Celá e-kniha Případ nedbalé nymfy ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
17. kapitola
Přeplněná soudní síň vřela očekáváním. Jakmile soud zasedl, Claude Gloster, který si byl plně vědom dramatických možností chvíle, povstal a řekl: „Vaše Ctihodnosti, dostavil se obeslaný svědek Ronald Dixon. Je však natolik zaneprázdněn povinnostmi, že je nutné, aby byl vyslechnut co nejdřív. Žádám proto slavný soud a zástupce obhajoby o svolení, aby byl přerušen výslech šerifa a Ronald Dixon byl vyslechnut přednostně mimo pořadí.“
„Máte námitky?“ zeptal se soudce Garey Masona.
Mason se usmíval tak sebejistě jako vítěz, který si může dovolit velkomyslnost.
„Obhajoba nemá námitek, Vaše Ctihodnosti.“
„Na základě prohlášení státního zástupce, že je nutné, aby byl svědek vyslechnut přednostně mimo obvyklé pořadí, a jelikož obhajoba nic nenamítá, soud žádosti vyhovuje.“
Ronald Dixon, vysoký, poněkud shrbený muž, předstoupil na stanoviště svědků. Když šel Dixon kolem, spatřil ho Mason na okamžik z profilu a zašeptal Delle Streetové: „Toho člověka jsem už někde viděl.“
Obrátil se doleva k Dorothy Fennerové a zeptal se jí: „Znáte ho?“
„Znám. Je to noční vrátný z našeho penziónu.“
Mason se zašklebil: „Teď vám prokážou Alderovu návštěvu.“
Ronald Dixon složil přísahu, uvedl své jméno, stáří, bydliště a zaměstnání, a pak se co nejpohodlněji uvelebil na lavici svědků, jako by čekal, že tam zůstane delší dobu.
„Znáte obžalovanou Dorothy Fennerovou?“ zeptal se Gloster.
„Ano, znám.“
„Uvedl jste, že jste jedním z nočních vrátných v penziónu hotelu Monadnock?“
„Ano.“
„Jaká je vaše pracovní doba?“
„Od čtyř odpoledne do půlnoci.“
„Měl jste třetího tohoto měsíce službu a pracoval jste toho dne v uvedené směně?“
„Ano.“
„Od čtyř odpoledne do půlnoci?“
„Ano.“
„Vzpomeňte si na podvečerní hodiny dne třetího srpna. Řekněte nám podle vlastního uvážení všechno, co se ten den stalo a co se týkalo bytu slečny Fennerové –“
„No, četl jsem v novinách, že –“
„Toho si nevšímejte,“ přerušil ho rychle Gloster. „Jde nám výhradně o to, co jste viděl a slyšel vy sám.“
„Dobře. Asi tak hodinu poté, co jsem nastoupil do služby, někdy kolem půl šesté, přišla domů a já jí blahopřál k –“
„Mluvili jste spolu?“ přerušil ho rychle Gloster. „Ano. Mluvil jsem s ní a ona –“
„A co se stalo pak?“ přerušil ho Gloster znovu. „Co udělala?“
„Zeptala se mě, jestli nemá nějakou poštu, a já jsem jí řekl, že ji miliónkrát volali telefonem, a ona si vybrala ze své přihrádky všechny ty záznamy, šla ke zdviži, vyjela nahoru do svého bytu –“
„A potom?“
„Asi za hodinu přišel nějaký džentlmen, a řekl, že s ní musí mluvit. Nemusím ho prý ohlašovat, je prý očekáván. No, příčí se to sice domovnímu řádu, ale vypadal jako člověk, kterému se dá důvěřovat – byl rezervovaný, opravdový džentlmen – nezdálo se, že by patřil k té sortě lidí, kteří dělají kravály nebo nějaké potíže nebo jdou člověka udat, že porušil nějaké nařízení.“
„A co jste udělal?“ zeptal se Gloster.
„No, moment jsem se rozmýšlel a on mi dal pět dolarů.“
„A co jste udělal pak?“
Dixon se zašklebil a řekl: „Pak jsem neudělal nic.“
„Neohlásil jste ho tedy?“
„Ne, neohlásil. Nechal jsem ho jít nahoru.“
„Prohlédl jste si toho člověka dobře?“
„Ano, velmi dobře.“
„Poznal byste ho, kdybyste ho znova uviděl?“
„Jistě.“
„A uviděl jste ho znova?“
„Ano.“
„Kde to bylo?“
„Když ležel v márnici.“
„Jinými slovy, byl to George S. Alder?“
„Řekli mi, že se mrtvý tak jmenoval.“
„Podívejte se na tuto fotografii, pane Dixone. Ptám se vás, zda vyfotografovanou osobu poznáváte?“
„Ano.“
„Kdo je to?“
„Je to fotografie muže, který ten večer přišel za Dorothy Fennerovou a dal mi pět dolarů.“
„Kolik bylo hodin?“
„Asi tak půl sedmé.“
„Víte, jak dlouho se muž nahoře v bytě zdržel?“
Mason řekl: „Svědek neví, zda muž skutečně navštívil byt obžalované. Ví pouze, že obdržel pět dolarů od muže, který chtěl obžalovanou navštívit. Tato rozmluva se přímo obžalované nedotýká. Žádám, aby celá tato část svědkovy výpovědi byla z protokolu škrtnuta, pokud neprokážete další souvislosti.“
„Prokážeme další souvi…
