Mistr a Markétka

(9) KOROVJEVOVÝ KOUSKY

Nikanor Ivanovic Bosý, předseda domovní správy v čísle 302b v Sadové ulici, kde bydlel nebožtík Berlioz, nevěděl samou starostí, kde mu hlava stojí. Vypuklo to včerejší noci, ze středy na čtvrtek.

O půlnoci, jak jsme už předeslali, se dostavila do domu komise, ve které byl Želdybin, vyvolala si Nikanora Ivanovice a sdělila mu, že Berlioz zemřel, a společně s ním se odebrala do bytu číslo 50.

Zde byly úředně zapečetěny rukopisy a nebožtíkovy osobní věci. V té době byste v bytě marně hledali posluhovačku Gruňu nebo lehkomyslného Štěpána Bogdanoviče. Komise oznámila Nikanoru Ivanoviči, že Berliozovy rukopisy se budou zkoumat, obytná plocha, to znamená tři pokoje (bývalý pokoj zlatnice, salón a jídelna) přecházejí do rukou domovní správy a věci zesnulého mají být uschovány ve zdejším bytovém prostoru, dokud nebudou známi dědicové.

Zpráva o Berliozově smrti se rozšiřila po celém domě jakousi nadpřirozenou rychlosti. Od sedmi hodin ráno ve čtvrtek vyzváněl v bytě Bosého telefon a později přicházeli nájemnici osobně s pisemnými žádostmi o přiděleni nebožtíkova bytu. Během dvou hodin jich předseda dostal dvaatřicet.

Všechny obsahovaly úpěnlivé prosby, výhrůžky, klepy, udáni a sliby, že nájemnici provedou veškeré opravy na svůj účet, dále se v nich poukazovalo na dosavadni neúnosnou stísněnost bytové plochy, a že se nedá bydlet pohromadě s bandity. Mimo jiné byste tu našli umělecky silný, ba přimo šokujici popis krádeže pelmeňů, které byly bezprostředně ukryty do kapsy saka v bytě čislo 31, dvě výhrůžky, že se pisatel zabije, a jedno přiznáni tajného těhotenství.

Bosého si vyvolávali do předsíně jeho bytu, brali ho za rukáv, něco mu špitali, spiklenecky pomrkávali a slibovali, že nezůstanou dlužníky.

Tahle kalvárie trvala celé dopoledne. Krátce po dvanácté Nikanor Ivanovic jednoduše utekl do kanceláře domovní správy, která sídlila hned u vchodu, ale když viděl, že i tam na něj čihaji, vystřelil odtud. Unikl stěži dotěravcům, kteři ho pronásledovali, přes asfaltový dvůr, zmizel v průjezdu čislo 6 a vyběhl do čtvrtého poschodí, kde byl zlořečený byt čislo 50.

Když se dostatečně vydýchal na odpočivadle, otylý předseda zazvonil u dveři bytu, ale nikdo nešel otevřít. Zazvonil podruhé, potřetí a pak začal brblat a tiše klit. Ale ani tentokrát nikdo neotevřel. Nikanor Ivanovic už to nevydržel, vytáhl z kapsy svazek duplikátnich kličů, majetek domovní správy, vlastnoručně odemkl a vešel.

 „Hej, kdepak je posluhovačka?" zvolal v pološeru předsíně. „Jak ti řikaji, Gruňa nebo jak? Jseš tady?"

Nikdo se neozval.

Bosý vytáhl z aktovky skládací metr, strhl ze dveři pečeť a vkročil do pracovny. Na tom by ještě nic nebylo, ale vtom zůstal překvapeně stát a dokonce sebou škubl.

Za nebožtíkovým stolem seděl neznámý chlapík, vytáhlý jako tyčka, v kostkovaném saku, na hlavě měl žokejskou čapku a na nose skřipec... Zkrátka a dobře, vime, o koho šlo.

 „Kterýpak vy jste, soudruhu?" zeptal se vyplašeně Nikanor Ivanovic.

 „No ne! Nikanore Ivanoviči!" zavřeštěl nakřáplým tenorem jakoby z nebe spadlý dlouhán, vyskočil a křečovitě, překotně mu tiskl ruku. Podobné uvítáni předsedu nijak nepotěšilo.   „Promiňte," spustil podezíravě, „kdo jste? Máte pověřeni? Jste činitel?"

„Ach, Nikanore Ivanoviči," zvolal důvěrně neznámý. „Co je to činitel? Záleži na tom, jak se na věc diváte. Všecko je relativní a nejisté. Dneska jsem soukromá osoba a zitra třeba budu činitel! Bývá to taky naopak, a moc často!"

Tato úvaha ani v nejmenším předsedu domovní správy neuspokojila. Jakožto člověk od přírody podezíravý usoudil, že tenhle mnohomluvný občan nejspíš nebude žádný činitel, a tudiž je tu zbytečný.

 „Kdo jste? jak se jmenujete?" vyptával se stále přísněji a dokonce vykročil proti neznámému. „Dejme tomu," vysvětloval dloubán, kterého neuvedl do rozpaků předsedův přísný tón, „že se jmenuju Korovjev. Ale můžu vám nabídnout něco k jidlu, Nikanore Ivanoviči? Jen žádné formality, jako doma, co fikáte?"

 „Promiňte," vzplanul Bosý, „co sem pletete jidlo?" (Musíme, ač neradi, přiznat, že Nikanor Ivanovic byl poněkud obhroublý.) „Sedět v nebožtíkově polovině je úředně zakázáno. Co tu děláte?"

 „Posadte se, Nikanore Ivanoviči," vedl dloubán svou jakoby nic, začal poklonkovat a nabízet mu křeslo.

Předseda v záchvatu zuřivosti odmitl a zařval jako tur: „Kdo jste?"

 „Ráčite-li vědět, působím jako tlumočník ciziho státního příslušníka, který má rezidenci v tomhle bytě," představil se řečený Korovjev a úslužně scvakl podpatky nevyčištěných rezavých bot.

Nikanor Ivanovic zalapal po vzduchu. Přítomnost nějakého cizince a navic s tlumočníkem ve zdejším bytě byla pro něj úplná novinka a žádala si vysvětleni.

Tlumočník ochotně vykládal, že ředitel Varieté Stěpan Bogdanovič laskavě nabídl zahraničnímu umělci panu Wolandovi, aby se po dobu svého pohostinského vystoupeni v Moskvě, to je přibližně týden, ubytoval u něj. Už včera to písemně oznámil Nikanoru Ivanoviči a prosil ho, aby cizince dočasně přihlásil, mezitimco on, Lotrov, bude v Jaltě.

„Žádné oznámeni jsem nedostal," řekl udiveně předseda.

 „Prohledejte si aktovku, Nikanore Ivanoviči!" poradil mu medovým hlasem Korovjev.

Bosý pokrčil rameny, otevřel aktovku a objevil Lotrovův dopis .

 „Jak to, že jsem na to zapomněl?" bručel si pod vousy a tupě ziral na rozlepenou obálku. „To se stává, to se stává, Nikanore Ivanoviči!" drmolil Korovjev. „Roztržitost, vyčerpání, zvýšený tlak, drahý příteli! Já sám jsem roztržitý až hrůza! Někdy při skleničce vám povím několik faktů ze svého životopisu, že puknete smíchy!"

„Kdy odjíždí Lotrov do Jalty?"

 „Už odjel, už odjel!" vykřikoval tlumočník. „Ted už si to žene ve vlaku, kdepak je mu konec!" a zamával rukama jako křídly větrného mlýnu.

Bosý prohlásil, že musí vidět cizince osobně, ale Korovjev mu odmítl vyhovět: bohužel, nejde do. Pracuje. Cvičí kocoura.

„Kdybyste si přál, můžu vám ukázat kocoura," navrhoval.

To zase odmítl předseda a tlumočník se hbitě vytasil s nečekaným, ale vysoce zajímavým návrhem: pan…