Hledání ztraceného času IV

Čekal jsem s Albertinou před stanicí „Balbec“ místního vláčku. Dali jsme se tam zavézt hotelovým dostavníkem, protože bylo špatné počasí. Nedaleko od nás stál pan Nissim Bernard s boulí pod okem. Podváděl v poslední době svého mladíčka z Athalie s čeledínem z nedalekého, dosti navštěvovaného statku, v němž byla také výletní hospůdka „U třešní“. Tento červený chasník se strohou tváří vypadal opravdu, jako by měl místo hlavy rajské jablko. A docela podobné rajské jablko měl místo hlavy jeho bratr, který se narodil zároveň s ním. Pro nezúčastněného pozorovatele bývá v takové dokonalé podobnosti dvojčat pěkné to, že příroda, jako kdyby se na ten okamžik byla zindustrializovala, vypadá, jako by sériově vyráběla výrobky úplně stejné. Ale hledisko pana Nissima Bernarda bylo bohužel jiné a podobnost těch dvou bratří byla toliko vnější. Rajské jablko čís. 2 si zuřivě libovalo v obšťastňování jedině dam, kdežto rajské jablko čís. 1 svolovalo někdy také k ukojení zálib jistých pánů. A tu po každé, když pan Bernard, rozechvěn jako nějakou třesavkou vzpomínkou na rozkošné hodiny strávené s rajským jablíčkem čís. 1, přišel do statku „U třešní“, krátkozraký (a ostatně k tomu, aby si je člověk spletl, nebylo ani třeba být krátkozraký) starý Žid, hraje bezděčně Amfitriona, oslovoval bratra svého oblíbence a ptal se ho: „Mohl bys dnes večer přijít?“ Hned ovšem dostal řádně „naloženo“. A tato nehoda se dokonce opakovala ještě téhož dne, protože pan Bernard pokračoval s druhým v řeči o tom, o čem začal mluvit s prvním. Časem mu tyto jeho neúspěchy jakousi asociací představ zprotivily i jedlá rajská jablíčka tak, že kdykoli slyšel, jak si nějaký cizinec vedle něho v Grandhotelu objednává rajská jablíčka, říkával mu šeptem: „Promiňte, pane, že vás oslovuji, ačkoli vás neznám. Ale zaslechl jsem, že si dáváte rajská jablíčka. Jsou dnes zkažená. Říkám vám to jen ve vašem zájmu, protože mně samému je to úplně jedno, já je nikdy nejím.“ Cizinec vřele děkoval tomuto lidumilnému a tak nezištně úslužnému sousedovi, zavolal rychle číšníka nazpět a tvářil se, jako by si to byl rozmyslil: „Ne, rajská jablíčka ne!“ Aimé, který tento výjev již znal, se v duchu smál a myslil si: „To je starý lišák, ten pan Bernard, zase se mu podařilo přimět někoho, aby si poručil něco jiného.“ Panu Bernardovi bylo, zatím co tak čekal na zpožděný vláček, milejší nehlásit se k nám, protože měl pohmožděné oko. A nám bylo ještě milejší, že s ním nemusíme mluvit. A přece by k tomu bylo téměř nevyhnutelně došlo, kdyby se k nám v tom okamžiku nebylo přihnalo kolo, z něhož seskočil udýchaný liftboy. Krátce po našem odchodu telefonovala paní Verdurinová, abych pozítří přišel na večeři; zanedlouho uvidíme proč. Hned potom, když mi podrobně řekl, co a jak bylo telefonováno, liftboy zase odjel, jakožto jeden z těch demokratických „zaměstnanců“, kteří rádi dávají najevo svou nezávislost na měšťanské vrstvě, ale obnovují princip autority sami mezi sebou, dodav: „Už zase jedu – kvůli šéfům…