13
V roce 1900 žilo na Manhattanu více než sto tisíc koní, a jelikož jednu z nejceněnějších hodnot na ostrově již tehdy představoval prostor, mnohá z těchto zvířat byla ustájena ve věžácích - za které byly v těch dobách pokládány již dvoupatrové a třípatrové budovy.
Jednu z takových vyvýšených stájí lze na Manhattanu vidět dodnes. Jde o onu dobře známou Hammersteadskou jezdeckou akademii na Upper West Side. V původní stavbě vybudované v roce 1885 se nad přízemní arénou, jež je dějištěm soukromých jezdeckých lekcí a přehlídek, nachází několik set stájí. Podobně rozlehlou a rušnou konírnu by někdo mohl na Manhattanu jedenadvacátého století pokládat za anomálii, ale stačí si uvědomit, že pouhých pár ulic odtud se rozkládá desetikilometrový Central Park plný dobře udržovaných jezdeckých stezek.
Na akademii je dnes ustájeno devadesát koní: některé vlastní soukromí chovatelé, jiní se pronajímají. A právě jednoho koně z druhé skupiny nyní vyváděla po strmé rampě ze stáje rusovlasá dospívající ošetřovatelka k čekající jezdkyni.
Cheryl Marstonová cítila i dnes stejné vzrušení jako každou sobotu v tuto dobu, když spatřila vysokého umíněného hřebce se strakatým zadkem připomínajícím koně Appaloosa.
„Ahoj, Doníku,“ zavolala zdrobnělým jménem na zvíře, jež se oficiálně jmenovalo Don Juan di Middleburg. Kůň pro dámy, říkala o něm Marstonová často. Myslela to v legraci, ale do značné míry to byla pravda: pod mužským jezdcem se zvíře od první chvíle plašilo, ržálo a vzpíralo se. S Cheryl Marstonovou v sedle se dalo utáhnout na vařené nudli.
„Takže za hodinu tady,“ sdělila Marstonová ošetřovatelce, vyhoupla se na Doníka, uchopila pružné otěže a vychutnávala si úžasné svalstvo zvířete pod sebou.
Jediné dloubnutí do žeber a rozjeli se. Vyrazili na Šestaosmdesá-tou ulici a pomalu se přesouvali na východ k Central Parku. Podkovy hlasitě klapaly na asfaltu a přitahovaly pozornost kolemjdoucích, kteří si obdivně prohlíželi nádherné zvíře a na něm štíhlou, vážně se tvářící ženu v jezdeckých kalhotách, červeném saku a černé sametové přilbě, pod níž se pohupoval dlouhý světlovlasý francouzský cop.
Když vjeli do Central Parku, pohlédla Marstonová jižním směrem, kde v dálce zahlédla midtownskou kancelářskou budovu, v níž se padesát hodin týdně zabývala podnikovým právem. Také nyní se jí mohly hlavou honit tisícovky myšlenek na práci, na „prioritizo-vané“ projekty, jak s otravnou frekvencí říkával jeden z jejích kolegů. Avšak v tomto okamžiku u ní podobné myšlenky neměly šanci. Nic nemělo šanci. Kdykoliv Marstonová seděla zde, na jednom z nejvelkolepějších Božích stvoření, cítila na tváři sluncem prohřátý a prstí provoněný vzduch a dívala se, jak Doník kluše po tmavé stezce obklopené ranými narcisy, forzýtiemi a šeříky, připadala si naprosto nezranitelná.
První nádherný den tohoto jara.
Půl hodiny pomalu kroužila kolem vodní nádrže a utápěla se v zaníceností, kterou jí poskytovalo jedinečné spojení dvou různých, vzájemně se doplňujících živočišných druhů, z nichž oba byly svým vlastním způsobem mocné a bystré. Vychutnala si krátký cval a pak koně zpomalila do klusu, neboť se přiblížili k ostřejším zatáčkám v opuštěné severní části parku nedaleko od Harlemu.
Dokonalý mír.
Jenže pak došlo na nejhorší.
Marstonová nevěděla, jak se to přesně stalo. Zpomalila, aby projela zatáčku vedoucí úzkou mezerou mezi dvěma keři, když vtom vletěl Doníkovi přímo do tváře holub. Kůň zařehtal a zastavil tak rychle, že přes něj Marstonová téměř přeletěla. Nato se vzepjal a ona mu málem spadla pod zadní nohy.
Jednou rukou popadla koně za hřívu a druhou se chytila horního okraje sedla, aby se vyhnula dvouapůlmetrovému pádu na kamenitou zem. „Hyjé, Doníku!“ vykřikla a pokusila se zvíře poplácat po krku. „To je dobrý, Doníku. Hyjé!“
Kůň se však stále ztřeštěně vzpínal. Že by mu střet s holubem poranil oči? Starost o zvíře se v Cheryl Marstonové mísila s jejími vlastními obavami. Po obou stranách stezky trčely ze země ostré kameny. Pokud se bude Doník nad…
