KAPITOLA 11
Sobota 1. února–úterý 18. února
V sobotu, během několika hodin, kdy bylo světlo, se šel Mikael s Erikou projít kolem chat v zálivu směrem k Östergårdenu. Ačkoli na ostrově Hedeby bydlel už měsíc, nikdy předtím se nevydal do vnitrozemí ostrova; zima s proměnlivými sněhovými bouřemi ho od takovýchto výkonů spolehlivě odradila. Ale tuto sobotu bylo slunečno a příjemně, úplně jako kdyby s sebou Erika přivezla náznak jarního počasí. Bylo jen pět stupňů pod nulou. Cestu lemovaly metrové závěje odklizeného sněhu. Když minuli domky, vešli do řídkého smrkového lesa a Mikaela překvapilo, že Jižní hora nad chatkami je mnohem vyšší a nepřístupnější, než se zdála být ze vsi. Ve vteřinových šotech si představoval, kolikrát si zde hrála Harriet Vangerová jako malá, ale poté ji vypudil z hlavy. Zhruba po kilometru les končil šikmo u plotu, kde začínala usedlost Östergården. Bylo vidět bílou dřevěnou budovu a velkou červenou stodolu. Rozhodli se, že nepůjdou dál, a vrátili se stejnou cestou.
Když míjeli vjezd k Vangerově statku, Henrik Vanger silně zaťukal na okno v horním patře a rozhodně jim zamával, aby šli nahoru. Mikael a Erika se na sebe podívali.
„Chceš se setkat s legendou našeho průmyslu?“ zeptal se Mikael.
„Nekouše?“
„V sobotu ne.“
Henrik Vanger je přijal ve dveřích své pracovny a potřásl si s nimi rukou.
„Já vás znám. Vy musíte být slečna Bergerová,“ pozdravil Henrik. „Mikael se ani slovem nezmínil, že máte v úmyslu navštíví Hedeby.“
Jednou z Eričiných základních vlastností byla schopnost okamžitě navázat přátelské vztahy s nejrůznějšími jedinci. Mikael ji vídal, jak uplatňuje svůj šarm na pětiletých chlapečcích, kteří byli po několika minutách zcela rozhodnuti opustit svou maminku. Zdálo se, že starci po osmdesátce nejsou žádnou výjimkou. Její výbuchy smíchu přímo probouzely chuť k jídlu. Po dvou minutách Erika i Henrik Vanger Mikaela naprosto ignorovali a klábosili spolu, jako by se znali od dětství – no, vzhledem k věkovému rozdílu alespoň od Eričina dětství.
Erika Henriku Vangerovi na úvod nenucené vyspílala za to, že jejího zaměstnance odlákal kamsi do pustiny. Stařec odtušil, že pokud z různých tiskových zpráv správně pochopil, tak ho vyhodila právě ona, a jestli k tomu ještě nedošlo, pak už je zřejmě na čase udělat v redakci trochu pořádek. Erika jeho tvrzení zvážila při řečnické pauze a kritickým okem hodnotila Mikaela. V takovémto případě, konstatoval Henrik Vanger, by mladému panu Blomkvistovi mohl selský venkovský život zřejmě jen prospět. S tím Erika souhlasila.
Pět minut probírali těmi nejprovokativnějšími větami Mikaelovo selhání. Mikael se na židli zaklonil a tvářil se dotčeně, ale svraštil čelo, když Erika udělala nějaké tajuplné dvojsmyslné poznámky, které mohly být narážkou nejen na jeho novinářské nedostatky, ale i na nedostatečné sexuální schopnosti. Henrik zaklonil hlavu a smál se na celé kolo.
Mikael byl překvapený; všechny komentáře byly míněny žertem, ale nikdy nezažil Henrika tahle veselého a uvolněného. Najednou před sebou viděl, jaký musel být o padesát let mladší – uf, o třicet let mladší – Henrik Vanger šaramantní svůdník a atraktivní lamač ženských srdcí. Nikdy se znovu neoženil. Určitě mu přišly do cesty nějaké ženy, ale téměř půl století zůstal starým mládencem.
Mikael se napil kávy a znovu nastražil uši, když si uvědomil, že rozhovor je najednou vážný a týká se Milénia.
„Pochopil jsem z rozhovoru s Mikaelem, že máte s časopisem problémy.“
Erika zašilhala po Mikaelovi. „Kdepak, nemluvil o vašich interních záležitostech a rozhodnutích, ale člověk by musel být slepý a hluchý, aby mu ušlo, že to s časopisem stejně jako s koncernem Vanger jde z kopce.“
„Ale my tu situaci nějak vyřešíme,“ odvětila Erika opatrně.
„O tom pochybuju,“ odtušil Henrik Vanger.
„A proč?“
„Podívejte, kolik máte zaměstnanců, šest? Jedno vydání po 21 000 výtiscích jednou měsíčně, tisk a distribuční místa… Potřebujete roční obrat řekněme deset milionů. Přibližně polovina téhle částky musí b…
