20
Inej
Inej se zakroutila a vyškubla ze spárů toho, kdo ji držel za krkem. Zachytila se rukama, aby se nezřítila dolů. Nohama nahmatala úchytku na střeše sila, prudce se vyhoupla nahoru a posunula se od otevřeného otvoru. Vyhoupla se na nohy, nože, svou smrtící zbraň, dávno vytažené z pouzdra.
Její mysl si tak docela nedokázala poskládat dohromady, co viděly její oči. Na střeše sila před ní stála dívka, zářící jako socha vyřezaná ze slonoviny a jantaru. Byla oblečená do smetanově bílé halenky a kalhot téže barvy s koženými lampasy a zlatými výšivkami. Kaštanově hnědé vlasy spletené do hustého copu se jí leskly, jako by byly posázeny drahokamy. Byla vysoká a štíhlá, tak o rok dva starší než Inej.
První, co Inej napadlo, bylo, že je to khurguud, voják, na které Nina s ostatními narazila na Západním nábřeží, jenže tahle holka nevypadala ani trochu jako Suhanka.
„Zdravíčko, Moro,“ pozdravila ji dívka.
„My se známe?“
„Jsem Dunjaša, Bílé ostří. Vycvičili mě svatí z Ahmratu a jsem největší zabiják své doby.“
„Nic mi to neříká.“
„Jsem tu nová,“ připustila, „ale slyšela jsem, že ty jsi v těchhle zaplivaných ulicích legenda. Přísahám, že jsem myslela, že budeš... vyšší.“
„O co jde?“ zeptala se Inej způsobem, kterým se v Kerchu obvykle začínají všechny schůzky; dvacet pater nad zemí to, pravda, znělo trochu nepatřičně.
Dunjaša se usmála. Naučeným úsměvem, který Inej připomněl úsměvy, kterými dívky vítají zákazníky v pozlacené hale Zvěřince. „Hrubé město, hrubé přivítání.“ Ledabyle mávla rukou, jako by se tím jediným gestem chtěla vysmát celému Ketterdamu a zavrhnout ho. „Přivádí mě sem osud.“
„A taky ti za to platí?“ nespouštěla z ní Inej oči. Rozhodně si nemyslela, že tahle jantarová holka ze slonoviny za ní vyšplhala nahoru na silo jen kvůli tomu, aby se s ní spřátelila. Je vyšší, díky tomu v boji dosáhne dál, na druhou stranu bude mít horší rovnováhu. Najal si ji Van Eck? A jestli ano, poslal taky někoho na Ninu? Zašilhala dolů, ale v hlubokém stínu sila neviděla vůbec nic. „Pro koho pracuješ?“
Dunjaše se v rukou objevily nože, jejich ostří se v měsíčním svitu blýskala. „Smrt je naším posláním,“ prohlásila, „posvátným.“
V očích jí dychtivě zajiskřilo, byla to první skutečná známka života, kterou v ní Inej zahlédla. Hned nato zaútočila.
Inej zaskočila dívčina rychlost. Dunjaša se pohybovala rychlostí světla, jako by sama byla nůž protínající tmu, její dýky sekaly v dokonalém tandemu doleva, doprava. Inej nechala jednat své tělo. Spíš instinktivně uhýbala ze strany na stranu a ustupovala před divokou sokyní. Dávala pozor, aby se vyhnula okraji sila. Naznačila pohyb doleva, a vzápětí proklouzla kolem Dunjaši zprava. Podařil se jí první výpad.
Dunjaša se hbitě otočila a snadno se útoku vyhnula. Jako by ani nic nevážila, byla jako sluneční paprsky ozařující hladinu jezera. Inej ještě nikdy nikoho neviděla bojovat podobným způsobem. Jako by tančila na hudbu, kterou slyšela jen ona sama.
„Bojíš se, Moro?“ Dunjašin nůž projel Inejiným rukávem. Palčivé bodnutí zabolelo jako švihnutí bičem. Nešlo to hluboko, uklidňovala se. Jen jestli ten nůž nebyl otrávený. „Myslím, že se bojíš. Nemůžeš se bát smrti a být jejím poslem.“
Je ta holka šílená? Nebo prostě jen žvaní? Inej uskakovala dozadu, pohybovala se podél střechy.
„Já jsem se narodila beze strachu,“ pokračovala Dunjaša a šťastně se při tom usmívala. „Rodiče si mysleli, že se utopím, protože už jako batole jsem s radostí skákala do vody.“
„Spíš se měli bát, že se umluvíš k smrti.“
Její sokyně vyrazila dopředu s novou vervou a Inej blesklo hlavou, že si s ní zatím jen hrála, aby poznala Inejiny přednosti a slabiny, než se na ni vrhne doopravdy. Obě provedly pár vzájemných výpadů, jenže Dunjaša byla čerstvá, zatímco Inej na sobě cítila všechna zranění, bolesti a zkoušky uplynulého měsíce - bodnou ránu nožem, která ji málem stála život, výstup spalovací šachtou, dlouhé dny, kdy ležela svázaná v zajetí.
„Musím přiznat, že jsem zklamaná,“ konverzovala dál Dunjaša, za…
