DÍL II
METODA
NEDĚLE 21. DUBNA
„Kouzelnický efekt je jako svádění. Obojí stojí na pečlivých detailech vsazených do mysli subjektu.“
- Sol Stein
Nedělní dopoledne proběhlo ve znamení všeobecného zklamání, neboť pátrání po Ericku Weirovi uvízlo na mrtvém bodě.
Vyšetřovací tým zjistil, že po požáru v Ohiu byl iluzionista několik týdnů hospitalizován na oddělení popálenin místní nemocnice a poté sám odešel, aniž byl oficiálně propuštěn. Dále existoval záznam, podle něhož krátce poté prodal svůj dům v centru Las Vegas, ale nikde se nenašel dokument, že by nějaký jiný dům koupil. Rhyme předpokládal, že v tomhle hotovostí napěchovaném městě si za hromádku bankovek může člověk snadno koupit malý domek v poušti, přičemž se ho nikdo na nic neptá a nikdo se neobtěžuje s veřejnými záznamy.
Vyšetřovatelům se sice podařilo vypátrat matku Weirovy zesnulé manželky, ovšem paní Cosgroveová nevěděla o místě Weirova pobytu nic. Po tragédii ji Weir již nikdy nekontaktoval, aby jí vyjádřil soustrast s úmrtím dcery. Paní Cosgroveovou to však podle svých slov nepřekvapilo. Vysvětlila vyšetřovatelům, že Weir byl sobecký a krutý muž, který začal být posedlý její mladou dcerou a doslova ji zhypnotizoval tak, aby se za něj provdala. Nikdo z dalších Cosgroveových příbuzných neudržoval s Weirem kontakt.
Cooper shromáždil všechny ostatní informace o Weirovi z počítačových databází, ale příliš toho nenašel. Databáze VICAP ani NCIC o něm neobsahovaly žádné zprávy. Žádné podrobnosti o pachateli neexistovaly a policisté pátrající po Weirově rodině zjistili pouze skutečnost, že oba jeho rodiče již zemřeli, sám Weir byl jedináček a žádní příbuzní se nedají vypátrat.
Před polednem se z Las Vegas ozval druhý Weiruv asistent Art Loesser. Zpráva, že jeho někdejší šéf je hledán policií v souvislosti s trestnou činností, ho nijak nepřekvapila a pouze potvrdil, co již policisté věděli: že Weir je jedním z nejlepších iluzionistů na světě, ale že bere svou profesi přespříliš vážně a proslul svými nebezpečnými iluzemi a prchlivou povahou. Také Loesser měl dodnes noční můry z toho, že byl Weirovým učněm.
Řekl jsem ‚dusí‘. Ale chtěl jsem říct ‚děsí‘. Pořád mě děsí.
„Všichni mladí asistenti jsou pod vlivem svých učitelů,“ sdělil Loesser týmu přes hlasitý odposlech. „Ale můj terapeut tvrdí, že ve Weirově případě jsme jím byli hypnotizováni.“
Takže oba asistenti navštěvují psychiatra.
„Řikal, že pobyt ve Weirově přítomnosti u nás vytvářel stockholmský syndrom. Víte, co to je?“
Rhyme odpověděl, že je mu tento stav znám - u rukojmích se vytváří silné citové pouto k únoscům, a dokonce k nim často cítí náklonnost či lásku.
„Kdy jste ho naposledy viděl?“ zeptala se Sachsová. Praktickou zkoušku již měla za sebou, a tak dnes byla v civilu - měla na sobě džínsy a zelenou pletenou halenku.
„V nemocnici na popáleninách. To bylo asi před třemi lety. Zpočátku jsem za ním jezdil pravidelně, jenže on mluvil jen o tom, jak se pomstí každému, kdo mu někdy ublížil nebo neschvaloval jeho pojetí magie. A pak zmizel a já už ho nikdy neviděl.“
Ovšem jak Weirův někdejší žák policistům vysvětlil, zhruba před dvěma měsíci dal o sobě iluzionista zčistajasna znovu vědět. To je zhruba ve stejnou dobu, co volal Keatingovi, pomyslel si Rhyme. Telefon mu však zvedla Loesserova manželka. „Nenechal mi číslo -řekl, že se ještě ozve, ale už to neudělal. Díkybohu. Povím vám, že nevím, jak bych to zvládl.“
„Víte, kde se v době telefonátu nacházel?“
„Ne. Ptal jsem se na to Kathy - bál jsem se, že by mohl být znovu ve městě -, ale prý jí to neřekl a na displeji se jako identifikace volajícího objevilo ‚meziměsto‘.“
„A nezmínil se vaší ženě, kvůli čemu by mohl volat? Nenaznačil nějak, kde by se mohl nacházet?“
„Akorát říkala, že mluvil dost divně, rozrušeně. Šeptal a bylo mu těžko rozumět. Vzpomínám, že tak po tom požáru opravdu mluvil. Asi měl poškozené plíce. O to děsivěji působil na okolí.“
To mi povídej, pomyslel si Rhyme.
„Ptal se, jestli jsme neslyšeli o Edwardu Kadeskym -…
