11
„Ty jsi…“ Já přece jenom budu muset zvracet.. „Ty jsi ten drát…“
„Uvázal ke stromu, co roste z rokle, a natáhl jsem ho po zemi na druhou stranu ke křoví. Tam jsem se schoval a čekal, dokud nepřišly, babku nechám přejít. Když jde Superštětka, tak to zvednu. Zakopne, uklouzne, padá, ale zachytí se kořene. Zlostí bych se kousl do kolena, že hned nesesvištěla dolů! Ale naštěstí se Hildenbrandka kolem ní tak blbě motala, až tvá maličká zmizela. Pustím drát a už jen čekám, dokud babka neodběhne pro pomoc. Pak odvážu drát od stromu a zmizím. Kolo drátu leží zase pěkně v zahradnictví. Geraldina možná umře. Ale i když neumře – rozhodně máš teď od ní do vánoc pokoj. Nejmíň do vánoc. A jak říkám, může se docela dobře stát, že pak bude vypadat jako já. Co je? Děsíš se toho, co?“
„Ano.“
„Sem si mohl myslet. Nejdřív hodně hluku a pak plný kalhoty. Hned ti řeknu ještě něco.“
„Co?“
„To všechno jsem udělal hlavně kvůli sobě.“
„Kvůli sobě?“
„Jo. Ještě nejsem totiž tak docela přesvědčenej, že mě najednou nezdrhneš a nevezmeš si za bratra Rašida nebo někoho jinýho z těch sráčů. Čím víc toho o tobě vím, tím jsem jistější. Vím už o madam Lordové. Teď víme oba o týhle záležitosti s tvým drahouškem. Když chceš, jdi k šéfovi a všechno mu vybal. A já okamžitě najdu pana Lorda a vybalím zase jemu všechno.“
„A kdyby… kdyby byla Geraldina mrtvá?“
„Tak by prostě byla mrtvá. To bys ale ronil slzy, co?“
„Ty jsi… ty jsi ďábel…“
„To už říkalo hodně lidí, to pro mě není nic novýho. Obsloužil jsem tě promptně, nebo ne? Jsem tvůj bratr, nebo ne? Bratr musí pro bratra udělat všechno.“
„Ne vraždit.“
„Taky vraždit.“
„Ne.“
„No tak do toho, do toho, tak jdi k šéfovi a udej mě! Mně nenapadá jen něco takovýho jako tohle s drátem! Já bych taky někdy hrozně rád chtěl vědět, co pan Lord řekne, když ho navštívím nebo mu napíšu psaníčko!“
Hansi. Pan Leo. Je toho pořád víc. Je to pořád horší. Vím, že nejednám správně, nechci to, ale nemůžu jinak. – Kvůli Vereně.
Může být šťastná láska, může vůbec vzniknout láska tam, kde je tolik nepravostí?
„A slečny Hildenbrandové, té ti není vůbec líto?“
„Proč chodí po zakázaný cestě?“
„Měla ráda své povolání.“
„Nejvyšší čas, že šla do penze. Dělej si starosti ještě o tu starou rachejtli!“
Cítím, jak se mi zvedá žaludek.
„Na kom ti víc záleží – na Superštětce, nebo na paní Lordové?“ Neodpovídám. Je mi zle.
„Tedy na paní Lordové. Takže k šéfovi nepůjdeš a neřekneš ani slovo.“
Zase neodpovídám. Ale vím, že má pravdu. Nepůjdu k šéfovi a nic neřeknu. Jsem na to příliš zbabělý. Ohrozil bych Verenu. Ale nejenom to. Vyletěl bych z internátu, kdybych řekl, co bylo mezi Geraldinou a mnou – protože to už bych taky musel říct, kdybych něco řekl. Jsem příliš zbabělý, příliš špatný, příliš vlažný. Nejsem o nic lepší než Hansi. Budu držet hubu.
A zaplatím panu Leovi.
God have mercy on such as we, doomed from here to eternity. „Nic neříkáš. To je taky odpověď. Okay, Olivere.“ Zase mlčím.
A to je, vidíte, chyba číslo tři. Nejhorší a s nejhoršími následky..Když budeme mít štěstí, bude muset ležet celej rok! Slyšel jsem o takovejch případech, kdy už páteř vůbec nesrostla! Já jsem specialista na záležitosti páteře. Musím bejt. Já…“
„Hansi…“
..Ano?“
„Prosím tě, jdi ven. Rychle!“
„Proč?“
„Musím zvracet.“
