Hledání ztraceného času IV

SODOMA A GOMORA
II

KAPITOLA PRVNÍ

Pan de Charlus ve společnosti. – Lékař. – Charakteristická tvář paní de Vaugoubert. – Paní d’Arpajon, vodotrysk Huberta Roberta a veselí arcivévody Vladimíra. – Paní d’Amoncourt de Citri, paní de Saint-Euverte atd. – Zajímavá rozmluva mezi Swannem a knížetem de Guermantes. – Albertina u telefonu. – Návštěvy v době, kdy jsem čekal na svůj druhý a poslední pobyt v Balbecu. – Příchod do Balbecu. – Srdce vynechává.

Poněvadž jsem nespěchal na onen večírek u Guermantů, nevěda, jsem-li naň pozván, zůstal jsem naprázdno venku. Ani letní večer nespěchal, jak se zdálo, víc než já, někam se dostat. Ač bylo už po deváté, dodával přece ještě Luxorskému obelisku na náměstí Svornosti takového vzhledu, jako by byl z růžové cukrářské masy. Potom upravil jeho zabarvení a změnil jej v kovovou látku, takže se obelisk stal nejen ušlechtilejším, ale jak se zdálo, tenčím a téměř ohebným. Člověk si představoval, že by jej mohl zkroutit, že snad už tento klenot slabě pokroutili. Luna visela teď na nebi jako čtvrtka pomeranče, pozorně oloupaná, ač trochu natržená. Ale měla být později udělána z nejodolnějšího zlata. Ubohá hvězdička, skrčená za ní docela sama, byla jedinou průvodkyní samotářské luny, která, chráníc svou družku, spěchala směleji vpřed a mávala jako neodolatelnou zbraní, jako nějakým orientálním symbolem svým širokým, kouzelným, zlatým půlměsícem.

Před palácem kněžny de Guermantes jsem potkal vévodu de Châtellerault; už jsem si ani nevzpomněl, že ještě před půlhodinkou mě pronásledoval strach – jenž se mne měl ostatně brzy zase zmocnit – že přijdu nepozván. Člověk se znepokojuje a vzpomene si mnohdy na své znepokojení až dlouho po hodině nebezpečí, na niž zapomněl pro jiná rozptýlení. Pozdravil jsem mladého vévodu a vešel jsem s ním do paláce. Ale tu je třeba zaznamenat jednu nepatrnou okolnost, která nám umožní pochopiti fakt, jenž bude brzy následovat.

Byl tam někdo, kdo onoho večera, jako večery předchozí, myslil mnoho na vévodu de Châtellerault, aniž ostatně tušil, kdo to je; byl to dveřník (tenkrát bývali nazýváni „štěkavci“) paní de Guermantes. Pan de Châtellerault, jeden z kněžniných bratranců, nebyl jejím intimním známým a byl přijímán v jejím salonu po prvé. Jeho rodiče, znesváření s ní už deset let, usmířili se před dvěma týdny a, jsouce nuceni dnes večer být mimo Paříž, pověřili svého syna, aby je zastupoval. Nuže, před několika dny se kněžnin dveřník potkal v Elysejských Polích s jakýmsi mladíkem, který ho okouzlil, jehož totožnost však nebyl s to zjistit. Ne snad proto, že by se ten mladý muž nebyl ukázal stejně roztomilý jako štědrý. Dveřník dostal naopak všechny ty pozornosti, jež měl, jak si představoval, pánu tak mladému prokázati on sám. Ale pan de Châtellerault byl právě tak bázlivec jako nerozuma; byl tím odhodlanější neprozraditi své incognito, že nevěděl, s kým se vlastně stýká; kdyby to byl věděl, byl by měl strach mnohem větší, třebaže špatně odůvodněný. Omezil se na to, že se vydával za…