7/
Zajíček se musel chytit svého kola a třikrát se nadechnout, než dokázal zašeptat: »Čtyřicet tisíc?«
»Ano,« odpověděl Jakub s přívětivým pohledem svých velmi tmavých očí.
»A ty teď hned pojedeš dál do Theresienkronu a zalarmuješ všechny sedláky. Ať se na to připraví, že těch čtyřicet tisíc přijde – během téhle noci!«
»Ale to je krádež, medvídku!« řekl zajíček.
»Morálka platí jen pro vítěze!«
»To máš tedy zase jednou pravdu,« souhlasil zajíček. Rozhovor mezi medvídkem a zajíčkem se odehrával mimo letištní základnu, nedaleko plotu z ostnatého drátu, nabitého nahoře elektrickým proudem. Světlomety zalévaly oslnivou září celý areál, věž, hangáry, baráky pro mužstvo a v dálce, na konci jedné přistávací dráhy i »létající pevnost«. Neboť tam u drátů, na kusu vyschlé oranice se měl celý náklad jedna-osm-jedničky polít benzínem a spálit.
Zajíček byl štíhlý, měl vzrušující křivky přesně tam, kde mají být, kromě toho srnčí hnědé oči s dlouhými řasami a hnědé vlasy. Jmenoval se Julie Martensová. Na sobě měl chrpově modré šaty s bíle stehovanými záševky a bílé boty. Zajíček měl 3. listopadu 1946 jen jedny šaty a jediný pár bot. Jinak ještě vlastnil vlastnoručně vyrobené, poněkud dobrodružně vyhlížející kalhotové kostýmy. A pro svého medvídka ušil zajíček právě tak dobrodružný oblek. Oblek měl nicméně takové vlastnosti, že Jakub – multimilionář z roku 1965 – přece jen raději nosil své obarvené věci. Jinak je zajisté všeobecně známo, že zamilovaní si dávají něžná zvířecí jména. A Julie, zvaná zajíček, a Jakub, zvaný medvídek, se měli rádi.
Jakub musel opustit své místo tlumočníka u americké vojenské policie ve Vídni velice spěšně z důvodů, o nichž ještě bude řeč, a odletěl za podpory laskavého generála Marka Clarka do Lince. V témže letadle: George Misaras, Mojše Faynberg a Jesus Washington Meyer. Jakubovým problémem bylo sehnat v Linci byt a něco k jídlu. Ve velkých městech umírali lidé hladem, jako by za to byli placeni. A v rádiu říkali, že bývalá Velkoněmecká říše je tak zničená, že na jednoho obyvatele připadá třicet krychlových metrů trosek. A to si způsobili Němci sami a nikdy na to nesmějí zapomenout! Už v šest ráno stály fronty před bytovým úřadem. Jakub tam stál taky. Za stolem seděl vyčerpaný úředník, před ním hromady dopisů. Právě se zabýval jakousi vřeštící dámou.
Jakub hned viděl, že tady nemá šanci. Šel pryč. Když vycházel z úřadu na ulici, narazila do něho hezká mladá dívka v chrpově modrých šatech, jedoucí na kole, zavinil si to sám, nedával pozor. Dívka z toho byla celá rozčilená, ale na Jakubovi se našla jen odřenina na hlavě. Pověděl jí, že nemá střechu nad hlavou. Ona mu pověděla, že mu ji obstará. Ale ne v Linci! Mimo město! V malé obci Theresienkron, tam, kde mají Američané leteckou základnu Hörsching. Na vesnicích se přece jen ještě něco našlo. Dívka má například obrovskou místnost u selky Pröschlové. Zavázala Jakubovi ránu, Jakub si sedl na nosič kola, které patřilo dívce, a dívka s ním odšlapala do Theresienkronu k hodné paní Luise Pröschlové. Ke šlapání to bylo jen sedm kilometrů, ale jim to trvalo půl dne. Oba totiž hned zjistili, že si jsou duševně blízcí. Cestou do Theresienkronu (Jakub musel dívku držet kolem pasu, aby nespadl) objevili i další společné zájmy. Byl slunečný den. V malém lesíku pak došli k závěru, že si opravdu výtečně rozumějí v každém směru (Zde nutno podotknout, že se stěží našla žena, která by si během minimální doby s Jakubem mimořádně dobře nerozuměla. Nebylo divu: Každá žena cítila, že tento Jakub Formann, který se choval tak nenuceně, má pro ženy velké pochopení.)
Když konečně dorazili, pochopila rozšafná selka Pröschlová hned, že se jedná o akutní případ nouze, a bez váhání pronajala Jakubovi a dívce Julii ve svém domě polovinu prvního poschodí. S možností používat kuchyni.
Pojmenování na zajíčka a medvídka pak zcela nenuceně proběhlo hned následující noci.
Zajíček pracoval v jednom nakladatelství v Linci. Skutečně, už zase existovala nakladatelství! Zajíček šlapal …
