Obecná škola (Zdeněk Svěrák)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Je podvečer. Eda prochází vrátnicí transformační stanice téměř po špičkách. Je tu ticho, mezi dvěma schránkami na karty se jmény zaměstnanců visí jako oltář velké píchací hodiny a jejich pomalý, velebný chod zvyšuje vážnost tohoto místa.

"Co chceš?" rozlehne se vykachlíkovanou prostorou.

"Nesu tatínkovi večeři," pozdvihne Eda na důkaz pravdivosti síťovou tašku s kastrůlkem a termoskou.

Vrátný zvedne sluchátko a vytočí dvě čísla.

Pak řekne: "Franto, máš tady kluka. Jo."

Chlapec jde asfaltovou cestou uvnitř závodu. S každým jeho krokem přibývá hlubokého hukotu. Blíží se ke klecím, v nichž jsou jako nebezpečná zvířata uzavřeny transformátory. Na klecích jsou cedulky s výstražnými červenými blesky. Chlapec jde co nejdál od nich. POZOR! VYSOKÉ NAPĚTÍ, ŽIVOTU NEBEZPEČNO! varují ho nápisy. Pak se mu rozjasní tvář. Spatřil tatínka, který mu jde napjroti. Otec převezme tašku, přičichne ke kastrůlku, jehož pokličku skrz oka tašky připozdvihl, a jdou spolu podél klecí.

K zlověstnému hukotu se přidává zvuk ventilátorů, které přehřáté šelmy chladí.

"To jsou transformátory," vezme tatínek Edu kolem ramen.

"Já vím," přikývne Eda a pak zaváhá, má-li to říci, ale řekne to: "Tati, to jsi ty."

"Jak to?" nechápe otec.

"Tak ti říkají. Říkají ti Tranďák."

"To víš, každému se v práci nějak říká," usměje se tatínek.

"Ale, není to nic hanlivýho, aby sis nemyslel. To je náhodou nejdůležitější, co tady máme, tranďáky."

Otec se zastaví před hučícím obrem.

"A jsou nebezpečný."

"Jako ty, když se naštveš," řekne Eda.

"Když se opravuje, tak se musí k němu do klece. A nejdůležitější je to první šáhnutí, jestli je opravdu vypnutej. To musím já. Vidíš tu tyč?"

Eda pohlédne na dlouhou černou tyč, která je upevněna na zdi.

"Tou na něj sáhnu nejdřív. A když to nezasrší, tak mám jistotu, že není pod proudem, a jdu a sáhnu na ty dráty holou rukou."

Na vodičích v blízkosti izolátorů to krátce zasrší.

"Bojíš se?" zeptá se Eda.

"Bojím, protože kdyby tam byl proud, tak by mě to spálilo na uhel. Ale když na to sáhnu a nezčernám, tak na tom můžou montéři dělat."

"Už někoho spálil?" dívá se chlapec s nedůvěrou na hučící, zdánlivě klidný agregát, který klame tím, že jeho smrtelná síla je neviditelná.

"Lidi uhořeli už. Hejplík v Ervěnicích, Hlavatý v Opočínku..."

Na tatínkově pracovišti je to veselejší. Je to velká hala, uprostřed které sedí proti sobě u manipulačních stolů dva lidé: tatínek a pan Skokan.

"Tak co mi neseš dobrýho, Kamile?" zvedne oči od jakýchsi výkazů pan Skokan.

"Vám nic," řekne s úsměvem Eda, protože je to stará známá hra.

"A nejsem žádnej Kamil."

"Ale to je nemilé, Kamile!" vyplňuje pan Skokan rubriky, potěšen, jak se mu to rýmuje. "Velice nemilé, lakemej Kamile!"

"Pojď," řekne otec. Projdou za podkovu pultů až k malému oknu. Tatínek ho tevře. Venku je šero. Eda se dívá z okna, tatínek na hodinky. Když se vteřinová ručička docourá ke dvanáctce, tatínek sáhne na spínač a město pod oknem se rozsvítí. Řetězy pouličních lamp vystoupí ze tmy a rozdělí ji na čtverce a obdélníky.

"Svítí!" zvolá Eda.

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023