3
„Roluj vpřed!“ řval šikovatel Adolf Bieselang v tělocvičně. S povzdechem udělal Thomas Lieven kotrmelec dopředu. „Roluj vzad!“ řval šikovatel Adolf Bieselang. S povzdechem udělal Thomas Lieven kotrmelec dozadu. Spolu s ním vzdychalo jedenáct dalších pánů: šest Němců, jeden Nor, jeden Ital, jeden Ukrajinec a dva Indové.
Indové si při kotrmelcích nechávali na hlavách turbany. Tak přísné byly jejich zvyky.
Šikovatel Bieselang měl na sobě německou leteckou uniformu. Bylo mu 45 let, byl vychrtlý, bledý a neustále vzteky bez sebe. Když ho člověk viděl, okamžitě se lekl jeho obrovských rozevřených úst s četnými plombami v chrupu. Šikovatel Bieselang měl ústa téměř neustále otevřená, přes den při řvaní, v noci při chrápání.
Působiště šikovatele Bieselanga – před dvěma lety ovdovělého otce dospělé, mimořádně hezké dcery – bylo 95 kilometrů severozápadně od říšského hlavního města Berlína, poblíž Wittstocku na Dosse.
Šikovatel Bieselang cvičil výsadkáře, bohužel – k jeho zlosti – ne ty v uniformě, ale ty v civilu, velmi neproniknutelné chlapíky s velmi neproniknutelnými úkoly. Domácí i cizince. Odpornou sebranku. Prostě civilisty.
„A rolůůůj vpřed!“
Thomas Lieven alias Jean Leblanc alias Pierre Hunebelle alias Eugen Wälterli dělal kotrmelce dopředu.
Psal se 3. únor 1943.
Byla zima a nebe nad Brandenburskou markou se podobalo šedému ručníku. Dunění nízko létajících cvičných letadel neustále naplňovalo vzduch hlukem.
Jak sem byl Thomas Lieven, kdysi nejmladší, nejelegantnější a nejúspěšnější soukromý bankéř v Londýně, zavát, bude se ptát laskavý čtenář. Jaká libůstka osudu ho zahnala do tělocvičny výcvikového tábora Wittstock na Dosse?
Thomas Lieven, pacifista a labužník, ctitel žen a nepřítel armády, muž, který nenáviděl zpravodajské služby, se rozhodl, že zase bude pro jednu zpravodajskou službu pracovat. S plukovníkem Werthem jel do pařížského hotelu Lutetia. Tam se setkal s admirálem Canarisem, tajemným mužem německého abwehru.
Thomas Lieven věděl: jestliže bude odevzdán zpět gestapu, bude do měsíce mrtev. V moči už našel stopy krve.
Thomas Lieven si myslel: ten nejubožejší život je přece ještě lepší než ta nejčestnější smrt.
Přesto – ani před šedovlasým admirálem nepopíral své zásady: „Pane Canarisi, budu pro vás pracovat, protože nemám jinou možnost. Ale dávám vám k úvaze: nikoho nezabiji, nikoho nebudu ohrožovat, zastrašovat, týrat, nikoho neunesu. Chcete-li mě pověřit takovými úkoly, pak jdu raději zpět na Avenue Foch.“
Admirál se zádumčivým pohledem zavrtěl hlavou. „Pane Lievene, mise, kterou vás chci pověřit, má sloužit tomu, aby se zabránilo prolévání krve a zachránily se lidské životy – pokud to vůbec ještě je v naší moci.“ Canaris zvýšil hlas: „Německé životy a francouzské životy. Není vám to sympatické?“
„Zachraňovat lidské životy je mi vždy sympatické. Národnost a náboženství jsou mi přitom lhostejné.“
„Jde o potlačení nebezpečných francouzských partyzánských svazů. Jeden z našich lidí hlásí, že se jedna nově založená odbojová skupina snaží navázat spojení s Londýnem. Jak známo, ‚War Office‘ podporuje francouzský odboj a vede mnoho těchto skupin. Ta příslušná skupina potřebuje ještě vysílačku a kódovací klíč. Obojí těm lidem dodáte, pane Lievene.“
„Aha,“ řekl Thomas.
„Mluvíte plynně anglicky a francouzsky. Léta jste žil v Anglii. Jako britský důstojník seskočíte padákem nad partyzánskou oblastí a přinesete vysílačku. Zvláštní vysílačku.“
„Aha,“ řekl Thomas podruhé.
„Do oblasti vás dopraví britské letadlo. Máme několik ukořistěných letadel RAF, které používáme k takovým účelům. Samozřejmě že vám předtím musíme dát parašutistický výcvik.“
„Aha,“ řekl Thomas potřetí.
