Maska

33. kapitola

Doktor Lomond se setkal s jejím pohledem. „Jste trochu hloupoučká, Coro Anno,“ řekl.

„A proč?“

„Hezké děvče jako vy – a zavěsí se na stín – a ztratí nejlepší část života.“

„Neříkejte to!“

„Nu, vy víte, že je to tak, že ano? Je to psí život… Jak spíte?“

„Spát?“ Rozhodila zoufale rukama.

„Právě! Budete do roka nervózní zříceninou. Stojí to za to?“

„O co se pokoušíte?“ zeptala se bez dechu. „O co vám jde?“

„Povím vám to. Mám? Přemýšlím, zda budete uražena.“

Hleděla na něho upřeně.

„Nebyl by to od vás dobrý nápad, kdybyste odešla a zapomněla na Masku? Vypudila ho z mysli? Nalezla si – jiný zájem?“ Zasmála se.

„Myslíte si, že se stávám nepříjemným, že ano? Ale myslím jenom na vás. Myslím na všechny ty hodiny, kdy čekáte, že se něco stane – se srdcem na kraji hrdla.“

Náhle vyskočila na nohy.

„Poslouchejte! Vy máte nějaký důvod, že takhle mluvíte!“ vyhrkla.

„Přísahám vám –“

„Máte! Jistě máte!“ Zuřila. „Vy jste muž – já vím, jací jsou muži. Podívejte se, dala jsem se do pekla a zůstanu v něm.“

Sebrala ze stolu svoji kabelku.

„Poskytl jsem vám příležitost,“ řekl doktor Lomond smutně.

„Příležitost? Doktore Lomonde, až Arthur Milton řekne: ‚Mám tě dost – jsem tebou znuděn, skončili jsme spolu‘, pak půjdu. Svou cestou – ne vaší cestou. Vy jste mi dal příležitost – příležitost Gwendy Miltonové! To je pekelná příležitost – a já ji nepřijmu.“

Než mohl promluvit, uprchla z pokoje.

Meister na ně hleděl a teď přišel pomalu z pokoje k doktorovi.

„Rozzlobil jste ji.“

„Nu, snad,“ přikývl doktor Lomond a se zamyšlením vzal svoji brašnu a klobouk.

„Ženy jsou velmi zvláštní tvorové,“ filozofoval Meister. „Skoro se mi zdá, že vás má ráda, doktore.“

„Myslíte?“ Hlas i chování doktora Lomonda vypadaly velmi nepřítomně. „Přemýšlím, zda by se mnou nepovečeřela.“

„Jak by to bylo krásné, kdyby vás měla dost ráda, aby vám řekla trochu víc o Masce,“ navrhoval Moric sladce.

„Zrovna na to myslím… Myslíte, že by to udělala?“

Moric se bavil. Mužská ješitnost patrně neměla mezí.

„Nikdy nevíte, co ženy udělají, jsou-li zamilované – co, doktore?“

Doktor Lomond neodpověděl. Vyšel z pokoje, počítaje stříbrňáčky v dlani…

Meisterova hlava byla teď zase úplně jasná. Johnny byl skutečnou hrozbou… Vyhrožoval, a mladý ztřeštěnec bez rozumu jako on splní svoji hrozbu, ledaže by… Bude dost šílený, aby šel do Camsden Crescentu dnes v noci…?

Od Johnnyho přešla Moricova mysl k Mary. Jeho láska k děvčeti rostla věru tropickým tempem. Teď, když se zdálo, že by ji mohl ztratit, se mu stala nejžádoucnější ze všech žen.

Usedl k pianu a děvče vstoupilo při prvních zvucích Snu lásky.

Na chvíli si nevšiml její přítomnosti a její hlas mu zněl jako skrze oblak snů, než ho přivedl ke skutečnosti.

„Morici –“

Hleděl na ni nevidoucíma očima.

„Morici!“

Hudba ustala.

„Uznáváte, že tu už nemůžu zůstat, když se Johnny vrátil,“ řekla.

„Oh, nesmysl, má drahá.“ Jeho hlas měl zase ten otcovský přízvuk, který dovedl přijmout s takovou účinností.

„Johnny je hrozně podezřívavý,“ řekla a Moric se dal do smíchu.

„Podezřívavý? Chtěl bych, aby měl být proč podezřívavý.“

Čekala, obraz vtělené nerozhodnosti.

„Vy víte, že tu nemůžu zůstat,“ opakovala zoufale.

Vstal od piana, přistoupil k ní a položil jí ruce na ramena.

„Nebuďte hloupá! Člověk by si myslel, že jsem stižen malomocenstvím. Co je to za nesmysl?“

„Johnny by mi nikdy neodpustil –“

„Johnny, Johnny!“ ušklíbl se. „Nemůžete svůj život nechat řídit Johnnym, jenž vypadá, jako by chtěl půl života strávit v kriminálech.“

Vydechla.

„Dívejme se na věci tak, jak jsou,“ pokračoval Meister. „Nemá smysl klamat sama sebe. Johnny je doopravdy hoch k ničemu. Vy nic nevíte, má drahá. Pokoušel jsem se před vámi vše ukrýt – a bylo to hrozně obtížné.“

„Ukrýt vše přede mnou? Jaké věci?“ Její tvář zbledla.

„Nuže –“ jeho váhání bylo znamenitě zahráno. „Co myslíte, že ten mladý blázen udělal, zrovna než byl chyce…