DĚVČATA OBVYKLE vyrážela na šichtu v devět, o půl desáté večer, někdy i později. Ze zkušenosti věděla, že muži nemívají chuť vlézt s někým do postele hned po večeři. Tito muži se liší od návštěvníků masážních salónů. Takoví si odskočí nahoru, kdykoliv to na ně přijde, někteří si dokonce odbudou rychlovku cestou na nádraží, než se vydají domů k manželce a dětičkám. Ale sem, do Ho Alley chodili jiní kunčofti. Člověk tu málokdy potkal opěšalého muže. Za prvé to bylo nebezpečné a za druhé s takovým holka musela zajít na pokoj, a to stojí peníze, nemluvě o tom, že je potřeba nejdřív nějaký najít. Prostě se to nevyplatí. Chlapi, kteří hledali společnost tady, projížděli ulicí v autech, hodnotíce vystavené zboží, pak zajeli k chodníku, počkali, až dotyčná dojde k vozu a nakloní se k okénku; potom začalo obchodní jednání. Ruční práce přišla na padesátku. Za ústní vyřízení jste dali sto dolarů. Doopravdy si to rozdat – taková věc dnes nestojí méně než tři stovky a většina dívek o poskytování takových služeb vůbec nestála. Připadalo jim to moc složité; musely by si stáhnout kalhotky, vyhrnout sukni a na zadním sedadle se položit na záda, což je velmi zranitelná pozice, pokud se objeví ochránci zákona.
Zapracovat rukou nebo ústy – to se dá zvládnout na předním sedadle a lze přitom zůstat úplně oblečená, jako dáma. Praxe na ulici se vlastně příliš nelišila od zvyklostí na středních školách. Tam je dnes kuřba pokládána za jakýsi ekvivalent polibku na dobrou noc.
Kromě známých policajtů, kteří se dali podmáznout a za nějakou tu příležitostnou rychlovku vždycky přimhouřili oko, se dívky jinak musely mít před zákonem neustále na pozoru. Stačilo, aby se tu objevil nějaký osel v uniformě, který nevěděl, jak to chodí. Takový hned začne na člověka hulákat jako nějaký zpropadený kazatel, je samý oheň a pekelné zatracení, a než se rozkoukáte, sedíte v cele předběžného zadržení a čekáte, až se uprostřed noci sejde soud. Někdy se tu objevil i detektiv, i když ti mají většinou rozum, leccos už zažili, vědí, jak to chodí, a bylo by jim fuk, i kdyby za bílého dne někdo vyhulil starostu rovnou na schodech u radnice. Pozor se musí dávat hlavně na mladé policajty, na ty, co jsou ještě zapálení.
Té noci holky na chodníku poznaly v Olliem policistu hned, jakmile se objevil v ulici. Možná za to mohlo to, jak si arogantně vykračoval, nebo jeho zasvěcený pohled. Anebo ho poznaly proto, že jednak přišel pěšky, a navíc vůbec nevypadal jako chlap, co hledá povyražení. Chyběl mu zkrátka ten hladový, zoufalý, provinilý pohled typického kunčofta. Během pouhých deseti vteřin se z ulice stáhla polovina dívek; některé zapadly do domovních vchodů, jiné zašly za roh nebo prostě odešly domů spát; o nějaké trable s policajtem nestály. Druhá polovina se právě zaměstnávala jinými věcmi v autech, parkujících po celé délce ulice. Ollie do uličky Ho Alley vplul jako letadlová loď do Perského zálivu. Hledal blonďatého transvestitu, Portorikána jménem Emilio Herrera.
První dívka, s kterou si promluvil, právě vystoupila z cadillaku, parkujícího nedaleko zavřeného korejského salónu s manikúrou. Vysunula nožky ze dveří, upravila si krátkou sukni a zamávala prstíky na bělocha za volantem, načež se otočila a zjistila, že jí v cestě stojí chlap, zvíci nejmíň půldruhé tuny. Do hajzlu, polda, blesklo jí hlavou.
Cadillac se v mžiku odlepil od chodníku.
„Ahoj,“ pozdravila bujaře. „Neztratil ses?“
„Hledám jednu kamarádku,“ pravil Ollie.
„Ale?“ Dívka si ho změřila pohledem. „Třeba bych ji mohla zastoupit.“
Možná to vůbec není policajt. I když rychlý pohled do ulice jí prozradil překvapivý nedostatek jindy vystavované krásy, což bylo jisté znamení, že ostatní holky na štrychu poznaly, kdo to je, a vyklidily pole.
„Já ale opravdu hledám jen jednu konkrétní osobu,“ stál na svém Ollie.
Ale pořád ještě neukázal odznak, takže co může člověk vědět? A jestli přišel jenom kvůli sexu, proč by ho měla přepustit někomu jinému?
„Jak se jmenuje?“ otázala se. „Ale, víte, třeba bych vám m…
