Kniha Špekouna Ollieho (Ed McBain)

2

Když se Ollie vrátil ke svému autu, našel okénko v zadních dveřích na straně pro spolucestujícího vytlučené a dveře otevřené dokořán. Aktovka s Hlášením komisaři byla pryč. Ollie se obrátil k nejbližšímu chlapovi v uniformě.

„Vy!“ zavolal. „Jste policajt, nebo vrátný?“

„Pane?“

„Někdo se mi tadyhle vloupal do auta a ukradl z něj knihu,“ vztekal se Ollie. „Všiml jste si něčeho, nebo jste se zrovna šťoural v nose?“

„Pane?“ opakoval strážník.

„Oni teď berou do sboru hluchý policajty?“ divil se Ollie. „Vlastně promiňte, chtěl jsem říct sluchově postižené policajty.“

„Mám rozkaz tady hlídat, aby do síně nevstupovaly nepovolané osoby,“ bránil se policista. „Víte, zabili tam nějakého radního.“

„Páni, neděláte si srandu?“ odsekl Ollie. „Mně tady ukradli moji knihu! “

„To je mi líto, pane,“ pravil policista. „Ale můžete si v knihovně vypůjčit nějakou jinou.“

„Povězte mi číslo svého odznaku a držte hubu,“ obořil se na něj Ollie. „Dovolil jste, aby se nějaký vandal vloupal do policejního vozidla a ukradl z něj cenný předmět.“

„Držel jsem se svých rozkazů, pane.“

„Tak se chvíli podržte tadyhle.“ Ollie si chmátl rukou do rozkroku a zatřásl svými poklady.