Maska

43. kapitola

Automobil byl nepotřebný – mlha byla tak hustá, že si byli nuceni vyhmatat cestu podél zdi a zábradlí. Jedno náhodné štěstí přece měli – dohonili cestou doktora a Alan ho povolal na pomoc. Cesta vedla nejhornější částí Flanderské čtvrti, místem, kam policie chodila vždy jen ve dvojicích.

Wemburyova kapesní svítilna vrhala do mlhy bledě žlutý kužel, který nebyl téměř k ničemu.

„Jste to vy, doktore?“ zeptal se Alan a slyšel zavrčení.

„Jaká hrozná díra! Kde to jsme?“

„Ve Flanders Lane,“ odpověděl Wembury. Sotva promluvil, zazněl odkudsi vedle nich výbuch výsměšného chechtotu.

„Kdo je to?“ zeptal se doktor.

„Nehýbejte se! Část cesty je rozkopaná. Nevidíte červené světlo?“

Zdálo se mu, že před sebou vidí světle červenou mlhovinu.

„Viděl jsem červeně celý večer,“ poznamenal doktor Lomond.

Někdo neviditelný chraptivě promluvil v mlze:

„To je ten, co jde chytit Masku.“

Slyšeli tichý smích mnohých hlasů.

„Kdo je to?“ zeptal se doktor Lomond znovu.

„Jste ve Flanders Lane, povídám vám,“ řekl Alan netrpělivě. „Jinak se tomu říká také ‚Malé peklo‘.“

Doktor ztišil hlas.

„Já nemůžu vůbec nikoho rozesmát.“

„Sedí na schodech u dveří a dívají se na nás,“ odpověděl Alan stejně. „Jaká to noc pro Masku!“

Někde blízko v některém z bídných domků spustil chraptivý gramofon. Nejprve hlasitě a pak náhle síla zvuku ochabla, jako by byly zavřeny dveře.

A pak zaječel z druhé strany ženský hlas:

„To je ten doktor od antoušků. Ten, co chce chytit Masku.“

„Jak nás, u čerta, mohou vidět?“ zeptal se doktor Lomond v údivu.

Alan se otřásl.

„Mají krysí oči,“ odpověděl… „Dávejte pozor na zvuk jejich pohybů. Uf! Haló, vy tam!“

Před nimi zazářilo rudé světlo – a druhé. Uviděli mrzutého starého muže skrčeného nad koksovým ohřívačem. Zdvihl na vteřinu ošklivou tvář a Lomond se polekal.

„Huf! Kdo jste?“ zeptal se.

„Jsem strážník. Je to hrozné místo, tahle Flanders Lane. Ustavičně ječí – stydla by vám krev, kdybyste měli slyšet to, co já.“ Jeho hlas zněl temně – zrovna hrobově. „Obcházela tady kolem celou noc – ta paní,“ pokračoval udiveně.

„Jaká paní?“ zeptal se Wembury.

„Myslel jsem, že je to duch – tady je vidět duchy, slyšíte je?“

Někdo zaječel v jednom z domků, který nebylo vidět. „Ustavičně volají: ‚Vražda ve Flanders Lane‘,“ řekl starý strážník mrzutě. „Jsou jako zvířata, dole v těch sklepích někteří opravdu vůbec nikdy nevyjdou ven. Narodili se tam dole a tam dole také umřou.“

Tu ucítil doktor Lomond ruku, která se dotkla jeho ramene. „Kdo je to?“ zeptal se.

„Nechoďte dále, proboha – prosím vás,“ zašeptal ženský hlas a doktor se zarazil. „Cora Anna?“

„Co je to?“ zeptal se Alan, ohlížeje se zpět. „Je tu smrt – smrt!“ Cořin tichý hlas zněl naléhavě. „Chci vás zachránit. Vraťte se – vraťte se!“

„Pokoušíte se mě zachránit?“ zeptal se doktor Lomond s výčitkou. „Coro Anno!“

Náhle zmizela a vtom se mlha trochu zdvihla, takže zahlédli pouliční lampu u Meisterova domu.

Atkins čekal v úkrytu skleněného podjezdu a neměl, co nového by hlásil.

„Nechtěl jsem vylomit dveře, dokud nepřijdete. Není slyšet ani zvuk – kromě piana. Obešel jsem dům kolem dokola, v jeho pokoji hoří světlo, ale viděl jsem to pod vraty.“

„Není nic slyšet?“

„Ne – jenom piano.“

Alan vnikl do dveří a chvátal do domu, následován spoutaným Hackittem a jeho strážcem, Atkinsem a doktorem Lomondem který uzavíral průvod. Šel vzhůru po schodech a silně zaklepal na dveře. Nikdo neodpověděl. Bušil pěstí na dveřní výplň a volal advokátovo jméno, ale nic se neozvalo. „Kde je hospodyně?“ zeptal se Alan.

„Ve svém pokoji, pane. Aspoň před nějakou hodinou tu byla. Ale ta je nadobro hluchá.“

„Jako kámen,“ řekl Alan a obrátil se ke svým lidem. „Otevřete!“

„Dejte mi nějaký klíč – a já vám to otevřu,“ řekl Hackitt.

Stáli netrpělivě a dívali se, jak rejdí klíčem v zámku. Jeho chlouba byla oprávněná – za několik vteřin zámek klapl a dveře se otevřely.

Jenom jediná lampa hořela v pokoji a vrhala slabé světlo na žlutou tvář. Seděl u piana, oděn do večerních šatů, s pažemi položenými na vrchní desce a žlutou tváří, v níž se zračil hrozný strach.

„Fí!“ řekl Alan a otřel si zpocené čelo. „Slyšel jsem už častěji rčení: mrtev pro svět, ale toto je poprvé, co opravdu vidím někoho v tomto stavu. To je k neuvěření.“

Zatřásl omámeným advokátem, ale mohl právě tak dobře třást vlastním tělem – na spáče to nemělo o nic větší účinek.

„Díky Bohu,“ pronesl za ním dutý hlas. Byl to hlas chvějícího se pana Hackitta. „Ani bych si nepomyslel, že budu rád, že vidím toho starého ptáka ještě naživu.“

Alan pohlédl na lustr.

„Rozsviťte,“ řekl. „Doktore, pokud to půjde, pokuste se ho vzbudit.“

„Co kdybyste zkusili spálit mu trochu uši,“ navrhoval ochotný Hackitt a byl přísně napomenut Alanem, aby byl ticho. „Copak už člověk nesmí ani vyslovit své city?“ bručel pan Hackitt rozmrzele. „Proti tomu přece není žádný zákon… Nepovídal jsem vám to, Wembury? Je omámen – nadobro omámen! Já ho tak už viděl – zrovna tak jako teď – omámený a opilý.“

„Hackitte, kde jste stál nebo byl v tomhle pokoji, když jste pocítil tu studenou ruku?“ zeptal se Alan. „Sejměte mu pouta!“ nařídil strážníkovi.

Pouta byla odemčena a Hackitt šel k místu téměř naproti dveřím. Mezi dveřmi a malou pohovkou byl jídelní stůl, který Wembury uviděl v okamžiku, kdy vstupoval do pokoje. Mary tedy nepřišla! To bylo aspoň pro tento okamžik značnou úlevou…

„Bylo to tady –“ ukazoval Hackitt. „Ruka přicházela odtamtud,“ ukázal k tajemným dveřím.

Wembury viděl, že byly závory zastrčeny, dveře zamčeny a klíč visel na svém obvyklém místě na zdi. Bylo nemožné, aby někdo vešel do pokoje tímto vchodem bez Meisterovy pomoci.

Obrátil pozornost nejdříve k oknu. Kartounové záclony byly staženy přes okno. Hackitt si toho ihned všiml, neboť je zanechal napůl roztažené a okno i mříž otevřené.

„Někdo tu byl,“ řekl se vzrušeným důrazem. „Jsem si jistý, že se ten starý ani nehnul. A já nechal mříže nezavřené.“

Dveře vedoucí do Maryiny malé kanceláře byly zamčené a rovněž i druhé dveře, vedoucí k&nbs…