30
Doma šla Nina do svého pokoje a já jsem namířil do kuchyně, kde Míla opět pekla pro pana Brummera jablkový závin. Sledoval jsem ji přitom a slyšel jsem, jak čas od času cinká zvonek telefonu. Cinkl pokaždé, když Nina ve svém pokoji zvedla sluchátko, aby vytočila nové číslo.
„Ta moje Ninočka se ale natelefonuje!“ řekla Míla s láskou a s láskou kladla do formy na tenké těsto plátky jablek. „Bude to asi kvůli té tiskové konferenci dneska večer. Slyšela jsem v rádiu, ve zprávách v pět hodin, že nastane senzační obrat, jemináčku! Co jsem vám říkala, pane Holdene, o milostpána se bát nemusíme! Nakonec vždycky zvítězí dobro!“
Odešel jsem do svého pokoje, natáhl se na postel a přemýšlel o mnoha věcech. V osm hodin jsem s Mílou v kuchyni povečeřel. Zvonek telefonu pořád ještě cinkal. Jednou zazvonil doopravdy. Ninin hlas zněl velmi unaveně.
„Nechoďte prosím ještě spát, pane Holdene, možná že vás budu potřebovat.“
A tak jsem s Mílou hrál kanastu, a protože jsme hráli jen dva, museli jsme oba držet hrozně moc karet a já jsem uvažoval o spoustě věcí a prohrával. V deset hodin jsme si poslechli večerní zprávy. O tiskové konferenci neřekl hlasatel ani slovo.
„Ještě nic nevědí,“ prohlásila Míla. „Dáme si novou partičku, pane Holdene?“
„Ne,“ řekl jsem, „musím trochu na vzduch, nebo usnu.“
V parku bylo velmi teplo. U jezírka kvákaly žáby. Nebe bylo teď jasné, viděl jsem hvězdy. Chodil jsem sem tam po štěrkové cestě mezi vilou a ulicí a kouřil. Vzduch byl po bouřce velmi čistý, dýchal jsem zhluboka a pociťoval klid. Podobně jsem se cítil, když nade mnou vynesli rozsudek, když bylo konečně všechno jasné.
Teď je taky všechno jasné, myslel jsem si. Vrátil jsem se do vily a vyšel jsem po vrzajících schodech do prvního poschodí, kolem Brueghelových sedláků, Fragonardových stromů a Tintorettovy Zuzany. Nina seděla u stolu u okna, hlavu opřenou o ruce. Telefon stál před ní. V pokoji svítila všechna světla, bílozlatý nábytek zářil.
Nina měla na sobě sukni pískové barvy a matně žlutý svetr. Obličej měla nenalíčený, rty šedivé, pod očima černé kruhy.
„Co chcete, pane Holdene?“
„Prosím, abyste mou otázku nepovažovala za neomalenou. Podařilo se vám sehnat ty peníze?“
„Čtyři tisíce marek. Na jednu odpověď ještě čekám. Ale je teprve půl jedenácté.“ Pokračovala: „Můžu se ptát jen přítelkyň, nikoli mužů. Je to hodně velká částka. Přítelkyně se opravdu snaží, ale kdo má tolik peněz? Možná…“
Zazvonil telefon.
Nina ho rychle zvedla. „Ano, Elli?“ naslouchala. „To se nedá nic dělat. –Proboha, o tom jsem přesvědčená. –Rozhodně ti děkuju za dobrou vůli. –Prosím? Ale ne, tak důležité to zase není! Měj se dobře!“ Zavěsila. „Pořád jen čtyři tisíce.“
Jedno okno bylo otevřené, u jezírka kvákaly žáby, kvákaly velmi hlasitě, noční vítr si pohrával se záclonami a já jsem viděl všechno velmi zřetelně zlaté lístky růží na tapetě, Nininy malé uši pod zlatými vlasy, černou tečku na její levé tváři, když jsem prohlásil: „Zbytek mám já.“
Nina zavrtěla hlavou.
„Ale ano,“ řekl jsem. „Musíte teď myslet na sebe.“
„Jsou to vaše peníze.“
„Dostal jsem je za špinavou věc. Proč bych je zase za špinavou věc nevydal?“ Nina mlčela.
Řekl jsem: „Miluju vás. Nechci, aby se vám něco stalo.“
„Jak mě můžete milovat po všem… po všem, co jsem udělala?“
„To nevím sám,“ odpověděl jsem. „Ale miluju vás.“
Nina přistoupila k otevřenému oknu a otočila se ke mně zády.
„Nejdřív jsem doufala, že přijdete, pane Holdene, to přiznávám. Ze strachu ztratí člověk zábrany i morálku, že ano? Myslela jsem… že za to budete něco žádat…“
„A dala byste mi to?“
„Ano,“ řekla prostě. „Protože pak by to byl obchod a já bych věděla, že mě nemilujete.“
„Ale já nic nežádám.“
„To znamená, že žádáte mnohem víc.“
„Žádal bych,“ namítl jsem, „kdyby se něco takového dalo žádat. Jak se věci mají, můžu v to jen doufat.“
Otočila se, oči měla zase velmi tmavé:
„Ne,“ řekla. „Nemůžu si ty peníze od vás vzít.“
