Thomas Stearns Eliot byl americký básník, esejista, dramatik a literární kritik, který se stal jedním z nejvýznamnějších autorů 20. století. Narodil se ve St. Louis, Missouri, a studoval na Harvardově univerzitě, kde se zaměřoval na řeckou a indickou mystickou filozofii. Po studiích strávil čas v Evropě, kde se připojil k pařížské Sorbonně a následně pokračoval na německých a britských univerzitách.
V roce 1916 se Eliot usadil v Anglii, kde se začal angažovat v literární sféře, učil na střední škole a později se stal redaktorem časopisu The Egoist. V roce 1922 založil čtvrtletník The Criterion, kde otiskl svou nejslavnější báseň, Pustá země (The Waste Land), která se stala klíčovým dílem modernistické literatury.
Eliotova poezie se vyznačuje složitým propojením tradičních a avantgardních směrů, přičemž v raných dílech navazoval na anglické básníky 17. století, jako byl John Donne, a na francouzský symbolismus. V roce 1912 se však začal přiklánět k imagismu, zejména pod vlivem Ezry Pounda. V jeho dílech se zrcadlila duchovní krize moderní západní civilizace a jeho poetika často zahrnovala monology a kaleidoskopické střídání hlasů.
Eliot byl také významným dramatikem a autorem několika básnických dramat, která byla určena širšímu publiku a vyznačovala se větší srozumitelností. Jeho kritická činnost zahrnovala více než 500 esejí, které se dotýkaly umění i politiky.
V roce 1948 obdržel Nobelovu cenu za literaturu za svůj “průkopnický příspěvek obohacující současnou poezii”. Jeho poezie, známá svou intelektuální hloubkou a formálními inovacemi, se stala klíčovým pilířem anglofonní i světové literatury. Thomas Stearns Eliot zemřel v roce 1965 v Londýně.
Lidstvo nesnese příliš mnoho reality.
Životu se lze vyhnout, smrti však ne.
Milovat se s ženou v duchu je ideální milostné spojení dvou vyhraněných individualit.
Když nepřesáhneš sám sebe, odkud zjistíš, jak jsi velký?
Muži žijí zapomínáním, ženy vzpomínkami.
Já ho nečtu, na to ho mám příliš rád.
Organizace je právě tak nutná jako inspirace.
Pouze ti, kteří se odváží jít příliš daleko, mohou přijít na to, jak daleko se dá jít.
Rány v srdci, i když se časem zahojí, jsou na člověku po celý život znatelné.
Opravdové rouhání, které je míněno vážně a nestává se pouze prázdným slovem, je produktem částečné víry a je stejně nedostupné úplnému ateistovi jako dokonalému křesťanovi.
Takhle svět skončí, takhle svět skončí, takhle svět skončí, ne bouchnutím, ale zakňouráním.
Úsilí skutečného filosofa – tedy člověka, který se chce zabývat myšlenkami jako takovými – a úsilí básníka, mezi jehož cíle může patřit přenos myšlenek ve skutečnost, jistě nelze vykonávat současně. To ale neznamená, že by poezie nemohla být v určitém slova smyslu filosofická. Básník se může filosofickými myšlenkami zaobírat ně jako tématem argumentace, ale jako tématem průzkumu. Původní forma filosofie nikdy nemůže být básnická – avšak poezii může prostoupit určitá filosofická myšlenka. Poezie se takovou myšlenkou může zabývat poté, co přestoupí do oblasti spontánního přijetí a stane se, lze-li to tak říct, změnou tělesné skutečnosti.
Velcí se milují, malí jen množí.
Thomas Eliot
