Prvotiny

NA HROBĚ SESTŘINĚ. 

Nad hroby tiše peruť rozprostřela noc tmavočerná,
V klínu jejich hlubokém mír a tichost panuje,
Pohřížení v sladkém snu kolem spí bratři pokojně;
V sen zde klesne chodec, svou tady pouť dokoná,
Spí ve tichu hlubokém, očekávaje jitra zlatého;
Jich prsa již žádná více netiskne bolest.
Tak ty i, sestro, nyní v chladném spíš lůžku pokojně,
Zem tě co matka milá v náruči pevně drží.
Větříčkem třeseni stromové na hrob ti sypou květ;
V věnci se růže vinou křížku malého kolem,
V ozdobu hrob nimiž ti bratrská přikryla láska,
Jenž se kolem v krásném teď květu červenají;
Mutné si v křovině blízké pěje písně slavíček,
Vůkolních růvků sladce voní květiny;
Ty však vůni jejich líbou již více necítíš,
Více slavíka ni hlas již tebe neprobudí;
Zdá se, že bouře litá tě schvátila záhubě věčné,
Již jako poupě malé od keře oddělila,
By v život, ach, nikdy z hrobu již si nepovstala více:
Však ne nadarmo hledí na hroby záře ranní;
Nad hroby slunce zlaté též vzejde snad v čase brzkém,
Jejž, co hvězda ranní, zvěstuje písma slovo.
Pak svůj byt chladný v dne nového světle opustíš,
Kde plyne, vejdeš v stán, zdroj blaha nepřebraný.