PADESÁTÁ KAPITOLA
EMILY VYSTOUPILA Z TAXÍKU, stejně jako poprvé, pořád ve své roli, zářící a naivní. Došla spěšně k autu a zastavila se na svém původním místě, metr a půl od okýnka Turnerové. Turnerová stáhla okýnko a Emily si postěžovala: „Mám kvůli tomu špatné svědomí.“
„Proč?“ zeptal se Reacher.
„Byla to hodná ženská. Zneužila jsem její dobroty.“
„Úspěšně?“
„Mám tu informaci.“
„Kde žije?“
„Dlužíte mi šest set dolarů.“
„Ne po formální stránce. Je to spropitné, dar mimo hlavní smlouvu. Nejedná se o dluh.“
„Snažíte se teď vykroutit?“
„Ne. Jsem jenom od přírody pedant.“
„Říkejte tomu, jak chcete, ale mám u vás šest set dolarů.“
Těch šest set dolarů zaplatil Ronald Baldacci, ze svitku dvacetidolarovek v peněžence. Reacher je podal Turnerové a Turnerová je podala okýnkem Emily. Emily se na ně podívala a podotkla: „Vypadá to, jako bychom obchodovali s drogami.“
„Kde žije?“ zopakoval Reacher otázku.
Emily udala kompletní adresu i s číslem domu.
Reacher se podivil: „To musí být nějaký prázdný pozemek. Vydělává si někdo pronajímáním míst k stání?“
„Nevím.“
„Jaká panovala v kanceláři atmosféra?“
„Hodně pracovní. Neřekla bych, že paní Daytonová je na seznamu jejich priorit.“
„Děkuju, Emily,“ opáčil Reacher. „Rád jsem vás poznal. Přeju hezký den.“
„To je všechno?“
„Co by podle vás mělo ještě přijít?“
„To se mě nezeptáte, proč dělá hezká dívka jako já takovou práci? Nedáte mi radu do budoucna?“
„Nedám,“ odmítl Reacher. „Mé rady by neměl nikdo poslouchat. A přijde mi, že se vám nevede špatně. Tisíc dolarů za hodinu je slušný výdělek. Znám lidi, kteří se nechají zneužívat za dvacku.“
„Kdo?“
„Většinou lidé v uniformě.“
Plán města odhalil, že místo, kde žije paní Daytonová, leží jižně od Ventura Freeway, v sousedství bezejmenné oblasti. Ne přímo v Universal City, ne přímo ve West Toluca Lake, rozhodně ne v Griffith Park a moc daleko na to, aby se jí mohlo říkat North Hollywood. Reacher usoudil, že to bude ta správná čtvrť. Lidé se tam rychle střídají, lhostejně přicházejí a odcházejí, otvírají tam nové podniky a rychle zase zavírají. Proto tam bude spousta prázdných budov a parkovišť, která sloužila zaměstnancům již teď zkrachovalých firem. Znamenalo to jet opět na jih po Vinelandu, kolem právnické kanceláře, přes Ventura Freeway, a čtvrť se pak nacházela napravo. To byla nejlepší cesta.
Turnerová upozornila: „Musíme počítat s tím, že vojenská policie a FBI mají stejnou informaci.“
„O tom nepochybuju,“ potvrdil Reacher. „Tak to uděláme stejně jako u té právnické kanceláře.“
„Jednou okolo.“
„Což by pro některé z nich mohlo být druhé projetí, protože určitě kolují sem a tam. Mezi tou čtvrtí a právnickou kanceláří. Nemůžou nechat ani jedno místo bez dozoru.“
„Co když je to úzká ulička nebo jednosměrka?“
„V tom případě změníme plán. Najdeme nějaký jiný způsob.“
„A i v nejlepším případě se jenom podíváme. Nikoho nepozdravíme, s nikým se nesetkáme. Nejdřív musíme místo náležitě dlouho pozorovat, pokud by vůbec k něčemu takovému mělo dojít.“
„Souhlas.“
„I kdyby ti vyběhla v ústrety nejroztomilejší čtrnáctiletá holka na světě, s podomácku vyrobeným mávátkem Vítej domů, tati v ruce. Protože by to mohla být nesprávná čtrnáctiletá dívka, která má úplně jiného tatínka.“
„Souhlas,“ zopakoval Reacher.
„Slib mi to ještě jednou.“
„Nikoho nepozdravíme, s nikým se nesetkáme.“
Nevydali se po Vineland Avenue. Nechtěli jet kolem právnické kanceláře. Pro některé pozorovatele by to bylo druhé projetí, naprosto bezdůvodné, a kdyby vyšlo špatně kolování, z druhého projetí by se mohlo stát třetí. A třikrát je už moc. Většina lidí si napotřetí všechno zapamatuje. To věděl Reacher ze zkušenosti. I když si neuvědomují, že danou věc vnímají. Může to být cokoliv. Zakoktání ve stejném slově, když si povídáte s přítelem. Stejný člověk, kterého zahlédnete jen koutkem oka. Stejné auto, stejná dodávka rozvážející květiny, stejný kabát, pes, boty nebo procházka.
Opsali oblouk po směru hodinových ručiček, nejdřív na východ, pak na jih, a dálnici přetnuli kousek napravo od přímé linky. Potom zastavili u chodníku. Cílová čtvrť se nacházela vepředu na pravé straně. Tvořila ji změť nízkých budov, betonových obrubníků a úzkých pruhů trávy, ze které trčely asfaltem natřené sloupy s desítkami drátů, z nichž některé byly silné jako Reacherovo zápěstí. Za nimi se mačkaly bungalovy, řadové domky, obchody a bodega. Jasně bylo vidět i jedno nehtové studio a zaparkovaný pick-up. A spousta basketbalových košů, branek na pozemní hokej, dále talíře satelitních antén velké jako vířivky s teplou vodou a zaparkovaná auta.
„To nevypadá moc dobře,“ postěžovala si Turnerová.
Reacher přikývl, protože to opravdu nevypadalo dobře. Domy stály těsně u sebe, uličky byly úzké, a kdyby se jimi vydali, museli by zastavovat, rozjíždět se a vyhýbat jedné překážce za druhou. Mluvili by o štěstí, kdyby jeli rychleji než krokem.
Prohlásil: „Ty jsi velící důstojník.“
Turnerová opáčila: „Ty jsi výkonný důstojník.“
„Já říkám jdeme do toho. Rozhodnutí ale záleží na tobě.“
„Proč do toho chceš jít?“
„Situace nevypadá dobře, není ale zase tak zlá. Mohla by se obrátit v náš prospěch. Vojenská policie a FBI nevědí, jaké máme auto. Tohle je podle jejich názoru jenom stará rachotina s tmavými okny. Žádné takové vozidlo nehledají.“
„Hledají ho ale možná muži z auta s promáčknutými dveřmi. Dostává se jim aktuálních informací. Je dost dobře možné, že už vědí, jakou kartou jsme zaplatili v půjčovně a jaké auto jsme si půjčili.“
„To nevadí,“ nenechal se vyvést z rovnováhy Reacher. „Nemůžou nám nic udělat. Ne tady. Ne před očima vládních svědků. Musí vědět, že se sem dostavila i vojenská policie a FBI. Je to dokonalá Hlava 22. Nezbyde jim nic jiného než se smířit s osudem a zůstat sedět na zadku.“
„Možná se vydají za námi. Vojenské policii a FBI nepřijde podezřelé, když se dá do pohybu další auto.“
„To máš pravdu. Ale jak jsem už řekl. Nevýhoda se může obrátit ve výhodu. Zabili bychom tím dvě mouchy jednou ranou. Podívali bychom se, kde žije paní Daytonová, a vylákali bychom naše chlapy na místo, které vybereme. V každém případě bychom odvedli dobrou práci. Ale mluvím pouze z pohledu výkonného důstojníka. Je to tvoje rozhodnutí. Proto vyděláváš takovou hromadu peněz. Skoro stejně jako učitelé na střední škole.“
Turnerová nic neřekla.
Nakonec rozhodla: „Dobře, jdeme do toho.“
Podívali se do mapy a Reacher si v hlavě zopakoval odbočky. Doprava, doleva, doprava a v té ulici údajně žije. Podle čísla se ten pozemek nachází někde uprostřed. Turnerová připomněla: „Jenom se podíváme. Nikoho nepozdravíme, s nikým se nesetkáme.“
„To už jsem pochopil,“ opáčil Reacher.
„Žádné výjimky.“
„Rozkaz, paní.“ Reacher se odlepil od chodníku, dojel k první odbočce, otočil volantem a ocitl se v sousedství paní Daytonové. První ulice byla napůl obytná a napůl komerční a dalo se jí sotva projet. Před obchodem s potravinami stála dodávka z pekárny, na chodníku se válelo dětské kolo a opodál se naklánělo na špalcích auto bez kol. Druhá ulice se mu líbila o něco víc. Také úzká, ale rovnější a bez většího nepořádku. Po padesáti metrech se začala zvyšovat její úroveň. Obě strany lemovaly malé domky. Ne luxusní, ale udržované. Některé měly nové střechy, některé natřenou omítku a některé zdobily rostliny v betonových květináčích. Obyčejní lidé, kteří se snaží a daří se jim udržet se nad vodou.
Pak přišla poslední odbočka doprava a úroveň se ještě zvýšila. Ale ne do závratných výšek. Před Reacherem se otevřela dlouhá rovná ulice. V dálce za drátěným plotem zřetelně prosvítala stojednička. Po obou stranách stála jednotná zástavba, domky postavené na konci čtyřicátých let minulého století pro americké vojáky. Vydržely i po šedesáti letech. Některé dobře udržované, některé zrenovované, některé rozšířené, ale ostatní spíš ošuntělé. U většiny stála na příjezdových cestách auta a u většiny další u chodníku. Celkem tolik, že by se jich do jednoproudové ulice už víc nevešlo.
Pomalý a kostrbatý postup.
Turnerová oznámila: „FBI po pravé straně.“
Reacher přikývl a nic neřekl. Jedno z aut u obrubníku byl chevy Malibu, zhruba dvacet metrů daleko, obyčejně stříbrný, bez zvláštních doplňků, s umělou hmotou tam, kde by měl být chrom, a se dvěma krátkými anténami přilepenými na zadní okýnko. Za volantem seděl muž v bílé košili. Neoznačené vozidlo, ale bez velké snahy zakrýt jeho skutečnou identitu. Proto nejspíš dohlížitel, který se jen na chvíli zastavil, aby zkontroloval morálku a pozvedl na duchu. Nejspíš muže, který parkoval přímo za ním.
Reacher upozornil: „Podívej se, co stojí před ním.“
Stál tam civilní hummer H2, široký, vysoký, obrovitý, celý nablýskaně černý a pochromovaný, s velikánskými koly a mrňavými pneumatikami připomínajícími černé gumičky.
„Asi tak osm let starý,“ usoudila Turnerová. „Zabavili ho kvůli kokainu ve dveřích nebo proto, že ho někdo využíval k nekalým účelům nebo jím převážel kradené zboží. Pak ho dovybavili, aby ho mohli používat k pozorování. Což je, co se týče nenápadnosti, trochu padlé na hlavu, ale vládní organizace jsou už takové.“
A dvacet metrů před hummerem se choulilo malé bílé autíčko zaparkované u opačného chodníku směrem dopředu, čisté a neutrální, téměř nové a neosobní. Zcela určitě z půjčovny na letišti. Sedmdesátá pátá jednotka vojenské policie. Nějakého chudáka poslali turistickou třídou na LAX a dali mu jen na nejnutnější v Hertzu nebo Avisu. Rozhodně měl nejhorší auto ze všech pozorovatelů.
„Vidíš?“ zeptal se Reacher.
Turnerová vedle něj přikývla. „A teď víme, kde je ta adresa. Přesně napůl mezi předním nárazníkem hummeru a tou bílou hračkou. Lstivé, nemáš pocit?“
„Jako obvykle.“ Reacher četl čísla domů. Pozemek, který hledali, se musel každou chvíli vynořit po levé straně, asi tak po třiceti metrech, pokud vládní vozidla provedla správně triangulaci. Zeptal se: „Vidíš ještě někoho jiného?“
„Těžko říct,“ odpověděla Turnerová. „V každém z těch aut by mohl někdo sedět.“
„Doufejme,“ odvětil Reacher. „Nejvíc by mi vyhovovali dva chlapi.“
Jel dál, pomalu a opatrně, a počítal s odchylkami. Řízení starého range roveru bylo trochu uvolněné a vyviklané. Dalo se dosáhnout přesnosti tak na patnáct centimetrů. Minul stříbrné malibu a podíval se doprava dolů. Bílou košili zdobila kravata. Rozhodně FBI. Patrně jediná kravata na třech čtverečních kilometrech. Následoval hummer. Za volantem dřepěl světlovlasý běloch. S vlasy vyholenými vojensky po stranách až skoro k temeni hlavy. Patrně první vojenský sestřih v pasácky vyšňořeném H2. Vláda. Na beton.
Pak pohlédl Reacher doleva a začal odpočítávat čísla. Nebyl si jistý, co čeká. V podstatě nějakou proluku. Pozemek jiný než okolní. Třeba nějaký dům se zatlučenými okny, protože majitel nesplatil hypotéku, vyhořelou ruinu, barabiznu srovnanou se zemí nebo úplně prázdné místo, protože tam žádný dům nikdy nebyl postaven. S velkým starým autem zaparkovaným ve stínu sousedů. Možná buick Roadmaster.
Na pozemku, jehož adresu jim dala Emily, však stál dům jako všechny ostatní. Vůbec ničím se nelišil, neměl zabedněná okna kvůli nesplacené hypotéce, nevyhořel ani ho nesrovnali se zemí. Byl to prostě obyčejný dům na obyčejném pozemku. Na příjezdové cestě stálo auto, ale nebyl to buick Roadmaster. Bylo to dvoudveřové kupé z dovozu, vyšisovaně červené, poměrně staré a ještě menší než bílé autíčko vojenské policie. Rozhodně by v něm nemohli spát dva lidé. Ani náhodou. Samotný dům měl jedno podlaží, horní nástavbu, okno vlevo a vpravo v přízemí a nové podkrovní okno nad modrými vstupními dveřmi.
A z modrých dveří vycházela dívka.
Asi tak čtrnáctiletá. Možná patnáctiletá.
Světlovlasá.
A vysoká.
