8
James Nore žil v Londýně. Protože jsem byl už vlastně v půli cesty k jeho domu na Camdenském vrchu, rozjel jsem se k němu přímo ze závodiště. Celou cestu jsem ve skrytu duše doufal, že nebude doma, ale když jsem objevil ulici a došel ke správnému číslu domu a zazvonil na správný zvonek, otevřel mi asi čtyřicetiletý muž a přiznal, že se jmenuje James Nore.
Není divu, že žasl, když se na jeho prahu bez ohlášení objevil jeho neznámý synovec, ale po krátkém zaváhání mě pozval dál a zavedl do nábytkem přecpaného obývacího pokoje, plného viktoriánskýcli tretek a zářivých barev.
„Já si vždycky myslel, že tě Carolina potratila,“ řekl roztomile. „Matka tvrdila, že se sestra dítěte zbavila.“
V nejmenším nepřipomínal svou sestru, maminku, jak jsem si ji pamatoval. Byl obtloustlý, s chabými svaly, drobná ústa, smutně pokleslá oční víčka. Ani stopy po maminčině živosti a půvabu, po její svižnosti, bývala jako vítr, on takový jistě nikdy nebyl. Cítil jsem se v jeho přítomnosti nesvůj a mé poslání mi bylo čím dál tím méně po chuti.
Poslouchal, drobná ústa našpulená s rostoucími projevy nevole, zatímco jsem mu vysvětloval, že hledám Amandu.
„Ta babice mi už několik měsíců tvrdí, že mě vydědí,“ řekl vztekle. „Říká to od té doby, co tu u mne byla.“
Rozhlédl se po místnosti. Neviděl jsem nic, co by mohlojeho matku znechutit.
„Do té doby bylo všechno v pořádku, já občas zajel do Northamptonshiru a všechno šlo. Pak přijela ona sem. Bez pozvání, babizna jedna.“
„Je nemocná.“
„Jasně že je nemocná.“ Teatrálně rozhodil ruce. „Nabídl jsem se, že ji navštívím. Nechce. Nechce mě vidět. Zatracená bába paličatá.“
Mosazné hodiny na krbu zazvonily líbezným stříbrným tónem.
Uvědomil jsem si, že všechny předměty v místnosti jsou pěkné, v dokonalém stavu, vzorně vyčištěné, že haraburdí Jamese Nora není haraburdí, že jsou to starožitnosti.
„Byl bych na hlavu padlý, kdybych vám pomáhal hledat toho druhého Carolinina bastarda, to snad uznáte,“ řekl. „Pokud ho nikdo nenajde, tak mi celý majetek připadne automaticky, ať už to je se závětí, jak chce. Jinak bych ale na to dědictví čekal celá léta, věčnost. Matka mi to prostě dělá naschvál.“
„Proč?“ zeptal jsem se mírně.
„Obdivovala Noela Cowarda,“ poznamenal tónem naznačujícím, že pokud obdivovala Noela Cowarda, měla by obdivovat i jeho.
Dostal jsem inspiraci. „Abstraktní cit je něco jiného než konkrétní.“
„Já nechtěl, aby sem za mnou chodila. Neměla sem chodit, bylo bynám to ušetřilo všechny zmatky,“ pokrčil rameny. „Už odcházíte? Nemá smysl, abyste se tu ještě zdržoval.“
Vykročil ke dveřím. Otevřely se, než k nim došel, a v nich se objevil muž s kuchařskou zástěrou kolem pasu, v ruce vařečku. Byl o hodně mladší než James.
„Á, dobrý den, miláčku,“ pozdravil mne. „Zůstáváš na večeři?“
„Ne, je na odchodu,“ ostře ho přerušil James.
Oba ustoupili, abych mohl vyjít z místnosti. Když jsem vycházel do haly, zeptal jsem se muže v zástěře:
„Setkal jste se s paní Norovou, když tady byla?“
„Setkal, miláčku,“ řekl zarmouceně.
Pak zahlédl, jak na něho James zuřivě dělá posunky, aby už mlčel. Pousmál jsem se do prázdna a vyšel k domovním dveřím.
„Upřímně ti přeju neúspěch,“ řekl James. „Zatracená Carolina, trousila mladé, kde mohla. Já ji nikdy neměl rád.“
„Pamatujete se na ni ještě?“
„Věčně se smála a podrážela mi nohy. Byl jsem rád, když vypadla.“
Přikývl jsem a otevřel dveře.
„Počkat!“ zavolal.
Šel za mnou do haly. Viděl jsem, že ho napadlo něco, z čeho se těšil.
„Tobě by matka samozřejmě neodkázala ani pětník,“ řekl.
„Proč ne?“
Zamračil se.
„Přece došlo ke strašným scénám, když byla Carolina v jiným stavu. K děsným scénám. Ječely na sebe. Já se na to pamatuju... jenže tehdy mi nikdo nic nevysvětloval. Ale zato vím, že díky tobě se všechno změnilo. Carolina odešla a z matky se stala zatrpklá, zlá ženská. Pokud jsem s ní v tom obrovském starém baráku žil, byl jsem chudák, to byla mizerná léta. Pak jsem se odstěhoval. Tebe nenáviděla... nenáviděla pomyšlení na tvou existenci. Víš, jak o…
