TŘINÁCTÁ KAPITOLA
„Pověra má své praktické využití.“
„Tak, sitt hakim,“ ozval se hlas za mnou. „Připustíte, že tento případ je dokonce i nad vaše síly?“
Byl to samozřejmě Emerson, převaloval slova v ústech, což bylo znamení, že se pokouší být sarkastický. Otočila jsem se a přidržela jsem záclonu.
„Je mrtvý,“ hlesla jsem. „Jak jste to věděl?“
„Není třeba velkých lékařských znalostí, aby člověk poznal, že s nožem v srdci se nedá dlouho žít.“
Až do té chvíle jsem si nevšimla rukojeti nože. Byla jsem mnohem víc otřesena, než jsem hodlala připustit, zvlášť Emersonovi. „V srdci ne,“ řekla jsem. „Ten nůž je uprostřed hrudníku. Mnoho lidí dělá takovou chybu. Čepel mohla probodnout plíci. Muž v jeho stavu by nepřežil ani menší zranění.“
Narovnala jsem se v ramenou a šla jsem k Muhammadovi. Emerson mě hrubě odstrčil stranou a sklonil se nad mrtvolou. Nic jsem nenamítala. Muhammad byl odporný i zaživa, mrtvý se zdál ještě hnusnější. Po několika okamžicích jsem zaslechla ošklivý mlaskavý zvuk a Emerson se vztyčil s nožem v ruce.
„Je mrtvý jen několik málo hodin. Krev uschla, ale čelisti ani údy ještě neztuhly. Takový nůž nosí většina mužů, nemá žádné rozlišovací prvky.“
„Musíme to tu prohledat,“ navrhla jsem odhodlaně. „Nechte mě projít. Vrah mohl zanechat nějaké stopy.“ Emerson mě vzal za paži a vystrčil z přístřešku. „Když máte psa, nečeká se od vás, že budete štěkat, Peabodyová. Kde je ten váš krotký detektiv?“
Seděl u ohně s ostatními, klidně popíjel čaj. Na Emersonovo strohé sdělení, že Muhammad je mrtev, reagovali všichni spíš překvapeně než zděšeně. Charlie se zdál být stejně překvapený jako ostatní, což jen potvrdilo mé podezření.
Cyrus byl jediný, kdo okamžitě pochopil závažnost té události. „Zatraceně! Ale moje milá, nebuďte z toho smutná, dělala jste, co jste mohla. Tak vážné zranění…“
„Ani výjimečný talent sitt hakim nemohl v tomto případě zvítězit,“ řekl Emerson. Držel nůž za zády, teď jej hodil na zem. „Muhammad byl zavražděn – a já jsem to nebyl. Stalo se to během noci, tímto nožem.“
Ostatní se dívali na zbraň, jako kdyby to byla zmije, připravená uštknout. První se ozval Charlie. „Takže ho někdo úmyslně umlčel. To je strašné. Znamená to, že je mezi námi zrádce.“
Musím říct, že to provedl dobře.
„To jsme věděli,“ mávl Emerson netrpělivě rukou. „A teď, když už je příliš pozdě, víme, že Muhammad představoval nebezpečí pro něho nebo pro svého vůdce. Jak se k čertu ten zabiják dostal přes vaši hlídku, Vandergelte?“
„To rychle zjistím,“ řekl Cyrus zamračeně.
„Pan O’Connell bude asi chtít jít s vámi,“ upozornil ho Emerson. Cyrus vstal.
Kevin se do toho moc nehrnul. „Alespoň mě nechte dojíst snídani,“ prosil. „Jestli je ten chlap mrtvý, tak snad pár minut počká.“
„Čekal jsem, že budete celý žhavý, abyste si mohl prohlédnout tělo, prostudovat ten příšerný obličej, prozkoumat ránu, hledat zakrvácené šaty, plížit se po zemi a pátrat po stopách,“ poznamenal uštěpačně Emerson. „Blechy a vši přece nemůžou odradit muže s tak zocelenými nervy. Ale dejte pozor na škorpióny.“
Kevin trochu zezelenal v obličeji. „Přestaňte s tím, Emersone,“ zarazila jsem ho. „Pojďte, Kevine, půjdu s vámi.“
„Chacun ā son goūt,“ poznamenal Emerson, posadil se a sáhl po konvici s čajem.
Jak jsem čekala, Kevin nebyl k ničemu. Zatímco jsem hledala stopy, Cyrus vyslýchal hlídače. Ten rozhodně popíral, že se v noci někdo přiblížil. Mohl si zdřímnout, nikdo ho nevystřídal a člověk nevydrží bez spánku do nekonečna. Ale jeho tělo bránilo ve vstupu do přístřešku, přísahal, že by se byl probudil, kdyby ho chtěl někdo obejít.
„Nechte toho, Cyrusi,“ zavolala jsem na něho. „Zabiják tamtudy nevstoupil. Pojďte se podívat.“
Rozříznutá látka by unikla mé pozornosti, kdybych něco takového nehledala. „Vrah ani nemusel vejít dovnitř,“ řekla jsem. „Stačilo jen natáhnout ruku a udeřit. Musel přesně vědět, kde Muhammad leží. Je to ztráta času, hledat stopy uvnitř. Podíváme se, jestli nejsou nějaké šlápoty venku.“
Samozřejmě tam žádné nebyly. Zem byla …
