16
Viděla svého manžela plakat.
Ronit lítostivé slzy, že musel „to manželství ukončit“.
To manželství.
Jako když člověk vynáší ty odpadky.
Nebo venčí toho psa.
Jenže tohle bylo naše manželství, sakra! Nebyla to žádná věc.
Roy to ovšem vnímal jinak. Roy si místo ní přál raději vypasenou pomocnou analytičku cenných papírů a basta.
Do nosu jí pronikla další dávivá vlna teplé mazlavé vody.
Vzduch, vzduch, vzduch… Dejte mi vzduch!
Nyní spatřila Cheryl Marstonová svého otce a matku o Vánocích před hezkými pár desítkami let, jak Upejpavě vyvážejí jízdní kolo, které jí Santa Claus přivezl ze severního pólu. Podívej, miláčku, Santa má pro tebe dokonce i tuhle růžovou helmu, aby sis chránila tu svou krásnou malou makovičku…
„Ááááááá…“
Kašlající a dusící se Cheryl uvězněná v tísnivých řetězech byla nyní vytažena z kalné vody rybníčku. Visela nohama vzhůru a lenivě se otáčela na provaze přehozeném přes kovový jeřáb trčící nad vodou.
V lebce jí bušilo, neboť se jí do hlavy nahrnula všechna krev. „Přestaň, přestaň, přestaň!“ zaječela tiše. Co se to děje? Vzpomínala si, že se Doník vzpínal, že ho někdo uklidnil, nějaký příjemný muž, pak přišla káva v řecké restaurací, konverzace, něco o lodích a pak už se svět zhroutil do otupělosti a přihlouplého smíchu.
Potom řetězy. A ta příšerná voda.
A nyní ten muž, který s potěšenou zvědavostí přihlíží jejímu umírání.
Kdo to je? A proč to dělá? Proč?
Lano se stále setrvačností otáčelo, takže již onen muž nemohl vidět její žadonivé oči, před nimiž se nyní vynořila obrácená silueta New Jersey rýsující se za řekou Hudson několik kilometrů odtud.
Pomalu se otočila zpátky a opět se dívala na ostružiní a šeříky. A na něj.
On její pohled opětoval, přikývl a začal si pohrávat s provazem. Postupně ji znovu spustil do té nechutné tůně.
Cheryl se prudce prohnula v pase a zoufale se snažila uhnout před vodní hladinou, jako by se pod ní vařila voda. Její vlastní tíha ji však spolu s tíhou řetězů bezpečně stáhla pod hladinu. Cheryl zadržela dech, prudce se otřásla, zavrtěla hlavou a bezvýsledně se snažila vymanit ze sevření nepoddajného kovu.
A pak se před ní znovu objevil manžel: vysvětloval, vysvětloval a vysvětloval, proč je rozvod to nejbáječnější, co ji vůbec mohlo v životě potkat. Zvedl hlavu, otřel si krokodýlí slzy a prohlásil, že to tak bude nejlepší. Ona sama tak bude šťastnější. Koukej, tady pro tebe něco mám. Otevřel dveře a vytáhl nablýskané nové kolo Schwinn. S fáborky na konci řidítek, pomocnými kolečky vzadu a helmou -růžovou - na ochranu makovičky.
Cheryl to vzdala. Vyhráls, Vyhráls. Nech si tu svou zatracenou loď, nech si tu svou zatracenou milenku. Jenom mě pusť, nech mě v klidu odejít.
Cheryl Marstonová se nadechla nosem a vpustila si do plic milosrdnou smrt.
„Tam!“ vykřikla Amélie Sachsová.
Vyrazila s Bellem přes most pro pěší směrem k husté skupině keřů a stromů na břehu řeky Hudson. Na hnijícím molu, které před lety zřejmě sloužilo jako přístaviště, než přístup k řece odřízla navážka, stál jakýsi muž. Celá oblast byla zarostlá a posetá odpadky a navíc páchla zatuchlou vodou.
Muž v mokasínách a bílé košili držel provaz přehozený přes malý rezivějící jeřáb. Druhý konec lana právě mizel pod hladinou.
„Hej,“ křikl Bell, „vy!“
Muž měl hnědé vlasy, to sice ano, ale jeho oděv byl naprosto jiný. Navíc neměl vousy a jeho obočí se nezdálo tak husté. Sachsová neviděla, zda má srostlé prsty na levé ruce.
Ale i tak: co to znamená?
Znamená to, že Kejklíř může být mužem i ženou.
Že dokáže být neviditelný.
Když přiběhli bliže, muž zvedl hlavu a zadíval se na ně se zjevnou úlevou. „Tady!“ křikl. „Pomozte mi! Tadyhle! Je tu ve vodě žena!“
Bell se Sachsovou nechali Karu vedle nadjezdu a vyrazili přes trávu obklopující poloslaný rybník. „Nevěř mu,“ zavolala Sachsová při běhu na Bella.
„Na to vem jed, Amélie.“
Muž zatáhl za provaz ještě více a z vody se vynořila chodidla, nohy v béžových kalhotách a po nich ženský trup. Oběť byla spoutána řetězy. Ach, chudinka! pomyslela …
