21
„Tak co se tady vlastně děje?“ (Celá rozmluva se koná anglicky. Ale jakou angličtinou!)
„Rašid se chce modlit.“
„A to je tak směšné?“
Malý černoch a Hansi se na sebe podívají.
„Tak se smějte, vy idioti, když se vám to zdá tak směšné!“ řeknu a cítím, jak mi je ten hubený pan Herterich vděčný za to, že to nemusí říct sám. „Tak do toho, smějte se, když se vám chce!“
Samozřejmě se nesmějí, protože jsem zvedl ruku a tak se na ni dívám, že by se mi samotnýmu nechtělo zasmát.
Malý černoch řekne: „Rašid je pohan. Proto jsme se smáli.“
„Jak se vlastně jmenuješ?“
„To přece víš! Ali. Jsem syn krále Faharudizedšimala Prvního.“
„Čí že jsi syn?“
Vychovatel mi řekne tiše a německy: „Je synem jednoho z nejmocnějších mužů na Kakaovém pobřeží. Tam, odkud pochází, mají ti skutečně nejbohatší bílé služebnictvo, bílé šoféry a bílé učitele pro své děti. Držet si bílé služebnictvo platí za znak největšího bohatství. Aliho otec si to může dovolit. Proto má Ali komplex nadřazenosti.“
„Teď chápu, že pánové tam dole potřebují bezpodmínečně rozvojovou pomoc,“ řeknu.
„Co chcete? Bílý, to je pro Aliho prostě nula, byl tak vychován. Musíme ho to docela pomaloučku odvykat.“
„Pomaloučku?“ řeknu. „To půjde pěkně rychle!“ Zeptám se kluka s komplexem nadřazenosti: „A ty, ty nejsi pohan?“
„Já jsem křesťan!“ řekne hrdě.
„Aha. A Rašid je pohan, protože vyznává jiné náboženství než ty.“
„Je jenom jedno náboženství. Moje.“
„Jsou různá náboženství. Taky se musím divit tobě, Hansi. Tebe jsem měl za chytřejšího.“
„To bylo jen kvůli tomu koberci,“ řekne můj „bratr“ a mírně se usmívá.
Angličtinu teď proplítáme němčinou.
Princ s olivovou pletí, jemnými údy a černýma očima, které jsou velké a smutné, vlhké a zacloněné dlouhými hedvábně se lesknoucími řasami, odpovídá: „Ptal jsem se, kde je tady východ. Musím přece odříkat svou večerní súru. Na koberci. A přitom se musím poklonit k východu.“
„Mám hodinky s kompasem,“ řeknu. Zjistíme, kde je východ. Je přesně tam, kde je okno.
„Tak,“ řeknu panu Herterichovi, neboť koneckonců je to přece on, kdo tu má projevovat autoritu, ne já, já už jsem mu pomohl dost, „teď máte slovo vy!“
Tenhle vychovatel u nás tedy dlouho nezůstane! Pochází zřejmě z hodně skromných poměrů. Dokonce teď když jsem mu všechno tak pěkně přichystal, říká nejistě: „Polož si kobereček k oknu, Rašide. A odříkej si svou večerní modlitbu.“
„To není modlitba, to je súra,“ odpoví malý princ a dívá se přitom na mě pohledem plným vděčnosti.
„Odříkej svou súru,“ zamumlá pan Herterich rozpačitě. Říkám si, pomůžu mu ještě jednou: „Ano,“ řeknu, „odříkej ji Rašide. Nahlas. Ve své řeči. My všichni budeme poslouchat. Nikdo ani nehlesne. A když pan Herterich nebo já ještě jednou jedinkrát uslyšíme – jedno kdy, jestli ráno nebo večer – že ti tihle dva kluci nedají pokoj, tak se můžou těšit!“
Malý princ si urovná koberec, poklekne na něj, skloní hlavu až k zemi a mluví svou mateřštinou. Později mi jednou přeložil, co toho večera říkal.
„Alláh samojediný zná tajemství nebe a země, a záležitosti poslední hodiny – probuzení mrtvých – trvá jen okamžik nebo ještě méně neboť Alláh je mocný. On nás vyňal z těl našich matek, a my jsme nic nevěděli. On nám dal sluch, tvář a moudré srdce, za což jsme vděční. Což nevidíme, jak ptáci létají po volném nebi, a kdo jiný než Alláh je tam může udržet. I v tom jsou znamení pro věřící. Alláh to je, kdo nám dal domy jako místa odpočinku a kůži zvěře na stany, které v den odchodu snadno strhneme a opět je můžeme postavit v den, kdy se znovu usadíme; a jejich vlnu a jejich kožešinu a jejich žíně k rozličnému náčiní. Také nám mnohé stvořil pro stín, například stromy, hory proti slunci, a sluje a jeskyně jako útočiště, a šaty jako ochranu před chladem, a pancíře jako ochranu ve válce. Tak veliká je Jeho milost, že se mu zcela odevzdáváme. Alláh je veliký, Alláh budiž pochválen, Alláhu budiž děkováno.“
