ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA
„Kombinace fyzické síly a mravní vnímavosti je spolu s něžným srdcem přesně to, co se vyžaduje od manžela.“
„Příliš pozdě!“ vykřikla jsem a zoufale jsem lomila rukama. „Obětoval za nás život. Ach, Charlie, kdybyste přišel o pět minut dříve!“
Ve skutečnosti to ani tak dlouho netrvalo, než se dostavili naši zachránci. První vstoupil Charlie, teď klečel se skloněnou hlavou vedle těla svého laskavého pána. Jeho zármutek byl tak ryzí, že jsem velice litovala své podezřívavosti vůči němu.
„Pochybuji, že by to něco změnilo,“ namítl Emerson. „Jakmile by Vincey zaslechl, že se někdo blíží, tak by jednal a výsledek by byl pravděpodobně stejný.“
„Máte pravdu,“ řekla jsem. „Promiňte mi, Charlie, měla jsem ho tak ráda… A vidíte, položil svůj život za… Co jste říkal, Emersone?“
„Nic,“ odtušil Emerson.
Charlie pomalu vstal. „Vždycky mi to bude líto, madam. Teď to můžete nechat na nás – na mně a na Reném. Nevypadáte moc dobře. Jděte a podívejte se po Abdulláhovi, když jsem ho naposledy viděl, pokoušel se bojovat se dvěma muži s puškami.“
Pomohli jsme Abdulláhovi s jeho nepřáteli, stejně se jen pokoušeli bránit, a jakmile to šlo, vzali do zaječích. „Až bude vhodná doba, vysvětlím vám to, Abdulláhu,“ řekla jsem konejšivě. „Všechno to byl jen omyl.“
Naši věrní muži se hádali o čest, kdo mne ponese, takže jsem jim dovolila, aby se střídali. Emerson se nenabídl. S kocourem v náručí šlapal vedle nás v tak hlubokém zamyšlení, až se zdálo, že neslyší Abdulláhovy vytrvalé otázky. Nakonec jsem slíbila: „Budeme vám to všechno vyprávět později, Abdulláhu, až si odpočineme. Teď buďte rád, že už je po všem. Je už po všem, viďte, Emersone? Emersone!“
„Cože? Ano, myslím, že ano. Bylo v tom ještě mnoho jiných lidí, až příliš mnoho. Ale většinou to byli Vinceyho poskoci nebo najatí grázlové. On byl hnací silou. Teď, když je mrtvý, se už nemáme čeho bát.“
„Zabil jste ho, Otče kleteb?“
„Ano,“ řekl Emerson.
„To je dobře,“ oddechl si Abdulláh.
Teprve když jsme došli k Nefertiti, postavil Emerson Anubise na zem a vzal mě z náruče Daúda, který byl právě na řadě. „Jděte si odpočinout a najezte se, přátelé,“ doporučil jim. „My za vámi přijdeme později.“
Anubis šel před námi po přístavním můstku. Když jsem ho viděla, jak svižně ťape, připravený, jak se zdálo, opustit bez lítosti nebo výčitek svědomí svého mrtvého pána, téměř jsem sdílela Abdulláhův pověrčivý strach z toho zvířete. „Vincey ho vycvičil, aby reagoval na zapísknutí,“ řekla jsem tiše. „Tak vás mohl unést. A dnes večer…“
„Dnes večer reagoval tak, jak jsem ho vycvičil já,“ doplnil Emerson. „Neměl jsem v úmyslu Vinceyho zabít, i když jsem na to byl připravený, pokud bych neměl na výběr. Radši bych ho byl dostal živého, čekal jsem, že bude sledovat kocoura, který sledoval mě.“
„Vycvičil jste ho?“ zvolala jsem. „Jak?“
„Kuře.“ Emerson se zastavil u mých dveří, natáhl ruku a stiskl kliku. „A samozřejmě tomu napomohla moje charismatická osobnost.“
Stevard rozsvítil lampy. Když se dveře otevřely, vykřikla jsem. Proti nám stály dvě matné, příšerné postavy v rozedraných šatech, se zarudlýma očima a strhanými tvářemi, pokrytými prachem.
Byl to náš odraz ve vysokém nástěnném zrcadle. Emerson vystrčil kocoura ven, kopnutím zavřel dveře, uložil mě na postel a zhroutil se vedle mne. „Asi stárneme, Peabodyová. Jsem trochu unavený.“
„Ale ne, můj milý,“ odpověděla jsem bez přemýšlení. „Po takovém dni by byl unavený každý.“
Emerson se posadil. „Tvůj nesouhlas není moc přesvědčivý. Tak to tedy vyzkoušíme.“ Vzal mě pevně do náručí a přitiskl své rty na moje.
Líbal mě docela dlouho a přidal k tomu i další projevy. Nakonec se mi podařilo osvobodit rty na dost dlouho, abych mohla vyhrknout: „Emersone, uvědomuješ si, že jsem…“
„Moje žena?“ Emerson se kousek odtáhl. „To doufám, Peabodyová, protože pokud nejsi, tak to, co se chystám udělat, je pravděpodobně nezákonné, docela jistě nemorální a určitě se to na anglického gentlemana nehodí… Zatracené knoflíky, vždycky tak…“
Blůza byla u…
