Celá e-kniha Nemusí být vždycky kaviár ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
17
Siméon a Débras jeli s Thomasem Lievenem do přístavu. Ledový vítr profukoval úzké uličky „Staré čtvrti“. Psi vyli na měsíc v úplňku. Už nebylo vidět ani človíčka.
Débras seděl u volantu rozhrkaného forda, Siméon seděl vzadu vedle Thomase, v ruce stále ještě držel pistoli. Nemluvili.
Vůz dojel do „Starého přístavu“. V kavárnách šmelinářů na Quai du Port ještě stále svítila světla. U „Intendance Sanitaire“ Débras odbočil doprava do Quai de la Tourette a dál podél ctihodné katedrály severním směrem až na náměstí Place de la Joliette. Obrovské černé nádraží „Gare Maritime“ objel po opuštěném Boulevard de Dunkerque a byli opět u vody, tentokrát na „Bassin de la Gare Maritime“. Ford kodrcal přes železniční koleje a přejezdy a nakonec zastavil u temného mola A.
„Ven!“ poručil Siméon.
Thomas Lieven poslušně vystoupil. Opřela se do něj řezavá podzimní vichřice. Páchlo to tu rybinou. Několik lamp osvětlujících molo se divoce kývalo. Někde skučela lodní siréna. Náhle měl i Débras v ruce těžkou pistoli. Udělal pohyb vysunutou čelistí.
Thomas se odevzdaně vydal na cestu a šel na opuštěné molo. Stále ještě měl na tváři úsměv, ale ten pozvolna tuhl.
Voda se třpytila v záři bledého měsíce, na malých vlnkách tančila bílá pěna. Rybina páchla stále silněji. Thomas těžce kráčel dál. Za sebou slyšel klopýtat a klít Siméona. Pomyslel si – to je strašné, strašné, přitom má jistě prst na spoušti. Doufejme, že nezakopne ještě jednou. Jak snadno se může přihodit velké neštěstí…
Stále ještě neřekl plukovník Débras ani slovo, ani jedno jediné slovo. Teď byli daleko od všech živých, od každé lidské duše.
Kdo tady padne do vody, zůstane dlouho, dlouho neobjeven, myslel si Thomas. Zvlášť když má v břiše pár kulek. Molo přece jen skončilo. Náhle to tu bylo: pás betonu a za ním voda, černá voda.
„Zastavit,“ přikázal Siméon.
Thomas zůstal stát.
Tehdy Débras poprvé promluvil: „Otočit!“
Thomas se otočil. Podíval se na Débrase a Siméona, slyšel věžní hodiny z Marseille, jak odbíjejí tři čtvrtě; zdálky, tlumeně, slabě.
V příštím okamžiku slyšel Siméonův ustaraný horlivý hlas: „Už je tři čtvrtě na devět, šéfe. Musíme si pospíšit. V jedenáct s ním přece máme být u madame!“
Thomas se nadechl, jeho strnulý úsměv se uvolnil a diskrétně odkašlal, když slyšel, jak jeden plukovník řekl polohlasem druhému: „Jste úplný idiot!“
S úsměvem se Thomas obrátil k Débrasovi: „Nezlobte se na něj; překazil vám záměr. No jo! Mně také jednou před jedním německým nadporučíkem uvedl do strašných rozpaků… Přesto je to dobrý hoch!“ A s tím poklepal hrozně rozpačitému Siméonovi na rameno.
Débras zastrčil zbraň a díval se stranou, neboť se smál a nechtěl, aby to Thomas nebo Siméon viděli.
Thomas pokračoval: „Kromě toho, pánové, jsem si hned myslel, že mě chcete jen pěkně vyděsit a pravděpodobně opět přimět k tomu, abych pro vás pracoval.“
„Jak jste na to přišel?“ koktal Siméon.
„Když jsem slyšel desku Josephine Bakerové, tušil jsem, že monsieur Débras je nablízku. A řekl jsem si: když major – promiňte, plukovník, ostatně gratuluji k povýšení – tedy když extra přijede z Casablanky sem, tak určitě ne proto, aby asistoval u mého neslavného konce. Je to tak?“
Débras se otočil a přikývl: „Vy třikrát zatracenej chlape!“
„Opusťme tedy tohle nehostinné místo. Ten puch tady mě ničí. Navíc skutečně nesmíme nechat madame čekat. A já bych se také ještě rád zastavil u nádraží.“
„Jak to u nádraží?“ ptal se Siméon s vyjeveným pohledem.
„Tam je květinářství, kde mají v noci otevřeno,“ poučil ho laskavě Thomas. „Musím koupit ještě pár orchidejí…“
Josephine Bakerová se Thomasovi zdála tak krásná jako ještě nikdy. Přijala ho v salonu svého apartmá v „Hotel de Noailles“ na Canebiere, hlavní ulici v Marseille.
Modročerné vlasy měla Josephine vyčesány do nádherné koruny, v uších visely obrovské bílé kruhy. Temná pokožka se sametově leskla. Duhová záře velkého prstenu s růží z briliantů bodla Thomase do očí, když líbal ruku ženě, kterou zbožňoval.
Vážně přijala celofánovou kra…
