21
Teď byla tady, za vteřinu onde.
Červená kulička se ani náhodou nemohla dostat z Kařiny natažené pravé ruky za její ucho.
Přesto se tam dostala.
A když ji pak Kara sebrala a hodila do vzduchu, ani náhodou nemohla jen tak zmizet a skončit v ohbí jejího levého lokte.
Přesto tam skončila.
Jak je to možné? lámal si hlavu Rhyme.
Nacházeli se v dolní laboratoři jeho domu, kde čekali na Amélii Sachsovou a Rolanda Bella. Zatímco Mel Cooper rozkládal důkazy na laboratorní stoly a CD přehrávač pumpoval do pokoje zvuk jazzového klavíru, Rhymovi se dostalo tohoto osobního eskamotérského vystoupení.
Kara stála před oknem a na sobě měla Améliino černé tričko ze skříně v patře. Její vestičku měl momentálně v práci Thorn, který se z ní snažil odstranit skvrnu značky Heinz 57, pozůstatek její improvizované iluze na řemeslném trhu.
„Kdes k nim vůbec přišla?“ zeptal se Rhyme a kývl na kuličky. Nevšiml si, že by je Kara vytahovala z kabelky nebo kapsy.
Kouzelnice s úsměvem odpověděla, že je „zhmotnila“ (Rhyme si jízlivě pomyslel, že dalším oblíbeným trikem kouzelníků je zřejmě proměna nepřechodných sloves v přechodná).
„Kde bydlíš?“ zeptal se.
„Ve Village.“
Rhyme pokýval hlavou, v níž mu vytanuly vzpomínky. „Když jsem ještě žil s manželkou, bydlela tam většina našich přátel. A taky v SoHo a TriBeCa.“
„Já se severně od Třiadvacáté moc nedostanu,“ prohlásila Kara.
Kriminalista se zasmál. „Za mé éry byla Čtrnáctá začátkem demilitarizované zóny.“
„Zdá se, že naše strana vítězí,“ zavtipkovala Kara, zatímco se rudé kuličky stále objevovaly a opět mizely, přesouvaly se z jedné ruky do druhé a poté kroužily ve vzduchu v rámci improvizovaného žonglérského čísla.
„A co ten tvůj přízvuk?“ zeptal se Rhyme.
„Já mám nějaký přízvuk?“ žasla kouzelnice.
„No tak intonaci, modulaci…, prostě tón.“
„Ten je nejspíš z Ohia. Jsem ze Středozápadu.“
„Já taky,“ řekl jí Rhyme. „Z Illinois.“
„Ale tady bydlím už od osmnácti. Do školy jsem chodila v Bronxville.“
„Škola Sarah Lawrenceové, obor drama,“ usuzoval Rhyme.
„Angličtina.“
„Zalíbilo se ti tu, a tak jsi tu zůstala.“
„No, začalo se mi tu líbit, až když jsem vypadla z předměstí a dostala se přímo do města. A když mi pak zemřel táta, matka se sem přestěhovala, aby mi byla blíž.“
Dcera ovdovělé matky…, stejně jako Sachsová, napadlo Rhyma. Přemýšlel, zda má Kara s matkou stejné problémy jako Sachsová s tou svou. V poslední době sice spolu obě ženy uzavřely mírovou smlouvu, ale během Améliina mládí byla její matka prchlivá, náladová a nevyzpytatelná. Rose Sachsová nedokázala pochopit, proč její manžel nechce být něčím více než pouhým policistou a proč se její dcera chce stát něčím jiným, než co si přeje ona. Tato skutečnost otce a dceru přirozeně semkla, což situaci ještě zhoršovalo. Amélie otci sdělila, že jejich útočištěm během špatných dní bude napříště garáž, kde objevovali příjemný a vyzpytatelný vesmír: když nesprávně dosedal plovák karburátoru, bylo to výhradně vinou porušení nějaké jednoduché a pregnantní fyzikální zákonitosti - například nesprávně nastavené tolerance nebo špatně nasazeného těsnění. Motory, závěsy a převodovky vás nevystavovaly melodramatickým náladám či mlhavým invektivám a ani v nejhorší situaci vás neobviňovaly z vlastního selhání.
Rhyme se s Rose Sachsovou při několika příležitostech setkal a připadala mu okouzlující, upovídaná, výstřední a hrdá na svou dceru. Zároveň však věděl, že minulost není nikde přítomnější než mezi rodiči a dětmi.
„A jak to klape, když ji teď máš nablízku?“ zeptal se Kary skepticky.
„Připadá ti to jako sitkom z pekla, co? Jenže se pleteš, máma je skvělá. Je to…, no, zkrátka je to matka. Ony už prostě jiné nebudou. Nikdy z toho nevyrostou.“
„Kde bydlí?“
„V jednom penzionátu. Na Upper East Side.“
„Je hodně nemocná?“
„Nic vážného. Bude zase v pořádku.“ Kara si nepřítomně kutálela koule přes klouby prstů a pak na dlani. „Jakmile se trochu uzdraví, pojedeme do Anglie, jenom my dvě. Londýn, Stratford, Cotswolds. Už jsem tam jednou s rod…
