Stopy v písku (James Patterson)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 111

Kate

Před domem, kde je o deset stupňů chladněji, připomíná déšť teplou, příjemnou sprchu. Tom mi položí ruku kolem ramen a vede mě přes dvůr k mému autu. Když se podívám na pneumatiky od bahna, přitáhne si mě Tom pevněji k sobě a řekne: „Prostě tě musím políbit.“

„To mi vyhovuje.“

Chvilku se líbáme v dešti a pak nastoupíme promočení do auta. Tom mi zapne pás a zamíří domů, ale na Route 27 odbočí na západ místo na východ, což u člověka, který tady vyrostl, nemůže být nedopatření bez ohledu na déšť nebo na únavu. Když se na Toma tázavě pohlédnu, jen se na mě zazubí.

„Povídal jsem ti, že mám překvapení.“

„Nech mě hádat,“ řeknu, i když jsem tak unavená, že skoro ani nejsem zvědavá. „Víkend v hotelu Peninsula?“

„Něco mnohem lepšího.“

„Opravdu? Tak mi to okamžitě prozraď. Můžu být překvapená hned teď.“

„Kate, nepracovali jsme celou věčnost jako blázni?“ zeptá se Tom a stále se usmívá, jak se dívá dopředu přes hustý déšť.

„Tak nějak.“

„Nevedli jsme si dobře s naším klientem?“

„Dalo by se to tak říct.“

„A věříš mi?“

„Vždyť víš, že ano,“ řeknu, dotknu se Tomova ramena a po bůhvípokolikáté za dnešek mě zaplaví pocit blaha.

„Tak se opři a uvolni. Zasloužíš si to, advokátko.“

Poslechnu jako hodné děvče a za chvíli se mi dokonce podaří usnout. Když otevřu oči, zjistím, že Tom už odbočil ze silnice 495 a projíždíme temnou postranní ulicí kolem prázdných parcel a domů zatlučených prkny. Kde to jsme? Jsem dezorientovaná a ztracená.

Pak uvidím ukazatel na Kennedyho letiště.

„Tome?“

Tom odpoví zas jen tím hloupým úsměvem, když odbočí do pruhu k mezinárodním odletům a zastaví před terminálem Air France.

„Byla jsi už někdy v Paříži, Kate?“

„Ne.“

„Já taky ne.“

Zmítá mnou mnoho protichůdných pocitů, ale dokážu se jen zeptat: „Kdo se postará o Winga?“

„Macklin,“ odpoví Tom. „Jak myslíš, že jsem se dostal k tomuhle?“ A podá mi můj pas s letenkou uvnitř.

„Musím odvézt auto,“ řekne Tom, jako by to byla ta nejobyčejnější situace na světě. „Sejdeme se u nástupu do letadla.“ Já se však nemohu ani pohnout a stále se za ním dívám, jako bych ho viděla prvně v životě.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024