Kapitola 96
Tom
Když Nikki Robinsonová s odvráceným pohledem projde kolem našeho stolu a zaujme místo na svědecké lavici, proběhne raním obecenstvem vlna očekávání. Upřímně řečeno jsme s Kate mnohem napjatější než diváci. Nikky pracuje jako uklízečka pro místní úklidovou firmu. Byla také u Smittyho Wilsona. Ale co dál? Proč ji předvolali?
„Slečno Robinsonová,“ řekne Melvin Howard, „mohla byste nám prosím popsat svůj vztah s obžalovaným?“
„Dante je můj bratranec,“ odpoví Robinsonová slabým dívčím hlasem.
„A přihlížela jste onoho odpoledne zápasu v košíkové na hřišti Smittyho Wilsona?“
„Dorazila jsem tam těsně předtím, než vypukla rvačka a Michael Walker vytáhl zbraň.“
„Pak jste odešla?“
„Ne, pane.“
„Co jste dělala?“
„Mluvila s Ericem Feiferem,“ odpoví Robinsonová ještě slabším hlasem.
„Setkali jste se poprvé?“
„Znala jsem ho od vidění.“
„Mluvili jste spolu to odpoledne dlouho?“
„Ne. Uklízím pro Maidstone Interiors a měla jsem práci v jednom domě. Eric se mě zeptal, jestli může jet se mnou a zaplavat si v bazénu, než uklidím. Souhlasila jsem.“
„Takže jste odjeli společně?“
„Dal si kolo do kufru mého auta.“
„Co se stalo, když jste přišli do domu, který jste měla uklidit?“
„Eric se natáhl u bazénu. Já se dala do práce. Nebyl tam velký nepořádek. Majitel toho domu je gay a gayové jsou většinou pořádní.“
„Co se stalo pak?“
„Luxovala jsem v hlavní ložnici,“ řekne Nikki hlasem proměněným v šepot, „když mě něco přimělo, abych se ohlédla. Eric stál přímo za mnou. Nahý. Tak mě to šokovalo, že jsem si ani nevšimla nože v jeho ruce.“
Celá soudní síň teď zírá na Robinsonovou a Rothstein lehce poklepe kladívkem. Bráním se pohlédnout na Kate a zvlášť na Danta. O co tu jde?
„Co jste udělala pak, Nikki?“
„Vykřikla jsem,“ řekne a snaží se potlačit slzy. „Doběhla jsem do koupelny a pokusila se tam zamknout. Ale Eric popadl kliku. Na svou výšku byl hodně silný.“
„Vím, že je to bolestné,“ řekne Howard a podá jí papírový kapesník. „Co se dělo potom?“
„Znásilnil mě,“ vyjekne nešťastně Nikki Robinsonová.
Pak sklopí hlavu na hruď a poprvé od začátku procesu jsou obě strany v soudní síni vyděšené stejně. V rozmezí několika vteřin jedna žena vykřikne „Lhářko!“ a druhá „Prolhaná mrcho!“. Pro svůj hněv mají úplně opačné důvody.
„Ještě jeden podobný projev,“ zahřímal soudce Rothstein ve snaze nastolit klid, „a nechám vyklidit soudní síň!“
Asi minutu nato se Howard zeptá: „Co se stalo poté, co jste byla znásilněna?“
„Zvedla jsem se z podlahy. Dodělala jsem práci. Ani nevím proč. Asi v šoku. Pak jsem z domu odešla.“
„Kam jste šla, slečno Robinsonová?“
„Nejdřív jsem měla namířeno domů, ale byla jsem čím dál víc rozrušená. Šla jsem na hřiště za střední školou. Byli tam Dante a Michael. Pověděla jsem jim, co se stalo. Že mě Feifer znásilnil.“
„Jak Dante reagoval?“
„Úplně šílel. Řval, poskakoval kolem. On i Michael.“
„Ticho!“ vykřikne znovu soudce.
„Co jste si myslela, když jste se doslechla o těch vraždách, slečno Robinsonová?“
„Že to byla moje vina,“ odpoví a dívá se do země. „Nikdy jsem neměla brát Feifera s sebou do toho domu. A hlavně jsem o tom neměla říkat Dantovi a Michaelu Walkerovi.“
Dante se ke mně nakloní. „Ona lže, Tome. Celý si to vymyslela. Do posledního slova.“
