Mistr a Markétka

(8) SOUBOJ PROFESORA S BÁSNÍKEM

Ve chvíli, kdy Sťopa v Jaltě pozbyl vědomí, což bylo přibližně v půl dvanácté dopoledne, básník Ivan Bezprizorný vědomí nabyl: procitl totiž z hlubokého spánku. Chvíli pátral v paměti, jak se dostal do toho pokoje s bílými stěnami, neobvyklým nočním stolkem z jakéhosi světlého kovu a s bílými záclonami, kterými slabě prosvítalo slunce.

Pohodil hlavou, přesvědčil se, že nebolí, a vtom si uvědomil, že je v ústavu. Tohle zjištění v něm vyvolalo vzpomínku na Berliozův konec, ale kupodivu ho dnes nezdrtila. Vyspalý básník se uklidnil a začal střízlivěji uvažovat. Chvilku ležel nehybně v čisťounké, měkké, pohodlně pérované posteli a pak zpozoroval vedle sebe zvonek. Jak byl zvyklý dotýkat se mechanicky předmětů, stiskl tlačítko. Čekal, že se ozve zazvonění nebo se někdo objeví, ale stalo se něco docela jiného.

V nohách u postele se rozsvítil válec z mléčného skla s nápisem: Pít. Chvilku vyčkával a pak se pomalu zasouval, až vyskočil jiný nápis: Ošetřovatelka. Důmyslné zařízení Ivana přirozeně překvapilo. Nápis Ošetřovatelka vystřídal jiný: Povolejte lékaře!

Hm. . . mudroval básník a nevěděl, co si má s válcem dál počít. Ale štěstí mu přálo. Stiskl podruhé tlačítko na slově Ošetřovatelka. Válec odpověděl tichým zazvoněním, zastavil se, pohasl a do pokoje vešla silná sympatická žena v čistém bílém plášti.

„Dobré jitro!" pozdravila.

Ivan neodpověděl, protože považoval podobné uvítání v daných podmínkách za nevhodné. Bodejť, strčí zdravého člověka do ústavu a ještě se tváří jakoby nic!

Z ženina obličeje nezmizel dobrosrdečný výraz. Stiskla tlačítko a záclona vyjela samočinně nahoru. Lehkou průhlednou mříží, která sahala až na podlahu, vchrstlo proudem do pokoje slunce. Mříž odhalila balkón, za ním břeh řeky s četnými zákruty a na protějším břehu veselý borový les.

 „Račte se vykoupat," vybídla ho žena, pod dotykem jejích rukou se rozestoupila vnitřní stěna a za ní se objevil vanový kout a přepychově zařízená umývárna.

Ačkoli se Ivan rozhodl, že neprohodí s ženou jediné slovo, nevydržel to a při pohledu na mohutný proud vody, který se řinul z nablýskaného kohoutku do vany, prohodil ironicky:

„Heleme se! Jako v Metropolu!"

 „Kdepak," namítla hrdě žena, „u nás máme jinší komfort. Takovéhle zařízení nenajdete ani v cizině. Vědci a lékaři jezdí okukovat naši kliniku. Máme tu denně nějaké turisty." Při slově „turisté" si Ivan vybavil včerejšího konzultanta. Zamračil se, pohlédl zpod víček na ženu a řekl:

 „Turisti... Jak vy všichni zbožňujete turisty! Mimochodem, najdou se mezi nimi všelijaké typy. Já kupříkladu jsem včera trefil na jednoho... pěknej gauner!"

Málem vyklopil ošetřovatelce všecko o Pilátu Pontském, ale včas se vzpamatoval. Pro ni to stejně nemá význam, nemůže mu nijak pomoci.

Vydrhnutý básník dostal okamžitě vše, co potřebuje muž po koupeli: vyžehlenou košili, spodky a ponožky. Ale to ještě nestačilo. Žena otevřela dveře jedné skříňky, ukázala dovnitř a zeptala se:

„Co byste radši - župan nebo pyžamo?"

Ivan, násilím připoutaný k novému obydlí, div nespráskl ruce nad její nenuceností a mlčky ukázal na vínové flanelové pyžamo. Pak ho vedli prázdnou a tichou chodbou do ordinace. Básník, který se rozhodl všecko, včetně téhle pohádkově vybavené budovy, ironizovat, ji v duchu pohotově pokřtil „závodní kuchyně". A měl proč. Stály tu skříně i skleněné skříňky s vyleštěnými poniklovanými nástroji, nezvykle složitě zkonstruovaná křesla, břichaté lampy se zářivými koulemi, spousta nejrůznějších lahviček, dále plynové hořáky, kotouče kabelů i naprosto záhadné přístroje.

Ujali se ho hned tři najednou - dvě ženy a muž, všichni v bílém. Nejdřív jej odvedli do kouta ke stolku, zřejmě aby se ho na leccos vyptali.

Uvažoval, co má dělat. Měl na vybranou tři možnosti a první byla neobyčejně lákavá: vrhnout se na všecky lampy a ostatní důmyslné serepetičky; rozbít je napadrť a tím vyjádřit svůj protest nad tím, že ho neprávem internovali. Ale dnešní Ivan se výrazně lišil od včerejšího a tahle cesta mu připadala pochybná: co když si, propána, vemou do hlavy, že je zuřivý šílenec? Proto první možnost vyloučil. Nabízela se jiná: bez okolků začít vyprávět o konzultantovi a Pilátu Pontském. Včerejší zkušenost ale ukázala, že téhle příhodě tu nevěří, nebo ji špatně chápou. Proto odvrhl i druhé řešení a zvolil si třetí - zachovat důstojné mlčení.

Nedokázal však důsledně provést svůj záměr a musel chtě nechtě na celou řadu otázek odpovídat, třebaže na půl úst a neochotně. Vyptávali se ho podrobně na jeho minulost, dokonce je zajímalo, že před patnácti lety dostal spálu a jaký měla průběh. Popsali o něm celou stránku, pak obrátili list a žena v bílém se začala donekonečna vyptávat na příbuzenstvo: kdo z příbuzných zemřel, kdy a na co, jestli byl alkoholik nebo trpěl pohlavními chorobami a podobně. Na závěr ho požádali, aby vyprávěl, co se včera udalo na Patriarchových rybnících, ale příliš nedotírali a příběh o Pilátu Pontském je nijak zvlášť nepřekvapil.

 Žena pak předala Ivana lékaři, který se ho už na nic neptal. Změřil mu teplotu, přezkoumal puls a posvítil mu baterkou do očí. Pak přispěchala lékaři na pomoc ošetřovatelka a společně Ivana píchali, naštěstí ne příliš bolestivě, do zad, kreslili držadlem kladívka jakési znaky do kůže na prsou, poklepávali mu kladívkem do kolen, až povyskočil, bodali ho do prsou, do ohybu lokte a brali mu krev, navlékali mu na ruce gumové náramky...

Bezprizorný se jen v duchu trpce usmíval a napadlo ho, jak je to všecko divné a hloupé. Jen považte! Chtěl všecky varovat před nebezpečím, které hrozilo v podobě neznámého konzultanta, snažil se ho zadržet, a dosáhl toho, že sedí v tajemné ordinaci jen proto, aby vykládal všelijaké nesmysly o strýci Fjodorovi, který se uchlastal ve Vologdě. Pitomost!

Konečně ho propustili a dopravili zpátky do pokoje, kde dostal šálek kávy, dvě vejce naměkko a veku s máslem. Když všecko snědl a vypil, rozhodl se vyčkat příchodu šéfa ústavu, získat ho pro svůj případ a žádat nápravu.

Brzy po sn…