Maska

14. kapitola

Ani Alan Wembury, ani jeho zajatec nepromluvili, dokud se nepřiblížili k policejní stanici ve Flanders Lane. Pak se Johnny, aniž by se obrátil, zeptal:

„Kdo mě zradil?“

Jenom tuhá a přísná kázeň dvanáctileté policejní služby Alanovi zabránila, že nezradil zrádce.

„Byla nám dodána informace,“ řekl formálně a mladý muž se zasmál.

„Myslím, že jste mě hlídal hned od krádeže,“ řekl. „Nuže, dostanete za to povýšení, Wembury, a přeju vám, abyste z něho měl radost.“

Když stál před zapisujícím poddůstojníkem, stalo se jeho chování o něco vlídnějším a ptal se, může-li být podána zpráva Morici Meisterovi. Ve chvíli, než ho odvedli do cely, se zeptal:

„Co za to dostanu, Wembury?“

Alan potřásl hlavou. Byl si jistý, že ačkoliv to bylo první provinění Johnnyho Lenleyho, přece ho nemůže nic zachránit od nucených prací.

Bylo jedenáct hodin v noci a padal těžký, hustý déšť, když Alan dospěl rychlou chůzí do opuštěných končin flanderské čtvrti k Meis­te­rovu domu. Z opačné strany silnice mohl vidět nade zdí dvora horní okna domu. Jedno z oken bylo osvětleno. Advokát byl dosud vzhůru – snad v rozmluvě s některým ze svých zvláštních klientů, který přišel tajnou cestou do domu, aby ukázal své špatně nabyté zboží, anebo aby spustil naříkavou povídku do Meisterových nesoucitných uší. Tyto staré domy poblíž řeky byly provrtány sklepními chodbami a teprve před několika týdny v době bourání jednoho z nich byla objevena tajná místnost, o které neměl tušení ani sám majitel, ačkoliv žil v domě dvacet let.

Když Alan kráčel přes cestu, zahlédl postavu, která se vynořila z temného stínu zdi obklopující advokátův dům. V mužových pohybech bylo cosi kradmého a vše, co bylo v Alanovi Wemburym z policejního úředníka, bylo touto plíživostí probuzeno. Zavolal ostře na muže a k jeho překvapení místo toho, aby se dal na útěk, jak bylo možné za takových okolností očekávat od každého občana Flanderské čtvrti, se muž obrátil a šel Alanovi zvolna vstříc. Zastavil se, ozářen světelným kuželem Wemburyovy kapesní svítilny – štíhlý muž s tmavou, vousatou tváří. Detektiv ho neznal, ale to nebylo nic zvláštního, neboť většinu nežádoucích obyvatel Deptfordu Alan dosud neznal.

„Haló! Kdo jste a co tu děláte?“ zeptal se a ihned dostal chladnou odpověď:

„Totéž bych se mohl ptát já vás.“

„Jsem policejní úředník,“ řekl Alan Wembury přísně a zaslechl tichý smích.

„Pak jsme bratry v neštěstí,“ odpověděl cizinec, „protože i já jsem policejním úředníkem. Inspektor Wembury, pokud se nemýlím.“

„Ano, to je moje jméno,“ řekl Alan a čekal. „Nemohu se zdržovat, abych vám dal svoji vizitku, ale moje jméno je Bliss – ústřední detektivní inspektor Bliss – ze Scotland Yardu.“

Bliss? Alan si vzpomněl, že se měl tento neoblíbený úředník vrátit do Anglie. Jedno bylo jisté: pokud to byl Bliss, byl Alanovým nadřízeným.

„Hledáte tady něco?“ zeptal se Alan. Bliss chvilku neodpovídal.

„Nevím přesně, co vlastně hledám. Deptford je mým bývalým okrskem a právě jsem obnovoval známost se starým místem… Jdete navštívit Meistera?“

Jak ví, že je toto Meisterův dům? divil se Alan. Advokát se přišel usadit do Deptfordu teprve v době, kdy byl Bliss už v Americe. A jaký byl jeho zvláštní zájem o ničemného advokáta?

Jako by četl jeho myšlenky, Bliss rychle pokračoval:

„Někdo mi řekl, že Meister teď žije v Deptfordu. Pro něj je to skoro poklesnutí. Když jsem ho znal dříve, měl znamenitou praxi v Lincoln’s Inn.“

A pak se s letmým pokynem obrátil k úzké cestě, po níž šel, když jej prve Alan zavolal k sobě. Alan stál u Meisterových dveří a hleděl za cizincem, až mu zmizel z dohledu, a teprve potom zazvonil. Musel hodnou chvíli čekat a měl čas přemýšlet, i když jeho myšlenky nebyly nijak příjemné. Neodvážil se myslet na Mary, jak je samotná v opuštěném, malém bytě, se svým zlomeným srdcem a se svým zoufalstvím. Ani na hocha, kterého znal a který teď seděl na své dřevěné pryčně s hlavou v rukách a se zkázou před sebou.

Pak slyšel klapot nohou v pantoflích, přicházejících přes dvůr, a Meisterův hlas se zeptal:

„Kdo je to?“

„Wembury.“

Zazněl chřestot řetězů a cvakot závor a dveře se otevřely. Meister měl na sobě župan, ale Alan viděl, že je pod ním úplně oblečen.

„Copak se stalo, pane Wembury?“

Alan…