JDI DOMŮ, LAZARE
Když se namáhavě prodíral vymazaným pásmem až na samé hranice existence, oblastí, kde se nakupuje droga, neživým a šedým územím miazmatické nicoty a náhlých odmlk mezi jevy, jež je zahlceno a zatemněno propastmi, nudou a rozchlípeně se šklebícími otvory po omylu a hříchu, zjistil Lee, že mladý feťák, který stojí v deset ráno v jeho pokoji, se po dvou měsících bez heráku, kdy se na Korsice věnoval sportovnímu potápění, vrátil…
„Přišel předvést svoje nové tělo,“ usoudil Lee se záchvěvem ranní slabosti z nedostatku drogy. Věděl, že se dívá – ach ano, Miguel, děkuji vám – tři měsíce zpátky, sedí v Metropoli a vytuhnul nad oschlým žlutým větrníčkem, který by po dvou hodinách otrávil i kočku; usoudil, že úsilí, vynaložené na to, aby si prohlédl Miguela v deset ráno, bylo již dostatečné i bez celé té nesnesitelné povinnosti napravit chybu – („co je tohle za zasranou farmu?“) – což by ovšem vyžadovalo i nejnovější představu Miguela v oblastech, jimž se věnoval mnohem víc, jako třeba ona veliká, nepohodlná a ohavná věc navrchu v kufru.
„Vypadáš skvěle,“ utrousil Lee a nedbale si setřel pobryndaným kapesníkem nápadnější známky nechuti; v Miguelově tváři viděl šedé sedliny a bahýnko heráku, studoval stupně opotřebování, jako kdyby se on i jeho šaty po léta pohybovali odlehlými uličkami času a nikdy tam nebyla kosmická stanice, kde by se mohli dát do pořádku…
„A kromě toho, než bych mohl ten prohřešek napravit… Jdi domů, Lazare… Zaplať Muži a jdi domů… Proč by se mělo chtít koukat na tvoje staré vypůjčené tělo?“
„Je to ale paráda, když vidím, že seš z toho venku… Prokaž si tu laskavost sám.“ Miguel plaval pokojem a rukou harpunoval rybu…
„Až budeš na dně, tak ne, abys myslel na koníčka heráčka.“
„Takhle seš na tom líp,“ řekl Lee, snivě hladil jizvu po jehle na zadní straně Miguelovy paže a pomalým krouživým pohybem sledoval měnlivý povrch a vzorky v hebkém růžovém mase…
Miguel se podrbal vzadu na ruce… Pohlédl z okna… Jak se vybudil a zažehly se drogové kanály, jeho tělo se zachvívalo v malých, zelektrizovaných záškubech…
Lee seděl a čekal.
„Mladej, kvůli jednomu šlupnutí do toho ještě nikdo nevlítnul zpátky.“
„Vím, co dělám.“
„To oni vědí vždycky.“
Miguel uchopil pilníček na nehty.
Lee zavřel oči: „Je to strašně únavné...“
„No jo, díky, bylo to skvělý.“
Miguelovy kalhoty sklouzly ke kolenům. Stál tu v pokřiveném převlečníku masa, které měnilo barvu z hnědé na zelenou a nakonec bylo v ranním světle bezbarvé a v kapičkách odpadávalo na podlahu.
Leeovy oči se přiblížily k jeho tváři a celou ji prostoupily... krátký, chladný šedý švih… „Ukliď to,“ nařídil. „Už je tady svinstva dost.“
„Ale jasně,“ zamumlal Miguel s lopatkou. Lee položil balíček s heroinem stranou.
Lee žil pod tlakem neustálého vysazování, každý třetí den, samozřejmě s jistými, ech, nutnými přestávkami k doplnění paliva pro ohně, jež se propalovaly jeho růžově žlutohnědou rosolovitou podstatou, vzdával se svého kácejícího se, uchýleného těla a zároveň ho držel stranou. Zpočátku bylo prosté měkké, tak jemné, že se mu částečky prachu, vzdušné proudy a hrubé kabáty zařezávaly až na kost, přičemž se ale nezdálo, že by mu přímý dotek dveří a židlí působil nějaké potíže. V jeho měkkém a nejistém mase se nehojilo žádné zranění… Dlouhé bílé houbovité úponky se ovíjely kolem obnažených kostí, plísňové puchy atrofovaných varlat podšívaly jeho tělo chumáčkovitou šedou mlhou…
Při první těžké infekci vyšlehl z vařícího se teploměru olověný projektil a prohnal se sestře hlavou. Sestra klesla s nesrozumitelným výkřikem mrtvá k zemi. Doktor na ni vrhl jeden letmý pohled a s prásknutím za sebou stáhl železnou pohotovostní roletu. Nařídil, aby bylo planoucí lůžko i s pacientem neprodleně vystěhováno z nemocničního areálu. „Mám pocit, že si dokáže vyrobit svůj vlastní penicilin!“ prskal doktor. Infekce ale všechny houbovité nádory vypálila…
Lee nyní žil v měnlivých stupních průhlednosti… Nebyl sice přísně vzato přímo neviditelný, nepochybně byl ale…
