ČTYŘICÁTÁ OSMÁ KAPITOLA
REACHER ZASTAVIL v ústí příčné ulice a společně s Turnerovou se zadívali na jih, na bloky severně od Ventura Freeway, na kypějící ukázku americké obchodní nabídky od A až do Z, všech velikostí i druhů. Sídlily tam malé obchůdky, velkoobchody a podniky nabízející nejrůznější služby, některé z nich trvalého charakteru, některé naivně optimistické, slibné i rychle upadající, a také pár zaběhnutých a všudypřítomných. Návštěvník z vesmíru by dospěl k závěru, že umělé nehty jsou stejně důležité jako překližkové desky dva a půl metru na metr.
Turnerová měla pořád otevřený plán města. Pravila: „Kancelář je na Vineland Avenue, dva bloky severně od dálnice. Tak zahni doleva na Burbank Boulevard, Vineland pak bude napravo a potom je to už jenom kousek. Nikdo nezná tohle auto, ale nemůžeme si dovolit projet kolem víc než dvakrát.“
Reacher se tedy opět rozjel, zabočil a vydal se po Vinelandu, jako každý jiný řidič, ani plíživě a pátravě, ani rychle a agresivně, jenom se přidal k dalším anonymním vozidlům putujícím slunečním ránem. Turnerová upozornila: „Teď to bude, po pravé straně, další blok. Vidím vepředu parkoviště.“
Reacher ho také zahlédl. Bylo to ale společné parkoviště, ne místa na stání vyhrazená pouze pro právníka. Protože blok tvořila jedna dlouhá nízká budova se zkosenou střechou, krytým chodníkem a stěnami natřenými barvou, kterou Reacher považoval za unikátní béžovou typickou pro Valley, obdobně jako tělový make-up z filmů. Budova byla po délce rozdělená do šesti samostatných podniků. Patřilo k nim parukářství, prodejna křišťálového skla, zdravotnické pomůcky, bufet a daňový poradce Se Habla Español. Právník Candice Daytonové se zabydlel mezi křišťálovými koulemi a elektrickými vozíky. Parkoviště bylo osm míst hluboké, táhlo se podél celé budovy a sloužilo pro všechny obchody dohromady. Zákazníci mohli patrně zaparkovat, kde se jim chtělo.
Parkoviště bylo do půlky plné a většina aut vypadala na první pohled nevinně, většinou čistá a zářící v neúnavném slunci, pár poskládaných v nahodilých úhlech, jako by si zákazníci jen na chvíli odskočili zařídit nejnutnější. Reacher předtím dlouho přemýšlel, v jakém autě by mohli žít dva lidé, a došel k závěru, že by potřebovali přinejmenším starodávné kombi nebo moderní SUV se sklápěcím zadním sedadlem a dostatkem prostoru, aby se tam vešla matrace. Výhodou by byla tmavá okna po stranách a vzadu. Představám by odpovídal starý buick roadmaster nebo nový chevy suburban, až na to, že každý, kdo by se chystal bydlet v autě a vlastnil nový chevy suburban, by určitě přišel na nápad, že ho prodá, koupí si starý buick roadmaster a zbytek peněz si nechá na horší časy. Tak se rozhlížel hlavně po starých kombi, nejspíš zaprášených, na měkkých kolech a sesedlých, jak tam stála už dlouhou dobu.
Žádné takové vozidlo však nezahlédl. Většina aut působila zcela normálně a tři až čtyři byla natolik nová a neurčitá, že mohla pocházet z půjčovny na letišti, kterou by určitě využil Espin a sedmdesátá pátá jednotka vojenské policie, a dvě až tři natolik podivná, že se mohlo jednat o úlovky, které zabavila FBI pro práci v utajení. Stíny, sluneční záře a zabarvená okna znemožňovaly pohled dovnitř. Nešlo pořádně zjistit, jestli tam někdo nesedí.
Reacher pokračoval dál, stejnou rychlostí, stejným směrem a vyjel opět na dálnici, protože měl pocit, že náhlou otočkou nebo jakýmkoliv jiným atypickým manévrem by na sebe upozornil. Opsali stejný pomalý trojúhelník, vynořili se opět v Lankershimu a zastavili v ústí stejné příčné ulice, kde si připadali dostatečně neviditelní z jihu a bezpečně vzdálení.
„Chceš se podívat ještě jednou?“ zeptala se Turnerová.
„To není třeba,“ odmítl Reacher.
„Tak co dál?“
„Můžou být kdekoliv. Nevíme, jak vypadají ani jaké auto vlastní. Takže nemá cenu jezdit po okolí. Potřebujeme, aby nám právník pověděl, kde žijí. Pokud to ovšem ví. Třeba se přesouvají z místa na místo.“
„To je dobrý nápad, ale jak to chceš udělat?“
„Mohl bych mu zavolat nebo …
