DVACÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA
TURNEROVÁ VYBRALA ZATÁČKU a musela prudce zabrzdit, protože do silnice byla zapíchnutá červená varovná světlice. V dálce svítila další a za ní v podivném úhlu přední reflektory, jedny namířené rovně nahoru na noční oblohu a druhé sice vodorovně, ale v pravém úhlu k silnici.
Turnerová se prosmýkla doleva a doprava mezi světlicemi a pak zastavila, za bublání a praskání výfuků. Svislé reflektory patřily pick-upu, který sjel ze silnice a zůstal trčet zadkem v příkopu. Stál víceméně předkem nahoru na zadních dveřích. Byl vidět celý jeho spodek, složitý a špinavý.
Vodorovné reflektory patřily dalšímu pick-upu, bytelnému půltunovému náklaďáčku s kabinou pro posádku, který se otočil a zacouval tak, že stál napříč přes silnici. Na tažném zařízení měl navlečený krátký masivní řetěz. Řetěz se napínal příkře nahoru a druhým koncem byl připevněný na přední závěs svisle stojícího pick-upu. Reacher usoudil, že účelem akce je vytáhnout pick-up zpátky na kola, jako padající strom, a pak ho dostat z příkopu. Geometrie však tomu plánu moc nenahrávala. Řetěz musel být krátký kvůli úzké silnici. Krátký řetěz však znamenal, že předek kácejícího se pick-upu škrtne o zadek náklaďáku, pokud se náklaďák nebude pohybovat správnou rychlostí a nepopojede z cesty. To vše, aniž by skončil v opačném příkopu. Bude to zapeklitý automobilový balet.
Na scéně se vyskytovali tři muži. Jeden seděl omámeně na krajnici, opíral se lokty o kolena a měl svěšenou hlavu. S největší pravděpodobností řidič pick-upu, usoudil Reacher, otřesený po nehodě a možná pořád opilý nebo zfetovaný nebo obojí. Ostatní dva muži byli jeho zachránci. Jeden seděl v kabině náklaďáčku, loket vystrčený z okýnka, pohled upřený dozadu, a druhý přecházel ze strany na stranu, přichystaný řídit operaci.
Každodenní příběh, pomyslel si Reacher. Nebo každonoční. Příliš mnoho piv, příliš mnoho dýmek nebo příliš mnoho obojího a pak temná klikatá silnice, příliš rychle vybraná zatáčka, vyplašené dupnutí na brzdu, zablokovaná zadní kola pod prázdnou korbou, možná trochu zimního ledu, smyk a příkop. A potom neohrabané vyprošťování z nakloněného sedadla, dlouhé sklouznutí dolů po svislém boku, zavolání z mobilního telefonu a čekání na ochotné přátele s náklaďákem.
Žádný velký problém. V podstatě rutina pro všechny zúčastněné. Místní vypadali, že vědí, co dělají, až na obtíže s geometrií. Patrně to nedělali poprvé a měli bohaté zkušenosti. Zdrží Reachera s Turnerovou o pět minut. Možná o deset. Nic jiného se nestane.
Stalo se však víc.
Omámený chlápek na krajnici přišel pomalu k sobě a uvědomil si, že na něj svítí nová jasná světla. Pozvedl hlavu, zamžoural na silnici a odvrátil pohled.
Pak se ještě jednou podíval.
Zavrtěl se, vyhrabal na nohy a udělal krok.
Oznámil: „To je auto Billyho Boba.“
Udělal další krok a ještě jeden, probodl je očima, nejprve Turnerovou a pak Reachera, dupl nohou a rozmáchl se pravičkou, jako by odháněl obrovské mraky obtížného hmyzu, a zařval: „Co v něm děláte?“
Nebylo mu moc rozumět, protože měl buď špatné zuby, nebo byl ožralý nebo zfetovaný nebo všechno dohromady. Reacher si nebyl jistý. Pak zpozorněl i chlápek, který se chystal řídit operaci, a chlápek za volantem vystoupil z náklaďáku. Všichni tři vytvořili malý nepravidelný půlkruh tři metry před předním blatníkem corvetty. Všichni byli hubení a sešlí. Měli na sobě obyčejné pracovní košile bez rukávů navlečené přes bezbarvá trička, modré džíny a vysoké boty. Na hlavách jim seděly pletené čepice, jaké nosí námořníci. Omámený chlápek měřil něco málo přes sto sedmdesát centimetrů, vedoucí operace sto sedmdesát pět a řidič náklaďáku asi tak sto osmdesát. Jako figuríny na malou, střední a velkou velikost v katalogu vesnického oblečení. Pro nenáročné zákazníky.
„Přejeďte je,“ poradil Reacher.
Turnerová neposlechla.
Řidič náklaďáku pravil: „To je auto Billyho Boba.“
Omámený chlápek zařval: „To už jsem říkal.“
Zase skoro nesrozumitelně.
Ale pěkně nahlas.
Možná přišel při té nehodě…
