Evin ostrov

Výpověď prvního svědka

Kapitán Walter Ford

Kapitán Walter Ford, majitel řádu sv. Michala a sv. Jiřího, je velícím důstojníkem „Ontaria“ britského křižníku první třídy. Je to muž vysoké, štíhlé postavy; asi padesátiletý, lehce prošedivělý. Přijal mě na palubě svého křižníku v přístavu Hongkong a choval se ke mně poněkud chladně a váhavě, když jsem ho požádal o informace. Přípis britské Admirality, který mi opatřilo naše velvyslanectví v Londýně, však díkybohu zbavil kapitána všech obav; že by mohl prozradit úřední tajemství. Proto mi pověděl vše, co mohl, a to přesným, jasným a určitým způsobem, s obdivuhodným zřetelem ke všemu, co bylo opravdu podstatné.

„Byl jsem několik let velitelem válečné hlídkové lodi Charter,“ řekl mi kapitán Ford, „a ostrov, nyní známý jako Tathamův ostrov, dobře znám. Dokonce si pamatuji jeho zeměpisnou polohu. Naposledy jsem ostrov navštívil v říjnu 1897, abych prozkoumal hloubku vody na jeho severní straně. Při prvním pohledu z moře se zdálo, že na ostrově není ani živá duše a že je to pouze holá skála, která příkře stoupá z vody. Svým tvarem mi připomínal obrovskou ledovou kru, jednu z těch ledových hor, které plují v arktických mořích. Jeho vzhled byl tak pustý a beznadějný, že jsem jen s největší váhavostí – na naléhání svého prvního důstojníka – svolil, abychom se pokusili prozkoumat jeho vnitřek.

Ostrov je dlouhý deset mil, jeho největší šířka je osm mil.

Teprve však objev, který učinil náš navigační důstojník, poručík válečného loďstva A. S. Sanders, mě přesvědčil, že je třeba, abychom podnikli důkladnější a podrobnější prozkoumání ostrova. Bylo to objevení podzemní řeky, která se vlévala do moře na jižní straně ostrova, přímo pod skálou, kterou jsme pojmenovali Signálová hora. Přítomnost sladké vody nebyla lodím, které čas od času pluly v blízkosti ostrova, známa a patrně jen následkem toho Velká Británie dosud neuplatňovala na ostrov suverénní právo.

Až do doby asi tak před dvěma lety nebyla přesně určena národnost ostrova a vlastnická práva k němu byla jen mlhavá. Velká Británie ho považovala za svůj majetek – podle smlouvy uzavřené v Tsai Lanu – Portugalsko i Holandsko tvrdily, že ho obsadily, a na všech německých mapách byl zaznamenán jako německá država.

Po objevení podzemní řeky jsem se rozhodl, že prozkoumáme vnitřek ostrova. Proto jsem dne 28. října 1897 uložil poručíkovi válečného loďstva Grangerovi, aby s parním člunem obeplul ostrov a zjistil, kde by bylo možné přistát.

Poručík Granger mi po svém návratu podal zprávu, že přes všechno pátrání, které bylo velmi podrobné a důkladné, nenalezl vhodné místo k přistání. Podařilo se mu přistát pouze na jediném místě – na severovýchodní straně ostrova, kde je při odlivu pruh pobřeží, měřící od okraje vody…