Mistr a Markétka

(28) POSLEDNÍ DOBRODRUŽSTVÍ DLOUHÁNA KOROVJEVA A KOCOURA KŇOURA

Nikdo nedovede s určitostí říct, zda vyděšení nájemníci začarovaného domu v Sadové ulici skutečně zahlédli tři temné postavy, nebo zda se jim to jen zdálo. Stejně tak nikdo nedokáže uhodnout, kam mířily. Nevíme ani, kde se rozdělily, pouze víme, že asi čtvrt hodiny po požáru se vynořil u skleněných lítacích dveří přepychového obchodu na Smolenském rynku, kde se prodávalo jen za dolary, dlouhán v kostkovaném obleku a s ním mohutný černý kocour.

Kostkovaný rozrážel dav a prodíral se ke dveřím, kde mu zastoupil cestu vrátný, vyzáblý mrňous, tvářil se krajně nepřátelsky a vybafl podrážděně:

„Kocouři sem nesmí!"

 „Pardon," namítl křaplavě dlouhán a přiložil si žilnatou ruku k boltci, jako by nedoslýchal, „o jakých kocourech to mluvíte? Kde vidíte jaké kocoury?"

Vrátný vykulil oči. A nebylo divu: kocour, který se až do této chvíle otíral kostkovanému o kalhoty, zmizel a za dlouhánovými zády vystrkoval hlavu tlusťoch v roztřepené čepici, s kocouři vizáží, a hrnul se rovnou do obchodu. V náručí pevně svíral vařič. Tenhle podivný párek se mizantropickému vrátnému nechtěl líbit.

„U nás prodáváme jenom za dolary," zachraplal a oči mu pod huňatým, jako od molů vyžraným prošedivělým obočím podrážděně jiskřily.

 „Milý zlatý," zadrnčel kostkovaný a oko za rozbitým skřipcem mu zablesklo, „jak víte, že nemám dolary? Soudíte snad lidi podle obleku? To nikdy nedělejte, vážený kustode. Nebo se můžete setsakramentsky splést. Přečtěte si ještě jednou pozorně přiběh proslulého kalifa Harún-al-Rašida. Ostatně nechme ten přiběh zatim stranou. Abyste věděl, budu si na vás stěžovat vašemu vedoucimu a prozradim mu takové věci, že chtě nechtě opustite své misto mezi skleněnými litacimi dveřmi."

 „Kdovi, třeba mám vařič plný dolarů," vmisil se popuzeně do hovoru kocourovitý a cpal se do obchodu.

Za nimi se tlačili a nadávali lidé. Vrátný zpražoval podivnou dvojici nenávistným a přitom neklidným pohledem a nakonec ustoupil stranou. Naši přátelé se ocitli uvnitř. Nejdřiv se rozhlíželi a pak Korovjev prohlásil zvučným hlasem, že ho bylo slyšet po celém obchodě:

„Krásný obchod! Skvělý obchod!"

Kupujici se překvapeně otáčeli od pultů, třebaže tu bylo co chválit: v regálech se pestřily stovky roli kartounu všech barev a za nimi se kupily štůčky hedvábi, šifónu a vlněných látek na fraky a smokinky. Dál, kam až oko dohlédlo, stály vyrovnané regály s krabicemi bot a několik občanek sedělo na nizkých stoličkách, na pravé noze starý obnošený škrpál a na levé novou lakovou lodičku, a soustředěně poklepávaly podpatkem do koberečku. Kdesi v dalšich prostorách obchodu zpivaly a vyhrávaly gramofony.

Korovjev a Kňour mijeli všecky ty lákavé věci a zamiřili rovnou k lahůdkářskému pultu, který sousedil s oddělenim cukrovinek a cukrářských výrobků. Bylo tu volněji, ženy v šátcich i baretech zde neobléhaly pulty jako v odděleni látek.

Před lahůdkářským pultem stál malý hranáč, dokonale vyholený, až mu na tvářich prosvitala modrá kůže, v brýlich s kostěnými obroučkami a zbrusu novém, neužmoulaném klobouku se stuhou bez nejmenši poskvrny, v šeřikovém plášti a rezavých jelenicových rukavicích, a něco si poroučel. Obsluhoval ho prodavač v běloskvoucim plášti a modré čepičce. Nožem ostrým jako břitva, podobným tomu, co ukradl Matouš, stahoval ze šťavnatého růžového lososa s plačtivýma očima stříbřitou, jakoby hadi kůži.

 „Taky dokonale vybavené odděleni!" prohlásil slavnostně Korovjev, „a koukej, ten sympatický cizinec," a dobromyslně ukázal na šeřiková záda.

 „Ne, Fagote," odpověděl zamyšleně Kňour, „mýliš se, kamaráde, mně se zdá, že tomu šeřikovém džentlmenovi cosi chybi, jen si všimni jeho výrazu." Šeříková záda sebou, pravděpodobně zcela bezděčně, škubla. Cizinec přece nemohl rozumět tomu, co si Korovjev se svým druhem povídá...

„Prima?" vyptával se přísně šeříkový.

 „Něco extra!" ujišťoval prodavač a koketně otáčel nožem pod kůží.

„Prima - rád, špatný - nerad," vysvětloval přísně cizinec.

„Jak by ne!" odpověděl nadšeně prodavač.

Naši přátelé ponechali cizince i s lososem osudu a přistoupili k oddělení cukrovinek a cukrářských výrobků.

„Dneska je ale vedro," zapředl Korovjev hovor s mladou prodavačkou, která měla tváře jako míšeňská jablíčka, ale ta neodpověděla. „Po čempak jsou mandarínky?" zeptal se pak.

„Třicet kopejek kilo," odpověděla.

„To je ale drahota," posteskl si, „ach jo..." Zamyslel se a potom vybídl Kňoura: „Jez, kamaráde."

Tlusťoch schoval vařič pod paždí, zmocnil se pomeranče, který ležel na vrcholku pyramidy, spolkl ho i se slupkou a pustil se do dalšího.

Prodavačka se vyděsila.

 „Zbláznili jste se?" zaječela a z tváře jí zmizel ruměnec, „dejte sem poukázku! Poukázku!" a upustila cukrářské kleštičky.

 „Dušinko, miláčku, krasavice," zasípal Korovjev, naklonil se přes pult a zamrkal na ni, „nemáme s sebou dneska dolary, víme? Ale přísahám na svou čest, že příště, nejpozději do pondělka, všecko vyrovnáme! Bydlíme kousek odtud, v Sadové, zrovna ted tam hoří..."

Kňour spořádal třetí pomeranč, vsunul pracku do důmyslné věže, vybudované z tabulek čokolády, vytáhl tabulku zespodu a celá věž se přirozeně zřítila. Strčil do huby čokoládu i se zlatým staniolem.

Prodavači u rybího pultu ztuhli překvapením, s noži v rukou, a šeříkový se obrátil k lupičům. Ukázalo se, že Kňour se mýlil: cizinci nic nechybělo, spíš přebývalo. Měl tváře jako sysel a oči mu jezdily sem tam.

Prodavačka zezelenala a úzkostlivě zavřískla na celý krám: „Pavle Josifoviči!"

Na její křik se sem hrnuli lidé od pultu s kartóny. Kňour poodešel od sladkých lákadel a zalovil v kádi s nápisem Kerčští lahůdkoví sledi. Vytáhl párek sledů a slupl je; ocásky vyplivl.

 „Pavle Josifoviči!" zazněl znovu úpěnlivý výkřik za pultem s cukrovinkami, a za rybím vyštěkl prodavač s kozí bradkou:

„Jedeš, syčáku!" Ale to už k místu činu spěchal Pavel Josifovič, reprezentativní muž v čistém bílém, jako chirurgickém plášti a z kapsy mu čouhala tužka. Pavel Josifovič se vyznal. Zahléd…