Mistr a Markétka

EPILOG

Naše zvědavost nám nedovolí, abychom nepátrali, co se dělo dál v Moskvě po onom sobotním večeru, kdy při slunce západu Woland opustil město a zmizel se svou svitou z Vrabčích hor.

Nechci se zmiňovat, že ještě dlouho potom se po městě lavinovitě šířily ty nejfantastičtější zprávy, které se donesly do těch nejvzdálenějších koutů země. Nehodlám je ani opakovat, člověku je z nich zrovna mdlo.

Ten, kdo píše tyhle pravdivé řádky, sám osobně cestou do Feodosie slyšel vyprávět, jak se v Moskvě dva tisíce diváků vyhrnulo z divadla doslova jen tak, jak je pánbůh stvořil, a rozjeli se domů v taxících.

0 tom, že městem prošel dábel, se šuškalo ve frontách před mlékárnami, v tramvajích, v obchodech, v domácnostech, v závodních kuchyních, výletních i dálkových vlacích, na nádražích i zastávkách, na chatách i plážích.

Vzdělanci samozřejmě podobné řeči nebrali vážně, dokonce se jim smáli, a každého, kdo je šířil, se pokoušeli přivést k rozumu. Ale jak se praví, fakt zůstává faktem a každý musel vzít na vědomí, že ve městě někdo byl. Dokazovalo to spáleniště Gribojedova i řada jiných, naprosto prokazatelných skutečností.

Vzdělanci zastávali názor milice, že ve městě řádila banda hypnotizérů a břichomluvců, kteří dokonale ovládali své řemeslo. Řečený Woland se svými kumpány upláchl z Moskvy a víc se neobjevil ani ve městě, ani jinde, aniž o sobě dal vědět. Z toho mnozí pochopitelně usoudili, že uprchl za hranice, ale ani tam se neprojevoval. Vyšetřování se táhlo. Jak by ne, byl to vskutku zapeklitý případ! Nemluvě o čtyřech  vyhořelých domech a o stovkách pomatenců, vyžádal si dokonce i lidské životy. Alespoň dva určitě. Bylo dokázáno, že Berlioz i nechvalně známý průvodce, který seznamoval cizince s moskevskými pamětihodnostmi, baron Maigel, byli zavražděni. Maigelovy ohořelé kosti se našly v bytě č. 50 v Sadové ulici hned po požáru. Ano, už tyto oběti si žádaly, aby vinici byli spravedlivě potrestáni.

Ale později přibývaly dalši, zatímco Woland dávno opustil město - nerad to řikám, ale odnesli to černi kocouři. Přibližně stovka těchto mírumilovných, užitečných domácích zviřat, oddaných přátel člověka, byla zastřelena nebo jinak sprovozena ze světa v různých končinách země. Asi patnáct dalších, mnohdy v zuboženém stavu, bylo předvedeno na milici v různých městech. Například v Armaviru jedno takové nevinné zviře přivlekl jakýsi občan a předtím mu důkladně svázal předni tlapy.

Počihal si na něj v okamžiku, kdy kocour s provinilým výrazem (kdo za to může, že se kocouři tváři provinile? To ještě neznamená, že by byli něco provedli, ale protože se boji, aby někdo ze silnějších živočichů - psů nebo lidi -jim nekřivdil a neubližoval. Jedno ani druhé neni tak těžké, ale nevidím v tom nic záslužného, opravdu ne) - tak tedy, kocour s provinilým výrazem se chystal skrýt v lopuchách.

Dotyčný si strhl kravatu, aby mohl kocoura svázat, a zlobně výhružně vrčel:

 „Už vás mám! Ráčil jste zavítat k nám do Armaviru, pane hypnotizére? U nás máme pro strach uděláno. Jen se netvařte, že neumíte do pěti počítat! My dobře vime, co jste za kvitko!"

S těmi slovy svázal ubohému zvířeti předni tlapy kravatou, vlekl je na milici a kopanci je nutil jit po zadních.

„Vy... vy . . .," sipal, provázen houfem hvizdajicich kluků, „nedělejte ze sebe šaška! To na nás neplatil Jen pěkně račte jit jako ostatní lidi!"

 Černý kocour jen trpitelsky koulel očima. Zbavený od přírody daru řeči, nemohl se nijak ospravedlnit. Za svou záchranu děkoval za prvé milici a pak své pani, důstojné staré vdově. Sotva dotyčný dorazil na milici, zjistilo se, že z něho silně táhne vodka, a proto se jeho svědectví nepřikládala velká váha. Zatim stařenka, která se dozvěděla od sousedů, že ji sbalili kocoura, se vydala na milici a doběhla tam právě včas. Dala kocourovi to nejlepší doporučeni a vysvětlovala, že ho zná od narozeni, celých pět let, a že za něj ruči jako za sebe. Dokázala, že neni v ničem namočen a nikdy nebyl v Moskvě. Narodil se, vyrostl a učil se chytat myši v Armaviru.

Kocoura rozvázali a vrátili jeho majitelce. To se vi, že přitom zkusil a poznal v praxi, co způsobí omyl a pomluva.

Kromě kocourů byly nepatrně postiženy i některé osoby. Několik lidi zavřeli. Mezi jinými byli dočasně dáni do vazby: v Leningradě - občan Wolman a Wolper, v Saratově, Kyjevě a Charkově - tři Volodinové, v Kazani - Voloch a v Penze z naprosto neznámého důvodu - kandidát chemie Vuřtovič, snad proto, že byl rozložitý vysoký snědý brunet.

V dalšich městech to odneslo devět Korovinů, čtyři Korovkinové a dva Karavajevové.

Jistého občana vyšoupli svázaného ze sevastopolského rych-liku na stanici Bělgorod. Jmenovaný se pokoušel zabavit spolucestujici triky s kartami.

V Jaroslavli právě při obědě vešel do restaurace muž s vařičem, který předtim vyzvedl z opravy. Sotva ho zmerčili dva vrátni, opustili svá mista v šatně a upalovali, co jim nohy stačily, a za nimi všichni hosté i personál. V tom zmatku se pokladni záhadným způsobem ztratila celá tržba.

Dělo se ještě mnoho věci, na všecky si ani nevzpomenu. Jitřeni mysli bylo veliké. Na obranu vyšetřujicich znovu dodejme, že všecky tyto akce cilily nejen k tomu, aby byli provinilci dopadeni, ale i k tomu, aby vypluly na povrch všecky jejich zločiny. Každý krok byl řádně zdůvodněn.

Vyšetřovací komise i zběhli psychiatři došli k závěru, že členové zločinecké bandy, nebo alespoň jeden z nich (podezřeni padlo především na Korovjeva), byli fikáni hypnotizéři, kteři se hbitě přesunovali z mista na misto. Kromě toho dokázali vsugerovat těm, kdo se s nimi setkali, že některé předměty a osoby jsou jinde, než ve skutečnosti byly, a naopak, odstranit z jejich zorného pole předměty nebo osoby, které tam skutečně byly.

Ve světle těchto výkladů se všecko vyjasnilo, dokonce i záhadná kocourova nezranitelnost během ostřelováni v bytě č. 50, která všecky nejvic vzrušovala:

Přirozeně, žádný kocour na lustru nebyl ani po nich nestřílel. Pálili do prázdného mista, a zatim Korovjev, který jim vsugeroval, že kocour rád…