KAPITOLA ŠESTÁ
KDYŽ JSEM SE VZPAMATOVALA, stála nade mnou zhrozená Kadija. Zírala mi zblízka do očí. „Alhamdullilah!“ zvolala „Chválabohu, žijete! Neumíráte!“
„Už to tak vypadá,“ podotkla jsem. Samotnou mě udivilo, že jsem celkem v pořádku. Hlava mě sice bolela, ale smysly fungovaly bystře jako vždycky.
Zrak mě informoval o tom, že jsem v téže místnosti, ale na posteli. Smrákalo se. Na stolku plála lampa. Váza se spolu s květinami povalovala v kaluži vody. Ve dveřích stál Daoud a ztěžka oddechoval. Sotva zjistil, že mám otevřené oči, kvapně se vytratil, a já si uvědomila, že spočívám na lůžku pouze ve spodním prádle. Naštěstí jsem nepodlehla poslední módě, a tak mě zakrývalo poctivé kombiné v délce po kotníky s krajkou a růžovými mašličkami.
Veškeré skutečnosti vedly k jedinému závěru. „Sakra!“ vykřikla jsem. „Ukradla mi šaty! Jak dlouho jsem byla bez sebe? Vidělas ji utíkat?“
„Dlouho ne, dlouho ne,“ drmolila rozčilená Kadija. „Všimla jsem si jí, sitt. Rázně mašírovala pryč a nezastavila se, když jsem na ni volala. Myslela jsem, že jste to vy! Zdálo se mi divné, že jste se nepřišla rozloučit, ale chvíli mi trvalo, než mi všechno došlo. Rozběhla jsem se sem a objevila vás. Byla jste svázaná a v ústech měla roubík. Nehýbala jste se a oči měla zavřené. Rozvázala jsem vás. Bála jsem se, že…“
„Nevadí!“ vyhrkla jsem a odstrčila něžné hnědé ruce, jež se mě snažily udržet na lůžku. „Běž za ní! Přiveď ji zpátky!“
Udělala bych to sama, ale Kadija mě odmítla pustit. Místo sebe poslala Daouda. Vrátil se s nepořízenou a překotně se omlouval. Pátrání po Margaret bylo bezvýsledné. Ukázalo se, že si s sebou vzala černou habaru (kterou jsem jí sama poskytla!) a splynula s davem. Stala se z ní (alespoň navenek) obyčejná Egypťanka. Kromě hábitu si odnesla svoji kabelku s penězi a zápisníkem. A také můj slunečník!
Upíjela jsem horký sladký čaj, který mi přinesla Kadija, a pokoušela se utěšit nešťastného Daouda. „K útěku jí stačilo pár minut, Daoude. Máme pramalou šanci ji najít. V Egyptě se vyzná. Dokonce umí i několik arabských slov.“
„Je to moje vina,“ bručela Kadija. „Měla jsem ji prokouknout.“
„Za nedostatečného osvětlení se mi hodně podobá. Kdepak, Kadijo, vina leží na mně. Dobře tu ženskou znám. Měla jsem být ve střehu. Zejména když projevila tu patetickou touhu po květinkách! Důkladně si všechno promyslela. Získala těžký předmět, jejž použila jako zbraň. Z prostěradla si natrhala pruhy, jimiž mě potom svázala. Připravila si sbalené věci. Asi bych se měla vrátit domů a oznámit tenhle debakl rodině.“
Musela jsem úporně potlačovat zlost. Mírně řečeno. Margaret ze mě udělala hlupačku. A na to nejsem zvyklá.
Kadija mě důkladně prohlédla a shledala, že až na bouli na hlavě jsem v pořádku. Oblékla jsem se do Margaretiných nevkusných šatů a obula jsem si její střevíce. Aby byl její převlek dokonalý, odnesla si moje botky. V těch jejích jsem trochu plavala. Upřímně jsem doufala, že bude mít z mých střevíců parádní puchýře.
Zbytek jejích věcí jsem naházela do kufru a navrch přidala knihy, které jsem jí přinesla. Daoud mě doprovodil domů. Postavil zavazadlo kousek od verandy a ztratil se ve tmě. Nedivila jsem se mu. Obával se Emersonova hněvu. Ani mně se domů příliš nechtělo. Nadměrná sebedůvěra (kterou mi zhusta vyčítají) a neopatrnost se mi zle vymstily.
Manžel nás slyšel přicházet a otevřel mi dveře. „Nebyl to Daoud? Proč nešel dál? Kdes kčertu byla tak dlouho? Zmeškalas večeři. Kuchař bude…“
„Něco se stalo!“ konstatovala Nefret. „Máti, kde máš svoje oblečení?“
Emerson si ničeho nevšiml, což mě nepřekvapovalo. Zavrávorala jsem a přitiskla si ruku na čelo. Manžela se místo vzteku zmocnila panika. Popadl mě do náruče.
„Jsi zraněná? Peabodyová, mluv se mnou!“
Nemohla jsem, protože mě svíral příliš pevně. Vymanila jsem se mu a smířlivě se pousmála.
„Není mi nic, co by nespravila whisky se sodou.“
„Posaď ji do křesla.“ Ramses zvedl z polštáře Velkou kočku boha Re.
Emerson mě opatrně přemístil. Začala jsem se cítit prov…
