PATRICIA SI PROMLUVILA s mužem srbské národnosti; jmenoval se Branislav Nějaký. Příjmení si nedokázala zapamatovat. Bylo to slovo zcela prosté samohlásek.
Pracoval tady v síni od loňského prosince; ona zhruba ve stejnou dobu začala hlídkovat v ulicích.
„Myslím, že sem vás viděl chodit tady dokola,“ usmíval se. Měl zkažené zuby a prořídlé vlasy. Odhadovala ho asi na padesát let a překvapilo ji, když se jí později svěřil, že je mu jedenačtyřicet. Měl hezké modré oči. Po celou dobu, co spolu mluvili, se usmíval. Vyprávěl jí, že byl v Kosovu v době amerického bombardování. „Ale Američani za nic nemůžou,“ dodával. „Můžou za to ty parchanti albánský.“
„Byl jste tady v pondělí dopoledne?“ zeptala se. „Když zastřelili toho člena městské rady?“
„Páánečku,“ zakoulel očima. „Takovej malér!“
„Kde jste byl?“ chtěla vědět.
„Na záchodech,“ odpověděl. „Vytíral jsem záchody.“
„Jsou ty záchody někde poblíž jeviště?“
„Některý blízko, některý ne,“ odvětil. „Myslíte si, že sem toho radního zastřelil já?“
„Ne, ne. Jenom bych chtěla vědět, jestli jste neviděl někoho vyběhnout z jeviště.“
„Nikoho. Neviděl nikoho.“
„Někoho s pistolí?“
„Nikoho. Neviděl nikoho. Vytírám podlahu, meju okna, čistím mísy, umyvadla, všecko, aby se to blejskalo jako nový.“
„Jsou na těch záchodech okna?“ zeptala se Patricia.
„Na dvou záchodech okna. Kvůli čerstvýmu vzduchu.“
„Mohla bych ty záchody vidět?“
„Oboje jsou pro pány,“ namítl.
„To je v pořádku,“ uklidnila ho. „Jsem od policie.“
Když byla Patricia v osmi letech na návštěvě u prarodičů v San Juanu, vzal je všechny otec jednou večer do velkého hotelu na nějakou show a ona si pak potřebovala odskočit, ale ve velké dvoraně stála dlouhá fronta žen, jak to vždycky bývá. Když otec vyšel z pánské toalety, uviděl, jak tam čeká a přešlapuje z nohy na nohu, a řekl: „Pojď se mnou, tady je volno.“ Vzal ji na pánské toalety a zůstal stát přede dveřmi, aby nikdo nemohl dovnitř, než se vyčůrá. Tehdy poprvé spatřila mušle.
Podruhé je uviděla právě minulý týden v kině Sony na křižovatce Farleyovy a První ulice, kde zmlátili nějakého kluka a otloukli mu obličej o mušli, která byla plná krve a moči, když tam Patricia vtrhla s pistolí v ruce – jenže pachatel byl už dávno pryč. Venku na plátně se zatím předváděl Harry Potter.
První místnost, kterou jí Branislav ukázal, se nacházela těsně u jeviště na pravé straně. Mušle zde měli zářivě čisté, přesně tak, jak o tom mluvil. Ve stěně naproti mušlím bylo okno s matovým sklem. Na sousední zdi visel vysoušeč rukou. Patricia vysoušeče nesnášela. Ani neznala nikoho, kdo by je měl rád. Měla pocit, že vysoušeče rukou nevymysleli kvůli sušení rukou, ale proto, aby se ušetřilo za papírové ručníky. Přistoupila k oknu, vsunula ruce pod spodek rámu a vysunula ho.
Naskytl se jí pohled do jakéhosi světlíku, táhnoucího se podél zadní stěny budovy.
Tím je teorie o komplicovi vyřízená, pomyslela si.
* * *
