Johannes M. Simmel

Spisovatel Johannes Mario Simmel se narodil roku 1924 ve Vídni, jeho rodiče pocházeli z Hamburku. Své dětství prožil v Rakousku a Anglii, maturitu složil z chemického inženýrství. Po válce působil jako tlumočník americké vojenské správy v Anglii, později se věnoval novinářské profesi – byl redaktorem různých novin ve Vídni a Mnichově. Od padesátých let žil ve Starnbergu v Bavorsku.

Už svým prvním románem Divím se, že jsem tak veselý (Mich wundert, dass ich so fröhlich bin) z roku 1948, se Simmel zařadil mezi nejčtenější a nejpřekládanější německy píšící spisovatele. Od té doby vydal téměř tři desítky románů, v nichž se osvědčil jako poutavý vypravěč, jako společenský a mravní kritik své doby, jako zasvěcený znalec nejrůznějších společenských a sociálních prostředí, která věrně a bez zábran popisuje. V Simmelových knihách se nejčastěji objevují postavy, které někomu líčí svůj život. Hlavní hrdinové se postupem času mění a také jejich názory a myšlení, stanou se lepšími lidmi a většinou se zde promítají své zážitky z 2. Světové války. Většina Simmelových děl je založena na nějaké skutečné události.

Simmelovy společensko–kritické romány z období 50.–60.let 20.století byly přeloženy do 26 jazyků, vydány v 35 zemích v celkovém nákladu zhruba 72 miliónů výtisků. Většina jeho děl se dočkala i filmové podoby. Simmel mezi lety 1950 a 1962 napsal sám nebo s různými autory celkem 22 filmových scénářů.

Simmel je členem rakouského PEN klubu, PEN–Centra SRN a Authors Guild of America. V roce 1991 obdržel Johannes Mario Simmel za humanistické poslání svých knih velkou literární cenu Award of Excelence udělované Society of Writers v New Yorku. Je nositelem Rakouského čestného kříže pro vědu a umění 1. třídy a medaile Hermann–Kestena PEN–Centra SRN za zvláštní zásluhy o pronásledované autory.

Simmelovy práce byly označovány kritikou dlouhou dobu jako „obyčejná literatura“. Teprve s románem A s klauny přišly slzy (v orignále Doch mit den Clowns kamen die Tränen, 1987) našel celkové uznání. Mezi další jeho nejvýznamnější knihy patří: Aféra Niny B., Všichni lidé bratry jsou, Láska je jen slovo, Svůj kalich hořkosti.

Láska je ze tří čtvrtin zvědavostí.

Všichni lidé, s nimiž se setkáváme, mají své osudy, které ovlivňují jejich chování, ale na to příliš málo myslíme. Očekáváme, že budou reagovat tak, jak bychom zareagovali na jejich míste my, a proto jim v naprosté většině případů nemůžeme rozumět, nemůžeme je pochopit.

Smrt se stala všední a snadnou. Každý ji může mít, každý z nás. Ale láska – kdo může mít lásku?

Dejte tu nejkrásnější ideologii do rukou lidí a vše bude strašné, vražedné, odporné …

Na vteřinu zavřete oči – a ocitnete se v jiné době, v jiné zemi, u jiných lidí. Náhle je tu vaše minulost, a zcela zatlačí přítomnost. V okamžiku mezi zavřením a otevřením víček, v jednom nadechnutí ve vás stoupá tolik ze včerejška.

Radost ze života spočívá přece vždy v našich vzpomínkách…

Víra, láska, naděje, tyto tři: ale láska je největší mezi nimi!

Jsme z takové látky, z jaké jsou sny. A naše malé bytí obklopuje snění.

Láska je jen slovo, neznamená nic. Je to oblíbený způsob, jak říci: Dva lidé se chtějí odvázat. Láska je jen slovo, a když ta legrace začne, tím slovem přikrýváme hory hříchů. Láska je jen slovo, roztroušené po městě. Citlivé slovíčko, a teď naprosto nevhodné. Láska je jen slovo. Ale, aby bylo jasno, i když vím, že víme, že je neupřímné. Láska je jen slovo, slovo, které hrozně rádi slyšíme.

Jeden život, který mám, skrývá v sobě pro každého z nás, jiné zážitky, poučení a jinou odplatu. Čím víc člověk prožije, tím víc jizev mu zůstane z ran, které se zahojily. Nemyslím tím jen tělesné rány, ale i ty druhé. Pokud se rána nezahojí, člověk na to, co prožil, zemře.

Neštěstí nepřichází jako déšť, nýbrž je způsobují ti, kteří z toho mají prospěch.

Tenhle svět milej Pánbůh zřejmě stvořil, když byl velectěně nasranej.

Nikdo nemůže utéct sám před sebou, odnikud, nikam. Nikdo nemůže zapomenot,co udělal.

Ještě si přesně vzpomínám na okamžik, kdy jsem poprvé zemřel. Zemřel jsem pak ještě několikrát.

Musí být nějaká míra absolutní morálky. Co je nad čáru je dobré,co poklesne pod ní je špatné…

I on měl ve svém životě lásku a měl jí až dosud.Žádný člověk není tak ubohý,aby nezažil ten pocit.Je velmi mnoho druhů lásek.Jen málo jich činí člověka šťastným.Ale to zrejmě taky není jejich smyslem….

Jak náhoda muže být náhoda?

Kdo nemůže nebo nechce myslet, musí věřit. Jinak nemůže žít. Bůh: to je pro ně pro všechny jen východisko, hromadný pojem pro tolik různých druhů představ, kolik je různých druhů lidí bez rozumu – a pochopitelně i zvířat. Například sloni mají jistě svého sloního boha a kdyby trojúhelníky mohly myslet, představovaly by si boha jako trojúhelník.

I ten nejstrašnější život je pořád krásnější než ta nejkrásnější smrt.

Přicházím z nekonečna… A jdu do dalekého věčna. Vždycky existuje zítřek, i dnešek byl předtím zítřek.

Jak osamělý musí být člověk, když si ve své fantazii vytvoří lidi, kteří se pro něho stanou naprosto skutečnými, jen pro to, aby pocítil radost, že má přátele, a už nemusí být sám.

Malá chvilka štěstí – to je celý život.

Několik málo zázraků přírody je vypočitatelných, zázrak člověka k nim bohužel nepatří.

Jak nádherný je smích s někým,kdo cítí stejně jako vy…

Těžká doba je jako tmavá brána. Projdeš-li jí, vystoupíš z ní posílen. A všechno, všechno se promění ve světlo.

Johannes M. Simmel