KAPITOLA SEDMÁ
„TEN DAREBÁK CARTER SI KOUPIL AUTOMOBIL!“ zařval Emerson. „No věřili byste tomu?“
Zaujal postoj římského imperátora. Nohy rozkročené, ruce v bok, černé vlasy pokryté slabou vrstvou prachu. Emersonovy neuctivé manýry vždycky přitáhnou spoustu pozornosti. Dnešek nebyl výjimkou. Manžel se hlasitě rozčiloval, takže se k němu stočily zraky všech přítomných.
„To má být přivítání?“ durdila jsem se, zatímco jsem s Ramsesovou pomocí vystupovala z vlaku. „V pořádku jsme se vrátili ve společnosti drahých hostů, a ty jim ani neřekneš, že je rád vidíš.“
„Krucipísek,“ vztekal se manžel, „samozřejmě že je rád vidím. Davide, chlapče můj! Sennio, holčičko moje, dej mi pusu! Zdravím, Gargery!“
Na nádraží se dostavili všichni, včetně dvojčat. David John jako dobře vycepovaný malý gentleman podal Davidovi ruku. Charla, již Daoud svíral v náruči, se začala divoce kroutit. Ječela jako jezinka.
„Emerson ji sem neměl brát,“ postěžovala jsem si Ramsesovi.
„Jenže Charla ho vždycky ukecá,“ odvětil syn.
„Dovede přemluvit i Daouda. Ujmi se jí, Ramsesi, a nepouštěj!“
Což se snadno řekne, ale hůř udělá. Sotva Charla otce vášnivě objala, jako by byl pryč dva měsíce a ne dva dny, dožadovala se, aby ji postavil na zem. Zmítala sebou jako velké, nezvládnutelné štěně. Napadlo mě (a ne poprvé), že jí pořídím vodítko a kšíry. Jenže naše malá by se z nich stejně vyvlékla. Jediným řešením zůstával nepřetržitý dozor. Rozhodně jsem jí nemínila dovolit, aby se proháněla po přeplněném nástupišti a proplétala se mezi prodavači limonády a portýry, přenášejícími těžká zavazadla.
Sevřela jsem dítě v náruči, aby se Ramses mohl přivítat s manželkou.
„Tak co si o tom myslíš?“ uhodil na mě Emerson a posadil si Charlu na ramena. „Ten darebák Carter…“
„Ve tvém podání to zní, jako by si pořídil automobil jenom proto, aby tě naštval,“ mínila jsem.
„Jaký jiný důvod by mohl mít? Schválně mě napodobuje, tak je to! Auto zde přece nemá žádné využití.“
Uvědomil si, že použil tentýž argument, jaký mu po léta předhazuji já, proto kvapně dodal: „Dobrá, dobrá, necháme toho. Nechápu, proč tu přešlapujeme a děláme lidem divadýlko, když se naši hosté nemohou dočkat, až si doma odpočinou.“
Někdo – pravděpodobně Selim – projevil tolik předvídavosti, aby objednal několik drožek. Naložili jsme zavazadla a vyrazili. Cestovala jsem spolu s Emersonem a Daoudem.
Otočila jsem se k druhému z jmenovaných a prohodila: „To s tím automobilem jsi zjistil ty, předpokládám?“
Daoud se dmul pýchou. „Přivezli ho vlakem spolu s ocelovou mříží do hrobky.“ Daoud si už dříve vydobyl pověst věštce, kterou v posledních týdnech ještě posílil. Někteří pověrčiví lidé věřili, že dovede předpovídat budoucnost. Ale my jsme věděli, že většinu svých cenných informací má od svého syna Sabira, který provozuje úspěšnou živnost a převáží pasažéry z jednoho břehu Nilu na druhý.
„Howard se tedy vrátil?“ zeptala jsem se.
„Ach ano. Z nádraží šel rovnou na loď profesora Breasteda.“
„Tak proto odmítli naše pozvání na čaj,“ pravila jsem zamyšleně. „Howard zřejmě Breastedovi napsal a nabídl mu účast při výzkumu hrobky. A při té příležitosti ho varoval, aby si s námi nic nezačínal.“
„Neopovažuj se je znovu zvát!“ vyhrkl plamenně Emerson. „Nejsem zvyklá podlézat, Emersone.“
„Toho jsem si všiml, Peabodyová.“
„Kdy Carter hrobku znovu otevře?“ vyzvídala jsem.
Daoud to pochopitelně věděl. „Zítra,“ oznámil. „Efendi Callender už začal s odstraňováním suti.“
„Ale mně je to fuk!“ prohlásil Emerson.
Sabirova loďka na nás čekala u břehu, vyzdobená květy a dečkami určenými pro výjimečné příležitosti. Vyhlíželo nás několik dalších členů rodiny. Bouřlivé vítání a hlaholení pokračovalo i doma.
Tehdy přišel na řadu personál a pes. Emerson nadskakoval netrpělivostí. „Dost už!“ zařval. „Fatimo, přestaň se točit kolem Sennii a začni vařit oběd. Jemináčku, dostat se z Luxoru až sem nám trvalo dvě hodiny. Zvláštní, ale zatím jsem nedostal příležitost promluvit si s Davidem. Chlapče drahý, tomu bys nevěřil, …
