19
„Tenhle proklatej Lieven,“ nadával žoviální, podsaditý Sturmbannführer Walter Eicher s rudou tváří. Seděl v knihovně přeměněné v kancelář v domě č. 84 na Avenue Foch. Před ním seděl jeho pobočník Fritz Winter a obersturmführer Ernst Redecker, světlovlasý estét, který miloval Rilka a básníka Stephana Georga.
Bylo kolem 19. hodiny dne 23. září 1943. Sturmbannführer Eicher skončil službu. Často a rád se po namáhavém dni ještě hodinku bavil při dobrém doušku se svým pobočníkem. A nebyl nerad, když se k nim přidal obersturmführer Redecker, neboť tento snaživý muž měl zvláštní přednost: byl vlastním švagrem říšského vůdce SS a šéfa Německé policie Heinricha Himmlera. Čas od času dostával Redecker osobní dopisy od „říšského Heiniho“, které byly psány ve velmi srdečném tónu a které s pochopitelnou hrdostí každému ukazoval. Takového člověka si každý musí držet v teple, myslel si Eicher – a také to dělal.
Ale na povídání u krbu dnes nebyla ta pravá nálada. Sturmbannführer bručel: „Každý den nové problémy. Právě u mě byl plukovník Werthe z abwehru.“ Eicher znovu zaklel: „Tenhle zatracenej podělanej Lieven.“
„Ten, co jsme ho měli v práci?“ zeptal se pobočník Winter s lesknoucíma se očima.
„Bohužel jsme ho neměli dost v práci. Promiňte, obersturmführere, není to jinak mým zvykem takhle mluvit – ale s tím zatraceným chlapem máme jen problémy.“
„Co je to tentokrát?“ vyptával se Winter.
„Ach, vražda Petersena.“
Vlastní švagr „říšského Heiniho“ prudce postavil sklenku na stůl. V jeho tváři zacukalo; změnil barvu. Bylo obecně známo, že obersturmführera Redeckera pojilo velké přátelství s Erichem Petersenem zastřeleným v Toulouse. Jeho vzrušení proto bylo pochopitelné.
Eicher vysvětloval, že se u něho objevil plukovník Werthe, aby mu sdělil, že abwehr má naléhavý zájem na podezřelém bankéři Ferroudovi, nejdůležitější klíčové postavě obrovského kruhu devizových šmelinářů, k němuž zřejmě patří také Němci.
Redecker pil. Náhle tak znervózněl, že vylil trošku koňaku. Jeho hlas zněl ochraptěle: „No a? Co má Petersen co společného s devizovou šmelinou?“
„Nic, pochopitelně. Ale Werthe mě požádal, abychom odpornou vraždu našeho kamaráda objasňovali společně s abwehrem.“
Redecker se rozčileně zeptal: „Samozřejmě jste odmítl, sturmbannführere?“
„Samozřejmě jsem odmítl – nejprve. Ale pak Werthe vytáhl Gekados a tak a trval na tom, aby mohl ode mě telefonovat Canarisovi. Ten zřejmě mluvil s vaším švagrem. Neboť před půl hodinou přišel dálnopis z Hlavního říšského bezpečnostního úřadu. Vyšetřování se má provádět společně.“
Z nevysvětlitelných důvodů se náhle na Redeckerově čele objevily krůpěje potu. Nikdo si toho nevšiml. Vstal, obrátil se k oběma zády a pot si setřel. Přitom slyšel Eicherův vzteklý hlas: „Werthe už jel dolů do Toulouse. A kdo ho doprovází? Pan Lieven! Špinavej dvojí agent! Pes, kterej podváděl naše lidi! Muž, který už léta patří do masového hrobu!“ Eicher rozčileně vypil svůj koňak. „Jestli toho chlapa ještě jednou dostanu do rukou… Co je?“
Vstoupil úředník: „Je tu jedna paní. Říká, že chce s vámi mluvit.“
„Ať přijde zítra. A předem se ohlásí.“
„Promiňte, sturmbannführere, je to hlavní štábní velitelka…“
„Co?“
„Ano… hlavní štábní velitelka Mielcková. Osobní štáb říšského pracovního vůdce Hierla. Chce podat oznámení…“
„Proti komu?“
„Proti jistému zvláštnímu veliteli Thomasů Lievenovi.“
Redecker krátce zakašlal. Winter zamrkal. Eicher mohutně zatáhl ze svého doutníku a vypustil kouř. Pak vstal: „Že hlavní štábní velitelku prosím!“
