ČTRNÁCTÁ KAPITOLA
PŘIJELI AUTEM A PŘIJELI RYCHLE. Reacher je zaslechl na silnici, slyšel, jak se vřítili na parkoviště, a slyšel, jak ho objeli a dupli na brzdu. Pak zaslechl, jak se otevřely troje dveře, doneslo se k němu trojí oddělené prásknutí, rychle po sobě během jedné vteřiny, a na zemi zaduněly tři páry bot, což znamenalo, že se nejedná o chlapy z auta s promáčknutými dveřmi. Následovala pauza podmalovaná dupotem jednoho páru bot, což se vší pravděpodobností znamenalo, že někdo běží krýt zezadu jeho pokoj, což byla ztráta času, protože pokoj neměl okno do koupelny, ale to nemohli vědět a lepší být opatrný než později hořce litovat. Reacherovi tenhle tah prozradil, že má co do činění se schopným týmem.
Natáhl zkřížené kotníky, vyndal ruce zpod hlavy a posadil se na posteli. Otočil se a položil nohy na zem. V tu chvíli se jako na povel ozvalo bušení na dveře. Úplně jiné než zdvořilé ťuk, ťuk, ťukoty ťuk majora Sullivanové v šest hodin ráno. Tohle bylo hněvivé buch, buch, buch a na dveře tloukli silní muži vycvičení k tomu, aby ochromili hned prvním dojmem. Ne Reacherova oblíbená metoda. Když dělal velký rámus, připadal si vždycky nepříjemně.
Návštěvníci přestali bušit a cosi několikrát vykřikli. Reacher usoudil, že ho vyzývají otevřete, otevřete. Pak začali opět bušit. Reacher se postavil a přešel ke dveřím. Zevnitř na ně bouchl, stejně prudce a hlasitě. Za dveřmi se rozhostilo ticho. Reacher se usmál. Nikdo nečeká, že mu odpovědí dveře.
Reacher otevřel a spatřil dva muže v armádní bojové uniformě. Jeden držel namířenou pistoli a druhý brokovnici. Na virginské odpoledne na předměstí zatraceně vážně myšlený zásah. Za zády jim stálo auto se třemi otevřenými dveřmi. Motor stále běžel.
Reacher se otázal: „Co se děje?“
Muž na straně s panty měl velení. Nejbezpečnější postavení určené pro nadřízeného. Oznámil: „Pane, musíte s námi.“
„To tvrdí kdo?“
„To tvrdím já.“
„Jednotka?“
„Sedmdesátá pátá jednotka vojenské policie.“
„Na čí rozkaz jednáte?“
„To se ještě dozvíte.“
Podle jmenovky se velitel jmenoval Espin. Velikostí se podobal boxerovi v muší váze, měl tmavé vlasy, vypracované svaly a rozmáčklý nos. Vypadal na slušného chlapa. Reacher měl důstojnické zástupce většinou rád. Ne tolik jako seržanty, ale většinu z nich víc než důstojníky.
Zeptal se: „Zatýkáte mě?“
„Chcete, abych to udělal?“ opáčil Espin. „Pokud ano, pokračujte v mluvení.“
„Zvažte to, vojáku. Je to buď jedno, nebo druhé.“
„Dávám přednost dobrovolné spolupráci.“
„O tom si nechte zdát.“
„V tom případě ano, zatýkám vás.“
„Jak se jmenujete?“
„Espin.“
„Křestním jménem?“
„Proč to chcete vědět?“
„Chci si vás zapamatovat až do konce života.“
„To má být výhrůžka?“
„Jak se jmenujete křestním jménem?“
„Pete,“ prozradil velitel.
„Budu si to pamatovat,“ přislíbil Reacher. „Pete Espin. Kam jedeme?“
„Do Fort Dyer,“ sdělil Pete Espin.
„Proč?“
„Někdo si s vámi chce promluvit.“
Zpoza budovy se vrátil třetí policista. Na nižší služební příčce než Espin, ale jenom po formální stránce. Všichni tři vypadali jako veteráni. Všechno viděli, všechno zažili. Espin oznámil: „Nejdřív vás musíme prohledat.“
„Poslužte si,“ svolil Reacher. Roztáhl ruce. Neměl co skrývat. V kapsách měl pouze pas, kartu do bankomatu, zubní kartáček, něco drobných, pár žvýkaček a klíč od motelu. Což se velice rychle potvrdilo. Pak mu policista s brokovnicí ukázal k autu. K zadnímu sedadlu na straně spolujezdce. Což je nejjistější místo, když převážíte zločince čtyřsedadlovým autem bez zvláštního zabezpečení. Z tohoto místa nejméně hrozí, že dotyčný zaútočí na řidiče. Policista, který se šel podívat na okno do koupelny, se posadil za volant. Espin nastoupil vedle Reachera. Policista s brokovnicí zavřel Reacherova dvířka a usadil se na přední sedadlo spolujezdce. Hezké uspořádání, přehledné a beze zmatku. Dobrý tým.
Na oběd bylo příliš pozdě a na dopravní špičku příliš brzy, tak skoro nic nejezdilo a cesta trvala jen krátce, po jiné trase, než kterou zvolil Reacher, změtí u…
