Černý mustang

Mestic

Také v druhé části shopu, za dřevěnou přepážkou, která rozdělovala místnost, bylo u stolů plno. Popíjela se tu pálenka, zábava byla neméně hlučná, ale ustala naráz, když vstoupili oba bratranci. Ben Timpe mávl na pozdrav slamákem, Dan neobratně zasalutoval, oba se zvědavě rozhlíželi, jako by po prvním překvapení s Číňany očekávali ještě další. Ale nebylo se čemu divit, tady bylo všechno v pořádku, byl to obyčejný room, jakých bylo na Západě stovky, a byli to obyčejní chlapi, jakých se v těchto krajinách pohybovaly tisíce. Osmahlí, s okoralou, opálenou kůží, lamželeza se zvídavýma a někdy i nejistýma očima – vždyť možná leckdo z nich se sem dostal z nezbytí, uklidil se mezi lišky a medvědy před přísným a trestajícím ramenem spravedlnosti. Do pustiny, kde se nikdo neptá, co bylo před rokem nebo dvěma, ani cos dělal a jak se jmenuješ, do kraje, kde stačí mít sílu a odvahu, aby sis vydobyl všechno, co potřebuješ k životu.

Teď mlčeli, pátravě si prohlíželi nové příchozí a snažili se uhodnout, kdo jsou, proč sem přišli. Shopman za nálevním pultem, král lahví, které kolem něho trůnily v podivuhodném nepořádku, prázdné i plné, jim pomohl z rozpaků. Vyslovil tu otázku za ně:

„Railroaders?“

„Dělníci od železnice?“ zasmál se Ben Timpe. „Ale kde, panstvo, co vás nemá, nic takového. Můžete být klidní, nebudeme vám kazit mzdy ani vás okrádat o práci. My máme jiné starosti, ujišťujeme vás. V téhle chvíli nám chybí jenom malý ohýnek, abychom se osušili a ohřáli, a pak hlavně něco do žaludku. To je všechno, po čem naše westmanské srdce touží! Engineer, váš inženýr s námi mluvil, posílá nás sem!“

Shopman zůstával pro jistotu chvíli ještě nedůvěřivý:

„A máte čím platit?“

„Taková otázka!“ pohoršil se ten s mandarínským knírkem. „To jsme vám neřekli, že jsme poctiví westmani?“ Znělo to drsně.

„Nemusí být hned zle,“ pokrčil rameny shopman, „jen jsem se zeptal – a jestli je to tak, jak říkáte, můžete mít, co chcete. Jídlo, pití, vyspat se můžete dokonce odděleně, ne v noclehárně, i když to bude jen za bednami a sudy. Zatím se posaďte ke stolu… ne, ne, tam u ohniště, tam to je pro vás, tady to je pro vyšší společnost! Úřednictvo a tak dál.“

„Hm, tak my jsme nižší společnost! Už jste nás zařadil!“ Tmavovlasý Timpe hodil ušanku na stůl, posunul židli blízko k ohni, sedl si a natáhl pohodlně nohy směrem k plamenům.

„Ani bych neřekl, že jsem nevyrostl dost vysoko – ale nevadí, nevadí. Teď hlavně něco do žaludku, příteli. Trochu špeku a horkou vodu, rum a cukr. Mám chuť na poctivý grog! Horký jako peklo!“

Ta slova uvolnila napětí. Lidé za stoly se zjevně uklidnili – nenadálý příchozí v těchto krajinách přinášel ledacos, člověk vždycky čekal spíš to horší, ale tihle dva byli určitě lesáci a lovci, se stavbou zřejmě neměli nic společného, ani nechtěli mít.

Zábava se zas rozproudila, kdosi začal zpívat písničku, kterou před chvílí nedokončili, u jiného stolu se vyprávěly příběhy z lovu na medvědy, jeden se snažil přetrumfnout druhého, vypadalo to, jako by se hádali, ale tady byla zábava vždycky hlučná a náruživá.

U stolu „pro vyšší společnost“ bylo zatím neobsazeno, seděl tu jeden jediný muž, sotva třicetiletý, podle oděvu bílý lovec, podle kůže zcela jistě a nepochybně – míšenec, mestic. Timpeové si ho všimli, tak jako by si ho všiml každý. Nejvíc na něm upoutávaly oči; byly mandlové, temné, chytré, ale taky chladné, pohrdavé, snad dokonce i kruté. Chvílemi je přivíral, měl dlouhé, výrazné brvy. A když pohnul rukou nebo udělal gesto, vyzařoval jeho každý pohyb pružnost, sílu a dravost divoké nezkrocené kočky. On jediný nevěnoval příchozím pozornost. Díval se upřeně před sebe, považoval pod svou důstojnost vzrušovat se těmi dvěma, ale zvědav na ně byl. Když přivřel oči, zajížděl jeho pohled štěrbinou mezi víčky co chvíli právě k nim. Uši natahovat nemusel.

Bratranci si udělali pohodlí. Přisunuli si židle blízko k ohništi, natáhli nohy a vychutnávali blahodárné teplo. Grog byl připraven v krátké době, srkali ho s rozkoší, zahříval je; zdálo se, že jsou ve výborné náladě, neustále se usmívali. Odložili už i zbraně – tím dali najevo, že zdejší společnosti plně důvěřují a že i ona může plně důvěřovat jim. Ten se slamákem měl dvouhlavňovku, už postarší a jaksepatří ohmatanou, mandarínský knírek si nesl podobnou zbraň, jen snad o něco novější. Opřeli pušky o opěradla židlí, ale když chtěli přihrábnout oheň, brali je hlavní do ruky a pažbou upravovali ohniště v krbu. Bavili se přitom nenuceně nahlas, stejně jako všichni ostatní v místnosti.

„Jsem zvědav, bratranče, jestli budeme mít štěstí.“ Ben se slamákem se díval do plamenů a mnul si ruce. „Nevím, nevím, jestli bychom neměli přece jen jet přímo… to zdržení se mi nelíbí. Co když upláchne?“

„Kam by upláchl? Daleko nemůže… „Dan Timpe mluvil s naprostou jistotou. „A potom, víš – lepší se zdržením než vůbec nikdy!“

„Nejsou to zbytečné obavy?“

„Člověče! Chceš snad jet rovnou přes území Komančů, abys byl v Santa Fe o pár ubohých hodin dřív?“

Ben Timpe se zadíval na špičky svých dlouhých, tenkých, čapích nohou. Váhal.

„Ale co,“ mávl rukou a zazvonil ostruhami na svých holínkách. „Přece nevykopali, jak se říká, válečnou sekyru! Aspoň o tom nebylo nic slyšet.“

„Svatá prostoto! Miláčku Bene!“ zanaříkal Dan. „Neslyšel jsi včera pedlara, jak říkal…“

„No právě že slyšel! Pustili ho zdravého a živého, a má stejně bledou kůži jako ty nebo já.“

„Pedlarovi žádný indián neublíží. Takový potulný kramář je jim desetkrát užitečnější naživu, než když mají jeho skalp za pasem. Ale vzpomeň si, co říkal – Tokvi-kava, Černý mustang, není mezi svými. Odjel, a ne sám, ale s několika nejlepšími bojovníky! Myslíš, že budou lovit lišky?“

Ben zavrtěl hlavou.

Chystal se odpovědět, ale vtom se ozval zvenčí hukot lokomotivy, pak zapískala vysoko, táhle píšťala – třikrát, čtyřikrát. Mestic u stolu zvedl hlavu a zadíval se ke dveřím. Za několik okamžiků se objevil engineer, vedoucí tohoto úseku stavby, celý zakaboněný a nasupený. Přicházeli s ním ještě dva muži, správce …