39/
»Brzy,« řekl Jakub jednoho krásného červnového dne roku 1957, »budem muset podávat nadlidské výkony, milí přátelé, to je vám snad jasné?«
Jeho milí přátelé vážně přikyvovali. Byli to Wenzel Prill, Karl Jaschk a tlustý Franzl Arnusch. Všichni seděli, jen Franzl stál. Už delší dobu měl potíž při sedění a – jak aspoň tvrdil – stál rád.
Všechny odtučňovací kůry měly u Franzla jen velmi krátkodobý účinek, a to proto, že ihned po jejich skončení doháněl všechno, co si předtím musel na jídle odpírat. Nezabrala u něho ani hypnóza a akupunktura.
»Máme mravní povinnost,« řekl Jakub, »vyrábět tolik, kolik dokážeme, to je jasné. Naše výrobní kapacity jsou příliš malé, musíme co nejrychleji postavit větší, nové, lepší a především musíme stavět víc, mnohem, mnohem víc. Naše Himmlerova slepičí farma ve Waldtruderingu už je k smíchu! Frankfurt je už téměř příliš malý. Musíme změnit sídlo! Středisko pro montované domy v Murnau už také nestačí, to víš ty, Karle, nejlíp. Pro mě za mě si tam zůstaňte bydlet, kvůli tvojí přítelkyni v Garmisch-Partenkirchenu, ale koupil jsem už jeden pozemek u Mnichova, jeden u Brém a jeden u Norimberka. Jakub Formann koupil velké pozemky od těch zlosynů, kteří se nazývají pozemkovými vlastníky a vyhánějí tedceny do výšky jako šílenci.« (V poslední době si, jak si vzpomínáme, navykl mluvit o sobě často ve třetí osobě.) »Na co potřebuje Jakub Formann tolik pozemků? Protože chce pro své dělníky a zaměstnance vybudovat kolem každého závodu sídliště. Výškové domy, ale i domečky se zahrádkou, všechno se vším komfortem. Supermarkety. Kina. Lékaře. A tak dále, a tak dále. Jakub Formann myslí pořád na všechny, kteří na něho dřou! Má příkladný sociální postoj! Tohle je pravý socialismus!«
»Můžeš jim dát třeba japonské hedvábné tapety a záchodové mísy ze zlata, a přesto budou říkat „špinavý vykořisťovatel“, „dělá to stejně jen kvůli špatnému svědomí“, a posílat tě do horoucích pekel,« podotkl k tomu Franzl Arnusch a narovnával si kostěné brýle, které si pořídil, aby vypadal ještě seriózněji.
»Ty jsi cynik a zůstaneš cynikem!« prohlásil Jakub a podíval se na svoji štábní skupinu, čekaje, co tomu řeknou.
A skutečně, všichni dali najevo radostný údiv, že zná takové slovo.
»Jak už to v životě chodí. Mne nemusíš poučovat, já lidi znám,« bručel Franzl Arnusch.
Schůzka se konala v knihovně Jakubova zámku u Starnberského jezera, kde Jakub už nějaký čas bez zábran pobýval, pokud se do těch končin někdy dostal. Ústřední správa všech jeho podniků sídlila ve Frankfurtu nad Mohanem. Teď pozval své nejstarší a nejbližší spolupracovníky na víkend. Zásluhou mnoha nových přátel, které tu měl, z toho nebylo příliš úspěšné setkání.
Tak například teď, uprostřed porady, došlo k asi desetiminutovému přerušení, protože Jakub musel jít vítat nové barony, hraběnky, hrabata a dokonce jednu nefalšovanou Výsost, panstvo právě dorazilo. Zámek se už delší dobu hemžil aristokraty. Bydleli tu, jedli, pili, co hrdlo ráčilo, používali Jakubovy tři motorové čluny pro závody na jezeře a jeho krásné nové vozy pro rallye po zvlášť obtížných trasách v nedalekých Alpách. Navrhovali neustále „nové, ohromně zajímavé akce“, které samozřejmě stály peníze. Jakub jim je dával, Z „akcí“ nikdy nic nebylo. Většina těchto parazitů z Jakuba tahala peníze, bez nejmenších zábran i studu, a on rozdával, štědře a pořád. Zato směl Excelencím tykat a ony tykaly jemu, neboť jak řekl jeden rakouský kníže: »Jsme všichni lidé, nikdo si nesmí připadat lepší než druhý. Jsi stejně dobrý jako my, i když jsi vzešel z humusu lidových vrstev.«
Tohle v Jakubovi, když to slyšel, vyvolalo jen hněvivé pobavení.
Když se vrátil do knihovny ke svým nejstarším a nejbližším spolupracovníkům, hleděli mu všichni tři vstříc s vážným výrazem.
»Co je vám? Proč se na mě tak vážně koukáte?« zeptal se Jakub.
»Právě jsme mluvili o tom, jak ses změnil,« odpověděl stavitel montovaných domů Jaschke.
»Já že jsem se změnil? Blbost!«
»Bohužel to není vůbec blbost,« řekl Wenzel Prill, Vyp…
