Maska

37. kapitola

Sam Hackitt měl i jiná trápení než to, které pro něho představoval bdělý policista. Byla tu například dáma, kterou v nestřeženém okamžiku uvedl k oltáři – což byl čin, kterého celý svůj život litoval. Byla to hlučná, výbojná žena, která nenáviděla svého muže – ne pro jeho přestupky proti společnosti, ale pro jisté slabůstky, které ho sváděly, aby zanedbával svůj domov – sbírku rozviklaného nábytku v malém, nečistém domě za Kostelní ulicí.

Sam byl tak pohodlný člověk jako většina zločinců. Hezky vlídný muž, ale žil v hrůze před svojí ženou. Od svého propuštění z vězení se jí velmi pečlivě vyhýbal, ale zpráva o jeho návratu se rozšířila a odehrály se dvě scény, jedna u Meisterových dveří a jedna na Vysoké třídě v Deptfordu, kdy šla za ním po ulici hádavá mužatka a celému světu vysvětlovala zvyky, povahu a přečiny pana Samuela Hackitta.

Jednoho dne zabloudil Sam nahoru do západních končin a ve velikém okně v Cockspur Street uviděl množství zářících knih, popisujících divy života na západních prériích Kanady. A ačkoliv bylo rolnictví zaměstnáním, které ho nikdy nepoutalo, stal se od té chvíle nadšeným průkopníkem civilizace v kanadských prériích. Ale dostat se do Kanady, k tomu potřeboval peníze – a získat tam majetek vyžadovalo zase peníze. Sam Hackitt usedl, aby chladnokrevně rozjímal o problému přepravy a vydržování. Ušetřil si dost peněz, aby si koupil přepravní lístek, ale udělal to tajně, pomíjeje emigračního lékaře. Sam rozhodl, že ve válce a v lásce je dovoleno vše a že jeho styky s panem Meisterem jsou trvale napjaté, takže nebude nijak ublíženo jeho svědomí, pomůže-li si k trošce přenosných a prodejných památek.

Nejvíce toužil po malém černém kovovém trezorku, který měl Moric Meister obyčejně v druhé zásuvce svého stolu. Advokát měl z důvodu zvláštních návštěv, které u něho byly konány, pravidelně ve své pokladně velký peněžní obnos, a to budilo Samovu nejživější touhu. V posledních dvou dnech neměl příležitost, aby pokladničku třeba jen uviděl. A teď, po Johnnyho návratu a po jeho vlastním konečném vyhazovu – Meister vykonal čin milosti a řekl mu, že může zůstat do konce týdne – nadešla rozhodná chvíle.

Proti Mary Lenleyové nikdy nic neměl, ale pocítil k ní trpkou zlost v den, kdy ji po šestém pokusu vejít do pokoje a provést rychlou krádež našel, jak zakrývala psací stroj, než šla domů.

„Vy nás opustíte, Hackitte?“ zeptala se při té příležitosti.

Sam si myslel, že by mohl odejít rychleji, kdyby byla tak dobrá a poskytla mu příležitost otevřít druhou zásuvku stolu pana Meistera.

„Ano, slečno. Nemohu Meistera už delší dobu snést. Myslím, že jste ráda, že se váš bratr vrátil, slečno.“

„Velmi ráda. Odjedeme spolu na venkov.“

„Chytíte se farmaření, slečno?“ zeptal se Sam se zájmem.

Vzdychla si.

„Bojím se, že jako farmáři nebudeme stát za mnoho,“ mínila.

„Také jsem pomýšlel na farmaření,“ řekl Sam. „Měl jsem trochu zkušeností – pracoval jsem na polích dole v Dartmooru.“

„Budete farmařit v Anglii?“ zeptala se a překvapení ji vyvedlo z její trudnomyslné nálady.

Sam zakašlal.

„Nejsem si tím zcela jistý, slečno, ale myslel jsem, že půjdu do ciziny. Tak trochu do velkých volných prostranství.“

„Same, vy jste byl v biografu,“ obvinila ho a Sam se zašklebil.

„Tohle není země pro člověka, který chce odejít od ramene policie,“ řekl. „Chci jít pryč a začít úplně od začátku.“

Podivně na něho pohlédla.

„Proč se stále díváte na stůl pana Meistera? Není na něm něco v pořádku?“ zeptala se.

„Ne, ne, slečno,“ řekl Sam kvapně. „Jenom si myslím, že ho zítra trochu vyleštím. Podívejte se, slečno –“ šel blíže k ní a ztišil hlas v důvěrný tón, „znala jste Meistera už roky, že ano?“

Přisvědčila.

„Nemyslím, že o něm víte velmi mnoho, kromě toho, že je chytrým advokátem,“ pokračoval Sam pomlouvačně. „Nemyslíte, že by to byl dobrý nápad, kdybyste tady měla ještě jednu mladou dámu, aby vám pomáhala? Tohle je snad mé poslední slovo k vám.“

Pohlédla na něho velmi přívětivě. Jak dobře to mínil!

„Není tu dost práce pro dva …