KAPITOLA 5
Čtvrtek 26. prosince
Poprvé od začátku svého monologu se Henriku Vangerovi podařilo Mikaela překvapit. Mikael ho byl nucen požádat o zopakování toho, co právě říkal, aby se ujistil, že slyšel správně. V žádném z přečtených článků nebyla ani zmínka o tom, že by v rodině Vangerů byla spáchána vražda.
„Vše se odehrálo 22. září 1966. Harriet bylo šestnáct let a právě začala chodit do druhého ročníku gymnázia. Stalo se to v sobotu a byl to nejhorší den mého života. Tolikrát jsem si procházel vývoj událostí a myslím, že mám přehled o všem, co se každou minutu toho dne dělo – o všem kromě toho nejdůležitějšího.“
Stařec mávl rukou.
„Tady v domě byla shromážděna většina příbuzných. Konala se tu naše odporná každoroční společná večeře, na níž se setkávali akcionáři koncernu Vanger a diskutovalo se o rodinných záležitostech. Tuto tradici zavedl svého času můj otec a nejčastěji vyústila do více či méně nechutné situace. Tradice skončila v osmdesátých letech, kdy se Martin zcela jednoduše rozhodl, že veškeré diskuse týkající se podniku budou probíhat na regulérních schůzích představenstva a na valných hromadách. To bylo jeho nejlepší rozhodnutí. Už dvacet let se rodina takto neschází.“
„Říkal jste, že Harriet byla zavražděna…“
„Počkejte. Rád bych vám vysvětlil, co se stalo. Tedy bylo to v sobotu, navíc ve sváteční den, a sportovní klub v centru Hedestadu zorganizoval dětský slavnostní pochod. Harriet byla celý den ve městě a dívala se na průvod s pár kamarády ze školy. Těsně po druhé hodině přišla na ostrov Hedeby, večeře měla začít v pět, a očekávalo se, že se jí Harriet společně s další mládeží z příbuzenstva zúčastní.“
Henrik Vanger vstal a popošel k oknu. Pokynul Mikaelovi, aby šel za ním, a ukázal ven:
„Ve 14:15, několik minut poté, co Harriet přišla domů, došlo tamhle na mostě k dramatické nehodě. Muž jménem Gustav Aronsson, bratr jednoho sedláka na Östergårdenu – statku kousek odsud na ostrově – zahnul na most a čelně se srazil s cisternou, která sem vezla dodávku topného oleje. Nikdy se zcela nevyjasnilo, jak k nehodě došlo – na obě strany je dobrý rozhled – ale vozy jely velkou rychlostí a to, co mohlo být pouhým nebezpečím, se změnilo v katastrofu. Řidič cisterny se pokusil předejít srážce tím, že zřejmě instinktivně stočil volant. Vjel do zábradlí na mostě a vůz se převrhl; cisterna ležela napříč, takže většina její zadní části přečnívala před most… Jeden kovový pilíř se do cisterny zabodl jako kopí a začal z ní stříkat olej. Gustav Aronsson mezitím seděl zaklíněný ve voze a nepřetržitě řval ve strašných bolestech. Řidič cisterny byl také zraněný, ale podařilo se mu dostat se z vozu ven.“
Stařec se na chvilku zamyslel a znovu se dal do vyprávění.
„To neštěstí s Harriet nijak nesouviselo, ale velice zvláštním způsobem mělo určitý význam. Vznikl naprostý chaos, lidé utíkali na most, aby nějak pomohli. Byli přivoláni hasiči a vyhlášen poplach. Policie, sanitka, záchranná služba, požární sbor, masmédia a zvědavci tu byli cobydup. Všichni se přirozeně shromáždili na pevninské straně mostu; tady na ostrově jsme dělali všechno pro to, abychom Aronssona vyprostili z vraku, což se ukázalo být velice obtížné. Byl důkladně zaklíněný a vážně zraněný.
Pokusili jsme se ho dostat ven ručně, ale nešlo to. Bylo nutné ho z auta vystříhat nebo vyřezat. Problém byl v tom, že jsme nemohli udělat nic, aniž bychom se vyhnuli vzniku jisker; stáli jsme v moři oleje vytékajícího z převržené cisterny. Pokud by došlo k explozi, byl by s námi amen. Navíc dlouho trvalo, než se nám dostalo pomoci z pevniny; cisterna ležela jako klín přes celý most a pokoušet se ji přelézt by bylo totéž jako pokoušet se přelézat bombu.“
Mikael měl stále pocit, že historku, kterou mu stařec vypráví, si už předtím důkladně nacvičil a promyslel s úmyslem vyvolat jeho zájem. Ale také připouštěl, že Henrik Vanger je vynikající vypravěč a že má schopnost posluchače zaujmout. Na druhé straně neměl ani ponětí o tom, k čemu by tento příběh měl vést…
