Cesta za velkým snem

KAPITOLA 26
Na rozcestí

Tomáš Lynde odešel ze života stejně tiše a skromně, jako žil. Ráchel ho obětavě ošetřovala až do samého konce. Pokud byl zdravý, tak na něj bývala někdy tvrdá a přísná, to jak ji dráždila jeho pomalost, ale když onemocněl, žádný hlas nemohl být víc konejšivý, žádná ruka jemnější, žádný dozor ohleduplnější než právě její.

„Byla jsi mi dobrou manželkou, Ráchel,“ řekl jednou prosté. Bylo to kvečeru, soumrak se pomalu zmocňoval jejich pokoje. Seděla u něj a držela jeho hubenou starou ruku ve svých prací ztvrdlých prstech. „Je mi líto, že tě neopouštím v lepších poměrech, ale děti se o tebe jistě postarají. Všechny. Jsou stejně hodné a schopné jako jejich matka. Dobrá matka... Hodná manželka...“ Potom usnul.

Příští ráno, když se bělavý rozbřesk rozsvěcel nad vrcholky jedlí v údolí, vystoupala Marilla tiše do Anniny podkrovní komůrky a jemně ji probudila. „Anno, umřel Tomáš Lynde. Právě mně to přišel říct ten chlapec, co jim pomáhá. Já jdu k Ráchel.“

Den po pohřbu Tomáše Lynda chodila Marilla po Zeleném domě jako duchem nepřítomná. Ustaraná, zamyšlená, celá nesvá. Chvílemi utkvěla pohledem na Anně, jako by jí užuž chtěla něco říct, ale potom jen potřásla hlavou a mlčela. Po svačině odešla za Ráchel.

Když se vrátila, šla rovnou za Annou, která ve svém podkroví opravovala školní úlohy.

„Jak se daří paní Lyndové?“ vzhlédla od úloh.

„Už je klidnější a vyrovnanější,“ odpověděla Marilla a usedla na okraj postele.

Už to ukazovalo jasně na její duševní rozpoložení. V Marillině zaběhnutém domácím řádu bylo neodpustitelným prohřeškem usednout na ustlanou postel. „Ale je hrozně sama. Eliza musela odejít... stůně jí syn. Už u ní nemohla dál zůstat.“

„Až dokončím ty úkoly,“ nabídla se Anna, „zaběhnu k ní na kousek řeči. Chtěla jsem sice studovat latinskou kompozici, ale to může počkat.“

„Gilbert Blythe se na podzim vrací na univerzitu,“ poznamenala Marilla bezbarvě. „A co ty, Anno? Nechtěla bys tam taky?“ Anna udiveně vzhlédla.

„To víš, že bych chtěla. Ale to přece není možné.“

„Já myslím, že by to šlo. Vždycky jsem měla ten pocit, že bys měla dál studovat. A vždycky mi bylo trochu úzko při pomyšlení, že se toho vzdáváš vlastně jen kvůli mně.“

„Ale Marillo! Co tě to napadá? Nikdy jsem toho ani na chvilku nezalitovala. Jsem tady moc šťastná. A ty poslední dva roky byly prostě báječné.“

„Ano. Já vím, že jsi spokojená. Ale to právě není ten problém, který mám na mysli. Měla by ses dál vzdělávat. Našetřila sis dost, abys jeden rok v Redmondu vydržela, a na druhý by ti pomohly úroky. A můžeš získat také stipendia a další prostředky z prospěchu.“

„Ale Marillo. Já přece nemůžu jet. Tvé oči se sice zlepšily, ale nemůžu tě tady nechat samotnou s dvojčaty. Potřebují tolik dohledu a dají ještě stále moc starostí.“

„Nebyla bych s nimi sama. To je právě to, o čem si chci s tebou promluvit. Dlouho jsem mluvila s Ráchel. Není na tom dobře. Z mnoha důvodů. Jednak tu zůstala zcela nezaopatřená. Před osmi lety zatížili farmu hypotékou, aby mohli dát tomu nejmladšímu něco do začátku. Když odcházel na západ. A od té doby nebyli nikdy schopni zaplatit víc než úroky. A Tomášova nemoc stála také nějaké peníze. Jedno k druhému, farmu bude muset prodat a Ráchel se obává, zejí po zaplacení všech dluhů nic nezbude. Říkala, že bude muset odjet a žít u Elizy. To víš, pomyšlení, že nebude žít v Avonlea, jí může utrhnout srdce. Žena v jejím věku už tak snadno neuzavírá přátelství, a zvlášť už ne v neznámém prostředí. Když o tom tak mluvila, napadlo mě, zejí nabídnu, aby žila se mnou. Samozřejmě, nejdřív jsem to chtěla prohovořit s tebou. Ale kdyby tu byla Ráchel, mohla bys odjet na univerzitu. Co tomu říkáš?“

„Já... já myslím... já se cítím, jako by mi někdo náhle snesl do rukou měsíc,“ koktala překvapená Anna, „a teď si nevím rady, co s ním. Ale pokud jde o to, aby paní Lyndová bydlela tady, to si musíš rozhodnout sama, Marillo. Když si myslíš, že vám to bude oběma vyhovovat... Paní Lyndová je jistě hodná a příjemná sousedka, ale...“

„Ale má své chyby, chceš říct, viď? Já vím, ale raději je budu tolerovat a raději se smířím i s největšími chybami, než abych viděla, jak Ráchel musí odejít z Avonlea. Hrozně by mi tu chyběla. Je to jediná blízká přítelkyně, kterou tu mám, a bez ní bych si připadala úplně ztracená. Sousedíme spolu už pětačtyřicet let a nikdy jsme se ještě nepohádaly; i když jsme k tomu jednou neměly daleko. Tenkrát, jak tě nazvala ‚zrzkou‘. Pamatuješ se na to ještě?“

„Jak by ne,“ připustila Anna trpce. „Na takové věci se nezapomíná. V ten okamžik jsem paní Lyndovou nenáviděla.“

„A na tu svoji ‚omluvu‘ se pamatuješ taky? Stejné jsi byla pěkný kvítko, jen co je pravda. Cítila jsem se úplně bezmocná před tvojí další výchovou a nevěděla jsem vůbec, jak tě zvládnout. Myslím, že lip ti tehdy rozuměl Matěj.“

„Matěj rozuměl všemu,“ souhlasila Anna měkce, jako vždycky, když o něm mluvila. „Myslím, že bychom se tu mohly zařídit tak, aby nedocházelo k žádným nedorozuměním. Já jsem přesvědčena, že hlavním důvodem, proč se dvě ženy nemohou shodnout v jednom domě, je společná kuchyň, kde si jedna druhé překážejí. Kdyby sem skutečně Ráchel přišla, může si obsadit severní podkroví jako ložnici a pokoj pro hosty třeba jako kuchyni, nebo jak bude chtít. Vždyť my vlastně pokoj pro hosty vůbec nepotřebujeme. Může si přinést i vlastní kamna a nábytek, který si bude chtít ponechat. Tak by tu byla naprosto nezávislá. Peníze na živobytí bude mít; na to jistě dohlédnou její děti, takže všechno, co bych jí poskytla, by bylo místo v domě. A musím ti říct, co se mě týče, docela by se mi to tak líbilo.“

„Tak se jí tedy zeptej!“ souhlasila Anna okamžitě. „I mně samotné by bylo dost líto, kdyby měla odejít.“

„A až tady bude,“ pokračovala Marilla, „tak klidně můžeš odejít na univerzitu. Ráchel mně bude dělat společnici a pro dvojčata udělá jistě alespoň to, nač já nebudu stačit. Takže teď už není žádný důvod, proč bys nemohla odjet.“ Ten večer Anna u svého okna dlouho přemýšlela. V jejím srdci se …