Celá e-kniha Kniha Špekouna Ollieho ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
TÝŽ DEN, v pondělí ráno, Carella s Klingem opět navštívili Joshe Coogana. Tentokrát ho nalezli mezi mládeží v kanceláři radního Lestera Hendersona, který si zřejmě na mládí potrpěl. Coogan se tvářil otráveně. Všichni v kanceláři zesnulého radního vypadali otráveně. Páni, to je ale smůla, pomyslel si Carella.
„Napadlo nás, že ze všech, kdo v tom sále tehdy dopoledne byli, jste právě vy měl nejlepší přehled o tom, co se děje,“ vysvětloval.
„Jak to myslíte?“ nechápal udivený Coogan. „Přehled?“
„Seděl jste přece na balkóně, když začalo to střílení.
Mohl jste vidět všechno, co se dole odehrálo.“
„No, ale to ten chlapík v budce taky.“
„Ten musel sledovat reflektor. Měl práci. Vy jste se jenom díval.“
„Ne, poslouchal jsem zvukové zkoušky.“
„Co to obnášelo?“
„Hlasitost, výšky a basy, srozumitelnost.“
„Tedy jste potřeboval jenom svoje uši, je to tak?“
„No dobrá, chápu, jak to myslíte.“
„Povězte nám, co se tehdy dopoledne stalo,“ vybídl ho Carella.
Jak si Coogan vzpomíná, ve vzduchu se vznášelo vzrušené očekávání, protože všichni předpokládali, že Henderson na večerním mítinku ohlásí svoji kandidaturu na funkci starosty. Celý víkend strávil na severu a nebylo tajemstvím, že se tam sešel s guvernérovými lidmi a také s někým z Bílého domu…
„To jsme nevěděli,“ přiznal Carella.
„Nu, aspoň se to povídalo. Pokud se nemýlím, všichni mu fandili. Takže přirozeně…“
… jestliže se chystal oznámit svoji kandidaturu na starostu, všichni se snažili připravit všechno jaksepatří. S Chuckem Mastroianim spolupracovali už v minulosti a věřili mu, že zajistí výzdobu s těmi správnými stranickými a vlasteneckými motivy. On však přesto pořád pobíhal po place a volal rozkazy na své podřízené, aby tadyhle přidali ještě pruh látky a kam mají postavit ten větrák, aby americký prapor vlál pěkně energicky, jak se sluší a patří.
Coogan sám seděl na balkóně a poslouchal zvuky linoucí se z reproduktorů, rozmístěných po celém sále, zatímco u mikrofonu za pódiem jeden Mastroianiho zaměstnanec opakoval pořád dokola stejné věty. Muselo být asi tak čtvrt na jedenáct nebo za deset minut půl. Všichni pracovali už od devíti; možná začali chvíli po deváté…
„V kolik hodin přišel do sálu Henderson?“ zeptal se Carella.
„Kolem půl desáté.“
„Byl sám?“
„Jak to myslíte?“
„Přišel někdo s ním?“
„Ne. Byl sám.“
„Dobrá, takže je čtvrt na jedenáct nebo tak nějak… co se stalo potom?“
„Nu, pan Henderson zkoušel svůj nástup…“
… kráčel z levé strany jeviště k pódiu, celou dobu ve světle reflektoru, a zvednutou paží zdravil obecenstvo, jak to měl provést i večer, na pódiu se zastavil a právě se obracel čelem do sálu, když zazněly výstřely. Šest ran v řadě, bum, bum, bum, a už Henderson padal, bylo to skoro jako zpomalený film, reflektor se ho pořád držel a on se hroutil na pódium. Mastroiani zaječel: „Zhasněte to světlo,“ a když na to ten chlapík v budce dost rychle nezareagoval, zahulákal znovu: „Zhasněte to zkurvený světlo!“ A reflektor zhasl. Allan vykřikl: „Zastavte ho! Chyťte ho!“ nebo něco takového a rozběhl se do zákulisí na pravé straně jeviště…
„O tom nám nic neřekl.“
„Ano, rozběhl se pryč a Mastroiani s několika chlapy z jeho party běželi za ním. Já jsem sešel dolů, jakmile mi došlo, co se stalo. Než jsem dorazil na jeviště, Alan s ostatními se už vraceli. Ten, co střílel, v pohodě utekl.“
„Kde ho hledali?“
„Asi v budově. Všude možně. Opravdu nevím. Neptal jsem se jich.“
„Vy sám jste toho střelce neviděl, že ne?“
„Ani nevím, z které strany se střílelo.“
„No, z pravé strany jeviště,“ řekl Carella. „To už víme.
Vy jste neviděl, že by někdo střílel ze zákulisí?“
„Neviděl jsem ani nohu. Díval jsem se na toho zvukaře u mikrofonu.“
„Co se stalo potom?“
„Začal hotový cirkus. Všichni hulákali jeden přes druhého. Alan mi řekl, abych zavolal policii, což jsem mimochodem mezitím už udělal…“
„To vy jste telefonoval na osmaosmdesátý revír?“
„To zas ne. Nevěděl jsem, v jakém jsme okrsku. Vytočil jsem jen devět set jedenáctku.“
„Kdy to bylo?“
„Hned jak…
