5/
Bylo to v roce 1933, prvního února, když tohle řval. Ještě v Německu. To mi bylo třináct. A byl jsem na gymnáziu. Učil jsem se špatně, patřil jsem ve všech předmětech k největším lenochům, počínaje latinou přes fyziku až k matematice. „Třídní blb«. Ale mazaný blb, ví pánbůh.
V roce 1938 ten člověk ještě pořád řval, teď už i ve Vídni. Vlastně bych býval měl dělat maturitu. Dělal jsem? Houby! Právě rok před ní mě ze školy vylili. Protože jsem jim připadal až moc mazaný. A až moc drzý. Tak jsem zkrátka trochu pracoval. A šup, už jsem byl v říšských pracovních oddílech. Roztloukal kamení. Stavěl dálnici. Spal ve smradlavých barácích. Maturita? Che! Po půlroce pracovního nasazení mě promptně převeleli k vojclům.Do smradlavých kasáren. A učil jsem se stát v pozoru, cvičit se zbraní, zabíjet lidi. U wehrmachtu. 1. září 1939 to vypuklo. A ještě v témže roce jsem už byl v pěkné šlamastyce. A zůstal v ní tak dlouho, dokud jsem nepadl do zajetí v roce 1945. Z něho jsem se sám propustil; ale o tom se teď nebudu šířit. V listopadu 1945 jsem dorazil do Vídně. < Mrhaný, hladový, napůl zmrzlý. Dům byl pryč. Rodiče pryč. Všechno pryč.
»Dej mi lhůtu čtyř let…«
Čtyři léta!
Dal jsem mu sedm let, tomu hajzlovi! Musel jsem mu dát sedm let, stejně jako tolik dalších miliónů ubožáků. Je to k nevíře, ale ještě pořád žiju. Ale jak! Jako »civilian guard«. Nic nejsem. Nic nemám. Kromě svého stanoviska »polibte mi šos«. A to si taky nechám! Ale čím déle přihlížím tady tomu tyátru, který in předvádí ten idiotský plukovník se čtyřiceti tisíci westmorelandskými kuřaty, tyátru, který tu předvádějí všichni, všichni ti úctyhodní vítězové se čtyřiceti tisíci kuřaty, tím větší je můj vztek kvůli těm ztraceným sedmi letům. Já jsem válku nezačal. Teď bychom se měli přesvědčit, jestli jsem ji doopravdy prohrál. Himlhergot sakrament! Ta debilní vejce…
Vejce? Vejce už se přece v mém životě objevila! Jenom se musím rozpomenout! Jak to jen bylo? A kde? Však si vzpomenu. Musím si vzpomenout. Protože teď dostanu svoje ztracená léta zpátky, hernajs! Teď povedu já válku, svou vlastní válku, kruci! Podle sebel Pro svůj prospěch! Na vlastní účet a riziko! Pro sebe – a ne pro čest, vůdce a vlast a všechny ty sračky! Mám toho plné zuby! Plné zuby! A teď mě k tomu pusťte! Teď dejte taky mně pár let!
Dejte mi sedm roků času, vy papaláši kolem, a pak mě posuzujte!
Krucinál, jen kdybych si vzpomněl, jak to tenkrát bylo s těmi vejci!
Pomalu. Od začátku.
Bylo to v Krakově, to vím na beton.
Co to bylo? Co? Musím to vědět přesně, pak bych toho dementního plukovníka mohl možná oblafnout a začít svou válku! Krakov… Krakov… Ležel jsem tam v lazaretu… Lazaret byl v univerzitní klinice… A byla tam blonďatá Friederika… Cukroušek. Pracovala na klinice… A vyprávěla mi, co tam dělají. Jak to dělají… Něco s vejci… Co to tam jen dělali s vejci?
