SEDMÁ KAPITOLA
„Manželství by mělo být vyváženým mrtvým bodem mezi dvěma soupeři.“
Samozřejmě jsem nemyslela vážně, co jsem řekla Abdulláhovi. Mohou být stavy horší než smrt, ale je jich málo.
Chvíli trvalo, než se věci daly do pořádku. Mým prvním úkolem bylo utěšit Abdulláha. Seděl na zemi a plakal jako dítě, úlevou i bolestí nad tím, v jakém stavu je jeho hrdina. Pak chtěl běžet a zabít několik dalších lidí, ale žádní tam už nebyli. Naše vítězství bylo úplné, a protože se naši muži neobtěžovali zajímáním zajatců, ti, kdo přežili, uprchli nebo se někam odplazili. Mezi uprchlíky byl bohužel i jejich vůdce.
„Ale my ho najdeme,“ prohlásil Abdulláh a skřípal přitom zuby. „Viděl jsem ho v boji předtím, než utekl. Kulka z jeho zbraně poranila Daúda. Budu si ho pamatovat. A Emerson se dozví…“
Zarazil se a pochybovačně se na mne podíval. „Ano,“ řekla jsem pevně. „Dozví se to. A teď, Abdulláhu, přestaňte křičet a buďte rozumný. Doufám, že Daúdovo zranění není vážné? A co ostatní muži?“
Jako zázrakem nebyl nikdo z našich obránců zabit, i když jsme měli několik raněných. Daúd nesl svůj zakrvácený rukáv jako odznak cti a trval na tom, že pomůže s nosítky, na kterých odnášeli Emersona. Jen nerada jsem s ním hýbala, ale jiná alternativa by byla ještě nebezpečnější. Na místě jsme nemohli zůstat, vesnice nemohla nabídnout vhodné ubytování. Nenechala bych tam ani nemocného psa. Emerson byl v hlubokém bezvědomí, ani se nepohnul.
Ani na okamžik jsem ho neopustila. Nevzala jsem si s sebou lékárničku, ale zkušenost mi říkala, že Emersonovo srdce bije silně a pravidelně. Dech měl sice mělký, ale nejevil známky strádání. Tušila jsem, že za jeho stav můžou drogy, které mu dávali, i když zřejmě neměl ani dostatek jídla a vody. Jeho poranění byla povrchní, s výjimkou rány na hlavě. Ta mi dělala největší starosti, musela mít spojitost se ztrátou paměti.
Ukázalo se, že to, co mi připadalo jako chytrá lest, aby se vyhnul výslechům, je strašná skutečnost. Nebyl v deliriu ani nepřišel o rozum. Jeho poznámky byly rozumné, jeho mysl jasná. Až na jednu důležitou věc.
Když jsme se blížili ke Hradu, viděla jsem, že je osvětlený od sklepa až po půdu. Běžela jsem napřed, abych neztrácela čas, než Emersona pohodlně uložím. Když jsem přiběhla k bráně, Cyrus už na mne čekal.
Ani se nebudu snažit opakovat jeho slova. Americké nadávky nemají zřejmě nic společného s mateřským jazykem ani se žádným jiným jazykem, který znám. Snažila jsem se něco říct, ale nemohla jsem zastavit tok jeho výmluvnosti. Teprve když se objevili v dohledu nosiči se vzácným nákladem, Cyrus se odmlčel. Už ho muselo bolet v krku.
Využila jsem toho a řekla jsem: „Teď žádné otázky, Cyrusi. Pomozte mi s ním do postele. A zajistěte, aby doktora hned pustili dovnitř. Poslala jsem pro něho Daúda, když jsme procházeli Luxorem.“
Když jsem raněného manžela uložila, připojil se ke mně Cyrus. S rukama zkříženýma na prsou se díval na ležícího Emersona. Pak se nad ním naklonil a nadzvedl mu jedno víčko.
„Je zdrogovaný.“
„Ano.“
„A co mu ještě je?“
„Jeho únosci si zřejmě uvědomili, že mučení by jen posílilo jeho odpor. Není vážně zraněný, až na… Vzpomínáte si, že když jsme četli ten dopis, shodli jsme se na tom, že musí předstírat amnézii. Jenže on nic nepředstíral, Cyrusi. On – on mě nepoznal.“
Cyrus si hluboce povzdechl. „Opium vyvolává divné halucinace.“
„Byl zcela při smyslech. Jeho odpovědi byly rozumné – tedy rozumné na Emersona. Chrlit nadávky a sarkastické poznámky na člověka, který vás drží v okovech, není asi moc moudré.“
Cyrus se krátce zasmál. „To opravdu vypadá na Emersona. Ale přece…“
„Není pochyb, Cyrusi. Kéž by bylo. Díval se mi přímo do očí a řekl mi ‚madam‘, a už předtím prohlásil, že by nikdy nebyl takový blázen, aby se nechal osedlat nějakou ženou.“
Cyrusovy snahy utěšit mě přerušil příchod doktora. Nebyl to ten nafoukaný Francouz, s nímž jsem musela jednat při dřívější příležitosti,[5] ale Angličan, který se ze zdravotních důvodů uchýlil do teplejšího klimatu. Ž…
