Juvaruva
Míšenec trhl ramenem a jeho pohled na vteřinu utkvěl na příchozím. Indián prošel mezi stoly, zastavil se u hořícího krbu, nastavil dlaně praskajícímu ohni a potom si k němu přidřepl, zimomřivě se zachvívaje. Lovci u stolu mu nevěnovali velkou pozornost. Ani Old Shatterhand by nebyl rušil zábavu, která se živě rozproudila, když spořádali s velkou chutí kýtu a do nebe vynesli zrozpačitělého shopmana, kdyby ho neupoutal ten prudký pohyb, kterým se mestic odvrátil od indiána. Jato-inda se opřel lokty o shopmanův pult, zvedl hlavu k lampě a zahleděl se přes blikavé světlo někam do neurčita. Čadící lampa ho skrývala v polotmě, posunul se ještě o krok dál, aby na něho světlo vůbec nepadalo. Chvíli tak stál, potom znovu trhl ramenem a zabloudil pohledem ke krbu. Indián tu dřepěl, zíral do ohně, pak vzal polínko, druhé, třetí a přihodil je do krbu. Pozoroval, jak vyšlehly plameny, zdálo se, že ho oslnily, poněvadž se mimoděk zaklonil a odvrátil pohled do místnosti. Maličko přitom pohnul rukou, vypadalo to, že se brání vyšlehnuvšímu plameni. Jak trhl hlavou, setkal se s pohledem Jato-indy. Mestic si mnul tvář a zamyšleně se díval před sebe. Kdo ví, na co myslel, že si tak v myšlenkách kývl hlavou, povytáhl kalhoty, sáhl do kapes a škrundavým krokem se vydal ke dveřím. Chtělo se mu spát? Zazíval mohutně, když míjel engineerův stůl, něco bručel, pak se vrátil na půl cesty k shopmanovi a kynul mu rozpačitě rukou. „Přinesu si peníze… hned si přinesu peníze… za chvíli jsem nazpět.“
Vinnetou se dotkl špičkou svého mokasínu Old Shatterhandova kotníku. Engineer vykládal o těžkostech se stavbou trati, rozpálil se, neodpouštěl si žádnou podrobnost, ale naslouchali mu, zdálo se, oba s naprostým zaujetím. Old Shatterhand přikyvoval a díval se přitom na Vinnetoua. Apač měl v tváři klidný, nesmírně soustředěný výraz. Old Shatterhand se maličko usmíval, díval se přes rameno směrem k shopmanovu pultu, kde ještě před chvílí stál Jato-inda, bylo mu však asi zima, poněvadž se zvedl a přešel ke krbu, přímo k neznámému indiánovi, a nastavil dlaně ohni. Ostatní se za ním překvapeně podívali, naráz zapomněli na engineerův výklad, soustředili svou pozornost na lovce, který nečekaně hlučným, naléhavým hlasem oslovil muže u ohně:
„Pročpak se tu můj rudý bratr drží tak stranou a sám?“ zahlaholil. „Vždyť je tady dost místa u stolu, může se k nám posadit a něco pojíst…“
Indián sebou trhl. Zvedl oči, prohlédl si lovce, ale zavrtěl jen beze slova hlavou.
„Copak, copak? Můj bratr nemá hlad ani žízeň? Je mu jen zima?“
Nové zavrtění hlavou:
„Juvaruva by rád jedl a pil, ale nemá čím zaplatit.“
Old Shatterhand si založil ruce v bok.
„Hmhm… Tak tvé jméno je Juvaruva?“ řekl zvolna. „Počkej – to znamená v řeči Upsaroků, Vraních indiánů, Los? Nemýlím se?“
Zavrtěl hlavou.
„A ty jsi Upsaroka?“
Přikývl.
„Kde se pasou nyní koně vašich bojovníků?“
„Ve Wyomingu.“
„A kdo je vaším náčelníkem?“
„Silný buvol.“
Old Shatterhand přikyvoval. Vraní indiány, jeden z dakotských kmenů, znal dobře, přednedávnem u nich dlel na návštěvě, ten muž zde ho nepřelhával. Ukázal znovu ke stolu, kde seděl. Všichni se dívali sem k němu, zvědaví na jeho nečekaný rozhovor. Timpeové, hlavní inženýr, dozorce.
„Pojď se s námi posadit a pojíst – s placením si nemusíš dělat starosti. Zveme tě…“
Upsaroka si Old Shatterhanda zkoumavě prohlížel.
„Juvaruva je statečný bojovník. Zasedá k jídlu jen s muži, kteří jsou stejně stateční jako on. Máš jméno, které můžeš vyslovit mezi bojovníky?“
„Snad přece,“ řekl s úsměvem bílý lovec. „Říkají mi Old Shatterhand.“
„Old Shatter –! Uff!“
Juvaruva vypadal, jako by mu zaskočilo. Na vteřinu ztratil svou báječnou důstojnost i odměřenost opravdu pečlivě odměřovanou. Ale jen na vteřinu. Vzápětí se napřímil a přiznal:
„Jsi známý bojovník! Nejznámější ze všech bledých tváří, o kterých se mluvilo u našich ohňů.“
„Tak vidíš,“ řekl Old Shatterhand. „Klidně se můžeš se mnou posadit za stůl. Nezadáš si. Pojď!“
Juvaruva se ani nepohnul. Přelétl zrakem Old Shatterhandovu společnost.
„Nevidím rudého muže, který mezi vámi seděl. Někam odešel?“
Hlavní inženýr, Timpeové i oba dozorci se po sobě překvapeně podívali. Teprve teď si vlastně uvědomili, že Vinnetou tu skutečně není. Leveret se nechápavě rozhlížel a Timpeové si prohlíželi boční stěnu, kde za hromadou sudů a beden byla malá dvířka určená k pohodlnějšímu zásobování shopmana. Blesklo jim hlavou, že tudy mohl Vinnetou nepozorovaně zmizet, zatímco jejich pozornost byla soustředěna na Shatterhandův rozhovor s Juvaruvou – jenom jim nebylo dost jasné, proč by to měl dělat. Dovtípili se ovšem, že teď není vhodný okamžik na vyptávání, a tak nasadili docela samozřejmou tvář. Ostatně Old Shatterhand se tvářil stejně tak.
„Odešel?“ podivil se zběžně. „Nejspíš šel do přední místnosti, nevím…“
„Juvaruva tudy přicházel a nikoho nepotkal,“ řekl indián klidným hlasem. „Kdo je ten rudý bojovník? Náčelník Apačů? Vinnetou? Musí to být Vinnetou, jestli ty jsi Old Shatterhand!“
„Ale jsem, jsem – buď klidný, že jsem,“ řekl Old Shatterhand a zasmál se. „A Vinnetou tu s námi taky sedí. Proč bych ti to měl zapírat?“ Najednou změnil téma rozmluvy: „Postaral ses už o koně? Kde ho máš?“
„Juvaruva nepřijel na koni.“
„Cože?!“ Old Shatterhand zavrtěl hlavou. „Upsarocký bojovník se vzdálil na několik dnů cesty od svého kmene – bez koně? Tys o něj cestou přišel, co?“
„Juvaruva nepřijel na koni, nevzal ho s sebou,“ opakoval muž. „A dokonce, jak vidím, nejsi ani pořádně ozbrojen. Jen nůž!“
„Juvaruva přísahal.“
„Copak jsi přísahal? Že budeš běhat savanami bez koně a jen s nožem? To sis snad dobře neuvážil? Prosím tě, čím by ses bránil? Jak by ses uživil? A proč bys vůbec měl skládat takovou divnou přísahu?“
„Komančové byli také bez koní a beze zbraní.“
„Co s tím mají co společného Komančové?“ divil se lovec. „Old Shatterhand ví, že se rudí mužové vypravují do země Dakotů, aby si opatřili posvátnou hlínu pro své dýmky. Komančové to učinili a setkali se na té cestě se mnou a s mým…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.