Prohnilé město (Leigh Bardugová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

26
Kaz

Kaz seděl v křesle, snad hodiny odpovídal na jejich otázky a nechával kousky plánu zapadávat do sebe. V hlavě měl konečnou podobu svého plánu, jednotlivé kroky, které k němu vedou, jakož i nekonečné množství věcí, jež se mohou pokazit nebo předem prozradit. Byl to šíleně drzý plán - a přesně takoví musejí být, pokud chtějí uspět.

Johannus Rietveld. Řekl jim svým způsobem pravdu. Johannus Rietveld nikdy neexistoval. Kaz z Jordieho prostředního jména a jejich společného příjmení vytvořil už před lety falešnou identitu neexistujícího statkáře.

Vlastně tak docela nevěděl, k čemu koupil farmu, na které vyrostl, ani proč uzavírá obchody a pořizuje majetek na jméno Rietveld. Měl být Johannus Rietveld jeho Jakobem Hertzoonem? Důvěryhodnou osobou, kterou si stejně jako Pekka Rollins vymyslel, aby mohl lépe podvádět naivní lidi z venkova? Nebo tak chtěl po svém způsobu vzkřísit rodinu, kterou dávno ztratil?

A záleželo na tom? Johannus Rietveld existuje na papíře a v bankovních záznamech a Colm Fahey se dokonale hodí k tomu, aby sehrál jeho roli.

Když se konečně rozešli, kávu měl dávno vystydlou a bylo skoro poledne. Do oken se dralo prudké denní světlo, a ostatní si šli lehnout, aby zkusili aspoň na pár hodin usnout. On nemohl. Nepřestaneme. Tělo ho bolelo vyčerpáním. V noze mu přestalo cukat, teď mu z ní už vystřelovala ostrá bolest.

Věděl, že je to proklatá hloupost, že se z Bydla už vůbec nemusí vrátit. Kaz celý život uskakoval a kličkoval. Proč jít přímo k problému, když jde vymyslet způsob, jak ho obejít? Na všechno se dalo jít od lesa a on byl mistr úskoků. A teď se proti svým zvyklostem chystá do toho obout těžkopádně jako vůl zapřažený do pluhu. Je dost pravděpodobné, že ho do krve zmlátí a přes celý Barrel dovlečou Rollinsovi před dveře. Jenže oni padli do pasti a jestli si musí ukousat tlapu, aby ostatní zachránil, pak to udělá.

Nejdřív musí najít Inej. Byla v přepychové koupelně hotelového pokoje zařízené v bílo zlatých barvách. Seděla na nízkém toaletním stolku a z ručníků si stříhala nové obvazy.

Prošel kolem ní, sundal si kabát a hodil ho do umyvadla vedle vany. „Potřebuju, abys mi pomohla vymyslet, jak se nejlíp dostanu odsud do Bydla.“

„Jdu s tebou.“

„Víš, že tohle musím zařídit sám,“ odpověděl. „Budou mě chtít zasáhnout na slabým místě, Moro.“ Otočil kohoutkem, ozvalo se skřípavé zachrčení a začala téct voda. Až se jednou bude válet v penězích, nechá do Bydla zavést tekoucí horkou vodu. „Jenže tam nemůžu jít po ulici.“

„Neměl bys tam chodit vůbec.“

Sundal si rukavice a ponořil ruce do vody, pak si omyl obličej a vetřel vodu do vlasů. „Řekni mi, jak se tam nejlíp dostanu, nebo si budu muset najít cestu sám.“

Mnohem radši by šel po ulici, než se šplhal po střechách. K čertu, nejradši by tam dojel v kočáře s čtyřspřežím. Jenže kdyby šel teď po svých, chytli by ho dřív, než by se k Bydlu vůbec přiblížil. Navíc jestli má tohle vyjít, potřebuje přijít seshora.

Zašátral v kapse a vytáhl turistickou mapu Ketterdamu, kterou našel v hotelovém apartmá. Nebyla zdaleka tak podrobná, jak by potřeboval, jenže jeho mapy zůstaly na ostrově.

Rozložili plán města vedle umyvadla a sklonili se nad ním. Inej přejela prstem čáru naznačující cestu po střechách a ukázala mu nejlepší místa, kde se dají překročit kanály.

Na jeden bod zaťukala prstem. „Tudy je to kratší, ale hodně strmé.“

„Radši půjdu delší cestou,“ rozhodl se okamžitě Kaz. Potřeboval přijít nepozorovaně a vyhnout se rvačkám, nestál o to zřítit se dolů a zabít se.

Nakonec spokojeně přejel celou cestu očima, aby si ji uložil do paměti, nato mapu schoval a vytáhl jiný kus papíru. Byla na něm světle zelená pečeť Gemmensbanky. Lejstro jí podal.

„Co to je?“ nechápavě přejížděla očima po stránce. „Není to...“ Dotýkala se konečky prstů slov, jako by měla strach, že zmizí. „Moje smlouva,“ špitla.

„Nechci, abys patřila Peru Haskellovi. Nebo mně.“ Další polopravda. Snad tisíckrát se v duchu zaobíral tím, jak by ji k sobě připoutal, vymýšlel plány, jak by ji udržel v tomhle městě. Jenže dluhy ji už dlouhou dobu tížily a závazky svazovaly - a stejně bude pro oba lepší, když odjede pryč.

„Jak jsi to dokázal?“ vydechla. „Tolik peněz -“

„Je to hotovo.“ Prodal všechen majetek, co měl, padly na to všechny jeho úspory, do posledního centu.

Přitiskla si obálku na prsa, přímo nad srdce. „Nevím, co říct. Nevím, jak ti za to poděkovat.“

„Sulijci mají pro takovou příležitost určitě spoustu pořekadel, ne?“

„Na tohle žádná slova nestačí.“

„Když skončím na šibenici, můžeš nad mojí mrtvolou pronést něco dojemnýho,“ řekl. „Čekej do šesti. Když se nevrátím, pokus se nějak dostat všechny z města.“

„Kazi -“

„Ve zdi za Vraním klubem je vybledlá cihla. Za ní najdeš dvacet tisíc kruge. Není to moc, ale na uplacení pár policajtů z městský hlídky by to mělo stačit.“ Věděl, že jejich šance budou mizivé a že je to jeho chyba. „Kdybys šla sama, měla bys větší šanci se zachránit - úplně nejlepší by bylo, kdybys vyrazila hned.“

Inej přimhouřila oči. „Budu dělat, že jsem to neslyšela. Jsou to moji kamarádi. Nikam nejdu.“

„Vyprávěj mi o Dunjaše,“ radši změnil téma.

„Měla moc dobré zbraně.“ Inej sebrala z toaletního stolku nůžky a začala rozstříhávat další ručník na obvazy. „Napadlo mě, že je mým stínem.“

„Dost bytelný stín, když dokáže házet nože.“

„Sulijci věří, že když člověk udělá nějakou špatnost, živí tím svůj stín.

S každým dalším hříchem je jeho stín silnější, až nakonec člověka úplně ovládne.“

„Kdyby to byla pravda, můj stín by uvrhl Ketterdam do věčné tmy.“ „Možná,“ stočila k němu Inej své tmavé oči. „Nebo jsi ty něčí stín.“ „Myslíš Pekkův.“

„Co se stane, když se ti podaří dostat zpátky z Bydla? Když dražba dopadne, jak si představuješ, a my vyhrajeme?“

„Pak dostaneš svoji loď a budeš mít budoucnost, kterou chceš.“

„A ty?“

„Budu řádit jako černá ruka, dokud mi nedojde štěstí. Ze svojí kořisti vybuduju impérium.“

„A potom?“

„Kdo ví? Možná to všechno spálím na prach.“

„Tímhle se lišíš od Rollinse? Ze po tobě nic nezůstane?“

„Nejsem Pekka Rollins ani jeho stín. Neprodávám holky do bordelů. Neokrádám bezbranný děti o peníze.“

„Podívej se někdy do herny ve Vraním klubu, Kazi.“ Její hlas byl jemný, vyrovnaný - tak proč měl pocit, že by nejradši do něčeho praštil? „Vzpomeň si na všechny krádeže a hazard a čachry, které máš na svědomí. Všichni ti muži a všechny ty ženy dostali, co si zasloužili? Patřilo jim, žes je okradl?“ „V životě člověk nedostane vždycky to, co si zaslouží, Inej. Kdyby to tak bylo -“

„Dostal tvůj bratr, co si zasloužil?“

„Ne. “ Vyhrkl, ale znělo to prázdně.

Proč oslovil Jespera bratrovým jménem? Když se díval do minulosti, viděl Jordieho očima malého kluka, kterým tenkrát byl: pamatoval si ho jako statečného, oslňujícího, neomylného, jako rytíře přemoženého drakem v šatech obchodníka. Jak by ho asi viděl dneska? Jako kavku? Jako dalšího hloupého hňupa, který hledá zkratku? Opřel se rukama o kraj umyvadla. Hněv ho přešel. Už byl jen hrozně unavený. „Byli jsme blázni.“

„Byli jste děti. Copak jste neměli nikoho, kdo by vás chránil?“

„A tys měla někoho, kdo by tě chránil?“

„Mámu. Tátu. Udělali by cokoliv, aby mě před těmi lidmi zachránili.“

„A otrokáři by je sejmuli.“

„Pak jsem nejspíš měla štěstí, že jsem se na něco takového nemusela dívat.“

Jak se pořád ještě může dívat na svět takhle? „Ve čtrnácti tě prodali do bordelu a ty to považuješ za štěstí?“

„Naši mě milovali. Milovali mě. O tom jsem přesvědčená.“ V zrcadle viděl, jak jde k němu blíž. Černé vlasy jako inkoustová skvrna na bíle vykachlíčkované zdi. Zastavila se za ním. „Ty mě chráníš, Kazi.“

„Ty zakrvácené obvazy svědčí spíš o opaku.“

Podívala se dolů. Rudý květ krve se propíjel do ručníku, jímž měla ovázané rameno. Nemotorně zatáhla za jeho konec. „Musím říct Nině, aby mi to opravila.“

Nechtěl to říct. Chtěl ji nechat jít. „Můžu ti pomoct.“

V zrcadle po něm střelila pohledem, nedůvěřivě, jako by odhadovala protivníka. Můžu ti pomoct. To bylo vůbec to první, co mu tenkrát řekla, když se k němu zahalená ve fialovém hedvábí s očima podmalovanýma černými stíny v hale Zvěřince přitočila. Pomohla mu. A skoro ho zničila. Možná by ji měl nechat, aby ho dorazila.

Kohoutek kapal, vnímal nepravidelný rytmus vody dopadající na umyvadlo. Nevěděl, co jí chce vlastně říct. Řekni jí, ať vypadne, našeptával mu hlas uvnitř. Nenech ji odejít.

Inej mlčela. Beze slova sebrala z toaletního stolku nůžky a nastříhané obvazy a položila je vedle umyvadla. Pak se dlaněmi opřela o stolek a s přirozenou lehkostí se vytáhla nahoru a uvelebila se tam.

Dívali se teď jeden druhému přímo do očí. Udělal krok k ní a zůstal stát, neschopný dalšího pohybu. Tohle neměl dělat. Měl pocit, že ji od něj nedělí vůbec nic. Měl pocit, že je na míle vzdálená.

Natáhla se pro nůžky - ladným pohybem jako vždycky, dívka pod vodou - a podala mu je rukojetí dopředu. Cítil z nich v rukou chlad, ten pevný, nepoddajný kov ho uklidňoval. Vkročil mezi její roztažená kolena.

„Kde začneme?“ zeptala se. Pára stoupající z umyvadla jí zkroutila pramínky vlasů podél tváře.

Vážně to bude dělat?

Kývl směrem k jejímu pravému předloktí, svému hlasu nedůvěřoval. Rukavice položené na druhé straně umyvadla se bezvládně černaly na zlatých žilkách běloskvoucího mramoru. Připadaly mu jako dvě mrtvá zvířata.

Upnul pozornost k nůžkám, studený kov v rukou, žádný kontakt s kůží. Jestli se mu budou klepat ruce, nedokáže to.

Zvládnu to, ujišťoval se. Vždyť je to jako namířit na někoho zbraň. Násilí je tak snadné.

Opatrně vsunul ostří nůžek pod obvaz na její ruce. Ručník byl tlustší než obyčejná gáza, nůžky však byly naštěstí ostré. Jediným stříhnutím obvaz povolil a odhalil hlubokou bodnou ránu. Odhodil látku na stranou.

Vzal čistý pruh ručníku a zůstal stát, sbíral odvahu.

Zvedla paži. Opatrně jí obtočil čistý kus látky kolem předloktí. Klouby se otřel o její kůži a jako blesk jím projelo mrazení, jež ho dočista paralyzovalo a přibilo k zemi.

Srdce by mu nemělo takhle tlouct. Možná do Bydla ani nedojde. Možná ho to zabije. Silou vůle přiměl ruce k pohybu, obmotal obvaz, jednou, podruhé. A bylo to.

Kaz se nadechl. Věděl, že by jí teď měl vyměnit obvaz na rameni, ale na to se rozhodně necítil, a tak hlavou kývl na levou ruku. Obvaz na téhle ruce byl čistý a neporušený, ona však neřekla ani slovo, jen mlčky nastavila ruku.

Tentokrát to bylo o něco snazší. Pracoval pomalu a metodicky - nůžky, obvaz, meditace. Jenže pak s tím byl hotov.

Nic neříkali, zachyceni ve víru ticha, nedotýkali se navzájem, on uvězněný mezi jejími koleny. Inejiny oči - velké a tmavé - ztracené planety, černé měsíce.

Obvaz na rameni měla dvakrát obtočený pod rukou a utažený těsně u kloubu. Trochu se naklonil, ale stál ve špatném úhlu. Nemohl nůžky jen tak nacpat pod ručník. Potřeboval látku na kraji trochu nadzvednout.

Ne. V místnosti bylo moc světla. Jako by mu hruď sevřeli do svěráku. Přestaň.

Spojil dva prsty. Vnořil je pod obvaz.

Všechno se v něm odporem vzpíralo. Na nohách cítil chlad studené vody. Tělo mu dávno ztuhlo, přesto pod rukama cítil vlhkou, poddajnou hmotu bratrova tlejícího těla. Škoda, že to sežere člověka celého. Topil se v něm. Topil se v ketterdamském přístavu. Měl mžitky před očima.

„Pro mě to taky není snadný.“ Její hlas, tichý a pevný, hlas, jenž ho už jednou vyvedl z pekla. „Ještě teď - nějaký kluk se na mě na ulici usměje nebo mi Jesper položí ruku kolem pasu a já mám pocit, že zmizím.“ Místnost se naklonila. Držel se jejího hlasu jako záchranného kruhu. „Děsím se, že na ulici potkám některého jejího - některého svého - zákazníka. Dlouhou dobu jsem měla pocit, že je vidím všude. Ale někdy si říkám, že to, co mi udělali, nebylo to nejhorší.“

Kazův zrak se znovu zaostřil. Voda ustoupila. Stál v koupelně hotelového pokoje. Prsty měl přitisknuté k Inejinu rameni. Pod její kůží cítil pevné svaly. Na krku, v jemném dolíčku pod bradou, jí divoce pulsovala krev. Všiml si, že zavřela oči. Černé řasy jí nehnutě zdobily tvář. Jako by jeho třas chtěla vyrovnat svým klidem. Věděl, že by měl něco říct, jeho ústa však nebyla schopna slova.

„Tante Heleen na nás nebyla vždycky jen zlá,“ vyprávěla dál Inej. „Někdy nás k sobě přitiskla, objala, jenže jindy nás třeba do krve štípla. Nikdy jsme nevěděli, jestli máme čekat pusu nebo políček. Jeden den jsem byla její nejmilejší holka a druhý den si mě zavolala do kanceláře a křičela, že mě prodá prvnímu chlapovi, co potká na ulici. Žadonila jsem, aby to nedělala.“

Z Inej se vydral tichý vzdech, skoro to připomínalo smích. „Když mě Nina poprvé objala, cukla jsem sebou.“ Otevřela oči. Neuhnula před jeho pohledem. Slyšel kapat kohoutek, viděl zakroucené pramínky vlasů, které se jí neposlušně vysmekly z copu na zádech. „Pokračuj dál,“ promluvila tiše, jako by ho prosila, aby jí dovyprávěl nějaký příběh.

Nevěděl, jestli to dokáže. Ale když mohla do ticha téhle vykachlíčkované místnosti vyslovit něco takového, měl by se o to k čertu aspoň pokusit.

Opatrně vzal nůžky do ruky. Nadzdvihl obvaz, aby vytvořil skulinu a vyhnul se kontaktu s její kůží; ucítil úlevu i lítost zároveň. Prostříhával se obvazem. Na prstech jako v horečce cítil její teplo.

Rozstřižený obvaz spadl.

Do pravé ruku vzal další dlouhý pruh ručníku. Musel se naklonit, aby jí mohl ránu obvázat. Byl teď docela blízko. Vnímal záhyby jejího ušního lalůčku, vlasy zastrčené za ním, překotný tep na jejím hrdle. Žije, žije, žije.

Pro mě to taky není snadné.

Znovu ji obvázal. Letmé dotyky. Nevyhnutelné. Rameno, klíční kost, koleno. Voda kolem něj začala stoupat.

Zavázal uzel. Ustup zpátky. Neustoupil. Stál tam jako přimrazený, slyšel svůj i její dech, rytmus jejich těl v prázdné místnosti.

Cítil nevolnost, nutkání utéct pryč a chuť ještě na něco docela jiného. Kaz se domníval, že s jazykem utrpení je důvěrně obeznámený, ale tahle bolest byla nová. Bolelo ho stát tu tak blízko jejímu objetí. Pro mě to taky není snadné. Po tom všem, co musela vydržet, je on tím slabým. Ona však nikdy nebude vědět, jaké to je stát a dívat se, jak si ji Nina přitahuje k sobě blíž, jak se do ní Jesper zavěšuje, jaké to je trčet ve dveřích nebo se opírat o zeď a přitom vědět, že se k ní nikdy nebude moct přiblížit. Ale teď jsem tu, pomyslel si s divokou odhodlaností. Nesl ji v náručí, bojoval po jejím boku, celé noci trávil vedle ní, když oba v leže na břiše koukali do dalekohledu a pozorovali továrny nebo domy bohatých obchodníků. Tohle bylo něco úplně jiného. Dělalo se mu zle a byl vyděšený, po těle mu stékaly čůrky potu, ale byl tu. Sledoval její puls, neklamnou známku živého srdce, jež tlouklo ve stejně úzkostném rytmu jako jeho vlastní. Vnímal vlhkou křivku její šíje, lesklou hnědou kůži. Chtěl... Chtěl.

Dřív, než si stihl uvědomit, co vlastně zamýšlí, sklonil hlavu. S jemným hlesnutím zatajila dech. Zastavil rty nad teplou prohlubní mezi ramenem a šíjí. Čekal. Řekni, ať toho nechám. Odstrč mě.

Vydechla. „Pokračuj,“ řekla znovu. Dokonči ten příběh.

Nepatrný pohyb a rty se jí otřel o kůži - teplou, hladkou, orosenou vlhkem. Projela jím touha, tisíce dlouho střádaných obrazů, jenž si sotva kdy dovolil představit - vodopád jejích černých vlasů se vysmekl z copu, ruka mu sklouzla do nížin jejího pružného pasu, rozevřela rty, šeptala jeho jméno.

Všechno to měl a rázem to bylo pryč. Tonul v přístavu. Její údy byly údy mrtvých těl. Její oči na něj mrtvolně zíraly. Znechucení a touha se v jeho útrobách zauzlovaly do sebe.

Zakymácel se dozadu a do nohy mu vystřelila prudká bolest. Ústa mu hořela. Místnost se houpala. Opřel se o zeď a ztěžka lapal po dechu. Inej byla v tu ránu na nohou, s ustaraným obličejem běžela k němu. Zvedl ruku, aby ji zastavil.

„Ne.“

Zastavila se uprostřed vykachlíčkované podlahy, orámovaná bílou a zlatou vypadala jako pozlacená ikona. „Co se ti stalo, Kazi? Co se stalo s tvým bratrem?“

„Na tom nesejde.“

V"

„Řekni mi to. Prosím.“

Řekni jí to, nabádal ho hlas uvnitř. Všechno jí řekni. Jenže nevěděl, kde a jak by měl vlastně začít. A proč by měl? Aby ho zprostila viny? Nestál o její lítost. Nepotřeboval se ospravedlňovat, potřeboval jen najít způsob, jak ji nechat jít.

„Zajímá tě, co mi Pekka Rollins udělal?“ zavrčel a jeho drsný hlas ve vykachlíčkované koupelně nepříjemně duněl. „A co kdybych ti radši řekl, co jsem udělal s tou ženskou, která se vydávala za jeho manželku? Nebo s tou holkou, co lhala, že je jeho dcera? Nebo chceš vyprávět, jak dopadl kluk, který nás na svoje mechanické psíky nalákal do pasti? To si poslechni, to stojí za to. Jmenoval se Filip. Našel jsem ho, když hrál skořápky na Kelstraat. Dva dny jsem ho mučil a pak jsem ho nechal krvácet v průjezdu, klíček na natahování těch jeho psů jsem mu nacpal do krku.“ Kaz viděl, jak sebou Inej škubla. Píchlo ho u srdce, ale kašlal na to.

„Přesně tak,“ vyprávěl dál. „Úředníci, kteří vyzradili bankovní tajemství. Falešný advokát. Ten chlápek, co mi dával v Hertzoonově falešné kanceláři horkou čokoládu. Všechny jsem je zničil, jednoho po druhém, cihlu po cihle. A Rollins bude poslední. Tyhle hříchy žádné modlitby nesmyjí, Moro. Mě žádný mír nečeká, pro mě neni odpuštěni - v tomhle životě ani v pnstim.

Inej zavrtěla hlavou. Jak se na něj může pořád dívat s takovou laskavostí v očích? „O odpuštění se neprosí, Kazi. To si musí člověk zasloužit.“

„Tak o to ti jde? Toho chceš dosáhnout pronásledováním otrokářů?“

„Pronásledováním otrokářů. Tím, že z Barrelu vykořením obchodníky a bossy, kteří mají z obchodu s otroky prospěch. Tím, že budu něco víc než další Pekka Rollins.“

To nebylo možné. Nic víc nebylo. Viděl pravdu, i když ona k ní byla slepá. Nikdy nebude silnější než Inej. Dokázala si udržet víru a dobré srdce, i když jí je svět svýma chamtivýma rukama chtěl vzít.

Očima se vpíjel do její tváře. Pozorně a lačně jako vždycky zkoumal pečlivě každičký detail jako zloděj, jímž ostatně byl. Pravidelné tmavé obočí, husté řasy kolem očí, vykrojený horní ret. Nezasloužil si mír a nezasloužil si odpuštění, ale jestli má dneska umřít, snad si zaslouží vzít s sebou na druhý břeh vzpomínku na ni - čistší než cokoliv, na co bude mít kdy právo.

Kaz prošel kolem Inej, sebral z umyvadla rukavice a natáhl si je. Oblékl si kabát, párkrát pokrčil rameny, aby si ho upravil, před zrcadlem si narovnal kravatu a hůl strčil pod paži. Když jde vstříc smrti, ať to má styl.

Když se k ní otočil zpátky, byl připravený. „Ať se se mnou stane cokoliv, musíš odsud vypadnout. Sežeň si loď, pomsti se, vyryj do jejich kostí svoje jméno. Ale musíš přežít tohle peklo, do kterého jsem vás dostal.“

„Nedělej to,“ řekla Inej.

„Když to neudělám, je po všem. Není úniku. Nemáme peníze. Nic nám nezůstalo.“

„Nic,“ opakovala.

„Najdi Dunjašino znamení.“

„Co?“

„Každý bojovník má znamení, může to být staré zranění, třeba dává jedno rameno níž, když se chystá zaútočit.“

„Já mám taky znamení?“

„Než se pohneš, narovnáš ramena, jako by ses chystala na vystoupení, jako bys čekala na pozornost publika.“

Zatvářila se trochu uraženě. „A jaké je tvoje znamení?“

Kaz si vybavil chvíli, kdy kvůli němu na Vellgeluku málem přišli o všechno.

„Já jsem mrzák. To je moje znamení. Nikdo není tak důvtipný, aby se namáhal hledat cokoliv jiného.“

„Nechoď tam, Kazi. Něco vymyslíme.“

„Ustup, Moro.“

„Kazi -“

„Jestli ti na mně někdy záleželo, nechoď za mnou.“

Protlačil se kolem ní a odkráčel z místnosti. Nedokázal přemýšlet nad tím, co by mohlo být nebo co může ztratit. Inej se v jedné věci mýlila. Věděl přesně, co chce po sobě zanechat, až tu nebude.

Zkázu.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024