10. kapitola
Penzión hotelu Monandnock měl průčelní fasádu ozdobenou lesklou bílou štukaturou a červenými kachličkami, které působily impozantním dojmem. Postranní zdi budovy však byly z neomítnutých červených cihel a úzká okna nasvědčovala, že byty byly natlačeny jeden na druhý, aby byly cenově dostupné nájemníkům s nižšími příjmy.
Mason zaparkoval vůz, vyběhl po schodech a vešel do dlouhé a úzké haly. Nad lóží nočního vrátného svítilo světlo. Mason přistoupil ke stolu.
„Bydlí tu u vás nějaká Dorothy Fennerová,“ řekl. „Jmenuju se Perry Mason.“
Vrátný okázale pohlédl na hodiny.
„Jsem její advokát,“ řekl Mason. „Zazvoňte jí a řekněte, prosím, že jsem tady.“
Vrátný zastrčil kolíček do zdířky, několikrát zmáčkl tlačítko a pak řekl: „Bohužel, buď se nehlásí, nebo… ano, moment. Chce s vámi mluvit váš advokát, pan Mason,“ řekl do mluvítka.
Chvíli váhal, svraštil čelo, znova se podíval na hodiny a pak řekl Masonovi pochybovačně: „Můžete nahoru, pane Masone. Byt číslo 459.“
Mason vyjel zdviží do čtvrtého patra, šel po chodbě a díval se na číslo dveří. Nakonec zaklepal u čísla 459.
Dorothy Fennerová, v županu, otevřela dveře a řekla: „To jste vy, pane Masone?“
Mason řekl: „Promiňte, ale musím s vámi nutně mluvit.“
Ustoupila stranou, aby mohl vejít, a zavřela za ním dveře.
„Mám tu nepořádek. To víte, garsonka, postel rozestlaná a… spala jsem jak zabitá. Ještě mám zalepené oči.“
„No dobře,“ řekl Mason. „Půjdeme rovnou k věci. George Alder je mrtev.“
„Ne!!!“
Mason přikývl.
„Jak je to možné… Co… co se mu stalo?“
„Byl zavražděn.“
„Proboha! Kdo ho zabil? Co…“
„To se neví,“ řekl Mason. „Podle předběžné zprávy našla ho služebná Sally Bangorová ležet na podlaze, když se večer vrátila domů.“
„Sally Bangorová?“
„Vy ji znáte?“ zeptal se Mason.
„Ano, podle vidění. Několikrát jsem byla v domě jako host.“
„Asi za vámi přijde policie,“ řekl Mason.
„Proč?“
„Kvůli tomu, co se stalo v sobotu v noci.“
„Jak to s tímhle souvisí?“
„Nijak,“ řekl Mason, „ale soudí se, že vrah také unikl po vodě. Policie si snad jedno s druhým spojí. Byla jste dnes večer někde venku?“
„Ne, nevyšla jsem z pokoje od chvíle, co jsem se vrátila.“
„A co večeře?“
„Neměla jsem hlad. Udělala jsem si šálek čokolády a to mi stačilo. Všechno potřebné jsem měla doma, takže jsem nemusela ven.“
„Můžete to dokázat?“
„Osamělá žena může sotva předložit alibi o čase, který strávila v posteli,“ odpověděla rozhořčeně.
„Myslím na večer. Ví někdo, že jste nebyla venku?“
„No ovšem, musel by mě vidět vrátný.“
Mason si sedl na pelest postele. Dorothy Fennerová se usadila vedle něho.
„Nepokoušel se vám Alder telefonovat nebo se s vámi nějak spojit?“ zeptal se Mason a dodal: „Myslím po tom odpoledním výslechu.“
Přehodila nohu přes nohu. Župan jí sklouzl z pravé nohy. Uchopila látku a chystala se ji vrátit na původní místo, pak se ale zamyšleně zadívala na obnažené stehno a řekla: „Pane Masone, že jsem hezky opálená, na to, že pracuji v kanceláři?“
Natáhla nohu a vyhrnula župan, aby si mohl prohlédnout světlou, do bronzova opálenou pleť.
Mason vrhl zběžný pohled na nohu, přikývl a řekl: „Docela slušně.“
„Dík za uznání.“
„Mluvili jsme o Georgi Alderovi,“ připomněl jí Mason. „Ach ano, co byste rád?“
„Ptal jsem se, jestli vám telefonoval nebo se pokusil nějak s vámi spojit.“
Položila si ruku na nohu v místě, kde bývá horní okraj punčochy a začala přejíždět prstem po stehně jako po nějaké neviditelné čáře.
„Tak se už, hrome, probuďte, a dávejte pozor, co vám říkám,“ řekl Mason. „Ať to máme z krku. Nemůžete mi odpovědět, když se vás ptám? Mám dojem, že se schválně snažíte odvést mou pozornost, abyste získala čas.“
Zaváhala na několik vteřin a pak řekla:
„Alder byl u mě.“
„Cože?“
„Ano, byl tady.“
„A hrome. Kdy?“
„Myslím, že hned, jak měl po poradě s náměstkem státního zástupce, ještě dřív, než se vrátil domů.“
„Můžete mi říct, v kolik hodin to bylo?“
„No, mohlo být tak šest nebo půl sedmé.“
Mason řekl: „Tak podívejte, to jednání probíhalo u soudu ve v…
