13
Když jsem vcházel, dračice u vchodu se právě s někým dohadovala. Strčil jsem jí Stephenovu průkazku pod nos tak, aby viděla, že to průkazka je. Pokračoval jsem v chůzi. Jen po mně přejela pohledem a nepřestala se hádat s nějakým nešťastným narušitelem posvátných pravidel. Stoupal jsem nahoru po schodišti s nedbalou samozřejmostí, jako kdybych na koleji žil odjakživa.
Stephenův pokoj, připomínající mnišskou celu, pro mne opravdu představoval azyl. Pracně jsem si svlékl sako a jeden ze svetrů a svezl se vděčně na Stephenovu postel.
Hodnou dobu jsem jen tak ležel a čekal, až se mi vrátí to, čemu se říká životní síla. Díky různým chorobám a nevyhnutelným šrámům, jaké člověk utrží při práci na poli, nemluvě o dostihových úrazech, mám dost bohaté zkušenosti s tím, jak se vyrovnat s tělesnými potížemi. Znal jsem dobře stav vláčnosti a netečnosti, který člověka v těžkém období pomáhá stabilizovat a posléze mu dopomůže znovu získat energii. Taky jsem věděl, že bolest v prstech se bude v průběhu příštích dvanácti hodin ještě zhoršovat a teprve pak ustoupí. Otřes mozku jsem zažil tolikrát, že jsem si byl jistý, že se mi v hlavě postupně vyjasní, jako když se rozplyne mlha, a mně zbude na hlavě jen odřenina a boule.
Tak by to dopadlo, kdybych si dopřál trochu klidu, jenže já neměl čas a klid jsem si dopřát nemohl. Budu tedy odpočívat, dokud to jde. Nejlepší by bylo usnout, spát. Já se ovšem musel potýkat s něčím, s čím jsem se nikdy předtím v životě nesetkal a co mi bránilo ve spánku. Strach ze smrti.
Příště už nebudu mít štěstí, pokud dojde ke čtvrtému útoku, bude to útok poslední. Ti útočníci se při opakovaných útocích v uplynulých dnech určitě poučili alespoň v jednom: chtějí-li mne vyřídit, musejí mne zabít rychle, bez odkladů. Žádné hrátky s dopravními boxy, únosy nebo házením do ledové řeky. Příště - pokud k nějakému příště dojde - budu mrtvý, než si stačím uvědomit, co se děje. Kdekdo by v tu chvíli už už spěchal na letiště a přenechal jiným, aby za něj bitvu dobojovali.
Po chvíli jsem se posadil a vytáhl z kapsy dlouhý telex.
Znovu jsem si četl o Hansu Kramerovi.
Osm různých škol. Lékaři, nemocnice, odborníci. Churavěl, podobně jako já. Stejně jako já vítězil na ponících a později na koních. Stejně jako já opouštěl svou vlast, aby jezdil. Já se vydal do Československa na Velkou pardubickou a do Ameriky na Maryland Hunt Cup, on se účastnil vrcholných jezdeckých soutěží po celé Evropě, v Itálii, Francii, Holandsku a ovšem i v Anglii.
Zemřel v září v Burghley na infarkt, ve věku třiceti šesti let. Nebožtíka poslali rodině. Pohřeb žehem.
Konec.
Sundal jsem si brýle a unaveně si protřel oči. Pokud se ze všech těch podrobných údajů, které jsem si ani nevyžádal, dalo něco vyčíst, já to ve svém mátožném stavu neviděl.
Pokoušel jsem se vzpamatovat a třepal jsem hlavou, nepomohlo to však ani za mák. Měl jsem ji jako ucpanou a před očima mi běhaly zelené mžitky.
Přečetl jsem si zbytek telexu ještě dvakrát, ale skoro vůbec jsem nevnímal, co čtu. Zkusím to znovu.
JURIJ IVANOVIC ČULITSKIJ, ARCHITEKT. TELEFONNÍ ČÍSLO JIŽ SDĚLENO. OPAKUJEME... JEDEN Z RUSKÝCH POZOROVATELŮ V ANGLII LONI V SRPNU A ZÁŘÍ. ÚČASTNIL SE OLYMPIJSKÝCH HER V MONTREALU. JE PORADCEM PŘI STAVBĚ BUDOV PRO OLYMPIJSKÉ JEZDECKÉ SOUTĚŽE V MOSKVĚ.
To už jsem věděl.
IGOR NAUMOVIČ VERŠININ, KOORDINÁTOR VYSÍLÁNÍ. TELEFONNÍ ČÍSLO NENÍ ZNÁMO. RUSKÝ POZOROVATEL V ANGLII V PRŮBĚHU MINULÉHO SRPNA A ZÁŘÍ. JEHO ÚKOL: ZJISTIT NEJLEPŠÍ POZICE KAMER PRO TELEVIZNÍ PŘENOSY, OVĚŘIT SI. CO DALŠÍHO JE TŘEBA ZAJISTIT, CO JE NEZBYTNÉ A CO POUZE ŽÁDOUCÍ, ZJISTIT, JAK NEJLÉPE PŘESVĚDČIT SVĚT O SCHOPNOSTECH A ZDATNOSTI SOVĚTSKÝCH LIDÍ.
SERGEJ ANDREJ'EVIČ GORŠKOV. TELEFONNÍ ČÍSLO NENÍ K DISPOZICI. RUSKÝ POZOROVATEL, ÚDAJNĚ STUDUJE KONTROLU DAVU PŘI VELKÝCH JEZDECKÝCH SOUTĚŽÍCH, KDY JSOU HROMADNÉ PŘESUNY PUBLIKA PROBLEMATICKÉ. PODLE VĚROHODNÝCH ZDROJŮ JE PLUKOVNÍKEM KGB, VELMI KONZERVATIVNÍ KOMUNISTA, POHRDAJÍCÍ ZÁPADNÍMI HODNOTAMI. PO JEHO NÁVŠTĚVĚ SE ZJISTILO, ŽE SE V MINULOST…