Mistr a Markétka

(22) V ZÁŘI VOSKOVIC

Pravidelný hukot motoru Markétu zkolébával ke spánku, vůz letěl vysoko nad zemí a měsíční světlo příjemně hřálo. Zavřela oči, nastavila tvář větru a bůhvíproč smutně vzpomínala na neznámý břeh řeky, který právě opustila; cítila, že už se tam nikdy nevrátí. Po všech těch kouzlech a zázracích dnešního večera se dovtípila, ke komu ji vlastně vezou na návštěvu, ale neděsilo ji to. Doufala, že tam znovu najde své štěstí, a to jí dodávalo sílu. Ostatně, na delší úvahy nezbýval čas. Bud havran rozuměl dokonale svému řemeslu, anebo díky bleskurychlému vozu brzy uviděla pod sebou místo temné lesní houštiny rozčeřené moře moskevských světel. Černý šofér za letu odšrouboval pravé přední kolo a přistál na pustém osamělém hřbitůvku kdesi blízko Dorogomilova.

Vysadil Markétu, která se na nic neptala, u jednoho náhrobku společně s koštětem, pak nastartoval vůz a namířil jej přímo do strže za hřbitovem: s rachotem se tam zřítil a rozbil. Havran uctivě zasalutoval, vyšvihl se na zbylé kolo a odletěl.

Hned nato se za jedním náhrobkem vztyčil neznámý muž v černém plášti. Ve svitu měsíce blýskl zažloutlý tesák a Mar-kétka poznala Azazela. Posuňkem vybídl Markétu, aby nasedla na svého oře, sám osedlal dlouhý rapír, oba se vznesli do vzduchu a nepozorováni přistáli před domem číslo 302b v Sadové ulici.

Když procházeli průjezdem se smetákem a rapírem pod paž-dí, zpozorovala unuděného chlapíka v čepici a vysokých holínkách, který zřejmě na někoho čekal. Přestože naši cestovatelé šli po špičkách, muž zaslechl jejich kroky a neklidně sebou trhl - nechápal, odkud kroky přicházejí.

Dalšího muže, který se podobal prvnímu jako vejce vejci, potkali u vchodu číslo 6. Znovu se opakovala táž historie. Sotva zaslechl kroky, ostražitě se ohlédl a zamračil se. Dveře se samy od sebe otevřely a zase zavřely. Chlapík se rozběhl za dvěma neviditelnými chodci, nakoukl do průjezdu, ale nikoho nespatřil.

Třetí, který jako by z oka vypadl oběma předchozím, hlídkoval na odpočívadle ve druhém patře. Kouřil silné cigarety, až se Markéta rozkašlala, když procházela kolem. Kuřák vyskočil ze sedátka, jako když ho píchne vosa, nejistě zašmejdil očima, pak přistoupil k zábradlí a nahlédl dolů. Markétka a její průvodce zatím už stanuli u dveří č.50. Nezvonili. Azazelo tiše otevřel svým klíčem.  Markétu obklopila černočerná tma, která ji překvapovala. V předsíni bylo tma jako v ranci, takže se bezděčně zachytila Azazela za plášť, aby neklopýtla. Vtom kdesi v dálce nahoře zakmitalo světlo a blížilo se. Azazelo v chůzi vytáhl Markétě zpod paždi koště, které nehlučně zmizelo v temnotě.

Stoupali po širokých pohodlných schodech, které se Markétě zdály nekonečné. Nechápala, kde se vzalo v předsíni obyčejného moskevského bytu takové neviditelné, ale přesto jasně hmatatelné schodiště. Konečně výstup skončil a Markéta poznala, že stoji na odpočívadle. Světlo směřovalo k nim a Markétka zahlédla obličej neznámého černého dlouhána, který třimal v ruce svítilnu. Ti, kdo měli tu smůlu a zkřížili mu v posledních dnech cestu, by ho poznali dokonce i v mihotavé záři žlutého jazýčku. Byl to Korovjev alias Fagot.

Pravda, jeho zevnějšek se radikálně změnil. Rozeklaný plamínek svítilny se už neodrážel v rozbitém skřipci, který dávno patřil na smetiště, ale v monoklu, třebaže rovněž nakřaplém. Kniry na drzém obličeji měl švihácky nakroucené a napomádované, černý frak splýval s okolim, jenom prsa probělávala ve tmě.

Mág, regenschori, kouzelník, tlumočník a kdovi, čim vlastně ve skutečnosti byl, zkrátka Korovjev, se ukláněl, široce mával svítilnou a pobízel Markétku, aby ho následovala. Azazelo se zatim vytratil.

Fantastický večer, pomyslela si, všecko jsem čekala, ale tohle ne. Že by jim praskly pojistky? Ale nejvic ze všeho mě zaráži tahle místnost... Jak se může vejit do normálního moskevského bytu? Ne, to je vyloučeno! I ve skomiravém světle Korovjevovy svítilny poznala, že se ocitla v nedohledném sále, s temným, a jak se zdálo, nekonečným sloupovím.

Korovjev se pozastavil u kanapička, postavil svítilnu na nejbližší stojan, pokynul Markétě, aby se posadila, a sám zaujal malebnou pózu vedle, lokty opřené o stojan.

„Dovolte, abych se představil," zaskřípal, „jmenuji se Korovjev. Překvapuje vás, že tu je tma? Myslíte si snad, že šetříme?

Ani nápad! Ať mi prvni kat, který se tu namane, třeba jeden z těch, kteři dnes o něco později budou mit tu čest libat vaše koleno, na tomhle stojanu usekne hlavu, jestli lžu! Prostě maestro nemá rád elektrické světlo, a proto zapínáme proud na poslední chvili. Pak ho je ovšem dostatek, věřte, možná až přiliš." Korovjev se Markétě zalíbil na prvni pohled a jeho křaplavé tlacháni ji uklidňovalo.  „Ne," odpověděla, „nejvíc ze všeho mě překvapuje, jak se tohle všecko vtěsná do obyčejného činžáku," a ukázala do sálu.

Korovjev se sladce usmál, až se mu roztančily na nose stíny.

„To je detail, prosím!" vysvětloval. „Pro ty, kdo vědí o existenci čtvrté dimenze, není nic lehčího než rozšířit kteroukoliv místnost do žádoucích rozměrů. Ba co víc, madam, do libovolných rozměrů! Mimochodem," žvanil, až se hory zelenaly, „znával jsem lidi, kteří nejenže neměli sebemenší pojem o čtvrté dimenzi, ale kteří neměli pojem vůbec o ničem, a přesto dovedli dělat zázraky. Kupříkladu jistý občan, jak mi vyprávěli, dostal třípokojový byt na Hliněném kopci a obratem ruky, bez čtvrtého rozměru a jiných věcí, nad nimiž člověku zůstává rozum stát, ho proměnil ve čtyřpokojový tak, že jeden pokoj rozdělil příčkou. Načež tenhle byt vyměnil za dva v různých moskevských čtvrtích: jeden třípokojový a druhý dvoupokojový. To máme dohromady pět místností, že ano. Třípokojový byt směnil za dva samostatné dvoupokojové a tak získal, jak ráčíte vidět, šest pokojů, pravda, roztroušených porůznu po celé Moskvě. Právě když se chystal provést poslední husarský kousek - dal do novin inzerát, že vymění šest pokojů v různých moskevských čtvrtích za jeden byt na Hliněném kopci - zabránily mu v další činnosti jisté okolnosti. Není vylouče…