18
„Love is just a word. It does not mean a thing…“
Zpěvačka má dětský hlas, doprovází ji klavír a bicí. Malá deska se otáčí na kotouči gramofonu, na který automaticky dopadá vždy deset desek za sebou. Tančíme při Verenině zamilované písni. Ještě tři další dvojice se pomalu otáčejí. Je to prostá melodie, na kterou mohou tancovat i starší lidé.
„…iťs a fancy way of saying: two people want to swing…“
Verena nemá na sobě žádné šperky, jen jeden krásný prsten. Vlasy si dnes vyčesala nahoru. Šaty ji obepínají tak těsně, jako by to byla její druhá kůže, a jsou z látky, která vypadá jako ryzí stříbro. Je pod nimi znát každý tvar, každá křivka jejího těla. Jsme všichni trochu opilí. Verena si myslí, ze není nápadné, jak my dva tancujeme. Dali jsme si paže kolem sebe. Tiskne se ke mně celým tělem. Kdyby u nás na party, které někdy pořádá šéf v internátě, někdo takhle tancoval, okamžitě by letěl. Cítím, jak je Verena vzrušená. Já jsem vzrušený stejně jako ona, a ona to taky cítí. A dělá všechno, aby mě ještě víc vzrušila.
„… love is just a word, and when the fun begins, a word we use to cover mountain-high with sins…“
Půl dvanácté.
„Nač myslíš?“ šeptá Verena. „Na to.“
„Já taky. Hned odejdou. Nejpozději za půl hodiny jsou všichni pryč.“ Přitiskne se ke mně ještě pevněji. Už se sotva hýbeme z místa. Oči má veliké jako ještě nikdy. Je tak krásná jako ještě nikdy. Je tak nalíčená jako ještě nikdy.
„…love is just a word, thaťs dropped all over town…“
Teď už se vůbec nehýbeme z místa. Jen se kolíbáme v rytmu téhle smutné písně.
„…an active little word – and most improper now…“
And most improper now?
„Líbí se ti ta píseň?“
„Ne.“
„Skoda. Mně docela ano. Je to moje filozofie: láska je jen slovo.“
„Zatím.“
„Prosím?“
„Už to dlouho nebude tvá filozofie.“
„Ach, miláčku!“
„…love is just a word. But let me make it clear…“
„Stiskni mě víc. Ještě víc. Hodně pevně, Olivere.“
„Pozor! Ten doktor Fielding nás nespouští z očí!“
„Ach ten! Ten jen žárlí.“
„Jak to?“
„Dvoří se mi už celá léta. Blízký přítel mého muže. Vidíš přece, jakou dračici má za manželku. Když už sám nesmí a nemůže, tak mě alespoň pozoruje na každém kroku. Je to stejné na každém večírku, jedno, s kým tančím, jedno, s kým mluvím.“
„No právě.“
„To je jedno. Říkám ti, že je to jedno. Mně je dnes všechno jedno!“..Ne tak hlasitě. Slyší to.“
„Tak ať. Mám narozeniny.“ Teď přece jen šeptá. „A za hodinu…“
„…ťhough I know, we know, iťs really insincere…“
Doktor Fielding nám jde na nervy už celý večer. Pořád nás sleduje. Co když ho tím pověřil Manfred Lord? Ne, zřejmě má Verena pravdu. Žárlí. A nemůže a nesmí a netroufá si. I teď se dívá, tančí s jednou šperky ověšenou dámou, ale tvář má neustále obrácenou k nám. Ale teď jsem tak vzrušen, že mi je to taky jedno, jako Vereně.
„…love is just a word – a word we love to hear…“ Klavír. Bicí. Trumpeta naříká.
Píseň, v jejímž textu je obsažena Verenina životní filozofie, končí.
Posadíme se, doktor Fielding připravuje koktajl. Třepe šejkrem. Jeho žena se dívá na hodinky. Už potřetí. Někdo řekne, že po tomto posledním přípitku oslavenkyni by se mělo končit. Všeobecný souhlas. Pánové musejí ráno časně do svých úřadů.
„Vydělávat chlebíček, milostivá paní,“ řekne Fielding, nedívá se však na Verenu, ale na mě. Má jemný instinkt, tenhle starej žok.
Připíjíme Vereně na zdraví. Obě servírky a sluha už šli spát, stejně tak kuchařka. I Evelyna už leží několik hodin v posteli. Ještě mě pozdravila, když jsem přišel, odtáhla mě stranou a zašeptala: „Přečetl sis tenkrát můj dopis?“
„Ano.“
„A?“
„Všechno bude dobré, Evelyno.“
„Kdy?“
„Víš, něco takového je moc těžké. Něco takového trvá dlouho. Musíš mít trpělivost!“ Trpělivost!
To mi Verena taky říkala.
Všichni lidé zřejmě musejí mít trpělivost…
„Já jsem přece trpělivá,“ zašeptala Evelyna a podala mi svou horkou malou ručku, „hrozně trpělivá. Ale koukej, ať to dlouho netrvá, ano? Prosím tě, ať už to moc dlouho netrvá!“
„Je to tak zlé?“
„Je to smutné,“ odpověděla. „Maminka s…
