4
Seděl jsem čelem k oknu. Díval jsem na klidnou, mírně zvlněnou krajinu. Plynulo slyšitelné ticho. Ty kopce a kopečky tu budou věčně.
„Nechci mít nic společného s rodinou, ke které nemám pocit sounáležitosti,“ řekl jsem. „Nechci se zamotat do jejích sítí. Ta stará paní si mě po tolika letech nemůže z ničeho nic mocí přivlastnit jen proto, že ji to najednou napadlo.“
Jeremy Folk neodpověděl. Vstal, ze zvyku nemotorně, ale promluvil přirozeně.
„Přinesl jsem vám zprávy těch detektivních agentur. Nechám vám je tady.“
„To nenecháte.“
„Asi je to marné,“ znovu se rozhlédl po místnosti. „Vidím, že se prostě nechcete žádným způsobem angažovat. Bohužel vám ale nedám pokoj, dokud vás nepřemluvím.“
„Tak se tedy do té špinavé práce pusťte.“
„Špinavost udělali asi tak před třiceti lety, ne? Než jsme se my dva narodili. My se teď už jen špiníme o staré odpadní vody.“
„Pěkně děkuju.“
Vytáhl z kapsy sportovního tvídového saka tlustou obálku a opatrně ji položil na stůl.
„Ty referáty nejsou moc obsáhlé, tak snad byste se na to mohl aspoň podívat, ne?“
Odpověď neočekával a také se žádné nedočkal. Pomalu zamířil ke dveřím a tím jemně naznačil, že se chystá k odchodu. Šel jsem s ním dolů a doprovodil ho k vozu.
„Abych nezapomněl...“ neobratně se zarazil, když si sedal za volant. „...paní Norová opravdu umírá. Má zhoubný nádor páteře, prý to jsou metastázy. Nedá se to už léčit. Může žít ještě šest týdnů, nebo také šest měsíců, prý se to nedá odhadnout. Opravdu není času nazbyt... Je vám to jasné?“
Valnou část dne jsem spokojeně strávil v temné komoře. Vyvolával jsem černobílé negativy a vyráběl pozitivy snímků té spouště u paní Millaceové. Obrázky byly do té míry jasné a ostré, že člověk dokonce přečetl i to, co bylo napsáno na papírech povalujících se po podlaze. Napadlo mě, že vlastně nevím, kde v mém případě končí radost z dobře vykonané práce a kde začíná ješitnost. Možná že jsem skutečně ty břízy zarámoval a pověsil na zeď z ješitnosti, jenže když pominu kompozici snímku, zvětšit ten záběr na takový formát nebylo jednoduché, a když to nakonec vyšlo tak dobře... Sochař taky nezabalí své nejlepší dílo do pytle.
Obálka Jeremyho Folka zůstala tam, kde ji nechal, nahoře na stole. Neotevřená. Obsah neprostudovaný. Když jsem dostal hlad, snědl jsem pár rajčat a sardinky. Pak jsem vyšel z domu a zamkl a vydal se za Haroldem Osbornem. Bylo to k němu jen kousek.
V neděli vždy počítal s tím, že se u něho zastavím na skleničku, a že spolu probereme události uplynulého týdne a naplánujeme si týden nadcházející. Harold byl sice nesmírně náladový, ale přitom měl rád ustálený řád a absolutně nesnášel, když nás při našich sezeních někdo rušil. Během té společné hodinky, které říkal válečná porada, musela jeho žena brát telefony a zapisovat vzkazy, kam má zavolat. Jednou se s ní Harold strašně pohádal, protože k nám vrazila, aby mu řekla, že jim někdo přejel psa.
„Tos mi mohla klidně říct až za dvacet minut,“ hřímal. „Jak se teď sakra můžu soustředit na to, jaký mám dát Filipovi pokyny na Schweppes?“
„Ale přece náš pes!“ kvílela.
„Čert vem psa!“
Několik minut jí ještě lál, pak šel ven na ulici, a upřímně plakal nad mrtvým tělem svého čtyřnohého přítele. Harold měl všechny povahové rysy, které mi chyběly: byl náladový, emocionální, na všechno reagoval s nadsázkou a bouřlivě, rozzuřeně, s láskou, se lstí a s vervou. Spojovalo nás jen základní přání vymyslet všechno co nejlíp a díky této nepsané a nevyřčené dohodě jsme spolu dobře a v míru vycházeli. Dokázal na mě řvát jako zběsilý, ale počítal s tím, že to přižiji, a protože jsem ho znal, tak jsem to taky vždy přežil. Jiní žokejové a reportéři se mě často tu pohoršeně, tu nechápavě ptali, jak s ním můžu vyjít. Odpověd byla nasnadě a byla pravdivá... Snadno.
Onu posvátnou nedělní hodinu někdo narušil, ještě než jsme sezení zahájili, protože Harold měl návštěvu. Vstoupil jsem do domu ze dvora, od stájí, a prošel do útulného, zabydleného pokoje plného věcí.
Pokoj sloužil jako obývac…
