejichž klenutými vraty hlava nějakého vousatého Boha (vyčnívajíc ze zdi jako v Combray klepadla na vratech) ztemňovala svým odrazem nikoli hnědost půdy, nýbrž skvělou modř vody. Na náměstí stín, který by v Combray byla rozprostřela plachta nad střižným obchodem a holičův vývěsní štít, byl zde v podobě modrých květů rozeset na pustém, sluncem sžehlém dláždění reliéfem nějaké renesanční fasády; to ovšem neznamená, že by v Benátkách, když slunce prudce pálilo, nebylo stejně jako v Combray třeba stahovat na břehu průplavu záclony, ale ty zde byly napjaty mezi čtyřlisty a žebrovím gotických oken. Totéž mohu říci o průčelí našeho hotelu, před jehož balustrádou mě matka čekávala, dívajíc se na vodu s trpělivostí, kterou by nikdy nebývala projevila v Combray, kde, vkládajíc do mne naděje, které se pak neuskutečnily, nechtěla ukazovat mi, jak mě miluje. Teď cítila, že vnější chlad by na věci už nic nezměnil, a něžné pozornosti, jimiž mě obdařovala, byly jako ty zakázané pokrmy, jež nemocným už neodpíráme, jakmile máme ji…