Tma v Součkovic kuchyni se na vteřinu změní v olsnivý jas. Brzy po blesku zarachotí hrom. Bouře je blízko. V prodlevách mezi vzdáleným i místním hromobitím je slyšet, jak okenní tabulky bičuje déšť.
Eda leží v kuchyni na gauči a nemůže spát.
Zazviní telefon, z ložnice vyjde rozespalý tatínek a jeho pruhované pyžamo osvítí další blesk.
"Souček," řekne tlumeně a my pak spolu s Edou slyšíme tento noční monolog:
"Jo... jo... jo... Hm... To je špatný... Zkoušeli jste ji nahodit po vodlehčení?... Jo... Hmmm... Jo... Taky?... Hm... A stovka?... No to vždycky. A Čechy střed? Hmm... Ať to hledaj, no... Ať linkaři jedou. Modrýho vzbuďte. já tam jdu."
Eda tatínka pozoruje. Když si obléká košili, blesk ozáří jeho bílý, útlý hrudník se shrbenými rameny. Kalhoty si tatínek navlékne na pyžamové.
"Ty tam musíš, tati?" řekne Eda.
"Musím."
"Tati?"
"Mno?"
"Sahej na to radši jen tou tyčí."
"Spi, pane rado," zavře mu otec víčka letmým pohlazením.
Když otec odejde, Eda opustí gauč a přeběhne do ložnice. Zavrtá se do tatínkovy opuštěné manželské postele, ale co nejblíž k mamince.
"Bojíš se bouřky?" vezme ho maminka za ruku. "Ne, ale nemůžu spát," trochu zalže Eda. Chvíli naslouchá poryvům deště a vzdalující se bouři a pak řekne: "Mami, že se nerozvedeš?"
Maminka je otázkou zaskočena. Vztyčí se na lůžku opřena o lokty.
"Co tě to napadlo, prosím tě?"
"Mami, pan učitel Hnízdo je hetčí než náš táta, ale já bych jinýho tátu nechtěl než našeho."
"A kdo říká, že bych chtěla jinýho? Co ti to vlezlo do hlavy?" diví se upřímně maminka.
"Jak jsi se s ním vobjímala ve třídě..." vyleze z Edy a to maminku zase položí na záda.
"Já že jsem se...?"
"Vobjímala. Já to viděl."
"Měla jsem o tebe strach, tak jsem se k němu asi nějak víc přitiskla nebo co, ale jenom ze strachu o tebe, to nebylo žádný objímání," snaží se paní Součková syna pohladit po tváři. Ale on jí ruku odstrčí a řekne:
"Bylo to vobjímání."
Oba leží a dívají se na strop.
Blesky nemají už ten jas.
Bouřka je slyšet už jen z dálky.
U dveří zvoní jako na poplach. Eda odběhne od snídaně a otevře. Na prahu stojí paní Mlejnková a nemůže popadnout dech:
"Dítě moje... nešťastný... tatínek... se ti... zabil! Spálilo ho to na uhel... chudáka..."
Eda chce spolknout sousto, ale nejde mu to. Zírá na tlustou ženu, která pláče a chce ho přivinout k sobě. Vysmekne se jí a tak, jak je, v bačkorách a kočili nezastrčené do klahot, běží pryč. Ještě zaslechne:
"Paní Součková... váš manžel..." a víc už nic, protože běží se schodů a pak ulicí, jako by tomu nesnesitelnému a nade všechno pomyšlení hroznému neštěstí chtěl utéci a nebo jako by se chtěl nejprve na vlastní oči přesvědčit, že je to pravda, a pak teprve bude ochoten vzít tu zprávu na vědomí, dřív ne. Utíká kolem velké ohrady, kudy chodil tatínek každý den do práce, košile za ním vlaje, chodci se za ním ohlížejí.
"Kampak?" zastaví mu cestu vrátný, ale Eda ho skoro porazí, jak se kolem něj prosmýkne.
U drátěných klecí s transformátory postávají dělníci v umaštěných montérkách i lidé z kanceláří.
Dívají se všichni k jednomu místu. Eda se protlačí mezi ně a spatří zčernalé, pokroucené tělo transformátoru a kolem střepy spálených izolátorů. Pan Skokan tu spoušť fotografuje aparátem na stativu a vedle něho stojí člověk, který něco zakresluje do bloku a ten člověk je tatínek.
Edovi se teprve teď zalijí oči slzami a vrhne se na otce s takovou prudkostí, že mu vyrazí blok i tužku.
"Co blázníš?" nerozumí tomu otec.
"Čí je to kluk?" ptá se svačinářka.
"Tranďáka," odpoví jí někdo.
Pan Souček se uvolní ze synova sevření a ukáže k transformátoru:
"Koukni," řekne. "Shořel na uhel."
"To je dobře!" řekne šťastně Eda.
Hlouček přihlížejících se zasměje dětské naivitě.
Eda si v tom okamžiku vzpmene, že maminka vlastně neví, jak je to s tatínkem, a beze slova se prodere hloučkem a uhání k domovu.
Uvidí ji před vrátnicí.
Zatímco maminka je zdrcena, Eda propadl bláznívé euforii. Běží jí naproti a volá:
"Mami! Mami! Mlejnková je tak blbá! S…
