Láska je jen slovo (Johannes M. Simmel)

15

Pak Evelyna spí a my sedíme před krbem proti sobě. Polena praskají.

„Polovina fotografií je ještě v sejfu,“ řeknu. „A rukopis. Náš příběh. Prosím tě, dones rukopis. Napsal jsem ještě poslední část, chtěl bych to k tomu připojit a podat rukopis do nakladatelství. Proč váháš?“

„V podstatě se Manfred přece zachoval vůči nám slušně. Dokonce i Evelyna to říká.“

„Jak se to vezme… pod nátlakem… Ano, máš pravdu, zachoval se slušně.“

„A když knížka najde nakladatele, tak přijde Manfred před soud kvůli spekulacím s tvým otcem.“

„Na to už jsem myslel. Co jsem napsal, je deník.“

„No právě!“

„Redaktor, který to bude číst, je zavázán mlčením.“

„Ale když knížka vyjde?“

„Nevadilo by mi, kdyby byli můj otec a teta Lizzy jmenováni pravými jmény, kdyby se lidé dověděli, co jsou zač!“

„Ale pak by přece i Manfred…“

„Hned. Co jsem napsal, je takzvaný klíčový román, jen jsem ještě nezaměnil pravá jména za literární. Musí se to provést tak, aby nikdo nepoznal pravé osoby. Proto ti taky nesmím knížku věnovat.“

„Ale já budu vědět, že jsi ji napsal pro mě.“

„Jen pro tebe, Věřeno.“

„Ano.“

„Nepůjdeme teď… chceš… nemohli bychom teď jít spát?“

„Ano, miláčku. Tolik po tobě toužím.“

„A až se vezmeme, tak už se nikdy nerozejdeme, ano?“

„Nikdy.“

„Budeš mě doprovázet na cestách.“

„Budeme vždycky spát v jedné místnosti.“

„Budeme vždycky spát v jedné posteli.“

„Pomyslel by sis, že to všechno přece jen dobře dopadne?“

„Doufal jsem. Ale bál jsem se, že to dopadne špatně.“

„Já taky.“

„Zbabělce, chop se zbabělcovy ruky!“