12. kapitola
Den v Gillingu
Okamžitě se dostali do vzrušené debaty. Byl přinesen jízdní řád. Rozhodli se, že by bylo lépe jet brzy ráno vlakem než autobusem.
„Konečně budeme mít tuhle část záhady vyjasněnou,“ řekl sir Charles.
„Co myslíte, že to je?“ zeptala se Egg.
„Nedovedu si představit. Ale nějaké světlo to na Babbingtonův případ vrhnout musí. Jestli Tollie ty lidi sezval úmyslně, o čemž jsem dost přesvědčen, pak překvapení, které říkal, že jim uchystal, má co dělat s tou Rushbridgerovou. To, z toho, myslím, můžeme vyvodit, že, monsieur Poirote?“
Poirot rozpačitě potřásl hlavou.
„Ten telegram celou věc komplikuje,“ zašeptal. „Ale musíme být rychlí – nesmírně rychlí.“
Pan Satterthwaite nenahlížel, proč by měli tak moc spěchat, ale zdvořile přikývl.
„Zajisté, pojedeme prvním vlakem. Ehm – to jest, je nutné, abychom jeli všichni?“
„Sir Charles a já jsme se už dohodli, že pojedeme do Gillingu,“ řekla Egg.
„Můžeme to odložit,“ podotkl sir Charles.
„Nemyslím, že bychom něco měli odkládat,“ namítla Egg. „Není třeba, abychom do Yorkshiru jeli všichni čtyři. To je nesmysl. To je hromadné tažení. Monsieur Poirot a pan Satterthwaite pojedou do Yorkshiru a sir Charles a já do Gillingu.“
„Radši bych se podíval na tu věc s Rushbridgerovou,“ řekl sir Charles trochu toužebně. „Víte – ehm – mluvil jsem s vrchní sestrou předtím – už jsem se tam, aby se tak řeklo, zachytil drápkem.“
„Právě proto byste tam neměl chodit,“ odporovala Egg. „Zapletl jste se do spousty lží, a teď když Rushbridgerová přišla k sobě, budete vypadat jako naprostý lhář. Je daleko, daleko důležitější, abyste jel do Gillingu. Jestliže navštívíme maminku slečny Milrayové, poví vám toho víc než komukoli jinému. Vy jste zaměstnavatel její dcery, bude k vám mít důvěru.“
Sir Charles pohlédl do Egginy zrůžovělé velmi vážné tváře.
„Pojedu do Gillingu,“ řekl. „Myslím, že máte pravdu.“
„Vím, že mám pravdu,“ pravila Egg.
„Podle mého názoru je to výtečný plán,“ řekl čile Poirot. „Jak mademoiselle říká, je sir Charles nejvhodnější osoba k vyslechnutí paní Milrayové. Kdo ví, možná se od ní dovíte mnohem důležitější věci, než jaké my se dovíme v Yorkshiru.“
Na tom se tedy dohodli a druhý den ráno ve čtvrt na deset nasedla Egg k siru Charlesovi do jeho auta. Poirot a pan Satterthwaite už odjeli vlakem z Londýna.
Bylo líbezné svěží ráno a jen velmi mírný mráz. Jakmile odbočili a proplétali se různými zkratkami na jihu od Temže, které sir Charles měl už vyzkoušené, Eggina nálada stoupla.
Pak konečně volně ujížděli po folkestonské silnici. Když projeli Maidstonem, sir Charles se podíval do mapy a odbočili z hlavní silnice. Brzy se proplétali venkovskými cestami. Bylo asi čtvrt na dvanáct, když dojeli k cíli.
Gilling je světem zapomenutá vesnice. Má starý kostel, faru, dva tři krámy, řadu domků, tři čtyři nové obecní domy a velmi hezké sady.
Matka slečny Milrayové bydlila v malinkém domečku vedle sadů, za nimiž stál kostel.
Když auto zastavilo, Egg se zeptala:
„Ví slečna Milrayová, že jedete navštívit její matku?“
„Ano. Napsala staré paní, aby ji připravila.“
„Myslíte, že to bylo dobře?“
„Proč ne, drahé dítě?“
„Ach, nevím... Ačkoliv, nevzal jste ji s sebou.“
„Vlastně jsem si myslel, že by mě mohla omezovat v mém jednám. Je o tolik výkonnější než já – pravděpodobně by se snažila mi napovídat.“
Egg se zasmála.
Ukázalo se, že paní Milrayová je téměř směšně nepodobná své dceři. Kde byla slečna Milrayová tvrdá, tam byla měkká, kde byla slečna Milrayová hranatá, tam byla kulatá. Paní Milrayová vypadala jako ohromný ženský knedlík, nehybně usazený v lenošce vhodně umístěné u okna, takže mohla pozorovat, co se dělo venku ve světě.
Zdálo se, že je příjezdem návštěvníků radostně vzrušená.
„To je od vás opravdu moc hezké, sire Charlesi. Slyšela jsem toho o vás tolik od své Violet. (Violet! Mimořádně nepřiměřené jméno pro slečnu Milrayovou.) Ani nevíte, jak vás obdivuje. Pracovat u vás po všechna ta léta bylo pro ni hrozně zajímavé. Posaďte se, prosím, slečno Lytton Goreová. Promiňte, že nevstanu. Už mnoho let nevládnu nohama. Děj se vůle boží, nestěžuju si, říkám, že člověk zvykne všemu. Snad by vám po cestě přišlo vhod nějaké občerstvení?“
Oba, sir Charles a Egg, odpověděli, že občerství není třeba, ale paní Milrayová na to nedbala. Zatleskala orientálním způsobem a objevil se čaj a sušenky. Když ukusovali zákusky a zapíjeli čajem, přešel sir Charles k předmětu návštěvy.
„Asi jste, paní Milrayová, slyšela o tragické smrti pana Babbingtona, který tady býval vikářem?“
Pokývnutím hlavy vyjádřil knedlík horlivý souhlas.
„Ano, ovšem. Četla jsem v novinách všechno o té exhumaci. Nedovedu si představit, kdo ho mohl otrávit. Moc příjemný člověk to byl, každý ho tu měl rád – a ji taky. A jejich děti a vůbec.“
„Je to opravdu velká záhada,“ řekl sir Charles. „Všichni jsme z toho zoufalí. Vlastně bychom rádi věděli, jestli celou tu věc nemůžete nějak objasnit.“
„Já? Ale já Babbingtonovy neviděla – počkejte – musí to být nejmíň patnáct let.“
„Já vím, ale napadlo nás, že v minulosti by se možná našlo něco, čím by se jeho smrt dala vysvětlit.“
„Opravdu nevím, co by to mohlo být. Vedli velmi klidný život – byli chudáci na tom hodně špatně se všemi těmi dětmi.“
Paní Milrayová byla dost ochotná vzpomínat, ale její vzpomínky, jak se zdálo, vrhaly málo světla na záhadu, kterou měli rozřešit.
Sir Charles jí ukázal zvětšenou skupinovou fotografii Dacresových, také starší podobenku Angely Sutcliffové a trochu rozmazaný obrázek slečny Willsové, vystřižený z novin. Paní Milrayová si je všechny prohlédla s velkým zájmem, ale neprojevila žádnou známku, že by je poznala.
„Na žádného z nich si nevzpomínám – samozřejmě je to dlouhá doba. Ale tohle je malá vesnice. Sem moc lidí nepřijde. Agnewova děvčata, doktorovy dcery, jsou všechny vdané a ve světě, a náš nynější doktor je svobodný – má nového mladého společníka. Pak tu byly staré slečny Cayleysovy – sedávaly v kostele v přední lavici – všechny jsou už mnoho let mrtvé. A Richardsonovi – on umřel a ona odjela do Walesu. A samosebou lidé ve vsi. Ale tam se toho také moc nezměnilo. Violet by vám toho asi mohla říct zrovna tolik co já. Byla tenkrát mladé děvče a často chodívala na faru.“
Sir Charles se snažil představit si slečnu Milrayovou jako mladé děvče, a nepodařilo se mu to.
Zeptal se paní Milrayové, jestli si pamatuje na nějakou Rushbridgerovou, ale jméno nevyvolalo žádnou odezvu.
Nakonec se poroučeli.
Dále zamířili do pekařského krámu, kde si chtěli koupit něco k obědu.“ Sir Charles měl chuť dát si někde jinde masité jídlo, ale Egg podotkla, že by se mohli dozvědět nějaké místní klepy.
„A vajíčka a vdolečky vám pro jednou neublíží,“ dodala přísně. „Muži s tím jídlem nadělají.“
„Na mě vajíčka vždycky působí skličujícím dojmem,“ pokorně řekl sir
Charles.
Žena, která je obsluhovala, byla dost hovorná. Taky četla v novinách o exhumaci a hodně ji to vzrušilo, protože šlo o jejich „starého faráře“. „Byla jsem tenkrát malá holka, ale pamatuju se na něj dobře,“ vysvětlovala.
Nemohla jim však o něm toho moc říct.
Po obědě zašli do kostela a prohlédli si matriku se záznamy o narození, sňatku a úmrti. Zase se zdálo, že tu není nic nadějného nebo podnětného.
Vyšli na hřbitov a chvíli tam zůstali. Egg četla jména na náhrobcích.
„To jsou ale legrační jména,“ řekla. „Podívejte, tady je celá rodina Stavepennyových a tady Mary Ann Sticklepathová.“
„Žádné není tak legrační jako moje,“ zašeptal sir Charles.
„Cartwright? To přece není žádné legrační jméno.“
„Nemyslel jsem Cartwright. Cartwright je moje herecké jméno a je moje i podle zákona, protože jsem nakonec požádal o změnu příjmení.“
„Jaké je vaše pravé jméno?“
„To vám rozhodně nemůžu říct. To je moje nehodné tajemství.“
„Je tak strašné?“
„Není tak strašné jako spíš komické.“
„Ach, povězte mi ho.“
„To rozhodně neudělám,“ prohlásil pevně sir Charles.
„Prosím.“
„Ne „
„Proč ne?“
„Smála byste se.“
„Nesmála.“
„Neubránila byste se smíchu.“
„Ach, prosím, povězte mi to. Prosím, prosím, prosím.“
„Vy jste ale vytrvalé stvoření, Egg. Proč to chcete vědět?“
„Protože mi to nechcete říct.“
„Vy rozkošné dítě,“ řekl trochu zviklán sir Charles.
„Nejsem dítě.“
„Že ne? To bych se divil.“
„Povězte mi to,“ zašeptala měkce Egg.
Žertovný a zároveň žalostný úsměv zvlnil ústa sira Charlese.
„Tak dobrá, do toho. Jméno mého otce bylo Mugg.“
„Vážně?“
„Vážně a opravdu.“
„Hm,“ řekla Egg. „To je dost katastrofální. Jít životem jako Cvok –“
„S tím bych se daleko ve své herecké kariéře nedostal, to přiznávám. Pamatuji se,“ zasněně pokračoval sir Charles, „že jsem si pohrával s nápadem, byl jsem tenkrát mladý, dát si jméno Lodovico Castiglione – ale nakonec jsem udělal kompromis a našel si britskou aliteraci Charles Cartwright.“
„Charles jste opravdu?“
„Ano, o to se postarali moji kmotři a kmotry.“ Chvíli váhal, pak řekl: „Proč neříkáte jen Charles – bez toho sira?“
„To bych mohla.“
„Včera jste to udělala. Když – když – jste si myslela, že jsem mrtvý.“
„Ach, včera.“ Egg se snažila, aby její hlas zněl lhostejně.
Sir Charles náhle řekl: „Egg, tak nějak se ta věc s vraždami nezdá skutečná. Obzvlášť dnes se mi zdá fantastická. Měl jsem v úmyslu objasnit tu záležitost – před vším ostatním. Byl jsem v tom pověrčivý. Spojoval jsem úspěch v rozřešení případu s – s jiným druhem úspěchu. Ale zatraceně, proč okolo toho chodím jako kočka kolem horké kaše? Vyznával jsem lásku na jevišti tak často, že v opravdovém životě jsem ostýchavý... Jsem to já, nebo mladý Manders, Egg? Musím to vědět. Včera jsem si myslel, že jsem to já...“
„Myslel jste správně...“
„Vy neuvěřitelný anděli,“ zvolal sir Charles.
„Charlesi, Charlesi, nemůžete mě líbat na hřbitově...“
„Budu tě líbat, kde budu chtít...“
„Nezjistili jsme nic,“ řekla o něco později Egg, když ujížděli zpátky do Londýna.
„Nesmysl, zjistili jsme jedinou věc, která stojí za zjištění... Co je mi po mrtvých farářích nebo mrtvých doktorech? Ty jsi ta jediná, na které záleží... Víš, má drahá, jsem o třicet let starší než ty – jsi si jistá, že to nevadí?“
Egg mu jemně stiskla paži.
„Nebuď hlupáček... Jsem zvědavá, jestli ti druzí něco zjistili?“
„Je jim přáno,“ šlechetně řekl sir Charles.
„Charlesi – býval jsi tak horlivý.“
Ale sir Charles už nehrál úlohu velkého detektiva.
„Nu, byla to má vlastní hra. Teď jsem ji předal Kníráčovi. Je to jeho věc.“
„Myslíš, že opravdu ví, kdo ty vraždy spáchal? Řekl, že ví.“
„Pravděpodobně nemá nejmenší tušení, ale musí si zachovat svou detektivní pověst.“
Egg mlčela. Sir Charles se zeptal:
„Nač myslíš, drahoušku?“
„Myslela jsem na slečnu Milrayovou. Chovala se tak divně ten večer, o kterém jsem ti vyprávěla. Koupila si právě noviny o exhumaci, a řekla, že neví, co má dělat.“
„Nesmysl,“ bodře řekl sir Charles. „Ta ženská vždycky ví, co dělat.“
„Buď vážný, Charlesi. Znělo to – jako by ji něco trápilo.“
„Egg, miláčku, co je mi po trápení slečny Milrayové? Co je mi po všem ostatním, když mám tebe?“
„Měl bys radši dávat pozor na tramvaje!“ napomenula ho Egg. „Nechci ovdovět dřív, než se vdám.“
Šli do bytu sira Charlese na čaj. Slečna Milrayová je přišla přivítat.
„Máte tu telegram, sire Charlesi.“
„Děkuji, slečno Milrayová.“ Zasmál se nervózním chlapeckým smíchem. „Poslyšte, musím vám povědět novinu. Slečna Lytton Goreová a já se budeme brát.“
Chvilku bylo ticho, a pak slečna Milrayová řekla:
„Ach! Budete jistě – jistě velmi šťastni.“
Její hlas měl zvláštní tón. Egg si toho povšimla, ale dřív než si mohla svůj dojem ujasnit, Charles Cartwright se k ní s rychlým výkřikem obrátil.
„Panebože, Egg, podívej se na to. Od Satterthwaita.“
Vstrčil jí do ruky telegram. Egg jej přečetla, a vykulila oči.
