10
Onoho dne bylo horko už po snídani. Pamatuju se na to přesně, protože to vražedné vedro zavinilo všechno, co se nakonec přihodilo. Nad asfaltem se mihotal vzduch. Když jsem jel do města vyměnit olej, byla kovová střecha vozu rozžhavená. Zeny měly na sobě bílé blůzy, šortky a strakaté šaty. Ukazovaly paže a nohy a ňadra. Většina mužů chodila jen v košili. Mnohde zbyly ještě kaluže po nočním dešti. Z louží se pářilo.
Zatímco mechanici v Goethových garážích mazali vůz a vyměňovali olej v motoru a převodovce, odešel jsem do Grupellovy ulice 180 a zazvonil na svou bytnou. Byla to zatrpklá osamělá žena s neupravenými vlasy a hladovýma očima.
„Poslyšte, pane Holdene, teď už toho mám ale dost! Vám nestačí, že neplatíte činži, co? Teď vám mám ještě otvírat, protože jste asi moc nóbl, abyste si odemkl sám!“
Neodpověděl jsem jí, ale zamířil rovnou do svého ošklivého pokojíku, sundal jsem ze skříně starý kufr a sbalil si pár věcí, které mi patřily.
„Co to má znamenat?“ Přišourala se ke mně a založila hubené paže do kostnatých boků. „Snad si nemyslíte, že si můžete jen tak zmizet! To mám běžet pro policii?“
„Dávám výpověď, paní Meiseová. Vypište mi účet do příštího prvního. Všechno, co vám dlužím. Hoďte sebou!“
„Vždyť nemáte ani floka! Chcete jen, abych odsud odešla, a pak vezmete roha!“
Vyndal jsem z kapsy deset padesátimarkových bankovek a strčil jí je pod nos. Vytřeštila na mě oči a odešla. Zavřel jsem kufr. Byl na omak vlhký, protože v tomhle pokoji bylo pořád všechno vlhké.
Byl to tmavý pokoj s výhledem na zeď, z níž opadávala omítka. Peřiny byly neustále vlhké, stejně jako košile ve skříni a všechny mé papíry. Ale byl to laciný pokoj, stál pětatřicet marek, a já jsem v něm vlastně jen přespával. Do postele jsem si lehal v obnošené košili a v ponožkách, protože jsem neměl pyžamo a vlhkost mi vadila.
Bytná se vrátila s účtem. Zaplatil jsem jí. Beze slova si peníze vzala a mlčky zmizela. Položil jsem na stůl klíče, zvedl kufr a opustil pokoj, kde jsem čtyři měsíce svého života přespával a kde mě často pronásledovala noční můra.
V garážích už byli s autem hotovi. Natankoval jsem plnou nádrž a hodil ošoupaný kufr na zadní sedadlo. Na červené kůži vypadal zvlášť šeredně. „Můžu si zatelefonovat?“ zeptal jsem se muže u čerpadla. Ukázal bradou na skleněnou kabinu vedle čerpacích stojanů. Byl tam telefon. Zavolal jsem Juliu Brummerovi do kanceláře, dal mi své číslo. Zatímco jsem čekal na spojení, vystoupil mi na čele pot. Ve skleněné kabině bylo horko jako v parní lázni.
„Holden?“
„Ano, pane Brummere. Jsem hotový.“
„Dobře.“ Znělo to věcně jako vždy. „Mám tu ještě asi dvě hodiny co dělat. Pak se pro mě zastavte, teď jeďte domů. Ať mi sluha sbalí kufr.“
„Ano.“
„Znáte Stadlerovo květinářství na Královské aleji?“
„Ne. Ale najdu ho, pane Brummere.“
Ve stínu garáží si hrálo pár dětí. Měly na sobě plavky. Jeden klučina stříkal na ostatní z hadice. Smály se a křičely jedno přes druhé, poskakovaly a hrály si. „Zajeďte tam pro květiny, které jsem objednal. Jsou pro moji ženu. Odvezte je do nemocnice.“
„Ano, pane Brummere.“
Ano, pane Brummere. Ne, pane Brummere. Hned, pane Brummere. Jak rychle jsem přijal ten tón, jak rychle jsem si na něj zvykl. Ano, pane poručíku. Ne, pane poručíku. Hned, pane poručíku. Tehdy mi to nevadilo, a nevadilo mi to ani dnes. V Brummerově domě mám pokoj a postel, která určitě nebude vlhká. V kapse mám peníze, mám práci a šéfa, který se na nic neptá.
Ne, pane Brummere. Ano, pane Brummere. Hned, pane Brummere. No a? Ve válce se kromě toho ještě střílelo.
„Jak je to s účtem?“ zeptal jsem se pumpaře.
„Posíláme ho panu Brummerovi jednou za měsíc.“
„Fajn,“ řekl jsem a sedl si za volant. Když jsem zapnul motor, rozběhl se ventilátor. Autem, jež tiše vyjelo na ulici, proudil vzduch. Až se prý vrátíme z východní zóny, slíbil mi Brummer, dostanu fešáckou uniformu ušitou na míru u fešáckého krejčího.
Uniforma je uniforma.
Ano, pane poručíku. Ano, pane Brummere. Měl jsem práci. Měl jsem klid. Nikdo se …
