KAPITOLA TŘETÍ
Jak se zjistí, kde je jih – Pan Houžvička je taky jenom člověk – Kája pochopí, že je jen jedna možnost – Děti hrají hru „Hádej, na co myslím?“ – Může člověk osmnáct dětí nechat na holičkách, aby jedno zachránil? – Děti volí zástupce tety Beáty – Martin se překonává! – Kája má návštěvu – Dospělí se vydávají na cestu – Hynek ukáže svou pravou tvář!
Pan Houžvička a Kája se mezitím pomalu vzdalovali od místa, na kterém uvízl autobus, a razili si cestu v hlubokém sněhu dál a dál od silnice. Terén byl hrbolatý a řidič se dvakrát pokusil pokračovat v cestě souběžně se silnicí. Pokaždé však okamžitě hluboko zapadl, takže nemohl dál pokračovat. Lavina totiž nezasypala jen silnici, ale také velkou část krajiny kolem ní.
Bylo už pozdě odpoledne a sluníčko se klonilo k západu. Stále však bylo ještě dost teplo a panu Houžvičkovi stékaly po rudém čele velké kapky potu. Prošlapával cestu, aby mohl malý Kája projít za ním. Ten kladl nohy přesně do vyšlapaných stop. Co chvíli se cítil obzvlášť slabý a zmožený a ztěžka oddychoval, ale snažil se, aby si toho řidič nevšiml. Pan Houžvička však najednou zůstal stát, soucitně se na něj podíval a řekl: „Sedni si na saně.“
Kája se nedal dvakrát pobízet, unaveně se posadil a předal panu Houžvičkovi provázek, na kterém až do té chvíle sáňky táhl. A pan Houžvička změnil taktiku. Nejprve prošlapal kousek cesty v hlubokém sněhu, pak se vrátil zpátky a přitáhl sáňky i s Kájou. Byl to velice nepříjemný způsob postupu vpřed, protože sníh byl měkký a sáňky do něj hluboko zapadaly. Pan Houžvička byl už pořádně zpocený. Dokonce i zaklel, když se sáňky mimoto ještě dvakrát převrátily. Pak se ale hned na Káju omluvně usmál, aby mu dal najevo, že to nemyslel zle. Asi po čtvrthodině chlapec vstal. „Teď zase chvíli půjdu,“ řekl chraptivě a vzal panu Houžvičkovi provázek.
Řidič zůstal najednou stát.
„Počkat,“ řekl a vytáhl z bundy mapu. „Musíme se podívat, kde teď jsme. Nebo nakonec ještě zabloudíme!“ Kája k němu přistoupil a taky se díval do mapy.
„Tady je silnice, odtud jsme vyšli,“ mínil řidič. Pak ukázal na zeleně šrafované místo. „To je les, který támhle začíná. Myslím, že oblouk, který jsme ušli, je dost velký. Teď už zase musíme jít na jih.“
„Kde je jih?“ zeptal se Kája.
„To si hned zjistíme,“ řekl řidič a vyndal z kapsy veliké kulaté hodinky. „Když chceš vědět, kde je jih, musíš ty hodinky držet tak, aby dvanáctka ukazovala směrem ke slunci.“ Podal Kájovi hodinky. „Prosím.“ Kája udělal, co pan Houžvička řekl. Slunce stálo nízko nad jedním zasněženým kopcem. Chlapec tím směrem zaměřil dvanáctku.
„Tak,“ pokračoval řidič, „a teď se musíš podívat, kde je malá ručička.“ Malá ručička stála na čtyřce.
„A teď musíš rozpůlit úhel, který svírá čtyřka s dvanáctkou. Na jednom konci této půlící čáry leží jih a na druhém sever!“
Kája chvíli jezdil malým prstem po hodinkách, pak zvedl hlavu a usmál se na pana Houžvičku. „Tady je jih.“
„Správně,“ řekl řidič. „A teď můžeme zase pokračovat v cestě.“
Kája přikývl a poslušně kladl jednu nohu před druhou. Ale nohám se tento zvláštní způsob chůze jaksi nelíbil a nechtěly poslouchat. Podlomily se v kolenou a vzápětí seděl Kája ve sněhu.
„Copak?“ zeptal se pan Houžvička vyděšeně.
„Nic,“ zachraptěl Kája, „udělalo se mi nějak slabo v kolenou. Myslím, že teď už to zase půjde.“
Chtěl vstát, ale nešlo to. Pan Houžvička k němu došel a pomáhal mu. Ale také bezvýsledně. Kája najednou cítil, jak je mu střídavě horko a zima, jak se začíná potit, a slyšel, jak mu srdce buší ve spáncích. Pak se mu udělalo strašně špatně a kolem byla najednou tma.
Když zase přišel k sobě, ležel pod vysokým zasněženým stromem. Ten strom předtím nikdy neviděl a také okolní krajina, kterou spatřil, když se pomalu narovnal, mu připadala cizí. Všiml si ještě několika stromů, za kterými se rozprostíralo zasněžené pole. Kája se trochu vylekal, protože neviděl pana Houžvičku. Cítil, jak se mu tělo znovu zalévá potem. Kde je pan Houžvička? Nechal ho tam samotného? Kája zkusil zavol…
