18
Jurij Čulitskij mne zavezl až před vchod do hotelu Inturist a srdečně mi potřásal rukou. Dokonce mne několikrát přátelsky poplácal po zádech. Bylo na něm vidět, že z něj spadlo velké břemeno. Spokojeně odjel.
Když mu při odchodu generálmajor tiskl ruku, tvářil se Jurij velmi potěšené. Cestou k hotelu zničehonic prudce zastavil u chodníku a zatáhl brzdu.
"Soudruh řekl, že je dobře, že já požádal, aby vy se střetli," řekl. "Že já učinil správné rozhodnutí."
"To je skvělé," řekl jsem upřímně.
"Já teď splním ujednání."
Překvapeně jsem se na něho zadíval.
"Vy pomohl mé zemi. Já vám povím o Aljošovi."
Byl jsem zmatený. "Co mi povíte?"
"Já hovořil lidem, mnoho lidem, že není dobro, aby lord Farringford přijel do Moskvy. Já hovořil, že v Moskvě čeká Aljoša, že Aljoša není dobrý pro lidi."
"To vy jste rozhlásil mezi lidmi... v Anglii?"
"Da. Mně hovořili, za smrt Hanse Kramera může Aljoša. A taky že Hans Kramer špatný člověk, přítel lorda Farringforda. Není dobro, aby lord Farringford přijel do Moskvy. Tak já hovořil dál... Aljoša je pro lidi špatný. Aljoša špatný pro lorda Farringforda, když lord Farringford přijede."
Potřásl jsem užasle hlavou.
"Ale proč, Juriji? Proč jste nechtěl, aby sem lord Farringford jezdil?"
Chvíli trvalo, než se odhodlal k odpovědi. Byla to jeho nejdelší odmlka vůbec. Několikrát škubl rty. Zapálil se cigaretu a několikrát vtáhl kouř. Pak se konečně přiznal ke zradě.
"Není dobré, aby soudruzi zneužili lorda Farringforda. Není dobré ho sledovat..., použít ho pro špatné věci. Stydím se za soudruhy, kteří to dělají. Já stydím se... za svou zemi."
Stephen s Ianem seděli v hale a čekali, až přijdu. Tvářili se zasmušile.
Když jsem se před těmi dvěma najednou objevil, vydechl Stephen:
"Páni! Oni ho pustili!" Rázem se rozzářil. "Kde jste nechal želízka?"
"O těch se možná hlasuje."
Nebylo kde si pořádně promluvit. Protože jsme mému novému pokoji nemohli věřit, sedli jsme si raději do křesel na konci haly, a pokud někdo šel kolem, přestali jsme mluvit.
"Tak co se děje?" zeptal se lan.
"Když budeme mít štěstí, nestane se dohromady nic. Nemyslím si, že by se jim chtělo inzerovat teroristické aktivity, odehrávající se v Moskvě, pokud se tomu dokážou vyhnout. Vy to tu znáte, myslíte, že by soudruzi zvládli zatlouct vraždu? Dostali by k tomu souhlas? Musel jsem tomu vysokému pánovi říct, že Malcolma oddělali."
"Příteli, tady je to snadnější než kdekoli jinde. Pokud se jim hodí do krámu, že náš kamarád zhasl na infarkt, bude to infarkt a hotovo."
"Doufejme, že se jim to do krámu hodit bude," řekl jsem procítěně.
"Poslyšte, Stephen mi vyprávěl, co jste v noci napsal. Nejspíš si myslíte, že jsem padlý na hlavu, když jsem na to nepřišel sám. Ale já se fakt nehnul z místa, ať jsem se snažil sebevíc."
"Neznal jste heslo," poznamenal jsem s úsměvem.
"Aljoša?"
"Ne. Koně."
"Bratři v sedle," ušklíbl se Stephen. "To je bratrstvo, kterýmu se všude na světě otevírají dveře."
"To není žert, je to náhodou pravda."
"Na jednu věc jsme se ale chtěli zeptat," řekl Ian. Obličej měl jako obvykle klidný, nečitelný, včerejší kocovina na něm nezanechala stopy. "Jak jste si mohl být tak jistý, že jádrem toho všeho je Malcolm? Přesněji..., bylo to všechno tak neprůkazné, ale vy jste o tom byl skálopevně přesvědčený."
"Hm. Nic nebylo průkazné samo o sobě, jen když se to všechno poskládalo dohromady..., bylo těch podezřelých okolností trochu moc. Lístek z notesu, který Jurij Čulitskij poslal Kropotkinovi, byl od Malcolma. Vzpomínáte si, jak ten lístek vypadal? Samá čmáranice. Kdy si tak čmáráte po papírku? Když někoho posloucháte nebo když čekáte. Když čekáte na telefon. Vzpomeňte si, dole na tom lístku bylo několik písmen a čísel. OD PET 1855 a KC 1950. No, na první pohled mi to nic neříkalo, ale včera odpoledne, když jsme se projížděli po Moskvě, mě napadlo, že si Malcolm po papírku čmáral, když na ta čísla čekal... Pak jsme zrovna míjeli stanici metra a já si vzpomněl na vlaky. A najednou to bylo úplně ja…