Cesta za velkým snem

KAPITOLA 11
Skutečnosti a představy

Učení je opravdu velice zajímavá práce, psala Anna kamarádce do queenské koleje. Jana sice říká, že je to jednotvárné, ale já její názor nesdílím. Každý den se přihodí něco žertovného a děti přicházejí stále s novými a novými nápady. Jana říká, že za takové legrácky žáky trestá, ale to je pravděpodobně to, proč shledává učení monotónním. Dnes odpoledne malý Jimmy Andrews se snažil hláskovat kropenatý a stále se mu to nedařilo. „Dobrá,“ řekl nakonec, „hláskovat to neumím, ale vím, co to znamená.“

„Co?“ zeptala jsem se.

„Obličej St. Claira, slečno.“

St. Clair je skutečně velmi pihovatý, přesto se snažím potlačit u ostatních dětí poznámky v tomto směru. Já jsem byla kdysi také pihovatá, dobře se na to pamatuji. Ale nemyslím, že by to St. Clairovi nějak zvlášť vadilo. Cestou domů sice Jimmy mu Andrewsovi nabil, ale jenom proto, že ho nazval St. Clairem. Dozvěděla jsem se o tom zcela neoficiálně, takže si toho nebudu raději vůbec všímat.

Včera jsem se snažila naučit Lottii Wrightovou sčítat. „Kdybys měla v jedné ruce tři bonbóny a ve druhé dva, kolik bys jich měla dohromady?“ zeptala jsem se jí. „Plnou pusu,“ odpověděla. A v hodině přírodopisu jsem se dětí zase zeptala, proč bychom neměli zabíjet žáby, a Benjie Sloane odpověděl se vší vážností: „Protože by příští den pršelo.“

Někdy je hrozně těžké zůstat při tom vážná, Stélo. A tak se snažím všechny ty legrácky, jak je nazývám, schraňovat pro domácí večery a Marilla mi vyčítá, že ji ty výbuchy smíchu z východního podkroví znervózňují, protože tam spí Davy a vždycky se při nich obává nějaké jeho neplechy. Kromě toho říká, že jednou jeden muž v Graftonu zešílel a začalo to právě takovými výbuchy smíchu. A věděla jsi, že Thomas a Becket byl svatořečen jako had, což Rosa Bellová potvrdila rovněž, a že William Tyndale napsal Nový zákon? Claude White zase tvrdil, že ledovec je člověk, který zasklívá okna.

Podle mě je tou nejtěžší věcí na celém učení, stejně jako tou nejzajímavější, nechat děti, aby si utvářely své vlastní názory. Minulý týden nás při vyučování zastihla bouřka. O polední přestávce jsem děti shromáždila kolem sebe a snažila jsem se je přimět, aby se mnou hovořily, jako bych byla jednou z nich. Vyzvala jsem je, aby jmenovaly věci, po kterých nejvíc touží. Některé odpovědi byly dost podobné; panenky, poničí, brusle a tak podobně, ale jiné byly dost originální. Tak Hester Boulterová chtěla nosit své nedělní šaty každý den a jíst v obývacím pokoji. Hannah Bellová by byla ráda poslušná, aniž by jí to dělalo takové potíže. Marjory Whiteová se chtěla stát ve svých deseti letech vdovou. Když jsem se jí zeptala proč, tak vážně odpověděla, že když nejsi vdaná, tak tě lidé nazývají posměšně starou pannou, a když vdaná jsi, tak ti poroučí manžel. Ale když jsi vdovou, tak ti žádné z těch obou nebezpečí nehrozí. Nejpozoruhodnější přání projevila Sally Bellová. Chtěla líbánky. Zeptala jsem se, zdali ví, co to je. Odpověděla, že to jistě bude zvlášť pěkné jízdní kolo, protože její bratranec z Montrealu jel po svatbě na líbánky a vždycky měl ten nejposlednější typ jízdního kola.

Jindy jsem zase děti požádala, aby mi popsaly tu nejošklivější věc, kterou kdy vyvedly. Ty starší jsem k tomu nedokázala přimět, ale ve třetí třídě odpovídaly zcela bez zábran. Tak Eliza Bellová zapálila své tetě svitek bankovek. Když jsem se jí zeptala, proč to udělala, odpověděla, že vlastně nechtěla, že jenom zkusila jeden konec, aby viděla, jak to bude hořet, ale že celý svazek v mžiku shořel. Emerson Gillis utratil deset centů za bonbóny, ačkoliv je měl vložit do kasičky pro misie. Největší prohřešek Anety Bellové byl, že snědla pár borůvek, které rostly na hřbitově, a Willie White se zase klouzal v nedělních kalhotách po střeše z ovčína. ‚Ale byl jsem za to potrestán a celé léto jsem musel do nedělní školy nosit záplatované kalhoty.‘ Ale toho klouzání prý stejně nelitoval.

Škoda, že si nemůžeš přečíst všechna jejich slohová cvičení. Stálo by to za to a já ti některá opíši. Ty z poslední doby. Minulý týden jsem vyzvala čtvrtou třídu, aby mi všichni napsali dopisy o čemkoliv, co je potěšilo. Zároveň jsem jim navrhla, že to mohou být zajímavá místa, která navštívili, napínavé zážitky, oso by, které je upoutaly, a prostě cokoliv. Měli je napsat na skutečný dopisní papír, zalepit do obálek a odeslat na moji adresu. A to vše sami, bez pomoci a rady někoho z dospělých. Minulý pátek jsem našla ráno na svém stole hromadu dopisů a ten večer jsem si pak znovu uvědomila, že učení má stejně tak příjemné jako i stinné stránky. Ty kompozice mluví za všechno. Přikládám ti dopis Neda Claye. Adresu, pravopis i gramatiku ponechávám v originálu.)

Slečna učitelka ShiRleyová
Zelený dům
ostrov prince Edwarda
plechovka
Ptáci

Drahá učitelko myslím, že vám napíšu kompozici o ptácích, ptáci jsou velice užitečný zvířata, moje kočka chytá ptáky. Jeho jméno je William ale taťka mu říká Tom. je celý prouhovaný a z minulé zimy má omrzlé jedno ucho. jenom proto nevypadá hezky. Můj strýc si jednou přisvojil kočku, přišlo jednou do jeho domu a už neodešlo a strýc říká že zapomnělo víc než většina lidí kdy věděla, nechává to spát ve svý židly a moje teta říká že myslí víc na kočku než na svý děti. To není pravda, měli bychom být ke kočkám laskavý a dávat jim nový mlíčko ale neměli bysme k nim být laskavější než ke svým dětem, to je fše! Nemůžu o tom teď už nic vymyslet,

Edward Blake Clay.

St. Clair Donnells je jako obvykle stručný a spíš racionální. Nikdy neplýtvá slovy. Nemám jasnou představu, zdali si vybral námět a postscriptum dopsal ze zlého úmyslu, nebo pouze proto, že nemá příliš mnoho taktu ani představivosti.

Drahá slečno Shirleyová

Řekla jste nám, abychom popsali něco zajímavého nebo podivuhodného. Já popíšu avonleaskou halu. Má dvoje dveře, jedny vedoucí dovnitř a druhé ven. Má šest oken a komín. Má dva konce a dvě strany. Je natřená modře. To je to, co ji činí podivnou. Stojí u dolní silnice do Carmody. Je to třetí nejdůležitě…