10
Kolik jsem toho naspal? přemýšlel Tony Calvert.
Představení skončilo o půlnoci, následovalo pár panáků ve White Horse až kdoví dokdy, domů dorazil ve tři a pak ještě čtyřicet minut - ne, vlastně spíš hodinu - telefonoval s Braggem. A o půl deváté začali ti trapní instalatéři s tím svým trapným boucháním.
Takže kolik hodin spánku to bylo?
Matematika Tonymu Calvertovi odjakživa unikala, a tak usoudil, že bude zřejmě lepší nevědět o rozsahu svého vyčerpání. Ještě že pracuje na Broodwayi a nedělá reklamy, kde se někdy maká už od -nebesa, pomozte - šesti ráno.
Prohlédl si své pracovní nástroje a dospěl k závěru, že bude potřebovat krycí mejkap na tetování, protože v divadle měl dnes zaskakovat jeden profláklý hezounek a dámy z Teanecku a Garden City by mohly pochybovat o důvěryhodnosti představitele hlavní mužské role, který baží po naivní debutantce a na širokém bicepsu má přitom vytetován nápis „Navždy miluji, Robert“.
Calvert zavřel velký žlutý kufřík s líčidly a pohlédl do zrcadla u dveří. Musel přiznat, že vypadá lépe, než se cítí. Jeho pokožka si stále částečně uchovávala opálení, které získal během onoho nádherného březnového výletu na Svatý Tomáš. A jeho útlé tělo zakrývalo vodna-tou otupělost v jeho rozbouřeném žaludku. (Proboha, omez to jen na čtyři piva. Jasný? Copak bez toho nemůžeš být?) Zato jeho oči…, jo jo, pěkně zarudlé. Ale s těmi si hravě poradí. Každý stylista zná stovky způsobů, jak zařídit, aby staří vypadali mladě, nehezcí krásně a vyčerpaní čile. Nejprve na únavu zaútočil kapkami do očí, po nichž následovala rána z milosti: jeden až dva tahy retušovací tyčinkou přes oční váčky.
Oblékl si koženou bundu, zamkl dveře a vyrazil do chodby domu v East Village, který byl nyní, pár minut před polednem, docela ztichlý. Calvert odhadoval, že většina nájemníků si venku užívá prvního opravdu příjemného jarního víkendu v letošním roce, případně vyspává po nočním hýření.
Tony Calvert jako vždy vyšel zadním východem, který ho vyplivl do boční uličky za domem. Když vyrazil k chodníku vzdálenému asi patnáct metrů, všiml si něčeho zvláštního: v jednom ze slepých zákoutí vyrážejících z uličky se mihl jakýsi pohyb.
Calvert se zastavil a přimhouřil oči do temnoty. Nějaké zvíře. Kristepane, není to krysa?
Ale ne - byla to kočka, podle všeho zraněná. Calvert se rozhlédl kolem sebe, ale ulička byla zcela opuštěná; po majiteli zvířete nikde ani stopy.
Ach, chudinka!
Calvert na domácí zvířata nebyl, ale loni hlídal sousedovi nor-wichského teriéra a vzpomínal si, jak mu soused pro všechny případy říkal, že Bilbův veterinář se nachází za rohem na St. Marks. Odnese tam tu kočku cestou k metru. Třeba ji pak bude chtít jeho sestra. Adoptovala přece děti. Tak proč ne kočky?
Otálet dlouho v bočních uličkách nebyl v této čtvrti nejlepší nápad, ale Calvert viděl, že je zde stále úplně sám. Pomalu se začal sunout po dlažebních kostkách, aby zvíře nevyplašil. Leželo na boku a chabě mňoukalo.
Mohl by ji zvednout? Nepokusí se ho poškrábat? Calvert si vzpomněl na článek o horečce z kočičího škrábnutí. Zvíře však působilo příliš uondaně, než aby mu dokázalo ublížit.
„Copak se ti stalo, holka?“ zeptal se konejšivým hlasem. „Jsi poraněná?“
Sklonil se, položil kufřík s líčidly na dlažební kostky a opatrně natáhl ruku, aby se po ní kočka neohnala tlapkou. Dotkl se jí, ale vzápětí šokovaně ucukl. Kočka byla studená jako led a vyzáblá na kost - Calvert cítil pod kůží její ztuhlé kosti. Že by právě zemřela? To ne, pořád přece hýbala nohou. A právě teď vydala další slabé za-mňoukání.
Dotkl se zvířete znovu. Moment, pod tou kůží nejsou žádné kosti. To jsou nějaké tyče - a uvnitř kočičího těla vězí nějaká kovová krabice.
Co to, ksakru, znamená?
Není to nějaká skrytá kamera? Nebo si z něj nějaký blbeček dělá legraci?
Zvedl hlavu a tři metry od sebe kohosi spatřil. Zalapal po dechu a ucukl. Nějaká krčící se postava…
Vlastně ne, uvědomil si. To je jen můj vlastní obraz v obrovském zrcadle opřeném v rohu na konci potemnělé uličky.…
