3
Když Walter Lippert ve své cele zkřížil životní cestu Thomase Lievena, byl zatrpklý, bledý a vyhublý. Člověk s vysokou inteligencí. Člověk s bezvadným charakterem. Profesionální spisovatel. Antifašista z přesvědčení. Léta strávil v koncentračním táboře Dachau. Hladověl. Mrzl. Nechal se mučit. Téměř zdechnul. V roce 1945 ho osvobodili Američané. Teď ho Američané zase zavřeli.
„Kvůli Černé Lucii,“ prozradil Walter Lippert Thomasů Lievenovi.
„Kdo je Černá Lucie?“
„Největší pašeračka a královna černého trhu v jižním Německu,“ odpověděl Walter Lippert. A vyprávěl: předtím, než ho CID zatklo, žil v jednom městě na jihu Německa. V tomtéž městě žila Černá Lucie, krásná, vášnivá žena, za níž se američtí důstojníci táhli v houfech.
„Jak se ta žena skutečně jmenuje?“ zeptal se Thomas vězněného spisovatele.
„Lucie Maria Wallnerová. Je rozvedená. Dívčím jménem se jmenuje Feltová.“
Tato dáma vlastnila lokál jménem Zlatý kohout. Podnik jí za války získal a zařídil jeden velkoněmecký župní vedoucí. Černá Lucie byla jeho stejně divokou jako nevěrnou přítelkyní. Župní vedoucí se se světem rozžehnal ještě před koncem války. A Černá Lucie se po válce stala stejně divokou jako nevěrnou milenkou jistého kapitána Williama Wallace.
„Kdo je kapitán Wallace?“ chtěl vědět Thomas Lieven od svého druha v cele.
Kapitán Wallace, vyprávěl Lippert, byl velitelem internačního tábora na kraji města. V něm bylo mnoho nacistických bonzů, které na rakouských hranicích vytáhli z posledních tak zvaných „únikových vlaků“.
„Únikové vlaky“, které koncem dubna 1945 ujížděly k jihu, byly přeplněny špičkovými funkcionáři vedení SA a SS, diplomaty a předními představiteli ministerstev. Tito pánové s sebou vezli zlato a šperky, plány ještě tajných, dosud nenasazených zbraní, obrovská množství morfia, kokainu a dalších narkotik ze zásob wehrmachtu a kostky uranu z Institutu císaře Viléma v Berlíně.
Kousek před hranicemi dostali bonzové strach, alespoň pokud šlo o uran. Cenné kostky vyhazovali z oken vlaku. Spisovatel Lippert teď Thomasů Lievenovi vyprávěl: „… na hranicích je Američané zatkli a strčili do tábora kapitána Wallace. Část jich tam sedí dodnes. Zlato, narkotika a šperky zmizely. Myslím, že všechno zůstalo za nehty kapitána Wallace.“
„A kostky uranu?“ byl zvědavý Thomas.
„Už se nikdy neobjevily. Stejně jako plány na zázračné zbraně. Možná pořád ještě leží pod sněhem v nějakém lesním průseku. Možná je našel nějaký sedlák, co já vím…“
„A co jste s Černou Lucií zažil vy?“ zpovídal Thomas hubeného, zoufalého spisovatele.
Lippert trpce odpověděl: „Když jsem se vrátil z koncentráku, Amíci mě zaměstnali v jejich speciálním oddělení.“ Spisovatel se zasmál. „Protože jsem byl tak skvělý antinacista! Muž s dokonale bílou vestou! Proto bylo mým úkolem screenovat čili prověřit obyvatele našeho města. Asi před rokem ke mně přišla i Černá Lucie. S kapitánem Wallacem…“
Velká, urostlá, krásná a hrdá vešla Černá Lucie do kanceláře Waltera Lipperta. Po jejím boku šel světlovlasý a štíhlý kapitán Wallace s modrýma očima a úzkými rty.
Černá Lucie si sedla na Lippertův psací stůl, hodila před něj tři kartony cigaret Chesterfield, zkřížila nohy a usmála se: „Pane Lipperte, nebo jak se jmenujete, jak dlouho mám vlastně ještě čekat na svůj prověřovací doklad?“
„Vy žádný prověřovací doklad nedostanete,“ konstatoval Lippert.
„A okamžitě dejte pryč ty cigarety! Vstaňte z mého psacího stolu. Sedněte si do křesla.“
Kapitán Wallace zrudl. Mluvil téměř plynně německy. „Poslyšte, Lipperte, ta dáma je moje snoubenka! Chceme se brát! Očekávám od vás, že jí co nejdříve ten doklad vystavíte. Rozumíte?“
Bledý Lippert odmítl: „Nevystavím ten doklad, kapitáne Wallaci!“
„A proč ne?“
„Protože tato dáma se mimořádně provinila. Léta byla milenkou župního vedoucího. Udávala lidi a posílala je tak do koncentračních táborů, obohacovala se. Je známo, že prověřovací doklad potřebuje jen proto, že chce převzít Bristol…“
Bristol byl hotel, jehož majitel, usvědčený nacista, uprchl.
…
