11
Jel se mnou k budově patřící údajně Svazu architektů, kde mne zavedl do velké suterénní restaurace, a tam objednal jídlo, o jakém se mi v Moskvě ani nesnilo. Vynikající uzený losos, skvělá šunka od kosti, růžový, šťavnatý rostbíf. Jablka a hrozny. Po úvodní vodce skvělé červené víno, a na konec dobrá, silná černá káva. Jedl a pil s chutí, stejně jako já.
"Bylo to vynikající," řekl jsem uznale. "Vynikající!" Jurij se pak opřel o opěradlo židle, zapálil si cigaretu a vyprávěl mi, že každý obor má svůj "svaz". Existuje prý Svaz spisovatelů, ve kterém jsou v Sovětském svazu organizováni všichni spisovatelé, a kdo do Svazu nepatří, nemá šanci, že by mu někdo něco vydal. Spisovatelé je ovšem možné z tvůrčí obce vyloučit, kdyby napsali něco, co by se dalo považovat za nepřístojné. Jurij mluvil vyzývavě, jako by chtěl, abych ho nařkl z toho, že s takovým systémem přece nemůže souhlasit.
"Jak to mají architekti?" zeptal jsem se klidně.
Dozvěděl jsem se, že do Svazu architektů se přijímají jen politicky prověření soudruzi. Pokud někdo není členem svazu, nepřidělí mu nikdo žádný projekt.
Samozřejmě.
Mlčky jsem pil kávu. Jurij mne pozoroval a trochu smutně se usmíval.
"Dám vám informaci o lordu Farringfordovi."
"Děkuju vám."
"Vy inteligentní," povzdechl si a pokrčil bezmocně rameny. Pak dodržel naše ujednání. "Lord Farringford je hloupý člověk. S Hansem Kramerem chodil na špatná místa. Sex." Tvářil se znechuceně a vyhrnul horní ret ještě víc než jindy. "V Londýně jsou nechutné obrazy, na ulici. Všem na očích. Nechutné." Hledal slova. "Odporné."
"Ano."
"Lord Farringford a Hans Kramer chodili do takových míst. Třikrát, čtyřikrát."
"Jste si jistý, že tam spolu šli víc než jednou?" zeptal jsem se zvědavě.
"Jistě. Viděli jsme je. My je... sledovali." Přiznal se tlumeným hlasem, ten jako by mu vyprchával až do ticha, jako by vlastně nic neřekl.
No nazdar, pomyslel jsem si. Pak jsem se klidně a věcně zeptal: "Proč jste je sledovali?"
Bojoval mohutně se svým svědomím, ale nakonec řekl pravdu, o tom jsem byl přesvědčený.
"Můj spolupracovník, soudruh, hledal v Anglii a v jiných zemích hloupé lidi. Když hloupý člověk přijede do Sovětského svazu, soudruzi využijí..., použijí..."
"Vaši soudruzi využijí jejich zálibu v pornografii?"
Prudce vydechl.
"Pokud by Farringford přijel na olympiádu, vaši soudruzi by ho využili?"
Ticho.
"K čemu by vám Farringford byl? Není diplomat..." Odmlčel jsem se, a pak jsem se pomalu zeptal: "Chcete říct, že byste od britské vlády chtěli něco za něco, něco za to, že nerozvíříte aféru kolem nevhodného chování lorda Farringforda, kterého k tomu chování zláká váš soudruh?"
"Prosím opakujte."
Řekl jsem to naplno: "Váš soudruh zláká Farringforda do špinavé
pasti. Váš soudruh řekne britské vládě - dejte mi co chci, nebo tu ostudu zveřejním."
Přímo se nepřiznal. "To jiní soudruzi, ne můj soudruh."
"Ano, jiní soudruzi," přikývl jsem.
"Farringford je bohatý," řekl Jurij. "Soudruzi mají pro bohaté..." Hledal slovo, ale já ho znal: opovržení.
"Pro všechny bohaté?" zeptal jsem se.
"Samozřejmě. Bohatí jsou špatní. Chudí dobrý." Mluvil s přesvědčením, nebyl cynik, prostě říkal to, co si možná myslel a vždy myslela většina. Velbloud uchem jehly. Bohatí se nikdy nedostanou do nebe a dobře jim tak. Randall Drew tedy nemá pražádnou naději na věčnou blaženost, protože má příliš mnoho pozemských statků... Kdybych Johnnyho Farringforda varoval, stačilo by to? Nebo by skutečně bylo moudřejší, aby zůstal doma?
Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky.
"Juriji, co kdybychom uzavřeli ještě jeden obchod?"
"Vysvětlit."
"Dozvím-li se ještě něco, předám vám to, když mi slíbíte, že vaši soudruzi nechají Farringforda na pokoji, pokud na olympijské hry přijede."
Vytřeštěně se na mne podíval. "Žádáte nemožno."
"Písemný slib."
"Není možno. Můj spolupracovník..., soudruh... nelze."
"Ano. No nic. Jen mě to tak napadlo." Zamyslel jsem se. "Tak tedy, když se ještě něco dozvím, vyměním to za Aljošu."
Jurij se díval…
