KAPITOLA 20
Úterý 1.července–středa 2. července
Prvním Mikaelovým počinem ráno po návratu do Hedestadu bylo to, že zašel za Dirchem Frodem a vyzpovídal ho ohledně Henrikova stavu. Dozvěděl se, že se starému pánovi během minulého týdne vedlo podstatně lépe. Je stále slabý, ale už je schopen se v posteli posadit. Jeho stav už lékaři nepovažují za kritický.
„Chválabohu,“ řekl Mikael. „Uvědomil jsem si, že ho vlastně mám rád.“
Dirch Frode přikývl. „Já vím. Henrik vás má taky rád. Jaká byla cesta do Norrlandu?“
„Úspěšná i neuspokojivá. Probereme to trochu později. Právě teď vám musím položit jednu otázku.“
„Prosím.“
„Co se stane s Miléniem, pokud Henrik zemře?“
„Vůbec nic. Do vedení by vstoupil Martin.“
„Existuje nějaké riziko, čistě hypotetické, že by Martin mohl dělat časopisu potíže, pokud bych nepřestal pátrat ve věci Harrietina zmizení?“
Dirch Frode na Mikaela ostře pohlédl.
„Co se stalo?“
„Vlastně nic.“ Mikael Dircha informoval o svém rozhovoru s Martinem Vangerem na svatojánský večer. „Když jsem se vracel z Norsjö, volala mi Erika a říkala, že s ní mluvil Martin a požádal ji, aby zdůraznila, že je mě potřeba v redakci.“
„Chápu. Hádám, že na něj vystartovala Cecílie. Ale nevěřím, že by na vás chtěl Martin vyvíjet nějaký nátlak. Na to je příliš čestný. A nezapomínejte, že i já sedím ve vedení malého dceřiného podniku, který jsme založili, když jsme se stali spoluvlastníky Milénia.“
„Ale pokud by došlo k nějaké situaci na nože –jak byste se k tomu postavil?“
„Smlouvy jsou k tomu, aby se dodržovaly. Já pracuju pro Henrika. Jsme s Henrikem přátelé už pětačtyřicet let a v těchto věcech jsme poměrně zajedno. Pokud by Henrik zemřel, tak bych to ve skutečnosti byl já – ne Martin –, kdo by zdědil Henrikův podíl v dceřiné společnosti. Máme nenapadnutelnou smlouvu, v níž se zavazujeme, že budeme Miléniu po čtyři roky krýt záda. Pokud by Martin chtěl dělat nějaké naschvály – čemuž nevěřím –, tak by vás snad mohl brzdit snížením počtu nových inzerentů.“
„Kteří jsou vlastně základem existence Milénia.“
„Ano, ale berte to takhle – věnovat se takovýmto ubohostem je časově náročné. Martin teď bojuje za přežití svých podniků a pracuje čtrnáct hodin denně. Na nic jiného mu nezbývá čas.“
Mikael chvíli zamyšleně seděl.
„Ještě bych se rád zeptal – i když mi do toho nic není –, jak to celkově vypadá s koncernem?“
Dirch Frode nasadil vážný výraz.
„Máme problémy.“
„Jo, to chápe dokonce i obyčejný smrtelný ekonomický reportér, jako jsem já. Ale myslím tím – jak je to vážné?“
„Mezi čtyřma očima?“
„Jen mezi čtyřma očima.“
„Za poslední týdny jsme přišli o dvě velké zakázky v elektronickém průmyslu a zřejmě vypadneme z ruského trhu. V září musíme propustit 1 600 zaměstnanců v Örebro a Trollhättanu. Tak se odvděčíme lidem, kteří pro koncern po mnoho let pracovali. Pokaždé když zavíráme nějakou továrnu, důvěra v náš koncern klesá.“
„Martin Vanger je pod tlakem.“
„Nese obrovské břemeno a jede na doraz.“
Mikael se vrátil do chaty a zavolal Erice. Nebyla však v redakci, takže mluvil s Christerem Malmem.
„Jde o tohle: Erika mi včera volala, když jsem se vracel z Norsjö. Mluvil s ní Martin Vanger a vyzýval ji, aby navrhla, že bych měl mít v redakci větší odpovědnost.“
„To si taky myslím,“ řekl Christer.
„Chápu. Ale jde o to, že jsem uzavřel smlouvu s Henrikem Langerem, kterou nesmím porušit, a Martin jedná na popud jedné místní osoby, která chce, abych přestal pátrat a zmizel z vesnice. Takže jeho návrh je vlastně pokusem dostat mě odsud.“
„Rozumím.“
„Pozdravuj Eriku a vyřiď jí, že se do Stockholmu vrátím, až tady dokončím svou práci. Dříve ne.“
„Rozumím. Jsi naprostý cvok. Vyřídím jí to.“
„Christere, tady nahoře se k něčemu schyluje a já z toho nemíním vycouvat.“
Christer si hluboce povzdechl.
Mikael přešel přes most a zaklepal u Martina Vangera. Otevřela mu Eva Hasseová a přátelsky ho pozdravila.
„Dobrý den, je Martin doma?“
V odpověď na otázku vyšel sám Martin s aktovkou v ruce. Políbil Evu na tvář a pozdra…
