Mistr a Markétka (Michail Bulgakov)

Od roku 1929 pracoval na svém živ. díle, dokončil ho těsně před smrtí, téměř slepý a smrtelně nemocný. Inspirační zdroje : Goethe – Faust – shrnutí starého sporu „rozumu a citu“ o lidskou duši,kterou je člověk rozhodnut obětovat za cenu nejvyššího poznání;Gogol – Arabesky, Petrohradské povídky, Večerů na Dikance – za starší „mytologizující“ část = fantasticko-humoristická část F.M.Dostojevský – kladení otázek lidského života lásky a smrti, zdůraznění učení o nesmrtelnosti jako předpokladu každé etiky a Kristova příkladu jako vodítka při uspořádání lidského soužití.

Dílo se vyznačuje svým magickým realismem ( reálné místo a prostředí, vystupují nadpřirozené postay, autor využívá mýty, legendy, báje, není poznat hranice mezi snem a skutečností ).

Hlavní dějovou linií je milostný příběh Mistra a Markétky, o kterém je nepatrná zmínka na začátku, ale až na konci se začíná rozehrávat. Další dějovou linií je příběh kouzelníka Wolanda se svojí družinou ( Korovjev, Azazelo, kocour Kňour ), který odhaluje v lidech jejich skryté vlastnosti tím, že splňuje návštěvníkům svých fantastických představeních jejich tajné sny o blahobytu. Je tzv. katalyzátorem, urychluje děj. Poslední dějová linie se snaží postihnout evangelický konflikt pravdy a práva v dialogu římského místodržícího Judeje Piláta Pontského s Ješuou-Ježíšem, jehož má Pilát proti svému přesvědčení vydat na smrt zaujatému starozákonnímu soudu. Pilát je ješitný, špatně se rozhoduje, myslí jen na sebe a své pohodlí.

V díle se odehrávají dva konflikty. Prvním je Mistrův román – zda bude uznán nebo ne. Druhým je kouzelník Woland – reálno / nadpřirozenost. Sny zde velmi často prolínají se skutečností, a to tím, že Woland vsugerovává lidem to, co mají ukryto ve svém myšlení.

Kniha začíná procházkou M.A.Berlioze – předseda a I.N.Potápky ( pseudonym Bezprizorný ) – básník po parku, kde potkávají tajemného cizince. Cizinec – Woland jim vypráví o existenci Ježíše Krista, převypráví jim příběh Piláta Pontského a nakonec předpoví Berliozovi smrt na Patriarchových rybnících. Má ji zavinit Anuška, rozlitý slunečnicový olej a zasedání se nebude konat. Opravdu se tak stane, když si Berlioz běží zavolat, uklouzne na rozlitém slunečnicovém oleji a tramvaj mu uřízne hlavu.

Tento cizinec se objevuje objevuje na různých místech města Moskvy, vždy ho doprovází černý kocour, který se chová jako člověk. Způsobují v Moskvě zděšení a nechávají umírat lidi ( Varieté a její následná šílenost, Nikanor Ivanovič Bosý = předseda domovní správy v čísle 302b v Sadové ulici, kde bydlel nebožtík Berlioz v bytě číslo 50 = narafičená past s úplatkem a následná smrt……).

Ke konci se začíná odvíjet příběh s Mistrem a Markétkou. V blázinci se Bosý ( umístěn po žalostném tvrzení, že ty peníze nikdy od nikoho nevzal ) setkává se sousedem z vedlejšího pokoje, který mu vypráví svůj smutný příběh o životní lásce Markétě Nikolajevně. Markétka je vdaná žena. K Mistrovi chodila každé odpoledne. Jednoho dne ji dal peníze, aby koupila letenky. Markétka se však už nevrátila. Mistr tedy spálil svoje celoživotní dílo – román o Pilátu Pontském.

Markétka je jednoho večera po natřené omlazujícím krémem unesena na koštěti Azazelem do jejich světa, kde se koná ples všech zavražděných. Neplánově odletí i její služka Nataša na praseti s jejím milencem. Za účast na plese a vzorné chování si Markétka může něco přát. Přeje si vidět opět svého milovaného Mistra. Ten se najednou před ní objevuje a za zaslíbení svých duší Azazelovi si mohou vrátit čas a pokračovat dále ve svých spokojených životech před rozloučením. Nastěhovali se opět do bytu Mistra, kde se nic nezměnilo, jako kdyby ho nikdy neopustili. Azazelo mu vrátil i jeho dílo, které měl schované v evidenci. Druhého rána po probuzení si pro ně oba přijde a polibkem je usmrcuje, s jejich dušemi pak létá nad městem, navštíví i Bezprizorného v pokoji, který si myslí, že jeho soused říkající si Mistr („pacient ze 118“) je mrtvý. Azazelo tvrdí, že teď mohou žít nekonečný život. Markétka políbí smrtelným polibkem i Bezprizorného, ale ten se nakonec probouzí ze snu.

— 1 —

---

Vynikající a čtenářsky úspěšný román jednoho z nejzajímavějších ruských autorů. Strhující příběh nikdy nekončícího boje s černou magií praktikovanou bolševickou garniturou a současně společenský román pátrající po osudech umění a umělců v tehdejším Rusku.

Stručný obsah

V knize autor přibližuje život v Moskvě v době 30. let 19. století, odsuzuje zdejší byrokracii. Sám se ztotožňuje s postavou Mistra - stejně jako jemu zamítli několik románů a on je chtěl spálit. I on byl vyhnancem a skončil v blázinci.

Román má dvě části. První z nich hovoří o událostech, které vyvolala v Moskvě návštěva Mefista, který sem přijel zjednat nápravu mravů (najít Mistra a Markétku, dovést je k Pilátu Ponskému, aby se judský prokurátor mohl opět setkat s Ješuou), vydávajícího se za světoznámého mága Wolanda, a jeho podivné družiny složené z kocoura, Azazela a Korovjeva. Nejhlavnějšími postavami z knihy je spisovatel pojmenovaný jako Mistr a jeho družka Markétka. Mistr je tvůrcem umlčeným oficiálními kruhy, který spálil v autorské trýzni své životní dílo a ocitl se v psychiatrické léčebně. Markétce o svém pobytu neřekl, jelikož se bál, že by ho opustila. Ta ale stále na svého Mistra čeká a hledá ho.

V Moskvě se začínají dít fantastické, tajemné a děsivé události, přičemž Woland odhaluje pomocí své černomagické podstaty lidské povahy Moskevčanů - hamižnost, zbabělost, pokrytectví, lež. S pekelnými silami se kvůli Mistrově osvobození spojí i samotná Markétka. Díky tomu si ji Woland oblíbí - jako jediná chce obětovat sama sebe pro někoho jiného. Markétka se dobrovolně svolí zúčastnit se ďábelského plesu jako hostitelka - má za úkol věnovat se hostům, které tvoří již zesnulá elita společnosti v podání básníků, spisovatelů, herců, hereček, malířů apod.

Druhá část románu je Mistrův román v událostech, které vedly v Jeruzalémě k odsouzení Ježíše Krista (v knize Ješua) Pilátem Ponským, o Kristově ukřižování a potrestání Jidáše. Tato část díla přináší nové zpodobnění novozákonního příběhu. V něm je hlavní postavou Pilát, jehož sužují výčitky svědomí za smrt Ježíše.

Na konci knihy se obě dějové linie románu propojují - Mistr se setkává s Markétkou, dostane zpět svůj spálený román a Woland se svou družinou odnášejí oba milence do sféry nebytí, kde se setkávají si Pilátem, nelítostným pátým prokurátorem Judeje, jezdcem Zlatého kopí. Toho mág zbavuje prokletí muže, jenž odsoudil Ježíše k smrti. Mistrovi a Markétce se dostane věčného života.

Jak už je z obsahu patrno, dílo je napsáno metodou románu v románu. Je rozděleno na 32 kapitol s názvy a epilog.

V knize se vyskytuje i klasické faustovské téma, které je ale převrácené - ďábel je tím, kdo pomáhá, a ne tím, kdo ničí (na rozdíl od Fausta, kterého napsal světoznámý Goethe, kde chce Mefisto od Fausta jeho duši).

— 2 —

---

Nejslavnější autorovo dílo vydané z pozůstalosti je inspirováno atmosférou Moskvy 30. let 20. století.

Fantastický příběh tohoto satirického románu vypráví o snaze mladého básníka polapit Satana, jenž v podobě profesora černé magie rozvrací život moskevské společnosti. Vedlejší dějovou linii tvoří vyprávění o posledních dnech života Ježíše Krista z úst Satana, který byl jejich svědkem. Nereálný děj je autorovi záminkou k vyjádření vlastního životního a filozofického kréda a naléhavou výzvou k obraně humanistických hodnot.

Kompozice

2 knihy, 3 příběhy, které se proplétají a postavy z jednotlivých částí vystupují i v oněch dalších:

• O Ponciu Pilátovi
• O Markétčině hledání lásky
• O Wolandově procházení Moskvou

Čas a místo

Moskva, 30. Léta

Jeruzalém, Ježíšova doba

Postavy

Mistr - jinak bezejmenný umělec, pronásledovaný kritiky i režimem

Markétka - milenka Mistrova; vědma; zosobnění hrdé a vášnivé ženy

Woland - ďábel

Fagot - představuje se jako sbormistr nebo překladatel; tichý intrikán; v původní podobě je rytíř; kostkovaný oblek, žokejská čepice, nasazovací brejličky

Kňour - obří kocour; velmi zlý, provádí ty nejbrutálnější činy; má zálibu ve střelných zbraních; v původní podobě je mladíček

Azazello - nízký zrzek se širokými rameny v buřince s vykukujícím špičákem; v původní podobě bez tesáku, je biblický pouštní démon; zosobnění hrubé síly

Hella - nahá zrzka s fluoreskujícíma očima; rychlá a všeho schopná; upírka, polibkem proměňuje ostatní

Berlioz - předseda MASOLITu = masové společenství literátů; důležitá literární osobnost

Bezprizorný - básník; bezprizorný je jeho pseudonym

Poncius Pilát - Jeshua Ha-Nocri; postava Ježíše, ale s jinou než běžnou charakteristikou; obyčejný empatický muž následován náboženskými fanatiky, kteří ho špatně pochopili

Stručný děj

Kniha první

Středa

Berlioz a Bezprizorný se sešli v parku. Berlioz říká Bezprizornému, ať přepíše svou báseň, protože Ježíš nebyl skutečný a je přerušen cizincem - Wolandem, jenž potvrdí Ježíšovu existenci vzpomínkami na tu dobu a přidá informaci, že do večera Berliozovi uřízne hlavu komsomolka (brigádnice), protože Anuška už rozlila olej.

Pilát poslouchá případ Ješuy Ha-nocriho, který rozpoutal nepokoj v chrámu a je odsouzen k trestu smrti.

Berlioz odchází na schůzi MASOLITu, sklouzne se po rozlitém oleji, upadne na koleje, tramvaj řízená brigádnicí mu uřízne hlavu. Překvapený a vyděšený Bezprizorný se pokouší stíhat Wolanda, Fagota a Kňoura, ale ti mu uniknou. Svléká se a skáče do vody, hledá je, bez úspěchu vyleze ven, oblečení mu bylo ukradeno a místo něj nalezl jen cizí spodky.

Napadne ho, že je Woland v sídle MASOLITu, běží tam a vypráví, co se mu přihodilo. Odvážejí ho do psychiatrického ústavu.

Čtvrtek

Woland a jeho parta se ubytují v Berliozově domě, vystěhují současného obyvatele a ještě mu ukáží nepravou smlouvu o 7 večerech, kdy budou předvádět černou magii v jeho divadle a teleportují ho na Jaltu. Podobně zneškodní všechny, kteří je obtěžují. Jeden muž je zatčen kvůli držení cizí měny, jiný je proměněn v upíra.

Během představení nabízí Woland ženám nové krásné oblečení a nechá ze stropu pršet peníze.

Mezitím se v ústavu Bezprizorný seznámí s Mistrem, ten mu vypráví, že byl historik a vyhrál veliké peníze v loterii, začal psát knihu o Ponciu Pilátovi, ale nebyla vydána, byla prý hrozně špatná. Tou dobou se i seznámil s Markétkou a zamiloval se do ní. Markétka zachraňuje kus jeho rukopisu...

Konec vystoupení, získané věci zmizely (šaty a peníze.)

Muž, který byl zatčen kvůli cizí měně, má v noci špatné sny a je převezen také do psychiatrického ústavu. Tam dělá rozruch, Bezprizorný kvůli tomu dostane uklidňující injekci a zdá se mu den o ukřižování Krista a o tom, jak Marek vzal jeho tělo z kříže.

Pátek

Policie vyšetřuje, co se stalo v divadle. Peníze se změnily v etikety z lahví.

Woland a jeho parta zastrašila Berliozova strýčka, který si přijel převzít byt. A řeknou barmanovi v divadle, že za devět měsíců zemře na rakovinu jater. Ten jde k doktorovi, jenž později zjistí, že mu bylo zaplaceno etiketami.

"Jaké další zázraky se toho dne v Moskvě staly, to nevíme, ale koho by to zajímalo, když nás čeká další část zajímavého vyprávění. Následuj mě, čtenáři."

Kniha druhá

Markétka si dělá starosti o svého milovaného Mistra, čte si, co zachránila z jeho románu. Poté sleduje Berliozův pohřeb a potkává Azazella, ten jí nabízí setkání s Wolandem a dává jí krém. Poté co se doma natře krémem, promění se v čarodějnici a Azazello ji navštíví znovu, učí ji létat na koštěti a být neviditelnou a poví jí, že na ni u řeky čeká Woland. Markétka odlétá úplně nahá, následuje ji její pokojská, jež se také nakrémovala a letí na praseti, které je jejich soused a psychiatr v ústavu. Markétka cestou ničí byt kritikovi, který pomluvil Mistrovu knihu.

Všichni tři se setkávají s Wolandem a začíná ďábelský ples, Markétka dělá hostesku. Průvod mrtvých celebrit a spodiny naplní halu a vrcholem večera je poprava úředníka, jenž vyšetřoval Wolandovu přítomnost ve městě.

Woland nařídí Markétce, ať vypije krev, ona to udělá a bál hned končí, pak si má přát jediné přání. Chce být opět spolu s Mistrem. A ten se hned objeví.

Nejprve se chová zmateně, pak je rád, že je opět s Markétkou. Woland všem nabízí návrat k normálnímu životu, jen pokojská raději zůstane čarodějkou.

Poncius se setkává s vrchním tajným policistou, žádá milost pro Jidáše a později je sám zabije, jak se přiznává Markovi.

Sobota

Všichni pátrají po Wolandovi, nikdo nemůže nic zjistit a jeden po druhém jsou zatýkáni.

Hromada mužů převlečených za civilisty vtrhne do bytu, kde Fagot a Azazello snídají. Kňour začne přestřelku, ale nikdo není zraněn. Dům je náhle v plamenech a z okna vylétají tři mužské přízraky a nahá žena. Fagot a Kňour způsobí požár ještě na dvou dalších místech.

Woland vše sleduje z balkónku, objevuje se Marek se zprávou od Ješuy, nabízí Mistrovi klid a mír. Woland souhlasí a Azazello nabízí Mistrovi a Markétce otrávené víno. Jejich těla zemřou a duše, doprovázeny démony, odlétají na černých koních. Staví se říct sbohem Bezprizornému v ústavu, Mistr ho žádá o napsání díla o něm, protože on bude zaneprázdněn jinými věcmi a nazve ho svým nástupcem a učedníkem.

Všichni tryskem odlétají na černých koních a démoni se proměňují ve své původní podoby. Potkávají muže a psa, poznávají v něm Poncia Piláta, jenž zde sedí už 2000 let. Mistr ho osvobodí dokončením románu výkřikem: "Jsi volný, on na tebe čeká." A Poncius odchází za Ješuou.

Woland a jeho skupina mizí navždy. Mistr a Markétka se stěhují do nového, věčného domova.

— 3 —

---

Ukázka z knihy

Pilát Pontský

Brzy ráno čtrnáctého dne měsíce nisánu vyšel houpavým krokem kavaleristy na krytou kolonádu mezi dvěma křídly paláce Heroda Velikého prokurátor Judeje Pilát Pontský v bílém plášti se šarlatovou podšívkou.

Ze všeho nejvíc na světě prokurátor nenáviděl vůni růžového oleje, a teď vše věstilo škaredý den, protože dnes ho ta vůně pronásledovala již od úsvitu. Zdálo se mu, že růžové aroma stoupá z cypřišů a palem v zahradě a že ten zatracený růžový pramínek vůně se mísí i k pachům kožené výstroje a potu jeho vojenského doprovodu. Od přístavků na zadní straně paláce, kde se usídlila první kohorta Dvanácté Bleskurychlé legie, která přišla do Jeruzaléma společně s prokurátorem, vanul přes horní terasu zahrady na kolonádu lehký kouř, a k nahořklému dýmu, který svědčil o tom, že kuchaři v centuriích již vaří oběd, lnul stále týž mastný růžový přídech.

Ó bohové, zač mě trestáte? Jistě, není pochyb o tom, že je to ona, zase je tu ona, ta neporazitelná, příšerná choroba... hemikranie, z níž člověka bolí celá půlka hlavy... Nic proti ní nepomáhá a není před ní úniku..., zkusím zbytečně nehýbat hlavou...

Na mozaikové podlaze u fontány již stálo připravené křeslo; prokurátor se do něj bez jediného pohledu po okolí posadil a napřáhl ruku stranou. Tajemník do ruky uctivě vložil kousek pergamenu. Pilát, který nedokázal potlačit trpitelskou grimasu, letmo a zběžně pohlédl na text, vrátil pergamen tajemníkovi a klopotně vyslovil:

"Vyšetřovaný je z Galileje? Poslali jste ten případ tetrarchovi?"

"Ano, prokurátore," odpověděl tajemník.

"No a co on?"

"Odmítl případ uzavřít a rozsudek smrti vyslovený synedriem posílá vám ke schválení," vysvětlil tajemník.

Prokurátor škubl tváří a tiše nařídil:

"Přiveďte obžalovaného."

Vzápětí dva legionáři přivedli ze zahrady do sloupořadí muže asi sedmadvacetiletého a postavili ho před prokurátora. Ten člověk na sobě měl prastarý a roztrhaný bledě modrý chitón. Hlavu pokrývala bílá rouška, přetažená přes čelo řemínkem, ruce byly za zády svázané. Pod levým okem se skvěla velká modřina a v pravém koutku úst zase zhmožděnina se zaschlou krví. Příchozí se na prokurátora zadíval s poplašenou zvídavostí.

Ten chvíli mlčel, a pak se aramejsky zeptal:

"Tak to tys ponoukal lid, aby zbořil jeruzalémský chrám?"

Prokurátor seděl jako zkamenělý a při pronášení jednotlivých slov jen nepatrně pohyboval rty. Prokurátor byl jako z kamene, protože se bál pohnout hlavou, v níž běsnila pekelná bolest.

Muž se svázanýma rukama jakoby pokročil kupředu a začal mluvit:

"Věř mi, dobrý muži..."

Jenže prokurátor, který se stejně jako doposud ani nepohnul a ani v nejmenším nezvýšil hlas, ho okamžitě přerušil:

"Tos říkal mně, to dobrý muži? Mýlíš se. Celý Jeruzalém si o mně šeptá, že jsem odporná zrůda, a je to svatá pravda." A stále stejně monotónně dodal: "Centurio Krysolov – ke mně."

Když na kolonádu vstoupil velitel první centurie Marek, zvaný Krysolov, a stanul před prokurátorem, měli všichni dojem, jako by se zešeřilo. Krysolov byl o hlavu vyšší než největší z vojáků legie a tak široký v ramenou, že docela zastínil slunce, stojící zatím příliš nízko nad obzorem.

Prokurátor oslovil centuriona latinsky:

"Ten zločinec mi říká dobrý muži. Odveďte si ho někam stranou a vysvětlete mu, jak se mnou má mluvit. Ale nemrzačte ho."

Všichni vyjma nehybného prokurátora vyprovodili Marka Krysolova pohledem; ten na vězně jen mávl a naznačil mu, že ho má následovat.

Krysolova díky jeho obrovité postavě vyprovázeli pohledem vždy a všichni, ať se zjevil kdekoli – ti, kdo ho spatřili poprvé, navíc také proto, že centurionovu tvář hyzdila dávná jizva po ráně germánským mlatem.

Těžké Markovy holínky zadusaly po mozaice, kdežto svázaný vězeň za ním kráčel naprosto neslyšně. V sloupořadí zavládlo úplné ticho, takže bylo slyšet vrkání holubů na zahradě, a ve fontáně zpívala svou spletitě líbeznou píseň voda.

Prokurátor měl chuť se zvednout, nastavit skráň pod pramínek a takto strnout. Dobře ale věděl, že nepomůže ani to.

Krysolov vyvedl vězně z kolonády, vzal si od legionáře stojícího vedle podstavce bronzové sochy bič, lehce se rozmáchl a přetáhl vězně přes ramena. Centurionův pohyb se zdál bezděčný, snad až nedbalý, ale vězeň se okamžitě zhroutil k zemi jako podťatý, zalkl se vzduchem, barva z tváře se vytratila a z očí odešel rozum.

Marek ho lehkým pohybem levičky zvedl jako prázdný pytel do vzduchu, postavil ho před sebe a špatnou aramejštinou zahuhňal:

"Římskému prokurátorovi se říká pane nebo vladaři. Jinak se neříká nic. Před vladařem se stojí zpříma. Rozuměls mi, nebo tě mám zase praštit?"

Vězeň se zapotácel, ale nakonec se opanoval, do tváře se mu vrátil slabý nach, on popadl dech a zasípal: "Rozuměl jsem ti. Už mě nebij."

Za okamžik znovu stál před prokurátorem.

Ozval se vyhaslý, churavý hlas:

"Jméno?"

"Jaké – myslíš mé jméno?" zeptal se chvatně vězeň, který celou svou bytostí demonstroval ochotu odpovídat srozumitelně a nevyvolávat další hněv.

Prokurátor tlumeně poznamenal:

"Mé jméno je mi známo. Nedělej se hloupější, než ve skutečnosti jseš. Samozřejmě tvé."

"Ješua," vyhrkl vězeň.

"Máš i příjmení?"

"Ano. Ha-Nocri."

"Kde ses narodil?"

"V Gamale," odpověděl vyslýchaný a hlavou naznačil, že kdesi daleko, směrem vpravo na sever, leží město Gamala.

"A jaké jsi krve?"

"To přesně nevím," ozval se živě vězeň, "rodiče si nepamatuji. Slýchával jsem ale, že můj otec byl Syřan..."

"Kde normálně žiješ?"

"Nebydlím na jednom místě," odpověděl ostýchavě vězeň. "Cestuji od města k městu."

"To se dá vyjádřit mnohem stručněji – jsi zkrátka tulák," poznamenal prokurátor a ptal se dál: "Máš nějaké příbuzné?"

"Nemám nikoho. Jsem na světě úplně sám."

"Umíš číst a psát?"

"Ano."

"A znáš kromě aramejštiny ještě nějaký jiný jazyk?"

"Ano. Umím řecky."

Napuchlé oční víčko se mírně přizvedlo a zpod něj na vězně zíralo oko, potažené mázdrou útrap. Druhé zůstalo zavřené.

Pilát promluvil řecky.

"Tak ty ses chystal ke zboření chrámu a k témuž jsi vyzýval obyvatelstvo?"

V této chvíli vězeň znovu ožil, z jeho očí se vytratil úlek a také on promluvil řecky:

"Já, dobr...," v jeho pohledu se mihla hrůza z toho, že se znovu málem přeřekl, "já, pane, jsem se nikdy v životě nechystal bořit chrámovou stavbu, ani jsem k takovému nesmyslnému konání nikoho neponoukal."

Tvář tajemníka, shrbeného nad nizoučkým psacím stolkem a zaznamenávajícího výpověď, vyjadřovala údiv. Zvedl hlavu, ale vzápětí ji znovu sklonil k pergamenu.

"O svátcích se do tohoto města schází plno všelijakých lidí. Bývají mezi nimi mágové, astrologové, věštci i vrazi," promluvil monotónně prokurátor, "a tu a tam se dá narazit i na lháře. Například ty jsi lhář. Tady se to píše jasně: ponoukal ke zboření chrámu. Lidé to dosvědčili."

"Ti dobří lidé," spustil zase vězeň, chvatně dodal, "pane!", a pokračoval, "se ničemu nenaučili a všechno, co jsem jim říkal, docela popletli. Já se pomalu začínám obávat, že tohle nedorozumění bude trvat ještě hodně dlouho. A to všechno jen proto, že on mou výpověď zaznamenává nepřesně."

Nastalo ticho. Teď už na zadrženého těžce zíraly obě prokurátorovy oči.

"Ještě jednou opakuji, tentokrát již naposledy: Přestaň si hrát na pomatence, ty lotře," pronesl Pilát měkce a mdle.

"Zatím toho z tvé výpovědi není zapsáno mnoho, ale i to už postačuje, abys visel."

"Ne, to ne, vladaři," řekl vězeň, křečovitě se snažící Piláta přesvědčit, "pořád a pořád tu obchází jeden s kozím pergamenem a ustavičně něco zapisuje. Jednou se mi podařilo do toho pergamenu nahlédnout a zhrozil jsem se. Z toho, co se tam píše, jsem neřekl ani slůvko. Tak jsem ho zapřísahal: Pro lásku boží, spal ten pergamen! On mi ho ale vyrval z rukou a uprchl."

"Kdo to byl?" otázal se štítivě Pilát a dotkl se rukou spánku.

"Jistý Matouš Léví," vysvětlil ochotně vězeň, "ten, co tu býval výběrčím cla; já se s ním poprvé setkal po cestě do Bethafagy – přesně v místě, kde cesta obtáčí cíp fíkovníkového sadu – a dal jsem se s ním do řeči. Zpočátku se ke mně choval nevrle a dokonce mi spílal, přesněji řečeno si vlastně jen myslel, že mi spílá, když mi vyčinil do psů," pousmál se vězeň, "ale já na tom zvířeti nevidím nic tak špatného, abych se zrovna pro tohle slovo hněval..."

Tajemník znovu přestal psát a kradmo zvedl oči – tentokrát nikoli k vězni, ale k prokurátorovi. "...ovšem když mě vyslechl, postupně se obměkčil," pokračoval Ješua, "nakonec hodil peníze na cestu a řekl, že poputuje se mnou..."

Pilát se ušklíbl jen jednou tváří, vycenil žluté zuby a otočil se celým tělem k tajemníkovi:

"Ó, město Jeruzaléme! Co všechno jen v tobě člověk nevyslechne? K neuvěření – celný pohodí peníze do prachu cesty!"

Tajemník honem nevěděl, co odpovědět, a tak považoval za nutné Pilátův úsměv opětovat.

"On mi totiž řekl, že od tohoto okamžiku jsou mu peníze odporné," vysvětlil Ješua zvláštní jednání Matouše Lévího a dodal: "Od té chvíle se stal mým souputníkem."

Stále se šklebící prokurátor pohlédl na vězně, pak na slunce, které se nezadržitelně zdvíhalo nad bronzová sousoší koní u jízdárny daleko vpravo dole, a najednou ho v jakési mdlobné trýzni napadlo, že nejlepší by bylo zbavit se tohohle prazvláštního vyvrhele pouhými dvěma slovy: Pověste ho!, pak zahnat i stráže, odejít z kolonády do paláce, nechat svou komnatu pečlivě zatemnit, svalit se na lože, požádat o studenou vodu, žalujícím hlasem přivolat psa Bangu a postěžovat si mu na hemikranii. A nemocnou prokurátorovou hlavou náhle proskočila omamná představa jedu.

Pohlédl kalnýma očima na zatčeného a chvíli zničeně uvažoval o tom, proč před ním právě teď, v tomhle jitřním nelítostném jeruzalémském žáru stojí vězeň s tváří znetvořenou bitím a jaké další dokonale zbytečné otázky mu prokurátor bude nucen klást.

"Tak Matouš Léví, říkáš?" zachroptěl chorý správce Judeje.

"Ano, Matouš Léví," dolehl k němu vysoký hlas, způsobující Pilátovi nové útrapy.

"No dobře, ale cos tedy v davu na tržišti o chrámu říkal?"

Hlas odpovídajícího jako by Pilátovi provrtával skráň a byl nevýslovně mučivý:

"Mluvil jsem o tom, pane, že chrám staré víry se zhroutí a vyroste nový chrám pravdy. Snažil jsem se to říkat tak, aby to bylo co nejsrozumitelnější."

"A proč jsi právě ty, tulák, jitřil na tržišti mysl lidu svými řečmi o pravdě, o níž nemáš ani ponětí?! Co je to pravda?"

Náhle prokurátora napadlo: Ó bohové! Ptám se ho na věci, jež jsou z hlediska soudu k ničemu... Rozum už mi věru neslouží... V mysli mu opět vyvstala nádoba s temnou tekutinou. Jed bych potřeboval, jed...

A znovu uslyšel hlas:

"Pravda tkví především v tom, že tě bolí hlava, a bolí tě tak, až z toho nemohoucně pomýšlíš na smrt. Nejenže nemáš dost sil, abys se mnou mluvil, pro tebe je těžké na mě dokonce jen hledět. Proto se v této chvíli bezděky stávám tvým katem, a to mě hněte. Ty dokonce nejsi schopen o čemkoli přemýšlet a bažíš jen po tom, aby přišel tvůj pes, patrně jediná blízká bytost na celém světě. Tvé útrapy však rychle pominou, bolest hlavy ustane."

Tajemník vytřeštil na vězně oči a nebyl schopen dopsat slovo.

Pilát pozvedl trpitelské oči k zatčenému a zjistil, že slunce již stojí dosti vysoko nad jízdárnou, že jeho paprsek se kolonádou přikrádá k sešlapaným sandálům vězně Ješuy, který se snaží před slunečním žárem uniknout.

Prokurátor povstal, stiskl si hlavu rukama a na jeho žluté vyholené tváři se usadila hrůza. Ihned ji však silou vůle potlačil a klesl zpátky do křesla.

Vězeň už mezitím hovořil dál, ale tajemník nic nezapisoval, jen natáhl krk jako houser ve snaze nepropásnout ani slůvko.

"No vida, už je po trápení," pronesl vězeň a vlídně se na Piláta zadíval, "což mě velice těší. Mohu-li ti radit, pane, opusť na čas palác a projdi se někde po okolí, třeba po zahradách na hoře Olivetské. Později navečer se strhne bouře," obrátil se zatčený ke slunci a pohlédl na ně přimhouřenýma očima. "Procházka by ti neobyčejně prospěla, a já bych tě při ní milerád provázel. Napadlo mě pár věcí, které by ti třeba mohly připadat zajímavé, a já bych se o ně s tebou rád podělil – tím spíš, že na mě působíš dojmem velmi chytrého muže."

Tajemník smrtelně zbledl a upustil pergamenový svitek na zem.

"Smůla je," pokračoval muž v poutech, jehož se nikdo nepokoušel zarazit, "že jsi zbytečně uzavřený a žes nadobro ztratil víru v lidi. Jistě uznáš, že přece není možné věnovat všechnu svou přízeň psu. Tvůj život je příliš nuzný, vladaři," dovolil si vězeň dokonce i úsměv.

Tajemníka zajímalo jedno jediné – zda má věřit vlastním uším, nebo ne. Nezbývalo než věřit. A tak se pokusil představit si, do jaké konkrétní podoby nakonec vyvře hněv prchlivého prokurátora nad troufalostí tak neslýchanou. To si ale představit neuměl, i když prokurátora moc dobře znal.

Vtom už se však ozval zlomený, chraptivý prokurátorův hlas, který latinsky pronesl:

"Rozvažte mu ruce."

Jeden ze strážných klapl kopím o zem, podal ho druhému strážnému, přistoupil k vězni a provaz na zápěstích uvolnil. Tajemník zvedl svůj svitek a rozhodl se, že zatím nebude nic psát a ničemu se divit.

"Přiznej se – tys velký lékař, nemám pravdu?" zeptal se tichou řečtinou prokurátor.

"Ne, prokurátore, já nejsem lékař," odpověděl vězeň a s rozkoší si promnul otlačený a napuchlý hřbet zrudlé ruky.

Pilát vězně provrtával posupným pohledem a jeho oči už nebyly zastřené – naopak se do nich vrátilo všem dobře známé jiskření.

"Ještě na jednu věc jsem se tě nezeptal," pronesl Pilát, "neumíš ty také latinsky?"

"Ano, umím," přikývl muž. Zažloutlými Pilátovými tvářemi prostoupila svěží červeň a prokurátor se tentokrát zeptal v latině:

"Jak jsi přišel na to, že se chystám zavolat psa?"

"To je velmi jednoduché," opáčil tázaný rovněž latinsky, "pohyboval jsi rukou ve vzduchu," naznačil vězeň Pilátovo gesto, "jako bys ho chtěl pohladit, a tvé rty..."

"Ano," připustil Pilát.

Chvíli bylo ticho. Další otázku položil prokurátor řecky:

"Takže jsi lékař, ano?"

"Ne, nejsem," odvětil živě vězeň, "věř mi, že lékař opravdu nejsem."

"Inu dobrá. Pokud chceš právě tohle držet v tajnosti, prosím. S naší záležitostí to přímo nesouvisí. Takže ty tvrdíš, že jsi neponoukal ke zboření... popřípadě podpálení či jinému zničení chrámu?"

"Opakuji, vladaři, že k ničemu takovému jsem nikoho nevyzýval. Copak vypadám na blázna?"

"To ne, na blázna rozhodně nevypadáš," odpověděl tiše prokurátor a v jeho tváři se zrodil úsměv téměř děsivý, "ale pak tedy přísahej, že se nic takového nestalo."

"A na co bych měl přísahat?" zeptal se dychtivě vězeň s rozvázanýma rukama.

"Dejme tomu na svůj vlastní život," odpověděl prokurátor, "to totiž bude vskutku na místě, jelikož tvůj život visí na vlásku, to si uvědom."

"A nemyslíš si náhodou, pane, že na vlásek jsi můj život zavěsil ty sám?" otázal se vězeň. "Pokud ano, tak se velice mýlíš."

Pilát se zachvěl a rozdrtil mezi zuby: "Ten vlásek rozhodně mohu přetnout."

"I v tom se mýlíš," namítl s mírným úsměvem Ješua a zastínil si obličej před sluncem, "a měl bys souhlasit, že přetnout tenhle vlásek může jen ten, kdo mě na něj skutečně zavěsil."

"Jistě," usmál se Pilát, "a já už nepochybuji o tom, že v patách ti neustále táhli zevlouni a povaleči celého Jeruzaléma. Nevím, kdo ti prořízl ústa, ale prořízl ti je vskutku dobře. Mimochodem – ještě něco mi řekni: Je pravda, že jsi do Jeruzaléma přibyl Suezskou branou na oslu, doprovázeném chátrou, která tě vítala a zdravila málem jako proroka?" a prokurátor ukázal na svitek pergamenu.

Vězeň se na prokurátora užasle zadíval:

"Ale já ani žádného osla nemám, pane," řekl. "Do Jeruzaléma jsem skutečně vstoupil Suezskou branou, ovšem pěšky a v doprovodu osamoceného Matouše Lévího – nikdo při tom nic nekřičel, protože tenkrát mě v Jeruzalémě nikdo neznal."

"Neznáš jistého Dismase?" pokračoval Pilát a nespustil z vězně oka. "A taky jistého Gestase a jistého Bar-Rabbana?"

"Ty dobré lidi neznám," odvětil vězeň.

"Opravdu?"

"Opravdu."

"Tak mi řekni, proč neustále opakuješ slova ,dobří lidé´? To takhle říkáš každému, či co?"

"Každému," odpověděl zatčený, "protože zlí lidé na světě nejsou."

"Něco takového slyším poprvé v životě," poznamenal Pilát s úsměškem, "ale to je možná tím, že život málo znám... Dál už zapisovat nemusíte," obrátil se k tajemníkovi, který si stejně nic nepoznamenával, a opět promluvil k vězni. "Snad jsi to nevyčetl v nějaké řecké knize?"

"Ne, na to jsem přišel sám."

"A to tedy kážeš?"

"Ano."

"A co třeba centurio Marek, kterému se říká Krysolov – ten je podle tebe také dobrý?"

"Ano," přisvědčil vězeň, "i když je to, pravda, nešťastný člověk. Od chvíle, co ho dobří lidé zohavili, je krutý a tvrdý. Bylo by vlastně zajímavé vědět, kdo ho tak zmrzačil."

"To ti velmi rád řeknu," ozval se hned Pilát, "protože jsem byl při tom. Ti tví dobří lidé se na něj vrhali jako ohaři na medvěda. Germáni se mu zakousli do krku, rukou i nohou. Pěší oddíl se ocitl v pasti, a kdyby z křídla nezaútočila jízda, jíž jsem tehdy velel já, tak bys, můj milý filosofe, prostě neměl příležitost popovídat si s Krysolovem. Bylo to v bitvě u Idistavisa, v Panenském údolí."

"Kdybych s ním mohl pohovořit, určitě by se zcela proměnil," pronesl najednou snivě zajatec, "tím jsem si jist."

"Já jsem zase toho názoru," ozval se Pilát, "že bys legátovi velkou radost neudělal, kdyby tě najednou napadlo rozumovat s někým z jeho vojáků či důstojníků. Ostatně, to se naštěstí a ku všeobecnému prospěchu nestane a první, kdo se o to postará, budu já osobně."

V tu chvíli pod klenbu kolonády vlétla vlaštovka, zakroužila pod zlaceným stropem, klesla tak nízko, že ostrým křídlem div nezavadila o tvář měděné sochy ve výklenku, a zmizela za sloupovou hlavicí. Kdoví, třeba ji napadlo, že by si tam mohla postavit hnízdo.

Zatímco vlaštovka poletovala, již zcela jasná a lehká hlava prokurátorova dospěla k verdiktu. Vypadal následovně: Vladař posoudil případ potulného filosofa Ješuy, řečeného Ha-Nocri, a žádnou vinu mu nepřisuzuje. Především neshledává ani tu nejmenší souvislost mezi skutky Ješuovými a nepokoji, které se v Jeruzalémě nedávno odehrály. Potulný filosof je jen duševně chorý. Prokurátor proto neschvaluje trest smrti, k němuž Ha-Nocriho odsoudil malý synedrion. Je si však plně vědom, že šílené Ha-Nocriho utopie by v Jeruzalémě mohly zavdat důvod k neklidu a bouřím, a proto Ješuu vykazuje z města a nechá ho uvěznit v Kaisarei Stratonově na břehu Středozemního moře, tedy přesně tam, kde sídlí sám prokurátor.

Zbývalo už jen rozhodnutí nadiktovat tajemníkovi.

Vlaštovčí křídla zatřepetala těsně nad vladařovou hlavou, ptáček vystřelil směrem k obrovité míse fontány a odlétl na svobodu. Prokurátor zvedl oči k vězňovi a spatřil prašný sloup, který zavířil ve slunci hned vedle něj.

"Víc už toho na něj nemáme?" zeptal se Pilát tajemníka.

"Bohužel máme," odpověděl neočekávaně tajemník a podal Pilátovi další pergamenový svitek.

"To snad ne!" zvolal Pilát a zachmuřil se.

Když si pergamen přečetl, jeho tvář se proměnila ještě víc. Těžko říct, zda se mu do šíje a obličeje vhrnula temná krev nebo zda se přihodilo něco jiného, ale jeho tvář ztratila žlutavý nádech, téměř zhnědla a oči zapadly ještě hlouběji.

Ze všeho nejspíš za to vskutku mohla ta krev, která se přivalila ke spánkům a vzkypěla v nich, ale prokurátora jako by začal šálit zrak. Například se mu zdálo, že vězňova hlava kamsi odplula a místo ní mu narostla jiná. Na téhle lysé lebce spočívala zlatá řídkozubá koruna. Na čele se mu skvěl velký okrouhlý bolák, rozežírající kůži a potřený nějakou mastí. Propadlá ústa na sebe upozorňovala odchlíplým umíněným dolním rtem. Pilát měl najednou pocit, že růžové sloupoví paláce i vzdálené jeruzalémské střechy zmizely a vše tone v bujné zeleni ostrova Capri. Také uši zaznamenaly cosi neobvyklého – jako by v dáli náhle někdo tlumeně a hrozivě zadul do trub a poté velmi zřetelně zazněl nosový hlas, nadutě protahující jednotlivá slova: „Zákon o urážce majestátu...“

Hlavou se mu hnaly kusé, nesouvislé, bizarní úvahy: Je s ním konec! a pak dokonce: S námi je konec! A mezi těmito myšlenkami probleskla zcela pošetilá představa nesmrtelnosti, která vyvolávala nesnesitelný žal.

Pilát se soustředil, vidinu zapudil, pohlédl na balkon a před jeho zrakem znovu vyvstaly vězňovy oči.

"Poslouchej mě, Ha-Nocri," pronesl prokurátor a věnoval Ješuovi další velmi zvláštní pohled: prokurátorova tvář byla hrozivá, oči v ní však vyděšené, "vyřkl jsi někdy něco, co by se týkalo velkého césara? Odpověz? Tak vyřkl, nebo nevyřkl? Mluvil jsi o něm..., nebo ne-mluvil?" Pilát ono "ne" zdůraznil o něco víc, než se u soudu patří, a vyslal k Ješuovi jakýsi signál, z něhož měl vězeň cosi vyrozumět.

"Mluvit pravdu je snadné a příjemné," poznamenal zatčený.

"Nepotřebuji vědět," zarazil ho zdušeným, krutým tónem Pilát, "zda je pro tebe pravdomluvnost příjemná či nikoli. Tobě totiž nezbývá než mi prostě pravdu říct. Až ale spustíš, važ každé slovo – samozřejmě pokud se chceš vyhnout neodvratné a navíc mučivé smrti."

Nikdo neví, co se to s prokurátorem vší Judeje stalo, ale dovolil si zvednout ruku, jíž si zdánlivě chtěl zastínit tvář před bodavou sluneční září, a za tou rukou jako za štítem vězni cosi naznačit očima.

"Tak tedy – odpověz," pronesl významně, "zda znáš jistého Jidáše z Kariotu a cos mu říkal o césarovi, pokud jsi mu něco takového říkal?"

"To bylo tak," rozpovídal se ochotně vězeň. "Předevčírem večer jsem se u chrámu seznámil s jedním mladíkem, který se mi představil jako Jidáš z města Kariotu. Pozval mě do svého domu v Dolním Městě a pohostil mě..."

"Takže to byl také dobrý člověk," šlehl v očích prokurátorových ďábelský žár.

"Moc dobrý, a také zvídavý," potvrdil vězeň, "o mé myšlenky jevil mimořádný zájem a přijal mě velmi pohostinně..."

"Rozsvítil lampy...," zapitvořil se skrze zuby přesně po vyslýchaném Pilát a jeho zrak znovu zaplanul. "Ano," přisvědčil Ješua, poněkud překvapený prokurátorovou jasnozřivostí, "a pak mě požádal, abych vyslovil svůj názor na státní moc. Neobyčejně ho to zajímalo."

"S čímpak ses mu svěřil?" otázal se Pilát. "Nebo mi snad chceš namluvit, žes to zapomněl?" zazněla v jeho hlase odevzdaná beznaděj.

"Mimo jiné jsem říkal, že každá moc je násilí činěné na lidech a že jednou přijde doba, kdy tu nebude ani moc králů, ani žádná jiná moc. Člověk vstoupí do království pravdy a spravedlnosti, kde nebude světské vlády zapotřebí."

"A dál?"

"Dál už nebylo nic," pokrčil rameny vyslýchaný, "protože vtom do domu vtrhli nějací lidé, svázali mě a odvedli do vězení."

Tajemník ve snaze nic nevynechat hbitě do pergamenu vepisoval slovo za slovem.

"Na světě nikdy nebylo, není a nebude větší a pro lid nádhernější moci, než je moc císaře Tiberia!" zmohutněl dosud namožený a neduživý hlas Pilátův.

Prokurátor neznámo proč nenávistně zíral na tajemníka a strážce.

"A ty, šílený zločinče, nejsi povolán k tomu, abys o ní rozumoval!

Stráže, ven!" zařval najednou prokurátor, otočil se k tajemníkovi a dodal: "Zanechte mě s vězněm o samotě, tohle je záležitost státního významu."

— 4 —

---

Ukázka z knihy

"Co by dělalo dobro, kdyby zlo neexistovalo a jak by to na zemi vypadalo, kdyby zmizely stíny? Každý člověk i věc má přece svůj stín. Člověk nemůže vyplenit celou zeměkouli a vymýtit z ní vše jen proto, že neuznává světlo bez stínu."

(str. 312)

— 5 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):