PÁTÁ KAPITOLA
„Muži jsou křehká stvoření, to je pravda. Nečeká se od nich, že by prokázali stejnou nezlomnost jako ženy.“
„Ne tak zatraceně starý, aby zapomněl, kde bydlí,“ poznamenal Emerson. „Ta adresa je jasná. U sabilu vlevo.“ Hodil zmačkaný papír na stolek se snídaní. Spadl do džbánku se smetanou. Než jsem jej vytáhla, rozpilo se písmo tak, že se nedalo přečíst.
„Věřím ti,“ řekla jsem a položila jsem rozmočený papír na čistý podšálek. „A nebudu ani tvrdit, že i mladý člověk může mít okamžitý výpadek paměti nebo se splést. Skutečnost, že nesprávné odbočení nás zavedlo do léčky, je důkazem, že špatná adresa byla úmyslná. Udělal jsi někdy něco, čím bys urazil pana McKenzieho?“
„Předpokládám,“ můj manžel se hrozně zamračil, „že se pokoušíš žertovat, Amelie. Ta pozvánka nepochází od něj.“
Na mou otázku neodpověděl. Dalo se předpokládat, že nejspíš při nějaké příležitosti pana McKenzieho urazil, protože existovalo jen málo lidí, které neurazil. Taková reakce se však zdála poněkud přehnaná.
„Jak víš, že nepochází od něho?“
„Nevím to,“ připustil Emerson. „Poslal jsem dnes ráno sluhu, aby se na to zeptal, ale ještě se nevrátil.“
„V každém případě to popře.“
„To je pravda.“ Emerson dumal jako zamyšlená sfinga nad rohlíkem, který si právě mazal máslem. „O McKenziem se vypráví několik podivných příběhů. Jeho věk a časový odstup mu dodaly zdání úctyhodnosti, kterou si vždycky nezasloužil. V mládí se naparoval v tureckých kostýmech – v hedvábných róbách a obrovských turbanech – a i v jiném ohledu se choval jako Turek.“
Věděla jsem, že mluví o ženách. Emerson byl v takových věcech nesmírně stydlivý.
„Vydržoval si harém?“ zeptala jsem se zvědavě.
„No,“ Emerson se zatvářil rozpačitě, „v těch dobách nebylo neobvyklé, že divocí mladí muži přejímali některé zvyky jiných kultur. Dřívější archeologové nebyli příliš zásadoví, pokud šlo o památky, ani pokud se jednalo o jiné věci. Říká se, že McKenzieho sbírka starožitností je…“
„Myslím, že se nikdy neoženil,“ přemítala jsem. „Třeba to nebyly ženy, komu dával přednost. Existuje turecký zvyk…“
„Proboha, Peabodyová!“ rozkřikl se Emerson a zrudl. „Dobře vychovaná žena nemá o takových věcech nic vědět, natož pak o nich mluvit. Já jsem mluvil o McKenzieho sbírce.“
Ale neměla jsem možnost poslechnout si o McKenzieho sbírce. Vstoupil sluha a ohlásil návštěvu.
Pan Vincey a jeho kocour vstoupili společně, kocour s obojkem a na vodítku kráčel vedle svého pána jako… chtěla jsem říct jako dobře cvičený pes, ale v kocourově chování nebylo nic ze servilnosti psa, vypadalo to spíš, jako kdyby on vedl pana Vinceyho na procházku než naopak.
Nabídla jsem panu Vinceymu kávu, kterou přijal, ale když jsem Anubisovi nalila na talířek trochu smetany, přičichl k ní a pak se na mne opovržlivě podíval. Posadil se Vinceymu k nohám a obtočil si ocas kolem předních nohou. Pan Vincey se dlouze omlouval za jeho nezdvořilost.
„Kočky nikdy nejsou nezdvořilé,“ řekla jsem. „Jednají v souladu se svou přirozeností. A většina dospělých koček nemá ráda mléko.“
„Tahle opravdu vypadá jako masožravec,“ dodal Emerson. „Tak, Vinceyi, co pro vás můžeme udělat? Právě jsme se chystali jít ven.“
Pan Vincey vysvětlil, že se jen přišel zeptat, jestli jsem se už vzpamatovala z toho nešťastného dobrodružství. Domyslela jsem si, že mluví o té události na maškarním plese, protože o našem posledním dobrodružství nemohl vědět. Ujistila jsem ho, že se těším dokonalému zdraví. Emerson se začal neklidně ošívat a pan Vincey se po několika dalších zdvořilých výměnách dovtípil. Teprve když vstal a zvedl vodítko, uvědomila jsem si, že kocour na jeho druhém konci není. Obojek byl prázdný.
Pan Vincey se rozhlédl po místnosti. „Kam jen šel? Zdá se, že se rozhodl mě u vás znemožnit, paní Emersonová. Ještě nikdy nic takového neudělal. Jestli prominete…“ Našpulil rty a zapískal.
Kocour rychle vylezl zpod stolku. Vyhnul se Vinceyově natažené ruce, vyskočil mi na klín a začal příst. Bylo jasné, že jakákoli snaha sundat ho by mi poškodi…
