ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA
TURNEROVÁ SE TAKÉ OKAMŽITĚ PROBUDILA, ale Reacher jí položil ruku na rameno. „Půjdu otevřít,“ šeptl. Jednou zamrkal, vyklouzl z postele a sebral ze země župan. Za chůze si ho oblékl. Bušení neustávalo. Nebyl to zdvořilý ani omluvný zvuk. Žádné moc nás mrzí, že vás rušíme takhle pozdě v noci. Dotyčný bušil naléhavě a panovačně. Bum, bum. Arogantně a dotěrně. Ten zvuk nešlo ignorovat. Takhle buší jedině policejní síly. Nebo někdo, kdo se za ně vydává.
Reacher se nepodíval kukátkem ve dveřích. Kukátka neměl rád. Odjakživa. Vrahovi by stačilo počkat, až kukátko potemní, a pak jen zastrčit hlaveň do předem vyvrtané díry. Nemusel by ani zamířit. Daleko lepší je vykašlat se na kukátko, hodně rychle otevřít a pustit se do útoku. Nebo udělat něco jiného. Podle toho, kolik jich je a kdo je posílá.
Turnerová za jeho zády už byla také z postele a v županu. Reacher jí ukázal ke koupelně. Jako cíl nic nevyhrajete, když stojíte v jedné řadě za sebou. A jinam se schovat nemohla. Z místnosti se dalo vyjít jedinými dveřmi, a na ty bušil neznámý. Pokoj byl vysoko v patře a okna stejně nešla otevřít. Patrně z nějakého právnického důvodu, aby z nich nevypadly zvědavé děti a aby dovnitř nepronikly hluk a spaliny z přilehlého letiště.
Turnerová vkročila do koupelny a Reacher položil ruku na kliku. Nadechl se. Vojenská policie či federální agenti by měli vytasené zbraně. Určitě. Ale nevystřelili by. Ne okamžitě. Na to jsou příliš trénovaní. A zavalila by je lavina nepříjemných papírů. Ale čtyři výtečníci z promáčknutého auta by vystřelili okamžitě. Jsou sice vycvičení, ale nehrozí jim záplava protokolů a zbytečného vysvětlování.
Takže nejlepší bude, když otevřeš dveře a zůstaneš za nimi. Neodolatelné nutkání. Dveře, které se zdánlivě samy otevřou, si říkají o vystrčený krk a rychlý pohled dovnitř. A vystrčený krk a rychlý pohled dovnitř si říká o pravý hák do spánku. Pak dveře rychle kopnutím zavřete a máte na podlaze na jedné straně prahu rukojmí a na druhé straně jeho kamarády, což je ideální situace pro vyjednávání.
Reacher stiskl kliku. Směrem dolů, o deset stupňů. O dvacet. Třicet. Žádná reakce. Čtyřicet, padesát, šedesát stupňů. Žádná reakce. Tak pokračoval až na devadesát stupňů, zprudka zmáčkl, otevřel dveře na dvě třetiny, sevřel pěst, rozpřáhl se a čekal.
Velice dlouho.
Dveře držela zvenku zastrčená bota a probíhalo rozhodování. Ten proces trval značně dlouho.
Uplynula skoro celá minuta.
Pak vlétlo cosi dovnitř.
Reacher se nepodíval. Nesledoval dotyčný předmět upřeným pohledem. Nebyl včerejší. Ale krátký záblesk zachycený koutkem oka mu řekl obálka. Hnědá, velikosti normálního dopisu, zapečetěná kovovou páskou, která podle jeho názoru vypadala úředně. Obálka proletěla zlehka vzduchem, jako by nic nevážila. Reacherovu pozornost vzbudilo až zašustění, se kterým dopadla na koberec. Papírovitě nenápadně, ale s nepatrným zapraskáním, jako by obsahovala několik samostatných, navzájem nesouvisejících kartiček.
Reacher čekal.
Pak se zpoza dveří vynořila hlava.
Ke které patřil i obličej.
Obličej seržantky Leachové.
Leachová na sobě měla polní uniformu. Vypadala hodně unaveně. Vešla do místnosti a z koupelny vyšla Turnerová. Reacher zavřel dveře, Turnerová si všimla obálky na koberci a zeptala se: „Je tam všechno?“
Leachová potvrdila: „Ano.“
„Myslela jsem si, že využijete zásilkovou službu.“
„Napadlo mě, že to budete potřebovat dřív, než by to dopravil FedEx.“
„Takže jste přijela až sem autem?“
„Pro mě pořád lepší než jít pěšky nebo letět letadlem.“
„Jak dlouho vám to trvalo?“
„Čtyři hodiny.“
„Děkuju, seržantko.“
„Není zač.“
„Kdy se musíte vrátit na základnu?“
„Natolik brzy, že musím hned zase jít.“
„Ale?“
„Dostala jsem se do situace, ve které jsem nechtěla nikdy vězet.“
„Do jaké situace?“
„Budu se muset nechvalně vyjádřit o kolegovi a nadřízeném důstojníkovi.“
„To mluvíte o jedné osobě, nebo o dvou?“
„O jedné, paní.“
„O mně?“
„Ne, paní.“
„O Morganovi?“
„Ne, paní. Mluvím o někom …
