OSMÁ KAPITOLA
„Když člověk odvážně kráčí směrem k budoucnosti, nemůže dávat pozor, kam šlape.“
Uplynulo mnoho let od okamžiku, kdy jsem naposled spatřila pláně kolem Amarny, ale ve věčném Egyptě není desetiletí nic víc než mrknutí oka. Nic se nezměnilo – stejné ubohé vesnice, stejné úzké pruhy zeleně podél řeky, stejná prázdná, vyprahlá planina za nimi, obklopená zachmuřenými útesy jako prsty sevřené kamenné ruky.
Jako kdyby to bylo teprve včera, kdy mé oči spočinuly na této scenérii. Tento dojem byl ještě zesílen tím, že jsem se dívala z paluby dahabíje – ne mé milované Philae, na níž jsem cestovala během své první návštěvy Egypta, ale z ještě větší a přepychověji vybavené plachetní lodi.
Tyto ladné plovoucí domy, kdysi nejpopulárnější cestovní prostředek zámožných turistů, rychle mizely. Cookovy parníky zaplnily řeku, železnice nabízela rychlou, i když nepohodlnou dopravu mezi Káhirou a Luxorem. Dostihl nás duch nového století, a i když moderní vynálezy byly mnohem praktičtější, s lítostí jsem pozorovala ztrátu důstojnosti, pohody a půvabu dahabíjí.
Několik málo tradicionalistů se drželo starých zvyků. Člun reverenda Sayce byl na řece pořád ještě důvěrně známý a také Cyrus dával přednost pohodlí dahabíje, když cestoval do míst, kde se nenacházel dostatek vhodného ubytování. Mezi Káhirou a Luxorem nebyl ve skutečnosti ani jeden čistý, natož pak pohodlný hotel. Návštěvníci, kteří chtěli v Amarně zůstat přes noc, museli tábořit venku, nebo požádat o pohostinství místního vládního úředníka. Jeho dům byl však jen o málo větší a o nic čistší než domy feláhů. Byla jsem tedy nesmírně šťastná, když Cyrus oznámil, že nařídil svému předákovi, aby přivezl jeho dahabíji do Luxoru, abychom na ní mohli cestovat do Amarny.
Už jsem Údolí králů, jak se jeho člun jmenoval, viděla dřív, takže si asi umíte představit moje překvapení, když jsem spatřila novou úžasnou plachetnici, která na nás čekala v přístavu. Byla dvakrát delší než starý člun, zářila čerstvým lakem a na přídi měla zlatým písmem namalované jméno Nefertiti.
„Měl jsem dojem, že je načase, aby Údolí králů odešlo na zasloužený odpočinek,“ řekl Cyrus nedbale, když jsem vyjádřila svůj obdiv. „Doufám, že se vám výzdoba bude líbit, moje milá. Nechal jsem jedno apartmá zařídit podle dámského vkusu v naději, že mi jednoho dne prokážete tu čest a poplujete se mnou.“
Potlačila jsem úsměv, protože jsem pochybovala, že bych byla jedinou dámou, se kterou by se Cyrus chtěl plavit. Byl, jak to kdysi vyjádřil, „znalec ženské krásy v tom nejpočestnějším slova smyslu“. Každá žena by samozřejmě byla nadšena vybavením, jímž tento trochu neotesaný, ale galantní Američan loď zařídil, od krajkami vroubených záclon na širokých oknech až k elegantní šatně vedle koupelny. Všechno bylo v nejlepší kvalitě a odpovídalo vybranému vkusu.
Další hostinské pokoje – člun jich měl osm – byly stejně nádherné. Emerson si mlčky a s opovržením prohlédl ubytování a pak si vybral nejmenší ze všech pokojů.
Přijal tento dopravní prostředek po velkém váhání. Argumenty doktora Wallingforda, který trval na tom, že by si měl ještě několik dní odpočinout, nakonec akceptoval stejně jako Cyrusovy, který se Emersonovi představil coby finanční sponzor letošní sezony.
Emerson si uvědomoval, že má v paměti mezery, náhlé zbělení Abdulláhova předtím prošedivělého vousu bylo dostatečným důkazem. Vyrovnával se s touto potíží, jak jsem mohla očekávat, tím, že ji přehlížel. Avšak musel proto přijímat jako pravdivá určitá tvrzení, o nichž nemohl tvrdit, že jsou falešná. V té době bylo zcela obvyklé, že bohatí jedinci financovali archeologické expedice. Emerson tuto praxi odmítal, ale protože neznal svou vlastní finanční situaci, byl v tomto případě nucen s ní souhlasit.
Doufala jsem snad, že tato pokojná cesta či měsíční světlo na zčeřených vlnách vrátí staré vzpomínky na naši první společnou cestu – cestu, která vyvrcholila v onom romantickém okamžiku, kdy mě Emerson požádal, abych byla jeho? Ne, nedoufala. A bylo to dob…
