JAK NA VĚC
LISTOPAD
Spustil se déšť a jako padající stěna se zvolna snášel na Hyde Park. Přinášel jej slabý západní vítr a šedivé záclony dopadajícího deště se hnaly po Park Lané úzkým parčíkem platanů, jež rozdělují jednotlivé uličky směřující k severu a jihu. Pod stromy s holými větvemi stál promáčený a zachmuřený člověk a díval se.
Vchod do plesového sálu v hotelu Grosvenor House jasně osvětlovalo několik obloukových lamp a nekonečná záře blesků fotoaparátů. Uvnitř bylo teplo, útulno a sucho. Pod markýzou před vchodem byl pruh mokrého chodníku. Stáli tu vrátní v livrejích s připravenými lesklými deštníky a k nim se sjížděly jedna za druhou limuzíny.
Vždy, když u markýzy zastavil deštěm bičovaný automobil, rozběhl se k němu jeden z mužů, aby v běhu se sklopenou hlavou v délce dvou metrů, což byla vzdálenost od auta k markýze, ochránil vystupující hvězdu nebo slavnou filmovou osobnost. Teprve tam se mohl příchozí napřímit, nasadit nacvičený úsměv a obrátit se k fotoaparátům.
Bulvární fotografové stáli po obou stranách markýzy, promočení až na kůži, a chránili si drahocenné přístroje, jak nejlépe uměli. Jejich výkřiky doléhaly až na druhou stranu ulice k muži pod stromy.
„Tamhle, Michaeli! Tudy, Rogere! Nádherný úsměv, Shakiro. To je paráda.“
Slavné hvězdy a talenty filmového světa s blahosklonným pokývnutím děkovaly za obdiv, usmívaly se do objektivů, a tím i na vzdálené fanoušky a fanynky, přehlížely pár lovců autogramů ve větrovkách, vyhlížejících jako podivné a vytrvalé myšky s prosebnýma očima, a pak se nechaly dostrkat dovnitř. Tam je zavedli k jejich stolu, oni se na okamžik zastavili, zazářili a pozdravili ostatní. Tím byli připraveni na každoroční udílení cen Britské filmové a televizní akademie.
Drobný mužík pod stromy se na to díval s marnou touhou v očích. Kdysi dávno sníval o tom, že by mezi nimi jednou mohl být i on, také jako hvězda filmového světa anebo alespoň jako uznávaný tovaryš ve svém oboru. Ale věděl, že nebude - teď už ne. Je příliš pozdě.
Byl hercem přes pětatřicet let a skoro celou dobu u filmu. Natočil jich něco přes stovku; začínal jako němý komparsista a propracoval se až k drobným roličkám. Nikdy ho však neobsadili do větší role.
Hrál hotelového zřízence, kolem něhož prošel Peter Sellers; tehdy se na plátně objevil na sedm vteřin. Hrál řidiče vojenského náklaďáku, který svezl Petera OToolea do Káhiry. Stál nehybně v pozoru a držel římské kopí necelý metr od Michaela Palina. Hrál leteckého mechanika, který pomáhá Christopheru Plummerovi do spitfiru.
Hrál číšníky, zřízence a vojáky snad všech armád světa, počínaje biblickými dobami a konče bitvou v Ardenách. Hrál taxíkáře, policisty, spolustolovníky, muže přecházejícího ulici či hvízdajícího pouličního prodavače, zkrátka vše, co si jen člověk umí představit.
Ale bylo to pořád stejné: několik dní na place, deset vteřin na plátně a sbohem, kamaráde. Stál pár kroků od každé hvězdy celuloidového nebe, viděl herce laskavé i protivné a herečky vlídné i primadony. Věděl, že by uměl zahrát kteroukoli roli s hlubokým přesvědčením a přesvědčivě; věděl, že je jako chameleón, ale nikdo v něm nikdy neobjevil talent, kterým si on sám byl jist.
A tak se v dešti díval, jak kolem něj procházejí jeho idoly za svou večerní slávou a pak se v noci rozjíždějí do svých luxusních bytů a apartmá. Když odjela poslední hvězda a světla pohasla, dovlekl se v dešti k zastávce na Marble Arch. Cestu prostál v uličce autobusu a voda z něj kapala, dokud nevystoupil půl míle od své levné garsonky v předměstské čtvrti mezi White City a Shepherďs Bush.
Svlékl ze sebe promáčené šatstvo, zahalil se do starého koupacího pláště z jednoho hotelu ve Španělsku (tam natáčel Muže z La Mancha s Peterem 0’Toolem a držel mu za uzdu koně) a zapálil jediné polínko v krbu. Jeho mokré šaty se pak tiše celou noc odpařovaly a ráno už byly pouze provlhlé. Věděl, že je na tom bídně, ba docela plonk. Už řadu týdnů nedostal žádnou práci; v jeho profesi byl nadbytek menších mužů v…
