DEVÁTÁ KAPITOLA
„Mučednictví je často důsledek přílišné lehkověrnosti.“
Emerson rád dělá dramatická prohlášení, ale obávám se, že výsledek tohoto jej zklamal. Místo výrazu bouřlivého nadšení či pohrdavé nedůvěry (obojí by ho potěšilo) Cyrus jen něco skepticky zabručel. Já jsem pozvedla obočí a poznamenala: „Byla pohřbena v královské hrobce spolu s manželem a dítětem.“
Emerson dopil čaj a nastavil šálek, aby mu jej dolili, a připravil se na bitvu, kterou má tak rád a v níž (musím přiznat) obvykle vítězí.
„Našly se úlomky jeho sarkofágu, ale žádné z jejího. Jestliže Nefrertiti zemřela před svým manželem…“
„Nikdo neví, kdy zemřela,“ ozvala jsem se. „Jestliže přežila až do období vlády Tutenchamóna, mohla s ním odejít do Théb a být pohřbena…“
„Ano, ano,“ řekl Emerson netrpělivě. „To všechno jsou pusté spekulace. A byla jste to vy, kdo mě informoval, že se v minulých letech objevily na trhu starožitností předměty s jejím jménem a že se objevily pověsti o tom, jak feláhové nesli zlatou rakev přes poušť za královským údolím.“
(Ve skutečnosti to byl Charlie, kdo mu o tom řekl, doufal, že se vyhne večerní inkvizici, když bude vyprávět archeologické drby. Nepodařilo se mu to.)
„Takové zvěsti kolují o každém nalezišti v Egyptě,“ řekl Cyrus.
„To je pravda,“ odpověděl Emerson. „A já také té zlaté rakvi moc nevěřím. Takový jedinečný předmět by nemohl být prodán, aniž by zanechal stopy, že prošel špinavým světem překupníků a sběratelů. Ale významnější je, že se na trhu starožitností objevily předměty s jejím jménem. Jestli si vzpomínáte, takhle se Maspero v roce 1883 dostal do skrýše královských mumií. Gurnawiové, kteří skrýš našli, začali předměty z ní prodávat. Jména na těch předmětech dokazovala, že museli najít hrobku, o níž archeologové do té doby nevěděli.“
„Ano, ale…“ začala jsem.
„Žádné ale, SLEČNO Peabodyová. V Královském vádí jsou ještě jiné hrobky. O některých vím už celá léta a jsem si jistý, že existují i jiné. Sama královská hrobka nebyla řádně prozkoumána. Jsou tam ještě neobjevené průchody a komory. Některé z těch objevených jsou podivně neúplné. Achnaton měl po příchodu do Amarny třináct let na přípravu hrobky. Měl by to být jeden z jeho prvních činů. Hraniční stély se zmiňují o jeho úmyslu to udělat.“
„Tytéž nápisy hovoří o tom, že královna sdílí jeho hrobku,“ přerušila jsem ho. „‚Nechť mi udělají hrobku ve východní hoře, a nechť mě tam pohřbí… a tam budiž pohřbena i Velká královna Nefertiti…‘“
„Ano, ale vztahuje se to na hrobku samotnou, nebo na východní horu?“ Emerson se naklonil, oči mu zářily radostí z hádky – či z učené debaty.
„Přestaňte, vy dva,“ ozval se Cyrus. „Ten muž je mrtvý přes tři tisíce let a jeho původní úmysly nemají žádný význam. Já chci vědět, kde jsou ty ostatní hrobky, o kterých jste se zmínil, a proč jste je sakra nevykopal?“
„Znáte mé metody, Vandergelte,“ řekl Emerson. „Nikdy nekopu, pokud si nejsem jistý, že budu moct práci dokončit. Otevřené naleziště nebo hrobka přitahuje pozornost zlodějů nebo jiných archeologů, kteří jsou téměř stejní ničitelé. Vím nebo mám alespoň silné podezření, kde je přinejmenším šest dalších nalezišť…“
Pak se odmlčel. Po chvíli řekl rozvážně. „Jistě nás omluvíte, Charlesi a René. Bezpochyby se budete chtít před večeří osvěžit…“
Oba muži rychle odešli.
Emerson sáhl po dýmce a trousil tabák po papírech. Jakmile se za nimi zavřely dveře, řekl: „Doufám, že nemáte nic proti tomu, když z toho vyloučím vaše zaměstnance, Vandergelte?“
„Nebylo by mi nic platné, kdybych proti tomu měl námitky,“ pokrčil rameny Cyrus. „Ale myslím, že vím, kam míříte, a čím méně ta dvě neviňátka vědí o té druhé záležitosti, tím lépe. Naznačujete, že Vincey se od vás chtěl dozvědět o těch neznámých hrobkách?“
„Nesmysl,“ zvolala jsem. „Víme přesně, o co Vinceymu jde, a nemá to nic společného s…“
„Smím vám připomenout,“ zavrčel Emerson, „že jsem to byl já, koho ten gentleman vyslýchal, a ne vy?“
„To mi připomínat nemusíte, protože jsem byla první, kdo viděl výsledky toho výs…
