46
Gerald Marlow, muž s hustými vlasy přiživovanými vitalisem, působil jako šéf oddělení pochůzkových služeb newyorské policie. Jeho rozmyslné vystupování zformovaly dvě desítky let strávené obcházením rajonu a dotvořilo je dalších patnáct let v daleko riskantnější roli nadřízeného policistů, kteří tytéž rajony obcházeli dnes.
Nyní, v pondělí ráno, před ním Amélie Sachsová stála víceméně v pozoru a toužebně si přála, aby její kolena necítila artritidu, která se do nich zabodávala jako vyskakovací nůž. Nacházeli se v Marlowově rohové kanceláři vysoko ve „velkém baráku“ - na policejním ústředí v centru města.
Marlow odtrhl oči od spisu, který právě pročítal, a změřil si pohledem Améliinu bezvadně nažehlenou modrou uniformu. „Eh, posaďte se, policistko. Omlouvám se. Posaďte se… Takže vy jste dcera Hermana Sachse.“
Sachsová se posadila. Neušlo jí, jak Marlow před slovem „dcera“ lehce zaváhal. Že by jím narychlo nahradil výraz „holka“?
„Přesně tak.“
„Byl jsem mu na pohřbu.“
„Vzpomínám si.“
„Byl to dobrý pohřeb.“
Jak už pohřby bývají.
Marlow z ní nespouštěl oči a se vzpřímeným trupem řekl: „Takže, policistko. Vyložím vám karty na stůl: máte na krku průšvih.“
Jeho slova zasáhla Sachsovou jako fyzický úder. „Co prosím, pane?“
„To místo činu v sobotu u řeky Harlem. Jak tam vjelo to auto do vody. Ohledávala jste ho vy?“
Místo, kde Kejklířova mazda strhla chatrč narkomana Carlose a šla si zaplavat.
„Ano, já.“
„Někoho jste na místě činu zatkla, že?“ konstatoval Marlow.
„Ach tak. Vlastně jsem nikoho nezatkla. Ten člověk podlezl pásku a začal čmuchat v uzavřené oblasti. Nechala jsem ho eskortovat a zadržet.“
„Zadržet, zatknout. Každopádně ten člověk strávil nějakou dobu ve vazbě.“
„Jasně. Potřebovala jsem se ho zbavit. Bylo to aktivní místo činu.“
Sachsové začínalo svítat. Onen všetečný občan si stěžoval. Podobné věci se stávaly denně a nikdo těmto nesmyslům nevěnoval pozornost. Amélie se začala uklidňovat.
„Tím člověkem byl Victor Ramos.“
„Jo, myslím, že mi to říkal.“
„Kongresman Victor Ramos.“
Améliin klid zmizel.
Kapitán otevřel newyorskou mutaci Daily News a chvíli listoval. „Moment, kde to máme… A, tady.“ Zvedl noviny a ukázal na hlavní článek doplněný o velkou fotografii muže s pouty na rukou na místě činu. Titulek článku zněl: „VIKTORŮV ‚ODDECHOVÝ ČAS‘“.
„Řekla jste policistům na místě činu, že si má Ramos dát oddechový čas?“
„On…“
„Řekla?“
„Ano, myslím, že řekla, pane.“
„On tvrdí, že se díval, jestli tam někdo nezůstal naživu,“ nadhodil Marlow.
„Naživu?“ Amélie se štěkavé zasmála. „Než pachatelovo auto zamířilo do řeky, strhlo jednomu squatterovi chatrč o rozměrech tři krát tři metry. Část se převrhla a…“
„Zahráváte si s ohněm, policistko.“
. „…a myslím, že se mu přitom roztrhl pytel s pitomýma prázdnýma plechovkama. To byla jediná škoda. Technici pak tu chatrč zajistili a já ji uzavřela. Jediný, kdo tam ještě mohl zůstat naživu, byly vši.“
„E-he,“ řekl Marlow mírně. Améliina prchlivost ho očividně zneklidňovala. „On tvrdí, že se jednoduše ujišťoval, zda jsou všichni tamní občané v bezpečí.“
„Majitelé nemovitosti odtamtud odešli po svých,“ prohlásila Sachsová s nekontrolovanou ironií v hlase. „Nikdo nebyl zraněn. Přestože připouštím, že jeden z nich později přišel k pěknému monoklu, když se bránil zatčení.“
„Zatčení?“
„Pokusil se ukrást jednomu hasiči baterku a pak ho pomočil.“
„Och. Božínku.“
„Byli nezranění, byli zfetovaní a byli to parchanti,“ zamumlala Sachsová. „Tohle jsou ti občané, o které si Ramos dělal takové starosti?“
Kapitánova grimasa obsahující stopy obezřetnosti a sympatií se vytratila a veškeré emoce vystřídala kožená byrokratická fasáda. „Můžete prokázat, že Ramos svým počínáním zničil nějaké důkazy, které mohly být významné pro následné dopadení podezřelého?“
„Na tom přece ani trochu nezáleží, pane. Důležitá je samotná procedura.“ Sachsová se nutila ke klidu a zoufale se snažila vytěsnit ze svého hlasu nabroušenost. Marlow byl koneckonců šéfem šéfa jejího šéfa.
„Já s…
