Nevracej se (Lee Child)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

ČTYŘICÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

REACHER POČKAL PŘED DVEŘMI NA TOALETU, trpělivě jako řádný cestující, jako další na řadě. Dveře se uprostřed vyklápěly a panty měly na pravé straně, krémové a trochu ušpiněné. Žádné překvapení. Ozvalo se splachování a nastala přestávka na mytí rukou. Reacher alespoň doufal. Potom se červený nápis obsazeno změnil na zelené volno, dveře se v půlce vyklopily, popojely v kolejnicích, a když byly do tří čtvrtin otevřené, Reacher se otočil, vrazil levou ruku do rozšiřující se mezery, uhodil vycházejícího chlápka do hrudi a odmrštil ho na přepážku za záchodovou mísou.

Vstoupil za ním a zavřel bokem dveře. Záchod byl mrňavý. Už jenom samotný Reacher měl problém, aby se do něj vešel. Stál těsně u svého protivníka, hrudí na hruď, obličejem na obličej. Pootočil se doleva, přitiskl se mu kyčlí na kyčel, aby nemohl dostat kolenem do rozkroku, rozpřáhl se pravačkou, zarazil ji chlápkovi podélně do hrdla, přitiskl ho na zadní stěnu a chlápek sebou začal zmítat a snažil se bojovat, neměl ale nejmenší šanci, protože se nemohl ani o centimetr pohnout.

Bez rozmáchnutí chybí pohybová síla. Reacher se opřel o zadní stěnu, natáhl levičku, chytil chlápka za pravé zápěstí a stiskl ho, jako by otvíral kliku, tlačil stále víc a víc, neúprosně, až jeho protivníkovi nezbylo nic jiného než se otočit po směru tlaku, což se mu ale samozřejmě nemohlo podařit, protože mu k tomu chyběl jakýkoliv prostor. Reacher pokračoval tak dlouho, až měl jeho loket vytočený přímo k sobě, a pak mu začal zvedat ruku, stále výš a výš, a neustále mu při tom kroutil zápěstím. Vytáhl paži do vodorovné polohy, dva centimetry od postranní stěny, pustil krk, vrazil loktem do vytočeného lokte, rozdrtil ho a vyrobil z ruky skládací metr, který by se tímhle směrem neměl nikdy ohýbat.

Chlápek zavřeštěl, ale Reacher doufal, že ten zvuk utlumí dveře nebo se ztratí v šumění větru. Zraněný se zhroutil na umývadlo a Reacher mu zlomil druhou ruku, stejným způsobem, zakroutit, zakroutit a úder loktem, a pak ho vytáhl za límec a prohledal mu kapsy, z velice osobní vzdálenosti. Chlápek se stále bránil a pohyboval stehny, jako by jel na kole. Ničeho ale nedosáhl, protože kopal moc zblízka a jeho údery připomínaly jenom lehoučké pleskání.

Peněženku měl v pravé boční kapse, stejně jako jeho kolega. Reacher ji vytáhl, obrátil se doleva, nabral okradeného plnou silou loktem do hrudníku a dotyčný se zřítil na záchodovou mísu. Reacher se vymanil ze změti bezvládných končetin, otevřel si ramenem dveře, co nejlépe je za sebou zavřel a vrátil se na své místo.

Druhá peněženka se nadouvala podobně jako první. Obsahovala tlustý svazek dvacetidolarovek, pár drobných vrácených v obchodě, zásobu kreditních karet a severokarolínský řidičský průkaz s odpovídající fotografií na jméno Ronald David Baldacci.

I v téhle peněžence chyběl vojenský průkaz.

Reacher pravil: „Když je jeden čistý, jsou čistí všichni.“

„Nebo jsou všichni civilisti.“

„To bych neřekl.“

„Tak jsou to profesionální vojáci z Fort Bragg. Když mají severokarolínské řidičské průkazy.“

„Kdo slouží v těchhle dnech ve Fort Bragg?“

„Skoro čtyřicet tisíc lidí. Na skoro šesti a půl tisících čtverečních kilometrech. Podle posledního sčítání obyvatel je to město samo o sobě. Je tam hodně vzdušných sil a výsadkářů, včetně osmdesáté druhé divize. A zvláštní jednotky. A psychologové a SWCS a šestnáctá jednotka vojenské policie. A podpora a logistika.“

„Jinými slovy lidé, kteří se pořád pohybují mezi Afghánistánem a Amerikou.“

„Včetně logistiky. Ta dodává materiál a zase ho přiváží. Nebo také ne.“

„To si pořád myslíš, že se opakuje historka s Velkým psem?“

„Až na to, že ve větším a lepším měřítku. A neřekla bych, že prodávají u nás doma. Tipuju, že prodávají tamnímu obyvatelstvu.“

„To zjistíme,“ přislíbil Reacher. „Jsme ostatně o krok napřed.“

„Opět důležitost úkolů,“ prohlásila Turnerová. „Postarej se, o co musíš. Teď se seznámíme s tvou dcerou.“

O pět minut později vyšel ze záchodu jejich kamarád, bledý, zpocený a jakoby menší a scvrklý. Pohyboval jenom dolní půlkou těla, horní půlku držel strnulou a připomínal napůl porouchaného robota. Prošel mechanicky chodbičkou, protáhl se kolem babičky a sklátil se na sedadlo.

Reacher navrhl: „Měli bychom požádat letušku o aspirin.“

Pak se let vrátil do normálu a připomínal všechny, na které byl Reacher zvyklý. Nepodávalo se žádné občerstvení. Ne v turistické třídě. Daly se tam jenom koupit maličkosti, hlavně umělohmotné kuličky upravené jako různé přírodní produkty, ale Reacher s Turnerovou si nic nedali. Těšili se, že se najedí v Kalifornii. Takže měli hlad, ale Reacherovi to nevadilo. Říkal si, že hladový dokáže lépe myslet. Hlad stimuluje mozek. Další odkaz evoluce. Když máš hlad, přijdeš na chytřejší způsob, jak ulovit chlupatého mamuta, a uděláš to hned, ne až druhý den.

Usoudil, že poté, co ho Leachová probudila ve čtyři ráno, si zaslouží tři hodiny spánku, tak zavřel oči. Ti dva chlápci ho vůbec netrápili. Co by mu mohli udělat? Jedině po něm plivat buráky, ale víc nic. Cítil, že Turnerová vedle něj dospěla ke stejnému závěru. Položila mu tvář na rameno. Reacher spal ve vzpřímené poloze a pokaždé se s trhnutím probudil, když mu začala padat hlava.

Romeo zavolal Julii a oznámil: „Máme vážný problém.“

Julie se zeptala: „Jaký?“

„Turnerová si musela vzpomenout na to číslo. Reacherova právnička právě podala žádost, aby se směla podívat do kompletní složky AM 3435.“

„Proč Reacherova právnička?“

„Snaží se nás přelstít. Předpokládají, že sledujeme jejího právníka, ale patrně ne tuhle ženskou. A není to dokonce ani jeho hlavní právnička. Je to ta začátečnice, co dostala na starost případ s otcovstvím.“

„Tak tu žádost můžeme určitě zamítnout. Nemá s tím otcovstvím nic společného.“

„Je to žádost jako každá jiná. A zaběhnutý postup je zaběhnutý postup. Museli bychom mít dobrý důvod. A ten nemáme, protože na AM 3435 není nic prokazatelně zvláštního. Má význam jenom pro nás. Nemůžeme si dovolit vzbudit takovou pozornost. Všichni by si mysleli, že jsme se zbláznili. Řekli by, proboha, proč tajíte takového chlapa? Je to jenom obyčejný pasák koz.“

„Tak kolik máme času?“

„Nejspíš jeden den.“

„Zablokoval jsi jejich kreditní karty?“

„Zablokoval jsem jeho. To bylo jednoduché, protože je vojenská. Ale nemůžu zablokovat její, aniž bych po sobě zanechal stopu na papíře. Margaret Vega je skutečná osoba.“

„Co podnikneme?“

„Dokončíme tuhle práci v Kalifornii. Brzy přistanou, čtyři proti dvěma.“

Reacher s Turnerovou prospali skoro celé tři hodiny a probrali se až nad Long Beach. Probudil je stevard, který začal poučovat do mikrofonu o opěradlech sedadel, pultících pod občerstvení, vzpřímených polohách a přenosném elektronickém zařízení. Reacher ho neposlouchal, protože nepohnul opěradlem sedadla, nevyklopil podložku pod tácek a nevlastnil elektronická zařízení, přenosná ani jakákoliv jiná. Sledoval hnědé pusté hory za okýnkem. Měl Kalifornii rád. Dokázal si představit, že by v ní mohl bydlet, kdyby někdy někde bydlel. Je v ní teplo a nikdo ho tam nezná. Mohl by si pořídit psa. Mohli by si pořídit psa. Představil si Turnerovou, jak někde vzadu na zahradě prořezává růže nebo sází strom.

Turnerová pravila: „Nemůžeme si půjčit auto ani v Hertzu, ani v Avisu. Ani v žádné jiné velké půjčovně. Hrozí, že vláda má přístup do jejich počítačů.“

Reacher opáčil: „Začínáš být na stará kolena pěkně paranoidní.“

„Což ještě neznamená, že mě nedostanou.“

Reacher se usmál.

Turnerová se zeptala: „Jaká jiná možnost nám zbývá?“

„Místní půjčovny. Nabízející vraky a čtyři roky stará lamborghini.“

„Můžeme u nich zaplatit hotovostí?“

„Máme kreditní karty.“

„Možná je zablokovali. Přijde mi, že takové věci dobře umí.“

„To by nezvládli ani oni. Je na to ještě moc brzy. Dokonce ani nevědí, že je máme.“

„Vědí, že jsme si koupili letenky.“

„Vědí, že si je koupili Vega s Kehoem. Už ale nejsme Vega a Kehoe. Od téhle chvíle se jmenujeme Lozano a Baldacci, alespoň na kreditních kartách. Použijeme jejich. Co tomu říkáš?“

„Podaří se jim ty karty vystopovat.“

„Já vím.“

„Ty chceš, aby nás našli, že je to tak?“

„Bude to snazší, než kdybychom museli hledat my je. S tím Hertzem a Avisem máš ale pravdu. Nechci jim to zase až tak usnadnit. Musí mít pocit, že dosáhli úspěchu.“

„Nejdřív se potřebujeme dostat z letiště, které by se mohlo hemžit vojenskou policií. Protože důstojnický zástupce Espin není padlý na hlavu. Musí vědět, kam máš namířeno. A má k dispozici dostatek lidí. Mohl je rozestavit po všech letištích v okruhu sto padesáti kilometrů od LA. A nechat je tam hlídkovat ve dne v noci. A může tam být i FBI. Její pittsburští agenti nemusejí být géniové, aby jim došlo, kam jsme se vydali.“

„Dáme si dobrý pozor.“

Sestupová dráha byla dlouhá a klidná, přistání hladké a rolování rychlé. Pak zazněl zvoneček, zhaslo světlo a devadesát sedm lidí vyskočilo na nohy. Reacher zůstal sedět, protože mu to nepřipadalo o nic méně pohodlné než stát pod metr osmdesát vysokým stropem. A muži ve třetí a čtvrté řadě před ním zůstali také sedět, protože věda ještě nepřišla na způsob, jak by se dospělý chlap usazený v letadle v turistické třídě dostal ze sedadla, aniž by se zapřel oběma dlaněmi a rukama.

Letadlo se vyprazdňovalo odpředu a lidé z něj proudili po vrstvách jako písek v přesýpacích hodinách. Popadli z polic kufry a kabáty, jako nálevkou zamířili k východu, na jejich místo nastoupila další řada a po ní další. Šedovlasý stařík s holí a mladá praktikantka od filmu se museli procpat kolem svých nehybných spolucestujících na prostředních sedadlech. Pak se vytratila další řada a oba chlápci zůstali opuštění v moři vyprázdněného prostoru. Když došlo na Reachera, sklonil hlavu, přikrčil se, vykročil uličkou, zastavil se u třetí řady, popadl opuštěného chlápka zepředu za košili a postavil ho s trhnutím na nohy. Alespoň to pro něj mohl udělat. Stejným způsobem pomohl i jeho kamarádovi o jednu řadu blíž k východu. Potom pokračoval dál uličkou kolem kuchyňky a vystoupil do teplého vzduchu a zápachu leteckého paliva přistávací plochy v Long Beach.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024