Láska je jen slovo (Johannes M. Simmel)

Podpořte LD sdílením:

Share

Anotace

Otec jednadvacetiletého Olivera Mansfelda okradl stát o 12,5 milionu marek na daních a utekl spolu s Oliverovou matkou a tetou Lizzy do Lucemburska. Tehdy jedenáctiletého Olivera nechal v Německu, protože si přál, aby tam složil maturitu. Oliver začal otce nenávidět jednak za to, že jej nechal v Německu, jednak za to, že se choval špatně k matce a věnoval se spíše tetě Lizze. Otci na truc se nechal vyhodit ze všech internátů po celém Německu a už zbyl jen poslední, který jej byl ochotný přijmout. Byl to internát doktora Floriana ve Friedheimu blízko Frankfurtu, který se zaměřoval na nové výchovné metody pro problémové studenty. Na cestě do internátu se Oliver náhodou seznámil s Verenou Lordovou, manželkou velkého finančníka Manfreda Lorda, který měl styky i s Oliverovým otcem, a který financoval Oliverova studia a výdaje v Německu. Oliver se do o dvanáct let starší Vereny zamiloval a začali se spolu tajně scházet ve staré strážní věži. Byli oba až nápadně podobné povahy, ve všem si rozuměli a dokázali se vcítiti jeden do druhého. V internátě se Oliver seznámil s malým Hansim, chlapcem, kterého úmyslně zmrzačila jeho vlastní matka, a slíbil mu, že bude jeho "bratrem", že se o něj bude ve škole starat. Seznámil se také s Geralidnou, známou "Superštětkou", která se do něho, stejně jako do každého nově příchozího kluka, zamilovala a neustále jej pronásledovala. Oliver se začal dobře učit, vycházel s učiteli i ostatními žáky, spřátelil se s ředitelem a vychovatelem, to všechno z lásky k Vereně. Ta pocházela z velmi bohaté a vážené rodiny, která ve válce přišla o všechen majetek. Po válce Verena otěhotněla s americkým vojákem, který ji poté opustil a ona se octla téměř na ulici. Z chudoby ji opět vymanil její současný manžel, kterého si vzala pouze pro peníze, a kterého takřka nepřetržitě podváděla. Oliver se s Verenou scházel při každé vhodné příležitosti, ale snažili se svůj vztah pečlivě utajit. To se jim ale nepodařilo. Jednak je sledoval Lordův sluha Leo, který Olivera dokonce vydíral, jednak to byl Oliverův "bratr" Hansi, kterého Oliver zanedbával, a v neposlední řadě žárlivá Geraldina. Pan Lord zval často Olivera na večeři a vypadalo to, že netuší, co se mezi Oliverem a jeho ženou odehrává. Ta se zatím do Olivera přes svou averzi k lásce také zamilovala oba tajně plánovali společnou budoucnost. Léto trávívali Lordovi na Elbě, kam se tajně vydal i Oliver, aby se mohl s Verenou scházet ve dnech, které musel pan Lord obětovat obchodním záležitostem. Došlo ale k tomu, že Lord na Olivera na Elbě narazil, a tak jej dokonce pozval bydlet do vlastního domu. Oliver zažil s Verenou na Elbě nejkrásnější chvíle svého života a oba si už nedovedli představit život bez toho druhého. Oliver měl příští rok maturovat a chtěl hned začít pracovat, aby Verenu uživil. Jejich románek byl ale předčasně odhalen a vyšlo najevo, že Lord o něm věděl od samého začátku a o jeho průběhu měl podrobné informace od Lea, Geraldiny, Hansiho a Verenina bratra, kteří je po celou dobu špehovali a odposlouchávali. Lord nicméně přistoupil na rozvod, a to hlavně z toho důvodu, že Oliver měl kompromitující materiály o jeho černých obchodech s Oliverovým otcem. Když ale Oliver odletěl na vánoční svátky k matce, kterou už otec dohnal až do blázince, zrušil Lord rozvod a donutil Verenu zničit ony kompromitující důkazy. Měl vlivné přátele a přesvědčil Verenu, že by se postaral o to, aby Oliver nenašel práci a aby všichni tři; Verena, její dcera Evelyna i Oliver zašli bídou. Verena měla z chudoby hrůzu, která byla větší než její láska k Oliverovi, a tak mu po jeho návratu z Lucemburska odevzdala dopis na rozloučenou a ukončila jejich vztah. Po přečtení dopisu se Oliver se zavraždil.

Děj knihy je situován do poválečného Německa šedesátých let a v mnoha epizodách autor přímo naráží na náladu a názory tehdejší společnosti, především na názory mladých lidí, kteří si teprve teď uvědomili, co jejich rodiče během války dopustili. Kromě toho se autor zaměřil hlavně na vývoj vztahu obou hlavních hrdinů. Zpočátku byla jejich láska spíše fyzickou přitažlivostí, ale postupně přecházela víc a víc do srdce a oni zjistili, že jsou naprosto stejní, jako jeden, a od té doby nemohli jeden bez druhého žít. Události nejsou vylíčeny chronologicky. Oliver během svého života sám sepsal pravdivý příběh jejich lásky a svou knihu pojmenoval "Láska je jen slovo". Před odletem do Lucemburska ji s Verenou zanesli do nakladatelství, ale když nakladatel, pan Lazarus, knihu dočetl, byl už Oliver mrtev a jeho kniha byla nakonec zničena. V Oliverově rukopisu, psaném v "ich formě" v přítomném čase, se objevuje hovorový jazyk s občasnými vulgarismy a celá kniha je typická neobvyklým větným slovosledem. Díky tomu, že je děj podán většinou formou dialogu mezi Oliverem a ostatními postavami, se kniha velice dobře čte. Z celého příběhu je patrná hlavně víra hlavních hrdinů v moc lásky, s jejíž pomocí překonávali stavy strachu, beznaděje a bezmocnosti. Bohužel se na konci příběhu ukázalo, že jsou na světě věci daleko mocnější.

Ukázky

Ukázky z knihy

Pár teplých hnědých bot se klátil nad listem sem a tam. Visely volně ve vzduchu a pohybovaly se pomalu, občas se jedna druhé lehce dotkla, teď a teď zase. A teď ne.

...il nostro concerto... Nad těmi slovy ležel sníh už na centimetr vysoko, a nad těmito taky: ...Porto Azzurro... Sněhové vločky se snášely na vlhké krvavé skvrny na podlaze, které postupně bledly z tmavě rudé na červenou, růžovou, narůžovělou, až je nakonec úplně zabílily. Stále více krvavých stop a stále více slov mizelo pod sněhem. Krev mizela, inkoust se rozpouštěl, slova se ztrácela. Sněhové vločky neměly naspěch, ani teplé zimní boty ne.

Opisovaly nad dopisem poklidný čtvrtoblouk. Ze severu putovaly špičky bot severovýchodně směrem k východu. Tady pohyb ustal a špičky bot rotovaly zpátky. Severovýchod. Sever.

..přísahám Ti..

Rozpuštěná slova, pohřbená přísaha.

Boty oběšence pendlovaly nad místo nejblíže následující: ...při světle svých očí... Tato slova zmizela o dvě minuty později.

Sever. Severovýchod. Východ.

Mrtvý visel na tmavém trámu, starý provaz kolem krku. V místosti ve věži bylo hodně harampádí, polámané židle, ztrouchnivělé dříví, zrezavělé nářadí. Tady nahoře bylo mléčné, rozptýlené světlo a nebylo by slyšet ani hlásku (neboť majestátní sníh se snášel tiše, tiše, a choval se tak, jako se chovají všichni ti, kteří mají obzvlášť velkou moc a vědí, že mohou činit, cokoli se jim zlíbí), ne, nebylo by slyšet ani hlásku, kdyby nebylo malých hladových myšek, které hledaly ochranu před nočním mrazem.

Noviny ležely dál od mrtvého, v rohu malé místnůstky, chráněny tak před sněhem. Byly rozevřené a jejich titul zněl: VĚSTNÍK ŘÍŠE SPRAVEDLNOSTI

LIDUMILNÉ NOVINY PRO KAŽDÉHO K MORÁLNÍMU A SOCIÁLNÍMU POVZNESENÍ

NAKLADATEL: ANDĚL PÁNĚ, FRANKFURT NAD MOHANEM

Myši šramotily.

Zmrzlí, scvrklí a černí pavouci viseli v potrhaných pavučinách.

..rybářské čluny s rudými plachtami, krvavě rudé v západu slunce..

Zmizelo.

..víno, které jsme pili v přístavu Marciana Marina..

Rozplynulo se.

..náš příliv, zelené vlny, ve kterých jsme se objímali..

Pominulo. Už je to pryč.

Mladý obličej oběšence byl od krve, která kolem ran v mrazu ztuhla. I na rány se snášely sněhové vločky, na krátce ostříhané hnědé vlasy, na otevřené hnědé oči s obrovsky rozšířenými zorničkami. Ale vločky ještě roztávaly, tam, kde se dotkly kůže, vlasů a očí. Mrtvý ještě nemohl být dlouho mrtev. Ještě nevychladl.

Ustrnulé slepé zorničky opisovaly malou, nekonečnou a bezcílnou cestu s botami, celé tělo opisovalo tuto dráhu.

Východ. Severovýchod. Sever.

A zase zpátky.

Sever. Severovýchod. Východ.

Štíhlá zápěstí oběšence byla zkrvavená, kosti zpřerážené. Zakrvácený a na mnoha místech roztrhaný byl tlustý svetr a šedé kalhoty. Na svetru, na botách, na kalhotách už sníh netál, protože ty byly studené, tak studené, jako bude brzy i tělo oběšeného. Dost studené pro sněhové vločky.

...naše první setkání...

Východ. Severovýchod. Sever.

...náš první polibek...

Sever. Severovýchod. Východ.

A všechna tato něžná slůvka se rozpouštěla, uplývala pod něžným tlakem sněhu, mizela, všechna, všechna...

— 1 —


"Jsi vším, co na světě mám, a vším, v co věřím, a vším, co miluji, a vším, proč bych chtěl být slušný, kdybych mohl. Vím, že my dva bychom spolu mohli být hrozně šťastní. My …"

 

str. 215

— 2 —


"Tak mluví jen děvka, ne? Nu, já jsem děvka. Přesto mě chceš?"

"Mám tě rád."

"Přestaň s tím. Já nemluvím o lásce. Já mluvím o tom druhém. To nemá s láskou moc společného!" Luskne prsty. "Láska? Láska je jen slovo! Já nechci lásku! Já nechci žádnou lásku! Já chci tebe! Já chci to! Rozuměl jsi?"

Kývnu hlavou.

"Já vůbec neumím mít ráda. Tedy to nikdy nebude láska. Nemůže to být. Nesmí to být."

 

str. 256

— 3 —


Toto tedy vím s absolutní jistotou: Verena bude jedinou opravdovou láskou mého života. A já budu jedinou opravdovou láskou v jejím životě. Po této lásce již nepřijde nic. Pro ni ani pro mě. Už vůbec nic.

 

str. 258

— 4 —


Láska je jen slovo, řekla. Že je děvka, řekla. Odporoval jsem jí. Ale nebylo třeba jí odporovat. Přesto! Musí děvka pořád zůstat děvkou? Nemůže mít člověk rád děvku? Nemůže se změnit? Nikdy už nebude mít ráda žádného muže, protože muže zná, řekla. Zná muže? Opravdu už nebude mít nikdy ráda? Dělá člověk vždycky to, co si předsevzal? Myslím, že ve skutečnosti nikdo netouží po lásce víc než ona.

Ona, která sobě a mně chce namluvit, že láska je jen slovo. Po špičkách se vrátím dovnitř. V jednom pokoji se ještě svítí. Dveře tohoto pokoje mají nahoře skleněnou výplň. Nehlučně přistoupím ke dveřím. Je to pokoj pana Hertericha, našeho vychovatele. Sedí nehnutě na posteli, hlavu zabořenou v dlaních. Působí dojmem naprosté, absolutní beznaděje.

Tak sedí miliony mužů na celém světě ve svých pokojích, muži, kteří nedosáhli svého cíle, kteří chtěli víc, než dokázali, kteří ztroskotali na tom, čemu se říká tíha okolností.

Oni všichni měli svůj cíl. Krásný, vysoký, ctižádostivý. Bojovali dlouhá léta, aby ho dosáhli, ničili si při tom zdraví, popírali skutečnost. A pak? Pak přišel den, kdy rezignovali, jako tady ten přede mnou, jako rezignoval pan Herterich.

Proč to vzdali? Vlastní neschopnost a poznání této neschopnosti. Osobní chyby. Rodina. Děti. Příliš málo peněz. Příliš mnoho povinností. Příliš mnoho alkoholu. Promarnili svůj cíl a svůj život. Teď to poznali. Mají jedinou jistotu: nic se nezmění až do smrti. Myslím, že člověk nemusí být ani tak starý, aby získal takovou jistotu. Mnohé zlomí život brzy, jako tady toho, který sedí přede mnou, hlavu zabořenou v dlaních, ztracený, osamělý, bez šancí. Jistě i pan Herterich někdy dřív snil o tom, že bude novým Pestalozzim, dobrodincem lidstva. Teď už to ví. Ví, že se jím nestane. Vůbec ničím se nestane. Bude putovat od jedné školy ke druhé, bezmocný a špatně placený, špatně oblečený, přezíravý, pohrdaný, a žáci jako Ali ho budou mučit.

Vkradu se do svého pokoje, pomalu, nehlučně. Jestli si taky budu muset jednou přiznat, že ze mě žádný spisovatel nebude, nikdy, nikdy, nikdy? A když, bude to trvat dlouho, než si to přiznám? Bude to po této první knize? Po jedenácté? Kdy?

 

str. 260

— 5 —


Ze strachu nezbude nic, když strach dlouho trvá. Člověk si zvykne na všechno. Stane se zase jistý a přestane být ostražitý. Nakonec se směje tomu, čeho se vůbec kdy bál.

 

str. 469

— 6 —


"Hodnota, kterou vy ženy přisuzujete nám, se velmi liší od hodnoty, kterou nám přisuzují jiní muži."

 

str. 590

— 7 —


Žena zůstane ženou. Žena potřebuje jistotu.

 

str. 597

— 8 —


Ten, kdo boji přihlíží, má šanci poznat pravdu. Šanci zvítězit samozřejmě nemá.

 

str. 598

— 9 —


Odešla a Lazarus zůstal nehybně sedět a pomyslel si, že on, který si nikdy nic nepřál, by si teˇ%d přece jen něco přál: lásku, jako byla ta, o které četl. A i kdyby měla skončit tak bídně jako ona. A i kdyby byl proto velmi nešťastný. Bylo mu najednou jasné, že nikdy ve svém životě neměl lásku.

Co je láska? Neznámá země, pomyslel si Albart Lazarus.

Myslíme si, že se Albert Lazarus mýlil. I on měl ve svém životě lásku a měl ji dosud. Žádný člověk není tak ubohý, aby nezažil tento pocit. Je velmi mnoho druhů lásek. Jen málo jich činí člověka šťastným.m Ale to zřejmě taky není jejich smyslem.

 

str. 607

— 10 —

Informace

Bibliografické údaje

  • Autor: Johannes M. Simmel
  • Jazyk: Čeština
  • Žánr(y): psychologické, román
  • Jazyk originálu: Němčina
  • 13. 5. 2023