Obecná škola (Zdeněk Svěrák)

Zvoní. Hnízdo skládá věci do aktovky. Vysokou hromadu sešitů rozdělí na dvě a souká je do síťových tašek. Třída ví, co to znamená: učitel bude potřebovat dva dobrovolníky, kteří mu sešity ponesou domů. Hlásí se asi deset žáků. Klátí rukama nad hlavou a nakloněji dopředu vemlouvavě škemrají: "Prosím! Tady! Pančeli, já! Pančeli!"

(Pozn.: Pančeli znamená pane učiteli.)

Učitel zapátrá mezi uchazeči o nosičství a jeho volba padne na Dušičku a Lercha. Jako šťastní psi se dvojice přižene ke katedře a chopí se břemen.

Před školou lelkují Růža a Květa Fabiánovy.

"Jé, umbrý den!" dělají, jako že nečekaly, že se tu s panem učitelem setkají.

"Dobrý den, slečny," odpoví Hnízdo přívětivě.

"Jestli chcete, my vám ty sešity vemem," řekne Růža.

"No, my vám je klidně ponesem," připojí se Květa.

"Děkuji, děvčata, mám tady na to spolehlivé síly," řekne Hnízdo a pokračuje v chůzi.

Ze žlutého domku vyjde tramvajákova černovlasá choť a pozoruje scénu, opřena o zárubeň dveří.

"Stejně nemáme co dělat," dotírá dál Růža a bere Dušičkovi sešity z ruky. Dušička se po ní vehementně ožene.

"To je fakt. Nemáme co dělat stejně," zahučí Hnízdovi sestra do druhého ucha.

Je těžké tomu odolat. Ale Hnízdo, jako by se něčeho bál, přinutí svou hlavu, aby zavrtěla, že to nejde.

Až když se mu obě holky postaví do cesty, zavěsí na něj své upínavé oči a zažadoní: "Pane učitel...!" Hnízdo neodolá a řekne nosičům:

"Chlapci, tak příště."

Ve chvíli, kdy Dušička s Lerchem otráveně předávají náklad vlezlým děvčatům, ozve se ze dveří žlutého domku významné zakašlání. Hnízdo se otočí tím směrem. Černovláska levou rukou přehodí pramen vlasů přes rameno a pravou napodobí pracovní pohyb řidiče tramvaje.

Hnízdo se však omluvně usměje a ukazováčkem poklepne na ciferník svých leteckých hodinek. Aby zmírnil to odmítnutí, lehce ženě zamává. Ale není to opětováno. Uražená milenka svěsí paže, otočsí se a přibouchne za sebou dveře.

Dušička s Lerchem se zklamaně odšourají k vraku obrněného vozu a učitele s dvojčaty zahalí chvost prachu, který za sebou zvedá motocykl s pestře pomalovanou sajdkárou, na níž se skví nápis: ZMRZLINA - VANĚK.

Paní Trunečková, neboť tak se tramvajákova žena jmenuje, ho chvíli sleduje oknem kryta záclonou. Pak setře slzu, odhrne ze stolku deku, na níž žehlila prádlo, a vyjme ze zásuvky pero, kalamář a dopisní papír. Smutek v jejích očích teď vystřídalo něco jako pomstychtivé odhodlání.

Kolem zmrzlinářova motocyklu se utvořil hrozen dětí. Panu Vaňkovi to nestačí a ještě zvoní nad hlavou zvoncem, aby přilákal další zákazníky. Kluci prohledávají kapsy a dávají dohromady obnosy.

"Máme tady cuc na kládě v čokoládě!" upozorní motorizovaný cukrář a zvedne poklici. Z díry pod ní se mrazivě kouří.