Černý mustang

BONANZA

Bizoni

Leželi při břehu potoka, odpočívali, dívali se bezmyšlenkovitě na klidnou, skoro nehybnou hladinu vody, byli rozedraní, kalhoty a kožené lovecké košile měli na cáry a z mokasínů jim čouhaly zašpiněné, otlačené, odřeninami a ztvrdlými puchýři poseté prsty. Tváře se jim propadaly. Lícní kosti napínaly kůži obličeje, oči zapadaly hluboko do jamek a ruce se začínaly podobat hubeným tyčkám. Asi jich tu bylo přednedávnem víc, půda kolem obou břehů potoka byla podupána a zválena, možná že tu tábořili, možná že tu chtěli uhasit žízeň po tom, co skrovně ukonejšili svůj hlad. Bylo jim určitě velmi zle, protože tu všude kolem ležely pohozeny slupky z divokých dýní, bylo to patrně jejich jediné kloudné jídlo, a právě to bylo zlé. Dýně byly ještě nezralé, a jestli se na ně indiáni vrhli s takovou chutí, pak to s nimi muselo být velice špatné: protože po dýni sahá indián jen v nejkrajnější nouzi.

Potok se tu vlekl dost líně, byl to jeden z těch toků, které vypadají nesmírně dobromyslně, které ovšem v době tání anebo velkých dešťových přívalů jsou s to proměnit se v dravý záludný, divoký proud strhávající všechno kolem. V těchto končinách, kde se výběžky pohoří Sierra Moro setkávají s pohořím Ratonským (oba masívy tu tvoří takřka pravý úhel), o takové proměny jistě nebylo nouze – i když teď něco takového vypadalo naprosto nepravděpodobně: volná savana s polospálenou trávou a vodní stružka mezi rozpraskanými břehy koryta budily stejně zubožený, usmýkaný dojem jako ti dva, co tu leželi takřka bez hnutí na břehu. Jako by potok i příroda kolem měly stejně rozbité kalhoty, zničené mokasíny, propadlé tváře a oči.

„Veliký duch nás opustil.“

Co to měl vlastně starší z těch dvou na hlavě? Vypadalo to jako turban, o nějž se bezúspěšně servali psi, ale mohl to být taky obvaz, který si ten starý zapomněl sundat, i když ho už dávno nepotřeboval. Vrásčitá tvář patřila starému člověku, oči měl unavené, ještě však živé, zajiskřily v některém okamžiku pronikavě, pichlavě, zlobně, nepříjemně. Měl jedinou zbraň: pušku z arzenálu starého jako Metuzalém.

Druhý byl mladší, vlasy měl napůl spuštěné, nad čelem cosi jako zbytek čelenky, pohled bystřejší, obezřetnější i méně unavený. Střelnou zbraň neměl, jen za opaskem – byl to kus širokého, bůhvíkde sehnaného řemenu – mu trčel pořádný tesák.

„Uff!“ řekl. „Uviděl jsem v potoce rybu! Kdybych ji tak mohl chytit!“

Starý k němu otočil zmoženě zrak a sáhl si na žaludek: „Tokvi-kava neumí už chytnout rybu holýma rukama. Tokvi-kava cítí bolest. Dýně zahnala jeho hlad, ale teď mu svírá vnitřnosti bolest. Náčelník Naiinů trpí hladem! Kdybys to vyprávěl nedospělým chlapcům, vysmáli by se ti. A přece je to pravda! Veliký duch nás opustil…“ opakoval.

„Veliký duch tím není vinen!“ odpověděl mladší. „Vinnetou a Old Shatterhand způsobili naše neštěstí. Kita-homaša jim to nikdy nezapomene. Pomstí se jim strašně!“

Černý mustang křivil tvář, jako by mu i jen vyslovení jmen těch dvou lovců působilo nepředstavitelná muka.

„Jsou to šakalové,“ zachroptěl. „Bílý pes Shatterhand a rudá zmije Vinnetou teprve poznají Tokvi-kavův hněv! Rozdrtím je jako žábu, jakmile se octnou v mé moci.“

Přizvukoval statečně a tvářil se hrůzostrašně, ačkoliv tu široko daleko nikdo nebyl, a mezi ním a Kita-homašou se jistě podobný rozhovor odbyl už několikrát. Jako by se utvrzoval ve své pomstychtivosti, jako by se bál, že ho přejde touha po odplatě.

Kita-homaša nezapomínal však na věcnou stránku:

„Zakusí strašná muka,“ povzdechl. „Ale kdy se podaří Tokvikavovi a Naiinům, aby se zmocnili těch dvou hyen? Myslí si Černý mustang, že je polapí brzy?“

„Ano. Tokvi-kava je o tom přesvědčen.“

Kita-homaša potřásal hlavou:

„Dovol, abych o tom zatím pochyboval.“

„Proč?“

„Jdeme pěšky, a oni mají rychlé hřebce.“

„Ano,“ připustil Černý mustang s výrazem odporu. „Ale naše cesta vedla přes hory, byla přímá, jako když lovec natáhne laso, zatímco oni museli volit se svými koňmi velké okliky. Tokvi-kava zná dobře všechny zdejší hory a údolí a ví, kudy museli jet. Synové Komančů získali náskok svou přímou cestou a narazí na ně, bude-li jim Veliký duch jen trochu přát. Apač a všichni bílí kojoti padnou do rukou Naiinů – jenom je třeba, aby se Ik-senanda vrátil včas a přinesl věci, pro které ho náčelník Komančů poslal.“

„Přinese je?“

„Ano, přinese,“ řekl Černý mustang. „Pušky, nože, střelný prach, olovo, jídlo i koně.“

„Až se dozvědí starší kmene, co se stalo, zmocní se jich možná hněv a zanevřou na nás na všechny.“

„Uff! Myslíš, že můj vnuk bude tak hloupý, aby o tom vypravoval? Starším kmene přineseme skalpy našich největších nepřátel a do té doby o všem pomlčíme! Veliký duch povede Lstivého hada a nejpozději zítra nás vyhledá na tomto místě!“

„Ano, máš pravdu. Musí přijít brzo,“ řekl zamyšleně Kita-homaša. „Jedna puška a nůž, které nám tu nechal, nemohou nasytit sto bojovníků. Hlad rozežírá čím dál víc vnitřnosti Komančů a oni budou brzy výt bolestí! Tak jako já!“

„Uff! Bojovník Komančů by neměl tak hlasitě dávat najevo, že ho přemáhá bolest!“

Kita-homaša, zdálo se, měl překvapující smysl pro věcnost. „Kdo ho uslyší, jestliže se ozve jeho hlas?“ namítl. „Jen ty, a tebe hryže ve vnitřnostech stejná bolest! Není tedy hanba, když bojovník Komančů dovolí svým ústům naříkat! Nikdo z nás se nebojí žádného protivníka ani nejstrašnějšího medvěda; ale jak chceš bojovat s nepřítelem, který sídlí člověku uvnitř v těle?“

„Máš pravdu. Také Tokvi-kava podlehl nepříteli, který sídlí uvnitř člověka! Neuměl proti němu bojovat, a proto teď musí polykat hnusné dýně!“

„Uff! Nerozumím ti. O jakém nepříteli teď mluvíš?“ podivil se Kita-homaša. „Jak se jmenuje?“

„Tokvi-kava ho neumí přesně pojmenovat. Ale byl to velmi zlý nepřítel, který našeptal náčelníkovi Naiinů, aby spílal Old Shatterhandovi a Vinnetouovi, když byl v jejich rukou! Kdyby byl Tokvi-kava umlčel nepokojný jazyk, byl by se vyhnul pomstě obou těch šakalů. Možná že by bledé tváře pak ponechaly Komančům aspoň zbraně anebo koně. Byli bychom se pa…