Mistr a Markétka

(27) ZKÁZA BYTU Č. 50

Když Markétka dospěla k závěrečným slovům kapitoly „Tak přivítal úsvit patnáctého dne měsíce nísánu pátý prokurátor Judeje Pilát Pontský", už se rozednívalo.

Bylo slyšet, jak na dvorku v korunách vrby a lípy se po ránu vesele hašteří vrabci.

Vstala a protáhla se. Teprve ted cítila, jak je celá rozlámaná a jak strašně se jí chce spát. Kupodivu, jinak pociťovala v duši klid. Myšlenky plynuly spořádaně a vůbec jí nevadilo, že strávila noc u pekelných mocností. Neděsily ji vzpomínky na gala ples u satana ani na Mistrův zázračně rychlý návrat, nepřekvapovalo ji, že román vznikl z hromádky popela, ani že ve sklepním bytě v uličce blízko Arbatu je všechno na svém místě po tom, co byl odtud vyhnán udavač Alois Mogaryč. Prostě setkání s Wolandem ji psychicky nijak nepříznivě neovlivnilo. Všecko bylo tak, jak má být.

Odešla do sousedního pokojíku, přesvědčila se, že Mistr spí tvrdým hlubokým spánkem, zhasla ted už zbytečnou stolní lampičku, natáhla se na úzkou pohovku, která stála u protější stěny, a přikryla se starou roztrhanou pokrývkou. Za okamžik usnula a toho rána se jí nezdály žádné sny. V pokojích se rozhostilo ticho, stejně jako v celém domku i v tiché zastrčené uličce.

Tou dobou, totiž v sobotu časně ráno, nespalo celé jedno patro v jisté moskevské instituci. Okna vedoucí na velké asfaltové prostranství, pravidelně omývané a zametané pomocí speciálních strojů, které bzučivě popojížděly sem a tam, zářila jasným světlem, které prořezávalo ranní šero.

Celé patro bylo zaměstnáno Wolandovým případem a ve všech kancelářích se svítilo.

Po pravdě řečeno, případ byl jasný už ad včerejška, to je od pátku. Nezbývalo než zavřít Varieté, kde zmizelo celé vedení a kde se den předtím děly další nepřístojnosti při povedené seanci černé magie. Jenomže po celou tu dobu  nepřetržitě přicházely do bdiciho patra nové a nové materiály. Vyšetřováni toho odstrašujiciho připadu, který zaváněl čertovinou smichanou s hypnotickými pokusy a prokazatelnou zločinnosti, mělo za úkol zachytit nitky různých zmatených události, které se zběhly v nejrůznějších koutech Moskvy, a spojit je dohromady.

Prvni si pobyl v bdicim, štědře osvětleném patře Arkadij Apolonovic Semplejarov, předseda akustické komise. V pátek odpoledne zazvonil v jeho bytě nedaleko Kamenného mostu telefon a mužský hlas se sháněl po soudruhu Semplejarovovi. Žena Arkadije Apolonovice odpověděla nevlidně, že manžel je nemocen, odpočivá a nemůže jit k telefonu. Nakonec však Arkadij Apolonovic přece jen přišel. Na otázku, kdo volá, hlas v telefonu podal krátké vysvětleni.

 „Okamžik... vteřinku počkejte... hned to bude," zablekotala jindy nafoukaná žena předsedy akustické komise. Jako střela vletěla do ložnice a pomáhala muži vstát. Sernplejarov ležel v posteli a prožival pekelná muka při vzpomince na včerejši představeni i následujici nočni domáci skandál, který končil vyhnánim jeho saratovské neteře z bytu.

Ten okamžik netrval jednu, ale přesně dvanáct vteřin. Arkadij Apolonovic s trepkou na jedné noze stál ve spodnim prádle u telefonu a vykoktal:

„Ano, u telefonu... Slyšim, ano..."

Jeho žena v tu chvili zapomněla na všecka podlá proviněni proti manželské věrnosti, kterých se Arkadij Apolonovic dopustil, strčila da předsině vyděšený obličej, mávala druhou trepkou a šeptala:

„Obuj se... Nebo nastydneš od nohou..."

Arkadij Apolonovic odmitavě mával bosou nohou, vrhal na ni vražedné pohledy a přitom bručel do telefonu:

 „Ano, ona, ano... Samozřejmě, chápu... Za chvili jsem u vás..."

Celý večer strávil v patře, kde probíhala vyšetřováni.

Byl to deprimujici, nanejvýš nepříjemný rozhovor. Semplejarovovi nezbývalo, než aby otevřeně, do všech podrobnosti vyličil nejen odpornou seanci černé magie a rvačku v lóži, ale současně se zminil i o Milici Andrejevně Pokobaťkové z Jelochovské ulice, o saratovské neteři a mnoha dalšich věcech, které pro něj znamenaly totéž co natahováni na skřipec.

Přirozeně svědectví Arkadije Apolonovice, inteligentního, kultivovaného člověka a na slovo vzatého odborníka, značně vyšetřováni napomohlo. Semplejarov výstižně popsal seanci záhadného mága v masce i dva jeho pomocníky a zapamatoval  si dokonce jeho jméno. Porovnáním Semplejarovovy výpovědi s dalšími, mimo jiné se svědectvím některých dam, které po představení utrpěly újmu (kupříkladu jakési dámy v lila spodním prádle, která ohromila Římského, ó žel! a mnoha jiných), a dále posílkáře Karpova, který byl vyslán do bytu č. 50 v Sadové ulici, vyšlo najevo, kde je třeba hledat viníka a inspirátora všech těchto kousků.

Orgány několikrát navštívily byt č. 50, a nejen že prosmejčily každý kout, ale dokonce proklepávaly kladívkem stěny, zkoumaly krbové komíny a pátraly po tajných skrýších. Nicméně všechna tato opatření nevedla k žádoucím výsledkům. Ani při jedné návštěvě se nepodařilo někoho v bytě zastihnout, ačkoli bylo zřejmé, že byt je obydlen, nehledě na to, že všichni, kdo se z nejrůznějších důvodů zabývali otázkami spojenými s pobytem zahraničních umělců v Moskvě, svorně kategoricky prohlašovali, že žádný černý mág jménem Woland v Moskvě není a být nemůže.

Po příjezdu se nikde nehlásil, nepředkládal nikomu ani pas, ani jiné doklady, úmluvy či kontrakty a nikdo o něm neslyšel! Vedoucí programového oddělení estrádní komise Číňanov se dušoval a zapřísahal, že mu nezvěstný Sťopa Lotrov neposlal ke schválení program Wolandova vystoupení, aniž by ho telefonicky informoval o Wolandově příjezdu. Tudíž on, Číňanov, absolutně nechápe a nedovede si vysvětlit, jak mohl Sťopa podobnou seanci ve Varieté připustit. Když mu dokazovali, že Arkadij Apolonovič viděl na vlastní oči mága při představení, Číňanov pouze pokrčil rameny a obracel nevinně oči k nebi: prozrazovaly, že Číňanov je čistý jako lilie.

Předvolali i Prochora Petroviče, předsedu ústřední estrádní komise. Dodejme, že k nepříčetné radosti Anny Richardovny a k velkému údivu zbytečně přivolaných orgánů vklouzl hbitě do svého proužkovaného obleku, sotva milice stanula ve dveřích.

Mimochode…