Cesta za velkým snem

KAPITOLA 20
Ach jo!

Příští den vstala Anna skutečně časně a vesele zamávala novému dni, který právě vyvěsil sluneční zástavu na perleťové obloze. Zelený dům ležel v záplavě ranního slunce s dlouhými stíny topolů a vrb na stěnách. Za uličkou se rozbíhalo do daleka pšeničné pole pana Harrisona a čerstvý vánek jím houpal jako mořskou hladinou.

Svět byl tak krásný, že Anna strávila plných deset blažených minut opřená o zahradní branku pozorováním jeho půvabů.

Po snídani se Marilla připravila na cestu. Měla s ní jet Dora, odměnou za slušné chování.

„Davy, pokus se být hodný chlapec a netrap Annu,“ kladla mu na srdce. „Jestli se budeš slušně chovat, přivezu ti z města kandysovou tyčinku.“

Bohužel, Marilla se naučila podplácet, což se Anně z duše příčilo.

„A co když se slušně chovat nebudu?“ zajímal se Davy.

„Tak se měj na pozoru před nějakým neštěstím,“ varovala ho Marilla. „Anno, jestli přijde pan Shearer, kup pěkný kus pečené a pár řízků. Pokud ne, tak budeme muset na zítřejší oběd zabít nějakou drůbež.“ Anna přikývla.

„Nehodlám se obtěžovat s vařením oběda pro sebe a Davyho,“ odpověděla. „Vezmeme si k obědu studenou šunku a pro vás usmažím na večer řízek.“

„Já půjdu pomoct panu Harrisonovi zatahovat mořské řasy,“ oznámil Davy. „Požádal mě, abych přišel, a předpokládám, že mě pozve na oběd. Pan Harrison je strašně milý a opravdu přátelský. Doufám, že budu jako on, až vyrostu. Myslím, že se budu chovat tak jako on, ne že budu vypadat jako on. Ale myslím, že mi to nehrozí, když paní Lyndová říká, že jsem velmi hezký chlapec. Co myslíš ty, Anno?“

„Myslím, že ano,“ připustila Anna, „ty jsi opravdu hezký chlapec. Ale musíš také tak žít a být tak milý a dobře vychovaný, jak vypadáš.“ Marilla se na to tvářila velice nesouhlasně.

„Jenže ty jsi onehdy říkala Minnii May Barryové, když brečela, že o sobě někde zaslechla, že je ošklivá, že když bude příjemná a milá a laskavá, tak si lidi ani nevšimnou, jak vlastně vypadá,“ namítl nespokojeně Davy. „Mám takový dojem, že na tomhle světě je stále nějaký důvod pro to, aby byl člověk hodný a dobrý. Jinak že vůbec neuspěje.“

„A ty nechceš být hodný a dobrý?“ zeptala se Marilla.

Už se přece jenom dost naučila, ale stále se nemohla naučit, jak zbytečné a marné jsou takovéhle otázky.

„Ale ano, chci být dobrý, ale ne zase příliš,“ připustil Davy opatrně. „Nemusíte být přece tak příliš dobré, a přesto se můžete stát správcem nedělní školy. Jako je jím pan Bell, který je velmi zlý člověk.“

„Samozřejmě že není zlý!“ odporovala Marilla pohoršené.

„Je. A sám to o sobě tvrdí,“ prohlásil slavnostně Davy. „Slyšel jsem ho, jak se minulou neděli modlil v nedělní škole já bídný hříšný červ, trestuhodný provinilec. Co udělal tak špatného, Marillo? Zabil někoho? Ukradl peníze? Chci to vědět!“

Naštěstí přijela paní Lyndová dřív, než mohla Marilla odpovědět. Obě raději hned odjely. Marilla s přáním, aby se pan Bell modlil trochu ohleduplněji ke svému okolí, zvlášť když je složeno z bedlivě naslouchajících chlapců, kteří pak chtějí „všechno vědět“.

Anna se uchýlila sama do své slávy neomezené vládkyně v Zeleném domě a chutě se pustila do práce. Zametla podlahy, ustlala, nakrmila slepice, vyprala si mušelínové šaty a pověsila je na prádelní šňůru. Potom se připravila k přesypání peří.

Zašla do své podkrovní světničky a oblékla si první staré šaty, které jí přišly pod ruku: námořnické, z modrého kašmíru, které nosila jako čtrnáctiletá. Rozhodně jí byly velice krátké stejně jako ony pozoruhodné šaty ze silné látky, které měla Anna na sobě při svém příchodu do Zeleného domu; no, alespoň si nemá co zničit od prachového peří. Doplnila si toaletu velkým červenobílým šátkem, který si uvázala na hlavu; kdysi patřil Matějovi. Takto vystrojená se odhodlaně vydala do komůrky u kuchyně, kam jí ráno pomohla Marilla přenést obě peřiny.

U okna viselo prasklé zrcadlo, celé zašlé, a v jednom nešťastném okamžiku o něj Anna zavadila očima. První, co zahlédla, bylo jejích sedm pih na nosíku, které v tomto osvětlení, kdy místnůstku bez záclon bohatě zalévalo východní slunce, obzvlášť jasně vynikaly.

„Och,“ polekala se, „včera jsem šije zapomněla natřít citrónovou šťávou. Musím to honem udělat.“

Ve spěchu zaběhla do svého podkrovního pokojíku, kde měla šťávu už z předešlého dne připravenou, a v panujícím šeru, neboť její okno jednak stínila mohutná vrba a jednak v něm měla stažené žaluzie proti mouchám, si bohatě natřela nos. Na těch sedm pih vyzkoušela už všechno možné. Sem tam jí celý nos zhnědl, sem tam se z něj sloupala kůže, ale pihy stále zůstávaly. Marilla tyhle pokusy neviděla příliš ráda. Když příroda obdařila někoho pihami na nose, tak tam mají být, říkávala, a ne si kvůli nim pokazit ještě celý nos.

Anna se vrátila ke svým peřinám a pokračovala v práci. Současně s tím, jak se komůrka plnila poletujícím peřím, měnilo se i vzezření samotné Anny. Na šatech závěje bílého prachu, na vlasech, vyčuhujících zpod šátku, závěje bílého prachu, na částečně zpoceném obličeji a na šťávou ulepeném nose závěje bílého prachu. Tak vypadala, když někdo zaklepal na domovní dveře.

To bude pan Shearer, pomyslela si. Je to sice hrozné, jak vypadám, ale to se nedá nic dělat. Jistě spěchá a nebude čekat, až se upravím. Seběhla dolů k domovním dveřím. Jestliže se kdy rozevřela milosrdná zem, aby pohltila člověka stojícího nenadále tváří v tvář hrůzné skutečnosti, mělo se to stát teď Anně před verandou Zeleného domu. Otevřela dveře.

Na schodech stála krásně upravená zlatovlasá Priscilla Grantová v hedvábných šatech. Po jednom boku měla šedovlasou dámu v tvídovém kostýmu, po druhém vysokou dámu s ušlechtilým obličejem, nádherně oblečenou, s fialkovýma očima, stíněnýma dlouhými černými brvami, ve které Anna okamžitě instinktivně poznala paní Charlottu E. Morganovou.

V celé hrůze tohoto okamžiku nicméně Anna nepodlehla panice. V hlubokém zmatku se zachytila svého stébla slámy; jediného, které ještě vyčnívalo nad vodu. Všechny hrdinky příběhů paní Morganové si vždycky „věděly rady“.