KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Z RUKOPISU H
Věděl, že Nefret pojede do Káhiry s ním. Nehádal se. Dobře ji znal.
Sutech se jim pokoušel cestu vymluvit. „Jenom ztrácíš čas, Ramsesi. Bašírův záměr nemůže vyjít. Vůbec bych se nedivil, kdyby Russell o jeho partě dávno věděl. Tohle je záležitost pro kriminálku. Nespouští disidenty z očí.“
„Nesmíme nic zanedbat,“ prohlásila Nefret. „Neměl bys poinformovat pana Smitha o posledním vývoji?“
„Povídám vám, že my všechno víme.“
„Včetně předpokládané role Suzanne a Nadžiho?“ otázal se Ramses.
Jedinou známkou nejistoty bylo nepatrné zajiskření strýcových světlých očí.
„Neopustili Luxor,“ prohlásil. „Ani ho neopustí. Selim hlídá na nádraží a Sabir je v kontaktu s člunaři. Však my je najdeme. Tohle je moje parketa a považuji ji za mnohem důležitější, než pronásledování hrstky ubohých revolucionářů. Nicméně,“ dodal, „možná zaskočíte na slovíčko s panem Smithem. V tom případě mu vyřiďte, že jsem blízko splnění původního úkolu.“
„Však vy dva se beze mě obejdete,“ odsekl Ramses.
„Tomu říkám negativní přístup.“ Po chvíli Sutech prohlásil beze stopy humoru: „Mějte oči otevřené. Jestli se doslechnou o vašem příjezdu, mohli by se pokusit vás zastavit.“
„Neboj se,“ broukla Nefret a vzala Ramsese za ruku. „Budu na něj dávat pozor.“
Na nádraží se dostavili s určitým předstihem. Daoud šel s nimi, jak bylo jeho zvykem, a spolu se Selimem pečlivě sledoval nastupující pasažéry. Žádný se nepodobal zmizelému páru.
Jakmile se Ramses spolu se svou ženou usadil v jídelním voze u stolku pro dva, zmocnil se ho pocit neskutečna. Nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy večeřeli o samotě. Jen oni dva. Čeká je dvanáct hodin, kdy neponesou za nic zodpovědnost a nikdo je nebude rušit. Báječná představa.
Nefret jako by mu četla myšlenky. „Připadá mi, jako bychom utíkali.“
„Mně také. Je to úžasný pocit.“
Vzal ji za ruku a políbil.
Pohádka trvala do chvíle, kdy ráno vlak zastavil v Káhiře. „Zpátky do reality,“ zavelel Ramses.
„Sakra,“ ucedila s úsměvem Nefret. „Kéž už bychom to měli za sebou! Půjdeme rovnou do Russellovy kanceláře?“
Ramses se podíval na hodinky. „Je příliš brzy. Ještě tam nebude. Klidně si můžeme dopřát pohodovou snídani.“
Zamířili na terasu hotelu Shephearďs. Ač tohle místo nepatřilo k Ramsesovým nejoblíbenějším, zpravidla se zde ubytovávali. Zato se mohli spolehnout, že tu pro ně budou kdykoliv mít volný pokoj. Jedli mlčky.
„Russell už by mohl být v práci,“ prohodil Ramses a postavil se. „Dopij kávu, já mu skočím zatelefonovat.“
Vrátil se s tím, že Russell zatím nedorazil, ale určitě je přijme.
„V to doufám,“ broukla Nefret. „Půjdeme pěšky, ano? Není to daleko.“
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“
Vzala manžela za ruku. „Když potkáme Bašíra, jednu mu vrazím.“
„Ten už je za horami,“ povzdechl si Ramses. „Nikdy nebyl žádný hrdina.“
Téměř dokráčeli ke správní budově, když do Nefret znenadání strčil jakýsi kolemjdoucí. Ramses se k němu popuzeně otočil a spatřil muže v turbanu. Měl přerostlé vousy a vyděšené oči. Bašír. Popadl Ramsese za paži. „Utíkejte!“ vydechl. „Hlídají to tady. Čekají, jestli přijdete. Utečte!“
Vtom se ozvalo cvaknutí nabíjené pušky. Ramses se vrhl na Nefret a strhl ji za vozík s cukrovou třtinou. Zazněly výstřely. Chodci se s křikem rozprchli. Na dlažbě zůstal v kaluži krve ležet muž. Bašír.
* * *
Děti vždycky poznají, že se něco děje, třebaže se dospělí snaží chovat jako obvykle. Když se Charla dozvěděla, že její rodiče odjeli bez rozloučení, ztropila scénu. Moje kázání na ni nemělo sebemenší vliv. Přiznávám, že nebylo zcela od srdce, neboť myšlenkami jsem dlela jinde.
David John nesl zmizení obou rodičů stejně těžce jako jeho sestra a já si občas přála, aby dal svoji nelibost po Charlině vzoru hlasitě najevo. Hysterické scény mi sice lezly na nervy, zato rychle přešly. Jenže náš malý měl tendenci tiše trpět. Jakmile jsem umravnila jeho sestru, vydala jsem se za ním.
Neobjevila jsem ho v dětském pokoji s Elií, ani s Fatimou v kuchyni. Nehrál si s Amirou. Nakonec…
