8
Musím zpomalit na třicítku, jinak zlomím čepy kol a pera. Cesta – o silnici už se mluvit nedá – stoupá velmi příkře vzhůru. Je stále větší tma. V zahradách a parcích vidím nádherné vily, malé zámečky, taky jeden renovovaný hrad.
„Kdo tu bydlí?“
„Lidi z Frankfurtu,“ řekne. „V létě, o víkendech. Za deset minut uvidíte náš dům.“
Může člověk tak najednou, nečekaně, během jediného okamžiku tak vražedně, slepě zatoužit po lásce, po skutečné, opravdové, poctivé lásce?
Světlo se stále více ztrácí. Den končí. Ještě sedí vedle mě. Ještě deset minut. A pak? Je mi najednou zima. Na kraji cesty se objeví tabule. Čtu:
LIDUMIL. SPOLEČNOST
/ANDĚL PÁNĚ/
OZDRAVOVNA
K bíle natřenému starému hospodářství vede úzká cesta. Na dvoře stojí zelená pumpa. Kolem ní pobíhají děti. „Kdo vám tedy zavolal na letiště?“
„Kuchařka.“
„Můžete jí věřit.“
„Naprosto.“
„Kolik lidí zaměstnáváte tady nahoře?“
„Zahradníka s manželkou. Jednoho sluhu.“
„Jak je to s nimi?“
„Ti jsou při mém muži. Nenávidí mě. Jsem pro ně… „ Odmlčí se.
„Nula, že ano? To znám. Umím si to všechno dobře představit.“
„Ne, pane Mansfelde, ne! Neumíte si nic představit!“
„Ale ano,“ řeknu. „Nikdy jsme se ještě neviděli. Žijete tady. Já přicházím z Lucemburska. A přesto, myslím…“
… že jsme si tak podobní, a hned bychom si rozuměli, chtěl jsem říct. Přirozeně jsem to neřekl.
„Co myslíte?“
„Nic. Plácám nesmysly. Máte pravdu. Samozřejmě si to neumím představit.“
„Teď znovu doprava, prosím.“
Cesta je ještě horší.
„Kdy jste opustila vilu?“
„Tak ke třetí.“
„Je vaše holčička doma?“
„Ano.“
„Řekla jste doma, že jdete na procházku?“
„Ano.“
„Tak se toho držte. Za všech okolností. Já zastavím před domem. Nikdy jsme se neviděli. Na tom musíte trvat. Za všech okolností. I když někdo bude tvrdit, že vás viděl se mnou v autě. Musíte trvat na jedné lži. Jen pak vám bude věřit.“
„Kdo?“
„Váš manžel. Nesmíte jen zaměnit dvě lži. Musile tvrdě a neoblomně opakovat tu, kterou jste zvolila.“
„Co vy jste zač?“
„Jádro mám zdravé.“
„Kam jste chodil před prázdninami do školy?“
„To bylo v Salemu.“
„A?“
„Žádné a. Musel jsem pryč.“
„Kvůli nějaké ženě?“
„Kvůli jedné dívce.“
„Měl jste hodně děvčat ve svém životě?“
„Ano. Ne. Nevím.“
„Miloval jste někdy některou?“
„Nemyslím. Ne. Určitě ne. A vy?“
Tak spolu mluvíme. Jak si rozumíme. Věděl jsem to. Hned jsem to věděl. A už jen pět minut. Nanejvýš pět minut. Je stále více tma a stále větší zima. V údolí stoupá mlha a nad černým lesem v bezbarvém nebi je úzký srpek přibývajícího měsíce.
„Co je, pane Mansfelde?“
„Už jste někdy milovala?“
„Otce mého dítěte, ano. A Evelynu.“
„Toho muže na letišti?“
Zavrtí hlavou.
„Vážně ne?“
„Vážně ne. Je jen mým… Jen s ním spím. To je přece něco docela jiného.“
„Ano,“ řeknu, „to je něco docela jiného. Musíte mi říct, kde mám zastavit.“
„Tamhle vepředu u toho velkého dubu.“
„Já… tak rád bych vám nějak pomohl.“ Něco takového jsem ještě nikdy neřekl, nikdy. „To nemůžete, pane Mansfelde.“
„Možná přece. Kdo ví? Budu tady asi nějakou dobu žít, jestli mě zase nevyhoděj.“ Ona neříká nic.
„Vracíte se hned zase zítra zpátky do Frankfurtu?“
„Ne, ještě tady s malou zůstanu. Do začátku října.“
Proč mám z toho radost? Proč mě naplňuje tahle divoká radost?
Jen proto, že do začátku října bude někde v mé blízkosti? V mé blízkosti. Někde. Tough guy? Sentimentální blbec.
„Máte pravdu,“ říkám. „Nikdo nemůže nikomu pomoct. A jsme u dubu.“ Zastavím. A pak je to přece jen zase silnější než já. „Smím vás o něco poprosit?“
„Ó bože,“ řekne. „Ne! Ne! Byla jsem tak ráda, že jsem vám předtím křivdila.“
„Není to nic špatného.“
„Co je to?“
„Chtěl bych, abyste si na okamžik sundala brýle. Chtěl bych vidět vaše oči.“
Váhá. Pak to udělá. A konečně vidím její oči, krásné, to nejkrásnější, co na ní je. Jsou vlastně příliš veliké v její úzké tváři, černé, zastřené, s dlouhými řasami. A hluboký výraz v těchhle očích. Vědí o mnoha věcech, o bolestných a pravděpodobně většinou i odporných. Těmhle očím se nedá nic…
