Černý mustang

Ještě dva hosté

Hlavní inženýr znovu opakoval stopaři, že nesmí brát objevené stopy na lehkou váhu, že si přeje mít co nejdřív vyšetřeno, kde se tu vůbec vzaly, kolika lidem patří, jestli se tu někde v okolí potuluje silnější indiánský oddíl, má-li zbraně a jaké a není-li třeba se obávat, že dojde k přímému útoku na stavbu. Mluvil nesoustředěně, přeskakoval z věci na věc, přerušoval sotva započatou větu, odvolával se na mínění obou Timpeů, byl prostě velmi rozčilen. Mestic ho poslouchal, mhouřil víčka a sliboval, že udělá všechno, co si hlavní inženýr přeje. Nepokoušel se už znovu ho přesvědčovat, že to je zbytečné. Smířil se.

Trvalo to všechno hezkou chvíli. Konečně se inženýrovi zdálo, že vydal všechny potřebné pokyny, a uložil stopaři, aby ještě teď udělal aspoň malou obhlídku. Podrobnější zprávy se dají získat ovšem teprve zítra. Stopař přisvědčoval, chystal se k odchodu, i když s nevalným nadšením. Přešel k pultu, poručil si ještě sklenku pálenky, a právě se ji chystal vyzunknout, když se za dveřmi ozval neočekávaný hluk. Ale to přece znělo jako kopyta koní! Copak se ti dva dlouháni vracejí? Hlavní inženýr znervózněl ještě víc, obrátil se k vrchnímu dozorci a rozmrzele poznamenal:

„Co ten Gemmel dělá, že je vede sem? Musím se za nimi podívat!“

Ke dveřím ani nedošel. V přední místnosti před přepážkou se udělalo náhlé ticho, bylo slyšet kroky, vzápětí vzrušený šepot, rychlou chůzi – a potom se objevili i v druhé části shopu dva noví hosté. Inženýr pokročil vpřed, mestic se prudce otočil od pultu a shopman se marně snažil zazátkovat láhev, kterou držel v ruce. Civěl s otevřenými ústy, pak se vzpamatoval, pokusil se o nemotornou úklonu – láhev mu přitom vyklouzla z ruky, jen taktak že ji v posledním okamžiku zachytil. Jeden z příchozích si toho všiml, usmál se, dotkl se lemu svého plstěného klobouku s pěkně širokou střechou a s ozdobnou šňůrou ozdobenou špičkami medvědích uší:

„Pozor, sir, pozor na sklo! Říká se, že střepy přinášejí štěstí, já vím, ale nic se nesmí přehánět! Jinak, meššúrs, good evening, dobrý večer, příjemnou zábavu a nedejte se rušit naším příchodem.“

Muž byl běloch, urostlý, ale žádný hromotluk, do sněda opálený, se světlým, dobře pěstěným plnovousem. Kožené řasnaté kalhoty, legginy, vězely ve vysokých botách, přiléhavý lovecký kabát byl zdoben v pase a na rukávech třepením a přiléhal těsně k tělu. Za širokým, bytelným opaskem měl muž zasunuty dva revolvery, bowiják a spoustu patron. A ovšem několik váčků, bez nichž se žádný lovec na Západě nemůže obejít. Od levého ramene k pravému boku viselo stočené laso, kolem krku hedvábná stužka s pravou umělecky rytou indiánskou dýmkou míru, dokonce ozdobenou peřím z kolibříka. Ale nic z toho nepoutalo pozornost přítomných tak jako mužovy zbraně. Měl dvě, dlouhou, jistě velmi těžkou dvouhlavňovku na silném řemenu, a lehkou, zřejmě opakovací pušku s prazvláštním uzávěrem. Tu držel v pravičce, dvouhlavňovka visela volně na řemeni, přehozena na zádech.

Lovec se usmíval a nakláněl lehce hlavu ke svému společníku, který stál vedle něho mlčky, s vážnou tváří, se zvláštním důstojným, sebevědomým a klidným výrazem. Byl o něco štíhlejší a připomínal svým zjevem důstojného Římana: přísným výrazem obličeje, uměřenými pohyby, výrazným nosem, lehce zdůrazněnými, vystupujícími lícními kostmi a konečně i tmavými, dlouhými, modročerně se lesknoucími vlasy. Jenže ty nebyly ostříhány podle římského vzoru nakrátko, ale byly dlouhé, načesané do účesu podobajícího se spíš přirozené přílbě. Zdobil je pás z chřestýší kůže.

Ten člověk byl znamenitý lovec. Kolem krku mu visel trojitý náhrdelník z vzácných trofejí, z medvědích drápů. Takové nezvyklé bohatství trofejí udivovalo na prvý pohled. Kolem krku se kolébala také podobná dýmka, jako měl jeho druh, a nevelký medicínový váček. Bronzově hnědá kůže v odlesku plamenů z krbu se matně leskla a tmavé, jakoby sametové oči, laskavé i přísné, vlídné i uměřené, pozorovaly bystře okolí, aniž přitom muž pohnul brvou.

Shopman sklapl ústa, postavil láhev na pult, přetřel si hřbetem ruky ústa a přejel si pak oběma dlaněmi po bocích. Pootočil hlavu, a jak se zdálo, naprázdno zapolykal:

„Engineere!“

Ukazoval před sebe, přímo na zvláštní zbraň, kterou držel indián v ruce: pažba dvouhlavňové ručnice se leskla stříbrnými hřeby seskupenými ve výrazné obrazce. Puška ho fascinovala, uhranula, třebaže to nebyla jediná indiánova zbraň: měl za pasem ještě lovecký nůž, dva revolvery a stočené laso.

Také hlavní inženýr mohl na nových příchozích nechat oči. Pohnul mimoděk pravicí, snad ten pohyb naznačoval shopmanovi, že ho nemusí upozorňovat, že si všiml, anebo prostě vyjadřoval nesmírné inženýrovo překvapení. Vydechl z plných plic, polohlasem cosi vyslovil směrem k příchozím, ale ti, zdálo se, nic nevnímali. Zastavili se u shopmanova pultu a bílý lovec položil dlaň na desku stolu.

„Něčeho bychom se napili.“

Hlas byl pevný, jistý, příjemný.

„Ale jistě – samozřejmě – with pleasure, s radostí.“ Shopman se zřejmě už vzpamatoval. „Jsem vám k službám. Posaďte se ke krbu – tam k tomu stolu. Sedí tam sice už dva hosté – ale oni vám jistě uvolní místa… přijeli před vámi a šli si obstarat koně.“

„Však se nepoperem,“ řekl bílý lovec, vyměnil se svým druhem zběžný pohled a vztyčil dva prsty. „Ohřejte nám nejdřív trochu zázvorového piva, pak přijde na řadu jídlo. Prozraďte nám, co máte ve spižírně.“

„Readily, sir! Hned, pane!“ Shopman se ukláněl jak kaplan před arcibiskupem. Sáhl po sklenici, a zatímco ti dva se usadili pohodlně u stolu poblíž krbu, vyběhl až k hlavnímu inženýrovi. Chytil ho za ruku, nehty se mu zaryl do paží. Hlas mu přeskakoval rozčilením, když šeptal:

„Sir – všiml jste si – všiml jste si? Stříbrná ručnice! A ta ohromná bouchačka, co si ji tamhle opřel o židli! Aby to tak byli…!“

Hlavní inženýr byl neméně rozčilen.

„Připravujete to pivo?“ obořil se také šeptem na shopmana. „To se rozumí, že to jsou oni! Myslíte si, že mám zákal? Měli bychom je ale nějak uvítat, dát jim najevo, že víme, kdo j…