Maska

7. kapitola

„Dnes ráno jsem viděl tvého čmuchala,“ řekl Johnny posměšně. Vrátil se v poledne a byl přívětivější, než jak si jej Mary v poslední době pamatovala.

Pohlédla na něho a otevřela oči.

„Mého čmuchala?“ opakovala.

„Wemburyho,“ vysvětloval Johnny. „My těm chlapíkům říkáme ‚čadilové‘ – a opravdu, tenhle čadí pořádně!“ smál se. „Vidím, že se chceš zeptat, co je to ‚čadil‘. To je zlodějský výraz pro detektivy.“

Viděl, že se jí mění výraz v tváři. Vrtěl sebou podrážděně na židli.

„My jim říkáme?“ opakovala. „Chceš snad říct: oni jim říkají, Johnny.“

Byl pobaven a usedl vesele ke stolu.

„Jaký se z tebe stává malý brusič jazyka, Mary,“ řekl. „My, nebo oni – co na tom záleží? V srdci jsme všichni zloději – obchodník na burze, dělník v továrně – samý zloděj!“

Velmi moudře neodpírala tomuto výstřednímu zevšeobecňování.

„Kde jsi viděl Alana?“

„Proč ho, u čerta, nazýváš křestním jménem?“ vybuchl Johnny. „Ten člověk je policajt a ty děláš, jako by to byl gentleman!“

Mary se usmála. Nakrájela bochníček chleba na čtyři díly a položila je na talíř.

„Muž, který žije na druhé straně naší předsíně, je klempíř a lidé nad námi žijí z výdělku železničního hlídače. Je jich šest, Johnny – čtyři z nich jsou děvčata.“

Vrtěl sebou podrážděně na židli.

„Tomu říkám ‚přehánět věci‘. Jsme tu jen na dočasnou výpomoc. Nemyslíš si snad, že budu spokojený, abych žil v téhle zatuchlé díře po celý svůj život? Jednoho krásného dne si koupím Lenleyský dvůr nazpátek.“

„Z čeho?“ zeptala se náhle.

„Z peněz, které vydělám,“ odsekl a vrátil se ke svému předmětu. „Ať je to, jak chce, Wembury není z chlapíků, které bych chtěl, abys znala,“ řekl. „Mluvil jsem o něm dnes ráno s Moricem – a ten souhlasí, že je to známost, kterou bychom měli pustit.“

„Opravdu?“ Maryin hlas zněl chladně. „A Moric si to myslí také – to je zábavné!“ Pohlédl na ni podezřívavě.

„Nevidím v tom nic zábavného,“ bručel. „Ovšem – přece, Mary – nemůžeme znát –“

Stála proti němu na druhé straně stolu s rukama opřenýma o hlazenou desku.

„Rozhodla jsem se, že budu znát Alana Wemburyho i nadále,“ řekla s pevným klidem. „Je mi líto, jestliže s tím Moric nesouhlasí, anebo pokud se ti zdá, že jsem příliš obyčejná. Ale Alan se mi líbí –“

„Můj sluha se mi také líbil, ale vyhnal jsem ho,“ vybuchl Johnny podrážděně. Potřásla hlavou.

„Alan Wembury není tvým sluhou. Můžeš si myslet, že mám zvrhlý vkus, ale Alan plně odpovídá mé představě o gentlemanovi,“ řekla pokojně. „A člověk nemůže znát dostatečný počet gentlemanů.“

Už chtěl odpovědět něco ostrého, ale přemohl se a pro tuto chvíli toho nechal.

Příští den měla Mary Lenleyová začít svůj nový život. Toto pomyšlení jí bralo trochu dechu. Když Moric poprvé navrhl, aby se stala jeho sekretářkou, příznivě se jí to dotklo. Ale jak se čas blížil, dostávala z toho den ze dne větší strach. Plán byl plný nejasně nemilých možností a ona nemohla porozumět, proč na ni tento dříve příjemný záměr nyní působí tak podivně.

Johnny nebyl dosud vzhůru, když už byla toho rána připravena k odchodu. A když jej zavolala, přišel ještě ospalý ze své ložnice.

„Tak ty se jdeš stát jednou z příslušnic pracující třídy,“ řekl skoro přívětivě. „Bude to skoro zábavné. Nenechal bych tě vůbec jít, jenomže…“

„Jenomže?“ povzbudila ho a čekala.

Johnnyho ochota svolit, aby přijala zaměstnání u Morice, pro ni byla zdrojem podivu, když myslela na jeho zvláštní povahu. „Budu poblíž a budu na tebe dohlížet,“ řekl v dobrém rozmaru. Několik minut poté chvátala dolů po kroutivé cestě z Jirchářského vršku do okolí, jehož špinavost ji lekala. Flanderská čtvrť se co do špíny a šerednosti vyrovnala málo místem, ale dům pana Meistera se od svého okolí lišil zcela neočekávaně.

Stál vzadu opodál od chodníku ulice, obklopen vysokou zdí, která byla proražena černými dveřmi vedoucími do malého dvora, za nímž byl miniaturní Georgijský zámek, kde měl advokát nejen svůj byt, ale i kancelář.

Stará žena ji vedla nahoru po schodech. Otevřela těžké, ozdobné dveře a uvedla ji do pokoje, který měla velmi dobře poznat. Veliký, dřevem obložený pokoj s Adamovskou výzdobou – dříve to byl návštěvní pokoj bohatého obchodníka z City, v době, kdy tito pánové bydlívali v těchto domech, kde dnes chudina a zločinci peleší jako krysy.

Místnost měla jakýsi nádech ošumělosti, a přece byla dost veselá. Zdi byly ověšeny obrazy, které nebylo těžké poznat jako díla skutečných mistrů. Ale kus nábytku, který ji zajímal nejvíce, bylo velké piano stojící v jakémsi prostorném přístěnku. Pohlédla v údivu na nástroj a pak se obrátila ke staré ženě.

„Hraje na tom pan Meister?“

„On?“ řekla stará paní s kdákavým smíchem. „To bych řekla, že hraje.“

Z tohoto pokoje vedl malý předpokoj bez dveří, který byl patrně používán jako kancelář, protože tam stály skříně u zdi a malý stolek, na němž byl přikrytý psací stroj.

Sotva se rozhlédla, otevřely se dveře a rychle k ní přicházel Moric Meister, čilý a úsměvný. Přikročil k ní a uchopil obě její ruce do svých.

„Má drahá Mary,“ řekl, „to je roztomilé.“

Jeho nadšení ji bavilo.

„To není společenská návštěva, Morici,“ odpověděla. „Přišla jsem pracovat.“

Vytáhla ruce z jeho rukou. Copak byli opravdu vždy v takovémto srdečném poměru? divila se. Byla trochu zaražena a v rozpacích. Pokoušela si uvědomit přesný poměr, v němž stál Moric Meister k jejich rodině. Znal ji od doby, kdy byla dítětem, to je pravda. Bylo to od ní hloupé, že se mrzela pro tuto jemnou něžnost jeho uvítání.

„Má drahá Mary, je tu dost práce – důkazy, průkazy, listiny –“ hleděl neurčitě okolo, jako by hledal nějaké povzbuzení pro svoji obraznost.

A po celou chvíli, co se tak rozhlížel, přemýšlel, co jí asi najde, aby ji zaměstnal.

„Umíte psát na stroji?“ zeptal se.

Očekával zápornou odpověď a byl udiven, když přisvědčila.

„Měla jsem psací stroj, když mi bylo dvanáct let,“ usmívala se, „otec mi jej dal, …