Román z období 40. let 20. století, děj se odehrává ve Spojených státech na Harvardské univerzitě a na válečných frontách druhé světové války.
Poslední kabriolet je kronikou jedné generace mladých lidí. V knize jsou popsány životní osudy nerozlučných přátel a spolužáků z Americké Harvardovy univerzity očima jedoho z nich. Hlavní postavou je George Virdon, s přezdívkou Rada, vypravěč celého příběhu, chudý chlapec, který jedině díky stipendiu může studovat na Harvardu - svou přezdívku získal proto, že byl ze všech nejrozvážnější a dokázal vždy poradit a snažil se, aby přátelé vždy drželi pohromadě.
Na začátku prožívají Greg, rodilý francouz Jean-Jean, temperamentní Russ, veselí Dal a vážný Terry nejlepší etapu života "mládí", které je plné prvních lásek a bláznivých dobrodružství. Autor se zaměřuje na mužské hrdiny, ale do cesty jim přihrává Chris, ženu charakterově silnou a přitažlivou, jež je nadchne všechny najednou a oni se snaží získat její přízeň. Symbolem knihy, která spojuje osudy všech dohromady je kabriolet pojmenovaný Císařovna. Císařovna patřila jednomu ze studentů Jean-Jeanovi, (ten dobrovolně nastoupil do armády generála de Gaulla a byl zabit po několika týdnech), po jeho smrti provází kabriolet hlavní postavy celým příběhem a vytváří tak pouto, jež je spojuje i v dobách, kdy nechápou smysl života a cítí se zbytečnými a nepotřebnými. Do jejich idily totiž zasáhne také válka, přátelé se rozcházejí bojovat na fronty ať už k námořní bitvě v Tichomoří, při obsazování Itálie či někam jinam.
Mezitím, co je Greg v Evropě, v Americe zůstává Chris, jediná dívka, kterou kdy miloval, ale pro přátelství s ostatními se jí vzdal a snaží se najít lásku ve vztahu k Nancy. Po konci války se všichni vrací zpět do vlasti, hluboce poznamenáni válečnými zkušenostmi se snaží dohnat ztracený čas. Ale radost z míru brzy vystřídá rozčarování ze studené války a politické pronásledování v tomto nelehkém období. Podléhají skepsi, pesimismu, nechtějí se radovat z maličkostí a před sebou mají jen šedý bezútěšný svět. Čas je však tlačí žít dál. Tyto myšlenky vystřídají jiné pocity, musí nést odpovědnost za vlastní osudy a za rodiny, které začínají vytvářet, aby se mohli zodpovídat svým dětem za to, jaký život jim předávají. Jejich rozhodnutí jsou však mnohdy velmi překotná a unáhlená, protože se snaží moc velkým tempem dohnat to, co zameškali. Greg se ožení s Nancy, jejich malý syn Teddy zemře na obrnu a zůstane jim jen dcera Peg. Greg se svou ženou nevychází, ale jeho generace neuznávala rozvod a on se snaží udržet rodinu jen kvůli dětem. Greg se dostává do konfliktní situace, Ron syn milované Chris dospívá a chce odejít do války ve Vietnamu, Grega žádá téměř jako otceo radu a ten mu řekne, aby odešel a bojoval za svá přesvědčení. Střetávají se v něm dva protiklady, o tom jak je válka krutá a nesmyslná a zároveň, že za životní ideály musí člověk bojovat ač mu to přinese větší ztráty než může získat. Stejně jako kniha začala bezstarostně, končí mládím další generace.
— 1 —
Poslední kabriolet je kronikou lidstva jedné generace mladých lidí. V knize jsou popsány spletité životní osudy nerozlučných přátel a spolužáků z Americké Harvardovy univerzity očima jedoho z nich.
Děj se začíná odehrávat v Americe v čtyřicátých letech, kdy hlavní hrdinové nejrůznějších povach a charakterů prožívají společně nejlepší etapu života "mládí", které je plné prvních lásek životních i těch krátkodobých, bláznivých a ztřelených jízd v kabrioletu nazývaném CÍSAŘOVNA. Do doby swingových big bandů a začínajících jazzových hudebníků však brzy zasáhne hrubá realita lidstva. Studenti Harvardu, rodilý francouz Jean-Jean, temperamentní Russ, veselí Dal, vážný Terry a věrný vždy spolehlivý Greg, který svýma očima celý příběh vyprávý. Všichni jsou brzy vyzdviženy z této idyly a do jejich mládí zasáhne válka, která všechny jejich životní plány i vznešené ideály mění v kruté a nezapomenutelné zážitky, ať už při námořní bytvě v Tichomoří, při obsazování Itálie, při protiofenzivě v Ardenách či někde jinde.
Válka poznamená stejně jako miliony ostatních lidí na celém světě i těchto pět studentů a jejich lásek. Hluboce poznamenáni válečnými zkušenostmi se snaží dohnat ztracený čas. Ale radost z těžce vydobeného míru brzy vystřídá rozčarování ze studené války a politické pronásledování v tomto nelehkém období. Čas je však neúprosný. Všední starosti vystřídají osobní drama a přicházi doba, kdy je nutné se zoodpovídat vlastním dětem, za to, jaký svět jim předávají.
— 2 —
Ukázky z knihy:
"Jak se to říká? Dokud máš své tajemství, jsi jeho pán, jak ho vyzradíš, jsi jeho vězeň."
— 3 —
Chris zmlkla a ten cizí hlas se pořád tak vesele smál a já jsem si ji dovedl představit, jak se předklání a tiskne si hřbet ruky na ústa.
"Chris - "
"To nic," řekla za chvilku, hlas už měla pevný a odhodlaný. "Odvážná školačka si píská cestou kolem hřbitova, Georgi."
— 4 —
Jean-Jeana Němci zabili, my zůstali naživu; obklopeni smrtí, žijeme nejintenzívněji, obměnil jsem si slova modlitby a opakoval si je v duchu jako litanii.
— 5 —
Naše minulost - ty naše výlety, trsání, projížďky v Císařovně, ta vzájemná blízkost, to byla skutečnost, i když to byla jenom obyčejná dětinská recese (a když jsme si ubližovali, tak to bylo taky doopravdy, viď?) a to, na co se těšíme v budoucnosti - výstavní dětičky, významné postavení, dovolené na pláži - to je taky skutečnost, i když nám to zatím tak nepřipadá.
— 6 —
Měla pravdu, tahle nehezká mlčenlivá dívka s vlasy v barvě hlíny. Všude tady zuří válka, přímo kolem nás na skalnatých svazích za zatáčkou na silnici nad Minturnem, v blátě a ledovém vichru mezi trnitým křovím, které rozdírá ruce i obličej. Já se tam pozítří vrátím, ale pravdu má ona: podstatou všeho jsou jen tyhle chvíle, ty ostrůvky zabydlené naprostou upřímností - ty osobní triumfy splynutí těla s tělem, srdce se srdcem ...
— 7 —
Kdysi jsme si mysleli, že si těžko budeme zvykat na armádu a na válku. V tom jsme měli úplnou pravdu. Zaskočilo nás však, že zvykat si po návratu bylo ještě těžší - těžší proto, že všechno bylo přesně stejné, jak jsme to znali z dřívějška, ale jaksi vypasené, blahobytné a vulgární. Nový svět zaujatý touhou po zisku, přeplněný věcmi ... Pamatuji se, jak mi v kuchyni povídá maminka: "Georgi, co se na mě tak divně díváš?" a vzpomínám si, že jsem jen zakroutil hlavou, něco nejapně zabručel a pokusil se usmát. Jak bych jí proboha vysvětlil, že jsem zrovna v duchu podrážděně přemítal, co tu vlastně dělá - živá a zdravá, podivný dvounožec žijící na naší robrázděné otáčivé kouli na konci druhého tisíciletí?
— 8 —
Vraceli jsme se po silnici číslo 3, já jel pomalu a opatrně vybíral zatáčky a za mnou se hromadila dlouhá šňůra vozů. Byl jsem šťastný jako snad ještě nikdy. Prostoupil mě pocit naprostého uvolnění, do morku kostí prosákla jistota, že život je nekonečně bohatý a štědrý - nevím, jak to vyjádřit, to se nedá popsat, na takovou nebeskou blaženost slova nestačí. Naděje. Najednou mi svitla naděje.
— 9 —
Čas všechno zahojí ... Proč lidé, kteří vymýšlejí průpovídky, jsou vždycky tak trapně absolutističtí? Není to tak! Čas zahojí jen některé rány, jen tolik, abychom se naučili začínat pořád znova, vracet se k příjemným stránkám života, ale být přitom jaksi neustále ve střehu.
— 10 —
"Hitler. Němčouři pojebaný! Nakonec přece vyhráli. Teď už je mi to jasný. Roznesli jsme je, ale oni nakonec ovládli nás. Jsme vykořenění jako oni po první světové válce. Psychicky rozdvojení. Brzy skončíme jako oni: budem se bát každého projevu nesouhlasu, utopíme se v násilí, všecko budem řešit krajními prostředky. V kinech se bude rozléhat: 'Zabte ho!' Všude se bude volat po krvi - dokonce i při sportu. Budem očerňovat každého, kdo nepřistoupí na naši davovou hysterii.
— 11 —
"A někdy se tomu musíme vzepřít, musíme to zarazit, když už je toho moc. Ale vůbec nejdůležitější je přiznat si, že lidé říkají a dělají kruté věci, a ne si něco nalhávat. Přiznat si to, i když nás to bolí a někdy hodně dlouho. Musíme se umět podívat pravdě do očí. Víš to malá?"
— 12 —
Chvilku se odmlčela a jen se na mě dívala vyrovnaným pohledem.
"Hrozně dlouho jsem se považovala za někoho úplně jiného," začala pak zvolna a rozvážně, jako by nad tím ještě uvažovala. "Teď konečně se vidím jasně taková, jaká jsem."
Rty se jí rozvlnily tím smutným sarkastickým úsměvem. "Dokonce si dokážu odpouštět - a radovat se z toho, čím jsem. A to pro mě znamená moc."
— 13 —
Někdy si říkám, že polovina malérů vzniká na světě proto, že si lidi nejdou včas lehnout.
— 14 —