Maska

34. kapitola

Návrat Johnnyho Lenleyho byl tou nejnepohodlnější věcí, která se kdy Moricovi přihodila. Hněvalo-li ho dříve chování mladého muže, teď v něm budilo skutečnou nenávist. Vyhrůžky pronášené různými lidmi okolo něho, skrytá hrozba v narážkách na Gwendu Miltonovou – to vše pobuřovalo dostatečně samo. Ale teď tu byl další činitel, který se objevil ve chvíli, kdy se zdálo, že se všechny sny uskuteční a že Mary Lenleyová byla připravena spadnout jako zralá švestka do jeho rukou. Když už i sám strach z Masky do jisté míry vyprchal, zrovna v tu chvíli vstoupí na scénu znovu tento pošetilý hoch, o němž doufal, že ho několik let neuvidí.

Vězení jej učinilo zatrpklým a starším. Odešel jako slaboch a vrátil se jako pochmurný, zlý muž, který se nezastaví před ničím… Kdyby věděl! Ale zatím nebylo co vědět.

Meister ukázal rty v úsměvu. Zatím…

Meister nebyl zbabělcem v jednání s jinými muži. Měl všechny vlastnosti a schopnosti své třídy. Nebezpečí, které znal, ho nelekalo a dovedl mu čelit, i kdyby bylo sebesmrtelnější. Byl by schopen postavit se Johnnymu Lenleymu a bez mrknutí mu povědět všechny své zlé úmysly – kdyby si byl jist jeho sestrou… Ale pohled na dveře, otevírající se pomalu dosud neviditelnou rukou, ho uváděl na pokraj hysterie.

Maska žije! Nejhorší z Meisterových hrůz zemřela s touto určitou jistotou. Stal se čímsi lidským, hmatatelným. Čímsi, proti čemu mohl postavit svůj mozek…

Toho odpoledne, když byli sami, přišel za Mary a zezadu jí položil ruce na ramena. Cítil, jak strnula, a bavilo ho to.

„Nezapomněla jste, co jste mi dnes ráno slíbila?“ zeptal se.

Vykroutila se z jeho rukou a otočila se, aby mu pohlédla do očí.

„Morici, je to pravda s tím šekem? Nelhal jste?“

Pomalu přikývl.

„Jsme teď sami –“ řekla zoufale. „Nemohli bychom si promluvit? Je nutné, abych dnes večer přišla?“

„Velmi nutné,“ odpověděl Moric chladně. „Mám za to, že víte o tom, že jsou v domě kromě nás dvou další tři lidé. Naučte se, proboha, hledět na věci se zdravým smyslem, Mary. Dívejte se na ně, jak jsou, a ne jak byste je ráda měla… Já jsem nucen chránit se před Johnnym – nezodpovědným a domýšlivým, nadutým mladým mužem – a já se velmi bojím –“ řekl málem ‚hlupáků‘, ale rozmyslel si to, „mladých mužů jeho zvláštní povahy.“ Viděl rychlé zdvíhání a klesání jejích ňader. Líbilo se mu vzrušovat ji třeba až do bázně.

Jak prosté jsou ženy – chytré ženy! Už dávno se přestal divit jejich nesmírné schopnosti důvěry a lehkověrnosti.

Důvěřivost byla jednou ze slabostí lidí, kterou nedovedl nikdy pochopit.

„Ale, Morici, copak toto není tak dobrou příležitostí, jak si jen můžeme přát a jakou můžeme mít? Nikdo nás nevyruší… Vždyť tu býváte s klienty celé nekonečné hodiny… Povězte mi o tom šeku a jak k tomu přišel, aby ho falšoval. Já to potřebuju vědět.“

Roztáhl ruce v posměšně napodobené bezmocnosti.

„Jaké jste dítě, Mary! Jak si můžete domýšlet, že mám náladu mluvit o Johnnym nebo kout plány pro vás? Dodržte svůj slib, má drahá.“

Pohlédla na něho zpříma.

„Morici, já teď budu mluvit hrozně upřímně.“

Co teď přijde? divil se. V jejím hlase zněla nová rozhodnost a z jejích očí vyzařovala nová odvaha. Byla náhle tak nepodobná zvadlé, skleslé, ustrašené bytosti z dnešního jitra, že byl na okamžik zaražen.

„Přejete si opravdu, abych dnes večer přišla… jenom proto, abychom mluvili o šeku, který Johnny zfalšoval?“

Byl tak zaražen přímostí této otázky, že na okamžik nemohl odpovědět.

„Jak – ovšem,“ řekl konečně. „Nejen o tom podvodu, ale je tu tolik věcí, o kterých bychom si spolu měli promluvit, Mary. Máte-li opravdu odjet na venkov, musíme si pohovořit o plánech, prostředcích… Nemůžete prostě odlétnout do Dev…