Kapitola 75
Dante
Nemyslel jsem si, že je to možné. Ne v téhle pekelné díře. Ne když vás vedou dlouhým, odporným tunelem se zápěstími a kotníky v řetězech, zavřeného za něco, co jste neudělali.
Ale já se cítím dobře. Místo abych myslel na svou zoufalou situaci a na zdrcenou babičku v karavanu, přemýšlím o tom, co dneska ráno udělali Kate a Tom. Hřeje mě to u srdce.
Myslím, že každý žijeme hlavně ve své hlavě než kde jinde. Když je naše hlava na dobrém místě, nezáleží na tom, kde se nachází zbytek těla. Poprvé za dobu, co jsem tady, nemám pocit, že čas je kámen, který za sebou táhnu od jednoho dne ke druhému. Cítím, že může ubíhat sám o sobě.
Tunel, kterým se vracím zpátky do cely, dospěje asi po dvou stech metrech ke schodišti vedoucímu do mého bloku. To ráno je tak neobvyklé, a tak mi chvíli trvá, než si všimnu, že dozorce, který se jmenuje Louis, je dneska nějaký tichý. Co to s ním je? Louis většinou mele v jednom kuse, chce si povídat o basketu a vypravuje mi o svých oblíbených hráčích z dob, kdy ještě chodil do školy. Dneska ráno, zrovna když je mi celkem do řeči, neřekne ani slovo. Napadne mě, že to asi není jen tak dělat žalářníka.
„Potřebuju na záchod,“ řekne Louisi. „Na chvíli tě tu nechám.“
„Není problém. Nespěchám.“
Louis připevní řetěz, který mi vede od kotníků, k trubce na zdi, a když spatřím jeho výraz, s nímž vchází na záchod, všechno mi v jediném okamžiku dojde. Vím, co se děje.
Slyším, jak se ze vzdáleného konce chodby blíží těžké kroky.
Pokusím se dosáhnout na požární hlásič na zdi asi dva metry ode mě, ale nedokážu to. Pak se pokusím vytrhnout trubku ze zdi, ale ani s ní nehnu.
Hlas z blízké cely vykřikne: „Zdrhej, mladej! Zdrhej!“ Ale jak mohu utéct, když mám ruce a nohy v řetězech? Příliš pozdě. Nemohu ani popadnout hasicí přístroj ze zdi. Odpověď musí být někde v mé hlavě. Řešení musí být tam uvnitř a radši bych ho měl rychle najít.
Dunivé kroky jsou hlasitější, a když se znovu podívám do chodby, uvidím, že na tu práci poslali černého bratra. A velkého. Chodba je ho plná, vypadá jako vlak v tunelu metra.
A už vidím jeho obličej – který jsem tu ještě nespatřil – a něco lesklého v jeho ruce.
Mohu popojít jen o tři kroky, ale to stačí, abych dosáhl na dveře toalety, za kterými se skrývá Louis a čeká, až tohle skončí a on bude moci spustit poplach.
Nezabuším na dveře jako zoufalec, kterému hrozí smrt. Potichu zaklepu klouby prstů jako někdo, kdo právě zabil, a zašeptám změněným hlasem: „Louisi, už je po všem.“
Rychle ustoupím na druhou stranu dveří. A taky se začnu modlit.
Můj vrah je už necelé tři metry ode mě, dost blízko, abych viděl, že také vypadá vyděšeně. Potřebuju, aby si všiml, že jsem stejně velký jako on. Moje pozvednuté pěsti mu říkají, že se nevzdám bez boje. To ho zarazí, ale jen na vteřinu.
Pak udělá ještě jeden krok a před sebou drží nůž jako kopí. Zaútočí na mě kudlou právě v okamžiku, kdy se otevřou dveře toalety. Jak se uhnu, vyjde do chodby Louis.
Vrah se tak lekne, že mi dá čas vyskočit z podřepu a oběma pěstmi ho udeřit pod bradu. Dám do té rány všechno. Složí se na zem a nůž cinkne o podlahu u jeho nohou.
I se spoutanýma rukama a nohama bych mohl dosáhnout na nůž a zabít tu gorilu, kterou na mě poslali. Navzdory tomu, co si lidé myslí, jsem ještě nikoho nezabil a nemám v plánu s tím teď začínat.
