Evin ostrov

Výpověď třetího svědka

William C. Hackitt

William C. Hackitt je padesátiletý muž, střední, statné postavy, zdravého, trochu blahobytného vzhledu. Vzbuzoval dojem zámožného člověka a v Riu, kde jsem se s ním setkal, jsem slyšel, že má peníze uložené do obchodu s pozemky. Poznal jsem v něm zajímavý typ amerického námořníka, vzdělanějšího, než je většina jeho druhů v tomto povolání. Mluvil opatrně, ale jasně a určitě. Uvádím zde pouze část jeho vypravování, protože druhá část se shoduje s tím, co jsem slyšel od novináře Calluse, jenže Callusovo vylíčení je mnohem podrobnější a patrně také přesnější, neboť Callus byl Tathamovým důvěrníkem.

„Narodil jsem se v Seattlu, stát Washington, a povoláním jsem námořník,“ vypravoval William C. Hackitt. „Poprvé jsem odešel na moře roku 1872, a to na plachetnici Hvězda západu. Pluli jsme ze San Franciska do Bostonu.

Deset let jsem sloužil jako obyčejný palubní námořník a teprve potom jsem získal certifikát kormidelníka, a to na anglické lodi. V roce 1889 jsem složil důstojnickou zkoušku a stal jsem se druhým důstojníkem na parníku O‘Sango, který vykonával plavby mezi Liverpoolem a Cabindou.

V roce 1895 rozšířila naše paroplavební společnost svou činnost a začala dopravovat různé druhy zboží do Kapské kolonie a Natalu. V roce 1901 jsem byl povýšen na prvního důstojníka parníku Olaki s platem čtyřicet liber měsíčně. Práce byla těžká, bylo nás na lodi málo, a co bylo ještě horší, brzy jsem zjistil, že náš kapitán pije mnohem víc, než snese.

V lednu 1902 jsme nastoupili zpáteční plavbu do Durbanu v Natalu. Hned následujícího dne onemocněl druhý důstojník, takže celá navigační práce a starost o loď zůstala na mně a na třetím důstojníkovi. Měli jsme se zastavit v Port Elizabethu a vpluli jsme do zálivu, v němž se tento přístav nachází, za silné severovýchodní vichřice.

Pochyboval jsem, že bychom jednali správně, kdybychom při takové vichřici, která stále vzrůstala a tlakoměr přitom stále klesal, zakotvili. Zmínil jsem se o svých pochybnostech kapitánovi, který spal ve své kabině, zmožen těžkými lihovinami. Nevrle mi nařídil, abych spustil kotvy a dal mu pokoj.

Uposlechl jsem jeho rozkaz, ale zakotvil jsem v takové vzdálenosti od břehu, kterou jsem považoval za bezpečnou. Síla větru stále vzrůstala a v půl čtvrté odpoledne nám velitel přístavu signalizoval: Vyplujte ihned na širé moře!

Oznámil jsem to kapitánovi, ale nařídil mi, abych si toho nevšímal. Neslyšel jsem to rád, takový rozkaz, měl jsem z toho strach, ale opět jsem musel poslechnout. Zavolal jsem na palubu třetího důstojníka, oznámil veliteli přístavu, že zůstaneme, kde jsme, a učinil jsem všechna možná bezpečnostní opatření. V pět hodin se přetrhl kotevní řetěz a pak už byla všechna naše práce marná. Vichřice uchvátila loď a hnala ji v zálivu jako skořápku. V šest hodin byla loď vyhozena na mělčinu. Posádku zachránil pomocný člun z Port Elizabethu. Z lodi se stal pouhý vrak, Při vyšetřování, které nařídil přístavní úřad, kapitán tvr…