EPILOG
1
Dva dny po Juliu Mariu Brummerovi pošel jeho pes. Dověděl jsem se to od kriminálního komisaře Kehlmanna. Stará Puppele byla mrtvá. Měla krásnou smrt, krásnější než její pán: prostě usnula. Pochovali ji v Baden-Badenu, v parku onoho hotelu. Mrtvolu Julia Marii Brummera převezli do Düsseldorfu poté, co ji soudní lékař dovolil pohřbít.
Při prvních výsleších na Zemském policejním komisařství v Baden-Badenu jsem se taky dověděl, jak Brummer zemřel. Pracoval v ložnici svého apartmá. Nina odešla s detektivem Elfinem. Detektiv Jung seděl vedle v Brummerově salónu a vykládal si pasiáns. Pak zaslechl Brummerovo zasténání a tupý úder. Rozběhl se do ložnice. Brummer ležel zhroucený u postele. Měl těžký srdeční záchvat. Jung mu rozepnul košili, spatřil zlatou plaketu s nápisem a učinil, oč nápis žádal. Vyndal z Brummerovy kapsy novou, ještě zavřenou krabičku srdečního preparátu v měkkých červených želatinových kapslích, jednu z nich natrhl nehtem a vložil Brummerovi do úst. Okamžitě ucítil silný zápach kyanovodíku. Zděšený Jung pochopil, co Brummer polyká, ale bylo už pozdě. Těžkým tělem projela strašlivá křeč. Pak Brummer zemřel.
„Kdy jste ty kapsle zaměnil?“ zeptal se mě Kehlmann. Seděl jsem opět v jeho příjemné kanceláři s kobercem a loveckým výjevem na stěně, ale tentokrát ne jako svobodný člověk, který přišel učinit oznámení, tentokrát jsem byl podezřelý z vraždy a strážmistr mě přivedl z cely.
„Já jsem pana Brummera nezavraždil.“
„Kde jste vzal ten jed?“
„Nikdy jsem žádný jed neměl.“
„Tak vy se nepřiznáte?“
„Nemám se k čemu přiznat.“
„Myslím, že se můžete přiznat k mnoha věcem.“
„Ale ne k vraždě! Já jsem Brummera nezavraždil! Já jsem to nebyl! Já jsem to nebyl!“
Kehlmann vstal a odešel do vedlejší místnosti, a když se vrátil, polilo mě horko. Komisař přinesl laciný kufr, který jsem ukrýval v úschovně zavazadel na düsseldorfském hlavním nádraží. Položil ho na stůl a otevřel. Byly v něm oba obleky, kravaty, bílá slepecká hůl, černé brýle.
„Znáte tyhle věci?“
„Ne.“
„Nepatří vám?“
„Ne.“
„Po vašem zatčení jsme prohledali váš pokoj v hotelu Glockenspiel. Našli jsme tam vaše zápisky a modrý lísteček z úschovny. Na ten lísteček jsme dostali na düsseldorfském hlavním nádraží tenhle kufr. Ale ten kufr vám nepatří.“
Lísteček z úschovny… Ovšemže bych ho zničil, spálil, ale až později, až bych Brummera opravdu zavraždil. Nemohl jsem čekat, že mě někdo předejde. Nemohl jsem tušit, že mě zatknou předtím, než spáchám svůj zločin. Lísteček…
„Lhal jsem. Je to můj kufr.“
„To znamená, že jste hrál svého dvojníka?“
„Ano… ano…“
„To znamená, že jste lhal také, když jste za mnou přišel 7. dubna a učinil oznámení?“
„Ano, tedy…“
„Proč jste si chtěl vytvořit dvojníka?“
„Abych měl alibi…“
„Až bude Brummer zavražděný?“
„Ne… ano…“
„Takže jste ho chtěl zavraždit!“
„Ne… tedy, ano… ale nezavraždil jsem ho! Někdo mě předešel.“
„Už zase lžete.“
„Mluvím pravdu! Věřte mi! Všechno vám povím…“
„Můžete to povědět doktoru Loftingovi,“ prohlásil Kehlmann chladně.
„Loftingovi –jak to?“
„Dnes na vás bude uvalena řádná vyšetřovací vazba. Požádala o ni düsseldorfská prokuratura.“
