DRUHÁ KAPITOLA
„Člověk může být odhodlán snášet mučednictví s grácií, ale popřát si den odpočinku není k zahození.“
Věřím v účinnost modlitby. Jsem křesťanka, a je to tedy moje povinnost. Jsem však také racionální člověk, a tak nevěřím, že se Všemohoucí zajímá o mé osobní problémy. Má na starosti mnoho jiných lidí a většina z nich potřebuje jeho pomoc mnohem víc než já.
Avšak jistého odpoledne, několik měsíců po rozhovoru, který jsem popsala, jsem téměř uvěřila, že nějaká laskavá Bytost zasáhla v odpovědi na modlitbu, kterou jsem se ani v těch nejskrytějších myšlenkách neodvážila formulovat.
Stála jsem jako mnohokrát předtím u zábradlí parníku a napínala jsem zrak, abych zahlédla egyptské pobřeží. Opět byl Emerson po mém boku, stejně dychtivý jako já začít novou sezonu vykopávek. Avšak poprvé po mnoha létech jsme byli sami.
Sami! Nepočítám posádku a ostatní cestující. Byli jsme SAMI. Ramses s námi nebyl. Neriskoval život a zdravé údy lezením po zábradlí, nebyl ani v kabině a nepokoušel se vyrobit dynamit. Nevyskytoval se vůbec na lodi, zůstal v Anglii a my… jsme tam nebyli. Nikdy jsem nevěřila, že k tomu někdy dojde. Neodvažovala jsem se v to doufat ani se modlit za takové požehnání.
Řízení Prozřetelnosti je vpravdě nevyzpytatelné, protože za tu šťastnou událost mohla Nefret, o níž jsem se domnívala, že bude dalším zdrojem vyrušování od práce.
Několik dní poté, kdy od nás odjeli mladší Emersonovi, jsem Nefret bedlivě pozorovala a došla jsem k závěru, že předtuchy, které jsem cítila během toho šťastného červnového odpoledne, byly jen melancholické výplody mé fantazie. Zdálo se, že si Nefret vede velice dobře. Naučila se zacházet s vidličkou a nožem, zapínacími háčky a kartáčkem na zuby. Naučila se, že se při obědě nehovoří s obsluhujícími. (Tím se dostala o krok před Emersona, který se nedokázal smířit s tímto pravidlem společenského chování.) Ve vysokých botách s knoflíčky a roztomilých bílých šatičkách, s vlasy svázanými mašlí vypadala jako hezká anglická školačka. Nenáviděla ty vysoké boty, ale nosila je, a na mou žádost odložila křiklavé núbijské hábity. Nikdy si ani slovem nestěžovala a nenamítala nic proti mým návrhům. Proto jsem usoudila, že by neuškodilo udělat další krok. Přišel čas uvést Nefret do společnosti. Samozřejmě se to musí stát postupně a jemně. Uvažovala jsem, že těmi nejlepšími a nejjemnějšími společnicemi by byly dívky jejího věku.
Když se ohlížím zpět, musím připustit, že taková úvaha byla směšně mylná. Na svou obranu musím říct, že jsem předtím měla jen málo co do činění s dívkami toho věku. Proto jsem se poradila se svou přítelkyní, slečnou Helenou McIntoshovou, ředitelkou blízké dívčí školy.
Helena byla Skotka, otevřená, uspěchaná a přirozená, od prošedivělých vlasů až po praktické tvídové šaty. Když přijala mé pozvání, netajila se zvědavostí, pokud šlo o naši novou schovanku.
Dala jsem si záležet, aby Nefret udělala dobrý dojem. Varovala jsem ji, aby se vyhnula bezděčným podřeknutím, jež by mohla zpochybnit příběh, který jsme vyprávěli. Možná jsem to přehnala. Nefret seděla celou dobu jako zařezaná, se sklopenýma očima a s rukama v klíně, promluvila jen tehdy, když byla tázána. Šaty, které jsem jí oblékla, se k jejímu věku nesmírně hodily – bílý batist s manžetami zdobenými kanýry a se širokou šerpou. Copy jsem jí upevnila širokými bílými stuhami.
Když jsem ji po chvíli omluvila, Helena se ke mně otočila s očima obrácenýma v sloup. „Moje milá Amelie, co jsi to provedla?“
„Jen to, co vyžadovala křesťanská charita a dobré mravy,“ naježila jsem se. „Jaké chyby jsi na ní asi mohla najít? Je inteligentní, snaží se zavděčit…“
„Moje milá, mašle a kanýry to nespraví. Mohla bys ji obléknout do hadrů, a pořád by byla stejně exotická jako rajský pták.“
To jsem nemohla popřít. Helena usrkávala čaj. Konečně zamyšleně řekla. „Alespoň nemůžou být žádné pochybnosti, pokud jde o čistotu její krve.“
„Heleno!“ zvolala jsem.
„No, takové otázky občas vyvstanou u potomků mužů, nasazených ve vzdálený…
