9
Dne 4. dubna 1943, krátce po půlnoci, přeletělo britské letadlo typu „Blenheim“ ve výšce 250 metrů osamělou zalesněnou oblast mezi Limoges a Clermont-Ferrand. Opsalo obrovský oblouk a přeletělo les podruhé. Poté v hloubce vzplanuly dva ohně, pak tři červené světelné body a konečně bílý signál z kapesní lampy.
V kabině letadla s modro-bílo-červenými kruhy RAF seděli dva němečtí vojenští piloti a jeden německý vojenský radista. Za nimi stál muž v hnědé kombinéze made in England s připnutým padákem anglické výroby.
Muž měl výborně padělané britské doklady na jméno Robert Almond Everett a stejný vojenský pas, podle něhož měl hodnost kapitána. Nad horním rtem nosil knír a po stranách tváře kotlety. Kromě toho měl u sebe: anglické cigarety, anglické konzervy a anglické léky.
Velitel letadla se na něj ohlédl a kývl. Thomas Lieven vytáhl z kombinézy své zlaté repetýrky a odklopil víčko. 00.28 hodin.
S radistovou pomocí vyhodil z otevřených dvířek objemný balík připevněný na nákladním padáku. Pak vstoupil do dveřního otvoru sám. Radista mu podal ruku.
A potom, zatímco se shýbal, jak se to naučil, si Thomas přísahal: když se z toho dostanu, když Dantese Villeforta ještě jednou na tomto světě potkám, pak tě chci, Chantal, pomstít… pak tě chci pomstít. Bezmocně si říkal: „Chantal, mám tě tak rád.“
Pak roztáhl ruce a skočil, směrem k levému křídlu, ven do noci…
V prvních deseti sekundách pádu si myslel: chlapče, chlapče, chlapče! Tedy až tohle budu jednou povídat ve svém londýnském klubu, odvezou mě rovnou do blázince! To je k neuvěření. Už skoro čtyři roky žiji v tomto šíleném světě. Napálil jsem anglickou, německou a francouzskou zpravodajskou službu – já, zrovna já, člověk, který si vždycky přál žít v klidu, dobře jíst a dvořit se krásným ženám! V Lisabonu jsem se naučil falšovat pasy. V Marseille jsem založil univerzitu pro lumpy. Podlehl jsem nutnosti, nikoli ctnosti. Chlapče…
Pod sebou viděl Thomas na malé mýtince plápolat dva ohně a svítit červené body tří kapesních svítilen.
V druhých deseti sekundách pádu si myslel: musím přistát v tom trojúhelníku mezi červenými body. Tam je paseka bez stromů. Když nepřistanu v tom trojúhelníku, je velmi pravděpodobné, že si zapíchnu dubovou větev do… Můj bože, vždyť mi bude tento měsíc teprve čtyřiatřicet! Trochu zaveslovat rukama. Prima. Už jsem zase nad trojúhelníkem. Jsou to správní francouzští partyzáni, co tam dole drží červené baterky. Myslí si, že mě k nim posílá colonel Buckmaster z Londýna. Kdyby tušili, že mě posílá admirál Canaris z Berlína…
V posledních deseti sekundách pádu si myslel: takový mroží knír je to nejodpornější… Ale opravdu! Člověku pořád lezou vousy do pusy. A k tomu ty dlouhé kotlety. Bratři z abwehru mě přinutili, abych si nechal obojí narůst. Mroží knír a kotlety. Typická tajná služba! Abych vypadal anglicky. Jako kdyby pravý anglický kapitán, kdyby měl v úmyslu seskočit s tajným posláním nad Francií okupovanou Němci, si co nejrychleji neoholil mroží knír a kotlety, aby vypadal méně anglicky. Jsou to všechno cvoci. Ať mi všichni…
Thomas Lieven alias kapitán Everett dopadl na zem. Padl na obličej, do pusy se mu dostalo značné množství vousů a v posledním okamžiku si uvědomil, že musí klít anglicky, a nikoli německy.
Pak se pomalu zvedl. Stáli před ním čtyři lidé osvětlovaní oběma plápolajícími a dřevem živenými ohni, tři muži a jedna žena. Všichni měli na sobě větrovky.
Byla to hezká, mladá žena. Světlé vlasy měla stažené dozadu. Vysoké lícní kosti, sešikmené oči. Krásná ústa.
Z těch tří mužů byl jeden malý a tlustý, jeden velký a hubený a jeden obrostlý jako pračlověk.
Malý, tlustý Thomase oslovil anglicky: „Kolik králíčků si hraje v zahradě mé tchyně?“ Na to Thomas odpověděl s brilantním oxfordským přízvukem: „Dva bílí, jedenáct černých, jeden skvrnitý. Máte brzy přijít k Fernandelovi. Holič už na vás čeká.“
„Máte rád Čajkovského?“ zeptala se ho přísná krasavice francouzsky. Její oči zářily, zuby se jí blýskaly v odlesku blízkého ohně a v r…
