7
Bez uvažování jsem sáhl po otěžích visících až k zemi, a pak jsem se teprve ohlédl.
V tu chvíli mne od smrti dělily jen tři vteřiny.
Obrovitá korba nákladního vozu zcela vyplňovala mé zorné pole. Obrátky motoru s ječivým zvukem stoupaly. Pohled na chladič toho auta nezapomenu nikdy. Šest tun váhy v pohybu! Je ku podivu, jaké zbytečnosti člověka v takovou chvíli napadnou. Myšlenky člověku letí hlavou ve zlomcích vteřin. Pak teprve následují činy.
Chytil jsem se levičkou koňské hřívy a pravou rukou vpředu za sedlo. Napůl jsem vyskočil, napůl se vyhrabal do sedla.
Koně poplašilo burácení motoru i blízkost obrovitého vozu, jenže koním není tak zcela jasné, že před blížícím se obrem přinášejícím zkázu je třeba co nejrychleji utéct. Polekaní koně častěji blížícímu se vozidlu vběhnou do cesty, než aby uhnuli stranou.
Na druhé straně koně reagují velmi citlivě na stav mysli jezdce, a já byl vyděšený k smrti. Kůň ode mne neomylné převzal pocit strachu a dal se na útěk.
Jestliže kůň startuje z určitého bodu současně s autem, je na prvních sto metrech kůň rychlejší, jenže v tomhle případě mělo auto náskok letmého startu. Hnědák sice vystřelil rychle, ale velká zelená vražedná obluda byla jen pár metrů za ním.
Kdyby měl kůň víc rozumu, odskočil by stranou, doleva nebo doprava, vběhl by do nějaké úžiny, do které by vůz za ním nemohl, jenže kůň víc rozumu neměl a běžel jednoduše rovnou za nosem, smrt v patách
Nebylo mnoho platné, že částečně držím otěže, protože Míša předtím otěže přehodil koni přes hlavu, nedržel jsem je jak se patří, po obou stranách oběma rukama, otěže byly na jedné straně, vlevo. Protože jezdec vede koně tlakem udidla na jeden nebo druhý koutek citlivé koňské huby, nemohl jsem s koněm komunikovat, jak bylo třeba, a bylo to třeba naléhavě. Taky tu byla ta chybička, že jsem neměl nohy ve třmenech, že jsem měl na sobě těžký zimník a že mi padala čepice do očí. Hnědák se choval po svém a řítil se do otevřeného prostoru dráhy.
Bočil podvědomě do prava, protože to ho naučili. Letěl tryskem, dlouhým krokem. Za jeho kopyty vyletovaly vodotrysky břečky. Ve chvíli, kdy mi proletělo hlavou, jak dlouho asi v tomhle tempu kůň vydrží běžet, jsem najednou měl pocit, že se hluk motoru vzdaluje.
To snad ani není pravda! Věděl jsem, že na rovině, v přímé čáře, vyvine auto větší rychlost než kůň. Napadlo mne, že řidič vozu možná přeřadil, a že proto je hluk motoru menší.
Odvážil jsem se ohlédnout přes rameno a rázem se mi zvedla nálada jako heliový balon. Vůz to vzdal. Otáčel se na dráze a vracel na zpáteční cestu.
"Sláva, aleluja," pomyslel jsem si. "Ó šlechetný koni!" děkoval jsem zvířeti i stvořiteli všehomíra.
Zbývala otázka, jak šlechetného koně zastavit. Koně snadno podléhají panice a já tomu svému nedokázal sdělit, že už není čeho se bát.
Čepice mi uletěla a vlasy čuchal ledový vítr. Mrzly mi uši a měl jsem zamžené brýle. Zjistil jsem, že prchající kůň není rád, má-li jeho jezdec na sobě těžký zimník, že ho neuklidňují větrem rozevláté nohavice. Napadlo mne, že jestli se co nejrychleji nechopím kormidla, můžu potupně ze sedla spadnout - a co by si pak pomyslel pan Kropotkin, kdybych jeho olympijskou naději nechal jednoduše utéct?
Pomalu, postupně jsem začal situaci lip ovládat. Kůň běžel po dráze na levou ruku a doleva jsem kormidlovat mohl. Vedl jsem ho tedy vytrvale směrem k bariéře. Jakmile se mi podařilo dát nohy do třmenů, kormidloval jsem i tlakem pravého kolena. Současně jsem se snažil koně uklidnit slovy, zvuky. Pomáhalo to, přestože jsem mluvil anglicky. Zvíře rozumí tónu hlasu. Na cílové rovince, před tribunami, přestal kůň bezhlavě prchat a po několika krocích klusu přešel do chůze. Pak se konečně zastavil.
Tentokrát nebyl čilý jako po práci, projevoval všechny příznaky únavy, prudce dýchal, nozdry se mu vzdouvaly, vzdouval se i jeho hrudní koš. Otřel jsem si brýle a rozepnul kabát.
Řekl jsem: "Vidíš, kamaráde, a je to. Hodný, chlapík, hodný." poplácal jsem koně po šíji.
Trochu sebou cukl, kd…
