Kvintet (Frederick Forsyth)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Craig strávil mezi Tonguem a Rosebudem dva týdny. Celou dobu sledoval slavnou Sedmou kavalerii a jejího zidealizovaného velitele, a čím víc toho viděl, tím víc jej opouštěla odvaha. Doufal, že nenarazí na žádnou větší skupinu bojovně naladěných Siouxů a Sajenů, nicméně se obával, že k tomu dojde.

Kolona jela celý den podél Rosebudu na jih, ale další indiány již nespatřila. Přesto se však několikrát, když vítr zavanul z prérie západním směrem, začali plašit, ba dokonce panikařit koně, a Craig si byl jist, že v tom větru něco ucítili. Spálené vigvamy nemohly unikat pozornosti příliš dlouho a oblaka prachu zvířeného kolonou byla nad prérií vidět ze vzdálenosti několika mil. Moment překvapení se nekonal.

Těsně po čtvrté hodině odpoledne dal generál Custer rozkaz zastavit a rozbít tábor. Slunce začalo klesat k vzdáleným a neviditelným Skalnatým horám. Zanedlouho již stály stany pro důstojníky. Custer a jeho nejbližší spolupracovníci používali stan polního lazaretu, který byl největší a nejprostornější. Muži rozložili skládací táborové židle a stoly, napojili v říčce koně a zapálili ohně.

Sajenská dívka ležela tiše na vlečných nosítkách a hleděla na stmívající se nebe. Byla odhodlána zemřít. Craig naplnil v řece polní láhev čerstvou vodou a nabídl jí doušek. Podívala se na něj velikýma tmavýma očima.

„Napij se,“ řekl jí sajensky. Nepohnula se, a tak jí nalil trochu chladné tekutiny do úst. Rty se jí rozevřely a dívka polkla. Craig nechal nádobu vedle ní.

Když se ještě víc setmělo, přijel do tábora jezdec z roty B a hledal Craiga.

Našel ho a odjel zpátky s hlášením. Deset minut nato přijel kapitán Acton. Doprovázel jej seržant Braddock, desátník a dva vojáci. Sesedli z koní a obstoupili nosítka.

Všichni pohraniční zvědové přiřazení k Sedmé kavalerii, tedy šest bělochů, skupinka Vraních indiánů a asi třicet Arikarů, jimž se říkalo Jespáci, tvořili spřízněnou skupinu. Všichni znali pomezí i tamější způsob života.

Každý večer před usnutím si spolu obvykle povídali u ohně. Mluvili o důstojnících v čele s generálem Custerem i o velitelích rot. Craiga překvapilo, jak je generál mezi svými muži nepopulární. Jeho mladší bratr Tom Custer, jenž velel rotě C, byl mnohem oblíbenější, ale nejvíc ze všech vojáci nenáviděli kapitána Actona. Craig tuto antipatii sdílel. Acton byl vojákem z povolání. K armádě se dal po občanské válce před deseti lety a do hodnosti kapitána to dotáhl právě v Sedmé kavalerii ve stínu Custera, potomka zámožné rodiny z Východu. Byl hubený a měl ostře řezané rysy a krutá ústa.

„Tak, seržante,“ řekl Acton, „je to váš zajatec. Podívejme se, co všechno ví.“

„Vy umíte hatmatilku těch divochů?“ zeptal se Craiga. Zvěd přikývl. „Chci vědět, co je ta holka zač, ke které skupině patří a kde je hlavní oddíl Siouxů. Dělejte!“

Craig se naklonil nad dívku na bizoní kůži. Promluvil na ni sajensky a hovořil s ní jak slovy, tak četnými gesty, neboť dialekty prérijních indiánů měly omezený slovník a k přesnému vyjádření byly třeba i posunky.

„Řekni mi, jak se jmenuješ, děvče. Nikdo ti neublíží.“

„Jmenuji se Vítr, jenž tiše mluví,“ řekla. Kavaleristé stáli okolo a poslouchali. Nerozuměli sice ani slovo, ale chápali pohyby její hlavy. Craig se konečně napřímil.

„Kapitáne, jmenuje se Šumící vánek. Pochází z kmene Severních Sajenů. Patří k Vysokému losoví. Jemu patřily vigvamy, které seržant dnes dopoledne zničil. Vesnice čítala deset mužů, včetně jejího otce, ale všichni byli na lovu jelenů a antilop východně od Rosebudu.“

„A kde je hlavní oddíl Siouxů?“

„Říká, že žádné Siouxe neviděla. Její rodina přišla z jihu od řeky Tongue. Byli s nimi ještě další Sajeni, ale před týdnem se oddělili. Rodina Vysokého losa raději lovila sama.“

Kapitán Acton pohlédl na dívčino ovázané stehno, pak se naklonil a drsně jí je sevřel. Děvče syklo, ale nevykřiklo.

„Možná potřebuje trochu pobídnout,“ prohlásil Acton. Seržant se zašklebil. Craig se natáhl, uchopil kapitána za zápěstí a ruku mu odtáhl.

„To není k ničemu, kapitáne,“ pravil. „Pověděla mi všechno, co ví. Když Siouxové nemohou být na severu, odkud jsme přišli, a nemohou být na jihu ani na východě, pak musejí být na západě. Takhle to můžete říct generálovi.“

Kapitán Acton odtáhl překážející ruku ze svého zápěstí, jako by byla nakažená nějakou nemocí. Napřímil se, vytáhl stříbrné hodinky se sklápěcím víčkem a pohlédl na ně.

„Je čas k večeři v generálově stanu,“ prohlásil. „Musím jít.“ O zajatkyni očividně ztratil zájem. „Seržante, až bude úplná tma, odvezte ji do prérie a skoncujte s ní.“

„Řekl někdo, že si s ní předtím nemůžeme trochu zašpásovat, kapitáne?“ zeptal se seržant Braddock. Ostatní muži se souhlasně zasmáli. Kapitán Acton nasedl na koně.

„Abych řekl pravdu, je mi úplně jedno, co uděláte, seržante.“

A trhl uzdou směrem ke stanu generála Custera na kraji tábora. Na koně nasedli i ostatní. Seržant Braddock se s potměšilým pohledem naklonil ke Craigovi.

„Dobře ji hlídejte, chlapče, my se vrátíme.“ Craig zašel k nejbližšímu vozu polní kuchyně, vzal si talíř soleného vepřového, suchar a fazole, našel si krabici se střelivem, posadil se na ni a najedl se. Myslel při tom na matku, která mu před patnácti lety v mdlém světle lojové svíce předčítala z Bible. Myslel na otce, jenž trpělivě rýžoval hodinu za hodinou zlato a hledal v říčkách stékajících z pohoří Pryor prchavý žlutý kov. A myslel na starého Donaidsona, který na něj jen jednou v životě vzal pásek, a to když se zachoval krutě k polapenému zvířeti.

Krátce před osmou, když se na tábor snesla temnota, Craig vstal, vrátil jídelní misku a lžíci do vozu polní jídelny a šel zpátky k nosítkám. Děvčeti nic neřekl. Jen odpojil obě tyče od strakatého poníka a položil nosítka na zem.

Zvedl dívku ze země, bez větší námahy ji vyzdvihl na strakáče a podal jí uzdu. Pak ukázal na otevřenou prérii.

„Jeď!“ řekl. Dvě vteřiny se na něj dívala. Craig plácl poníka přes zadek. Okamžik nato už byl pryč - statné, silné a neokované zvíře, které umělo najít cestu obrovskou otevřenou prérii a dojít domů za pachem svých příbuzných. O padesát metrů dál zvědavě přihlíželo několik jespáckých zvědů.

Přišli si pro něj celí rozzlobení v devět. Dva vojáci ho drželi a seržant Braddock ho mlátil. Když se zhroutil, odvlekli ho přes celý tábor až ke stolku před stanem, kde ve světle několika petrolejových lamp seděl generál Custer, obklopen skupinou důstojníků.

George Armstrong Custer byl vždycky poněkud záhadný. Je však jasné, že se v něm svářily dvě stránky - dobrá a špatná, světlo a tma.

Ve své světlé náladě uměl být veselý a rozesmátý a liboval si v klukovských kanadských žertících a příjemné společnosti. Oplýval nekonečnou energií a obrovskou osobní vitalitou a věčně se pouštěl do nějakých nových projektů, třeba chytal divoká zvířata v prérii, která pak posílal do zoologických zahrad na Východě, anebo se učil vycpávat živočichy. Navzdory mnohaleté nepřítomnosti doma byl neochvějně věrný své ženě Elizabeth, kterou bezmezně miloval.

Po mladických zkušenostech s alkoholem byl abstinent a odmítal si dát i pouhou sklenku vína k večeři. Nikdy neklel a vyžadoval, aby se v jeho přítomnosti nemluvilo hrubě.

Za občanské války před čtrnácti lety prokázal tak bezmeznou odvahu a takový nedostatek strachu, že rychle povýšil z poručíka na generálmajora, ale pak souhlasil s nižší hodností podplukovníka, jen aby mohl zůstat v menší poválečné armádě. Jezdil v čele svých mužů do ničivé palby, a přece ho nikdy nezasáhla žádná kulka. Pro mnoho civilistů byl hrdinou, avšak jeho vlastní muži mu s výjimkou nejbližších spolupracovníků nevěřili a neměli ho rádi.To proto, že uměl být i pomstychtivý a krutý k těm, kdo ho urazili. Třebaže sám zůstal nezraněn, ztratil za války víc mužů - ať už padli, nebo byli raněni - než kterýkoli jiný velitel kavalerie. To se přisuzovalo jeho až téměř zběsilé unáhlenosti. Vojáci obvykle nepřilnou k veliteli, který je odhodlán hnát je na smrt.

Za války v prérii často nařizoval vojáky bičovat a měl na kontě víc dezercí než všichni ostatní velitelé na Západě. Sedmou kavalerii bez ustání decimovaly noční útěky zběhů neboli ptáčků, jak se jim říkalo. Jednotka proto musela mít neustálý přísun nováčků, ale Custer se nestaral o jejich výcvik, který by z nich udělal schopné a disciplinované kavaleristy. Navzdory tomu, že Sedmá kavalerie strávila dlouhý podzim a zimu ve Fort Lincoln, byla v červnu 1876 v žalostném stavu.

Custer se vyznačoval obludnou ješitností a ctižádostí, které šly tak daleko, že se při sebemenší příležitosti neváhal podbízet, aby ho oslavovali i v novinách. Patřilo k tomu i to, jak se choval: nosil světlehnědý semišový oblek a dlouhé vlnité kaštanové vlasy, ale také s sebou vozil novináře Marka Kellogga, jenž Sedmou kavalerii doprovázel do války i nyní.

Jako velící generál měl však dvě vady, které ho stejně jako většinu jeho mužů měly v příštích hodinách stát život. Jednou bylo soustavné podceňování nepřítele. Měl pověst slavného indiánobijce a sám jí věřil. Ve skutečnosti před osmi lety vyvraždil jednu spící sajenskou vesnici náčelníka Černého kotle u kansaské řeky Washita; obklíčil v noci spící indiány a za rozbřesku většinu z nich pozabíjel - muže, ženy i děti. Sajeni předtím s bělochy zrovna podepsali novou mírovou smlouvu, a tak se domnívali, že jsou v bezpečí.

V uplynulých letech se zúčastnil čtyř menších šarvátek s válčícími stranami. Celkové ztráty však sotva překročily tucet mrtvých. Oproti hrůzostrašným seznamům padlých v občanské válce stály tyto potyčky s místními indiány sotva za zmínku. Čtenáři na Východě však prahli po hrdinech a pomalovaný divoch z pomezí pro ně ztělesňoval démonického padoucha. K této pověsti a Custerově hrdinskému postavení přispěly i senzační novinové zprávy a jeho vlastní kniha s názvem „Můj život v prérii“.

Jeho druhou vadou bylo, že nikoho nikdy neposlechl. Měl s sebou sice na cestě podél Rosebudu několik velmi zkušených zvědů, ale nedbal ani na jedno z jejich četných varování. Takový byl muž, před něhož přivlekli večer 24. června Bena Craiga.

Seržant Braddock generálovi vysvětlil, co se stalo, a že na to existují i svědci. Custer, obklopen šesti svými důstojníky, si muže prohlédl. Viděl mladíka o dvanáct let mladšího, než byl sám, skoro sto osmdesát centimetrů vysokého a oděného v jelenicové kůži, s vlnitými hnědými vlasy a živýma modrýma očima. Byl to očividně běloch a ne míšenec jako někteří jiní zvědové, ale přesto měl na nohou vysoké měkké kožené boty místo tuhých kavaleristických a ve spleteném copu na zátylku orlí pero s bílou špičkou.

„To je velmi vážný přestupek,“ řekl Custer, když seržant domluvil. „Je to pravda?“

„Ano, pane generále.“

„Proč jste to udělal?“

Craig vylíčil, co mu děvče předtím řeklo a jaké byly plány mužstva na večer. Custerovi nesouhlasně ztvrdly rysy.

„Takové věci pod svým velením trpět nebudu, a to ani v případě indiánské squaw. Je to pravda, seržante?“

Vtom zasáhl kapitán Acton, jenž seděl za Custerem. Mluvil úlisně a přesvědčivě. Výslech vedl on sám osobně. Odehrával se výhradně slovně a prostřednictvím tlumočníka. Nikdo děvčeti ani v nejmenším neublížil. Jeho poslední rozkaz zněl, aby dívka byla v noci dobře hlídána a nikdo se jí ani nedotkl, protože ráno o jejím osudu rozhodne generál.

„Domnívám se, že seržant moje slova potvrdí.“ uzavřel.

„Ano, pane, tak to přesně bylo,“ řekl Braddock.

„Vina byla prokázána,“ prohlásil Custer. „Zavřete jej, dokud neproběhne vojenský soud. Pošlete pro poddůstojníka vojenské policie. Craigu, tím, že jste zajatkyni pustil na svobodu, jste jí umožnil varovat hlavní skupinu nepřátel. To je velezrada a za tu vám hrozí trest smrti oběšením.“

„Nejela na západ,“ řekl Craig. „Odjela na východ, aby našla příbuzné, pokud jí nějací zbyli.“

„I tak může varovat nepřátele a prozradit, kde jsme.“ vyštěkl Custer.

„Oni vědí, kde jsme, pane generále.“

„Jak to víte?“

„Sledují vás celý den.“

Nastalo deset vteřin ohromeného ticha. Pak přišel poddůstojník vojenské policie, veliký a bezelstný veterán jménem Lewis.

„Převezměte tohoto muže, seržante. Přísný dozor. Zítra za úsvitu proběhne rychlý polní soud. Rozsudek bude vykonán okamžitě. To je vše.“

„Zítra je den Páně,“ poznamenal Craig. Custer se zamyslel.

„Máte pravdu. V neděli se věšet nebude. Takže v pondělí.“

Kousek dál si o celém výslechu dělal poznámky plukovní adjutant, kanadský kapitán William Cooke. Později si je schová do sedlové brašny.

V tom okamžiku přijel ke stanu jeden ze zvědů. Bob Jackson. S ním byli čtyři Jespáci a jeden zvěd z Vraních indiánů. Vyjeli na průzkum, když zapadalo slunce, a vraceli se pozdě. Jackson byl napůl běloch a napůl pieganský Černonožec. Jeho hlášení zvedlo vzrušeného Custera ze židle.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024